Počet článků

V této chvíli je na Antice již 327 článků!


 

 

> Řecké dějiny

Olympijské hry

29.08.2004 - Jiří Chlubný

Historie Olympie a olympiád je tak stará, že vlastně ani nemá začátek. První historické olympijské hry se sice podle školních osnov konaly roku 776 před n.l. (od tohoto data se počítal řecký kalendář),ale najde se mnoho lidí včetně mě, kteří si myslí, že olympijské hry mají delší tradici. V době, kdy se konaly první olympijské hry už město Olympia jistě existovalo a stály chrámy - určitě Héřin a možná i Diův. Známa byla i pravidla a zvyky olympijských soutěží. Navíc všechny řecké obce uznaly pojem ekecheiria, kterou moderní olympijské hry neobnovily. Co je ekecheiria? Jde o všeobecný posvátný mír mezi všemi řeckými státy v době konání olympiád. Řekové tak kvůli olympijským hrám odkládali války - my činíme pravý opak. Smlouvu o ekecheirii sepsali poprvé élidský král Ífitos a spartský zákonodárce Lykúrgos někdy v první čtvrtině osmého století před n.l. O tom, jakou vážnost ji Řekové dávali, si uděláme nejlepší obrázek z toho, že Aristoteles ji stále našel vystavenou v Olympii. Poslední, kdo ji viděl a dal nám o tom zprávu pak byl ve 2.století n.l. Pausaniás.

O tom, kdo založil Olympii a olympijské hry nám dávají nejvíce odpovědí samozřejmě mýty a staré pověsti. Podle nejrozšířenější verze ji měl založit Hérakles, který předtím zničil království Augeia, pověstného svým chlévem. Podle jiné pověsti položili základní kámen Olympie Argonauté po návratu z Kolchidy. Když se hrdinové rozcházeli, poradil jim Hérakles, aby našli místo, kde se mohou potkat. Vybrali Olympii a místo zasvětili Diovi. Založení Olympie se také připisovalo Pelopovi. Ten porazil v boji o život (v jízdě ve spřeženích) krále Oinomaa, dobyl celý poloostrov, který se po něm jmenuje Peloponnésos a na památku svého vítězství založil v Olympii olympijské hry. Tyto pověsti snad mají patrně jisté historické jádro, ale je nesmírně těžké je rozlousknout. O pravém zakladateli olympiád nevíme zhola nic jistého.

Dlouho jsme také skoro nevěděli, kde Olympie vůbec je a zda ještě stojí či ne. Až v devatenáctém století si evropští učenci znovu vzpomněli na dějišti starověkých olympiád. Němci vypravili archeologickou expedici, kterou vedl Ernst Curtius. Přestože pro obyčejné lidi, kteří čekali zlato znamenal výsledek nálezů veliké zklamání a říšský sněm odmítl pokrýt schodek expedice (nakonec ho uhradil císař), bylo nalezeno mnoho skvělých děl. Největší perlou se stal originál Práxitelovy sochy Hermés s Dionýsem, jediný originál Práxitelova díla. Mnoho dalších skvělých soch a fragmentů výzdoby našli Němci. Mimo jiné tím zapůsobili na Pierra de Coubertina natolik, že ho napadlo obnovit tyto hry.

Popišme si teď vlastní olympijský komplex. Uprostřed okrsku stál kruh neotesaných kvádrů, kde se vyhlašovali vítězové, zde hry začínaly i končily. Právě zde také stál oltář Dia Olympského, který dosahoval výšky deset metrů. Směrem na západ je kousek od středu symbolický hrob Pelopa na malé vyvýšenině. Na sever od vyvýšeniny dnes nalezneme trosky nejstaršího známého chrámu v Řecku - chrámu Héry starého 2600 let. Pod nimi však byly odkryty ještě dva starší chrámy. Opět směrem na západ jsou zbytky okrouhlé stavby s úlomky iónských sloupů - Fillipeion. Tuto budovu dal postavit Filip Makedonský z vděčnosti, že se Makedonci mohli účastnit her a uznáni tak za rovnoprávné Řeky. Na severozápadě celého okrsku pak stojí zbytky Prytaneionu, kde sídlila správa Olympie a byla tu jídelna na pohoštění nejvýznamnějších hostů a vítězů. Na východní straně od Héřina chrámu stojí Nymfaion, další polokruhovitá stavba, kde stálo přes dvacet soch a vodu do ní přivádělo čtyřkilometrové potrubí. Za ní se nalézají trosky třinácti pokladnic, kam si státy ukládaly své obětní dary. Dále na východ kdysi stál chrám matky bohů (Métróon) a místo pro pokutové sochy, kterými státy platily za prohřešky proti olympijskému duchu. Zcela na východě pak stála více než 100 metrů dlouhá síň ozvěny, kde závodníci hledali stín pod mohutnou kolonádou. Rovněž mnohé další budovy zde stály, ale nemůžeme se bohužel zabývat všemi. Tím zatím končíme prohlídku areálu a přejděme k samotnému stadionu.

Ten najdeme na severovýchodě, pod svahy Kronova kopce. Dnes je odkrytý a volně přístupný. Tvoří obdélník o stranách 213 a 31 metrů. Oproti obecné představě zde nejsou vůbec žádná sedadla kromě křesel rozhodčích. Samotná dráha měří 600 stop, což se stalo základem pro obecně užívanou délkovou míru zvanou stadion - jedno stadium mělo 192,27 metru, což je pozoruhodně přesné a tudíž asi ne zcela historické, ale budiž. Startovalo se z východní strany dráhy, rozestup běžců činil asi jeden a půl metru. Země byla posypána pískem, což je dost nepříjemný povrch na běh (sportovci asi ví, o čem mluvím). Na stadion se vešlo asi 45 000 lidí - mnoho z nich prý svá místa obsazovalo už večer dopředu. Vstupné se pochopitelně neplatilo. Ženy nesměly do hlediště a vdané ženy se dokonce vůbec neměly přibližovat k Olympii. Aby se jim to vynahradilo, měly ženy vlastní olympiádu - ta se nazývala Héraia a skládala se ze tří běžeckých závodů.

Jižně od stadionu ležel hipodrom pro závody koní a vozů. Jeho trať měřila čtyři stadia a cíl vyznačovala socha Hippodameie. Na západní straně za hradbami se nacházela palaistra, velká budova pro boje zápasníků. Budova byla čtvercová o straně 66 metrů a uprostřed stál dvůr, dnes částečně obnovený. Největší budovou okrsku pak bylo gymnázium s prostranstvími pro tělesná cvičení. Sloupové síně sahaly do délky přes 200 metrů. Na jihu pak najdeme zbytky Búleutérión, Budovu rady, u níž skládali všichni účastníci přísahu, že se po deset měsíců poctivě připravovali, budou dodržovat pravidla, bojovat čestně a že vedli bezúhonný život - této přísaze Řekové dávali mimořádný důraz.. Jinak zde sídlil jakýsi olympijský výbor. Důležitým místem bylo také Leónidaion, které fungovalo jako hotel pro vznešené hosty a za římské doby jako sídlo císařů. Celé prostranství popsané v posledních třech odstavcích bylo vyplněno nesčetným množstvím soch olympijských vítězů a mužů, jež se zasloužili o Řecko - básníků, hudebníků, státníků, učenců, vojevůdců i prostých vojáků. Plinius píše o třech tisícovkách soch a to už měla Olympia za sebou plenění způsobené návštěvou Nerona.

Nyní se nezvratně dostáváme k samotným hrám. Ty se konaly každé čtyři roky a účastnit se jich teoreticky mohl každý svobodný Řek (nebo římský císař Nero). Cenou pro vítěze není a nikdy nebyl vavřínový věnec, ale věnec z olivových listů. Jeho držení znamenalo pro Řeka největší poctu, bylo asi jediným titulem, který měl celořeckou platnost. Vítěz her se stal po zbytek života středem pozornosti a úcty spoluobčanů. Navíc si mohl v Olympii nechat vybudovat sochu; vyhrál-li třikrát mohla stát v samotném posvátném okrsku.

Od roku 776 před n.l. se olympijské hry konaly vždy po čtyřech letech a to v červenci nebo srpnu. Jejich trvání činilo tři až pět dní (setkal jsem se i s pěti až sedmi dny). Hrám mohli přihlížet všichni muži včetně cizinců a otroků, ale ženy měly z ne zcela známých důvodů vstup zapovězen až na jednu kněžku Démétry. Hry řídil sbor funkcionářů (původně dvou, později deseti až dvanácti) zvolených z předních občanů Élidy - nazývali se hellanodikové. Před jejich očima museli borci třicet dní před začátkem her trénovat; kdo se ukázal jako příliš slabý, nebyl vpuštěn.

Až do čtrnácté olympiády, tedy 64 let, byl hlavním a jediným závodem běh na délku jednoho stadia. Na patnácté olympiádě Řekové zařadili druhou disciplínu - "dvojitý běh", tedy závod na dvě stadia. Už o čtyři roky později se mohli projevit i vytrvalci, neboť se začalo závodit i v "dlouhém běhu" na dvanáct délek stadionu - později se tento závod prodloužil na dvojnásobek, tedy 4,6 kilometru. U běhu se oceňovala hlavně rychlost, která v Řecku vůbec představovala velkou přednost pro muže. Běh byl po celou dobu konání olympiád hlavním bodem programu.

Nedaly se v něm ale uplatnit jiné vlastnosti jako síla, hbitost, obratnost v boji muže proti muži. Proto od osmnácté olympiády zavedli Řekové pětiboj. Ten začínal během, pravděpodobně prostým. Poté následoval skok, který pro zajímavost nikdy nebyl samostatnou disciplínou. Prováděl se z krátkého rozběhu a závodníci si při něm pomáhali činkami. Odraziště bylo snad vyvýšeno nad dopadovou plochu. Třetí disciplínou byl hod diskem vážícícím 1,5 až 6 kg. Házel se z místa. Předposlední disciplínou pak byl znovu hod, tentokrát oštěpem měřícícím 120 - 150 cm. Oštěp byl uprostřed ratiště opatřen řemínkem ukončeným kličkou, jehož účel není zcela jasný, ale předpokládáme, že se pomocí něj dostal oštěp do rotace, aby letěl bezpečněji a přesněji. Neházelo se totiž jen do dálky, ale i na přesnost. Vyvrcholením pětiboje byl zápas - zvítězil ten, kdo protivníka třikrát hodil na zem. Aby se předešlo zraněním, zápasilo se na písčité ploše. Sparťané pak samozřejmě zápasili na kamenitém poli. Pětiboj se pochopitelně nebodoval, ale závodníci rozdělení do skupin bojovali vyřazovacích způsobem.

A nyní další olympijské disciplíny - od třiadvacáté olympiády se boxovalo, od pětadvacáté závodili i dvoukolé vozy se čtyřspřežími, na sedmatřicáté olympiádě se do závodu zapojili i dorostenci , kteří závodili v běhu. Od následující olympiády už závodili mladíci i v pětiboji a od jednačtyřicáté i v boxu. Na pětašedesáté olympiádě byl zaveden běh branné zdatnosti se štítem, přilbou a mečem. Na 93. - 101.olympiádě obohatilo program her pět disciplín v závodech na vozech v hipodromu. Na 96.olympiádě začali závodit i trubači a hlasatelé, nikoli o přednes, ale o sílu hlasu a právo vyhlašovat vítěze. Vynechal jsem ještě jednu disciplínu - pankration, tedy zápas ve volném stylu, kde bylo dovoleno téměř vše.

Olympijské hry však byly víc než pouhé soutěže - udržovaly řecký národ, zvyšovaly jeho sebevědomí. Dal vzniknout mnoha mistrovským dílům a mravním ideálům platným dodnes. Nejznámější z nich je proslulá kalokagathie. Výklad tohoto poněkud komplikovaného slova je prostý. Jde o to, že rozvoj duševních schopností má být harmonicky spojen s všestranným rozvojem tělesným a naopak. Olympijské hry pak byly snahou uplatnit tento ideál v celořeckém měřítku. Scházeli se na nich nejen sportovci, ale také státníci, filosofové (je poměrně málo známo, kolik toho antičtí filosofové napsali o sportu), malíři, sochaři, vědci... Všichni, aby se na hry dívali, někteří dokonce účastnili nebo hájili své názory či o nich přesvědčovali jiné. A tak se dá bezpochyby říct, že hry byly největší kulturní a společenskou akcí Řecka. Byly jí po celou dobu trvání - od první v roce 776 před n.l., na které zvítězil Koroibo
s z Élidy až po poslední, 293.olympiádu, jejíž vítěz není znám. O velikosti olympijského ducha svědčí i to, že byl jako jeden z mála antických akcí obrozen a koná se dodnes.

P.S. Pokud někoho zarazilo, že jsem v popisu olympijského posvátného okrsku vynechal centrum, tedy chrám Dia, neděste se. Ten bude popsán v článku o divu světa, o Diově soše, která v něm stála.

Čtenost článku: 94525

<<zpět