Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> Řecké dějiny

Zlatý věk

30.08.2004 - Jiří Chlubný

Když v roce 461 před n.l. odešel dřívější vůdce Athén Kimón do vyhnanství, ujali se vlády demokraté. V jejich čele stál Efialtés, který měl na svědomí několik reforem, jež směřovaly proti aristokracii. Té šel Efialtés pravděpodobně tak na nervy, že se odhodlali k něčemu v Athénách velmi vzácnému - politické vraždě. Efialtés byl proboden cizincem z Tánagry.

Pokud se původci atentátu domnívali, že demokratické reformy zahynou s jejich tvůrcem, zmýlili se. Vedení Athén převzal mladý politik Periklés. Narodil se roku 495 před n.l. v aristokratické a značně bohaté rodině. Jeho otec zažil ostrakizaci, ale za amnestie před bitvou u Salamíny se mohl vrátit a nakonec vedl athénskou flotilu v bitvě u mysu Mykalé. Rodiče zajistili synkovi adekvátní výuku, čítající rovněž lekce od filosofa Anaxagora. Politice ho učil sofista Damonidés, oficiálně učitel hudby, kterého z Athén později vyhnali pro jeho protyranské názory. Jeho výchova patrně na Periklovi zanechala jisté stopy. Vzhledem prý velmi připomínal bývalého tyrana Peisistrata, což mnohé značně udivovalo. Každopádně si zvolil kariéru politika demokratické strany a rozhodně na tom neprodělal.

Na počátku své kariéry v čele Athén vystupoval velmi nesnášenlivě vůči Kimónovi, kterého právě on poslal do vyhnanství. Když se pak o něco později Kimón chtěl zúčastnit bitvy u Tánagry (457 před n.l.), byl s posměchem odmítnut. Pověřil tedy své přátele aby bojovali i za něj a všichni prý v prohrané bitvě se Spartou padli. Po této katastrofě se začalo kritizovat Periklovo rozhodnutí a ten se projevil jako typický líbivý politik - Kimón se mohl vrátit do vlasti. Oba politici asi uzavřeli dohodu, která Periklovi zaručila vedení města, zatímco Kimón měl získat velení athénského expedičního vojska, které mělo vyrazit proti Peršanům. Skutečně se tak stalo, ale Kimón na výpravě na Kypru zahynul.

Aristokracie hledala po jeho smrti nového vůdce, který by se postavil Periklovi. Toho našli v jistém Thukydidovi (snad příbuzný stejnojmenného historika), který jako velice schopný řečník obnovil mocenskou rovnováhu v Athénách. Periklés však ještě prohloubil svou líbivou politiku. Ze státní kasy financoval lidové veselice, hostiny a průvody, rozhazoval z plných sil a Athéňany si takto získal. Nejméně spokojení (nejchudší) Athéňané byli odesíláni kolonizovat dobytá území a ostatní žili na vysoké noze díky Periklovu rozhazování peněz ze státní kasy do náručí lidu.

Periklés vedl od počátku silně agresivní zahraniční politiku. I díky porážce u Tanágry si byl vědom toho, že Athény se ještě nemohou postavit Spartě, ale připravoval celý stát na rozhodující válku. Spartské vůdce úspěšně korumpoval, a tak k dalším střetům se Spartou bezprostředně nedocházelo. Snad jako zkoušku inicioval athénskou výpravu do Egypta, která ale končila nebývalým fiaskem - Athény ztratily 6000 občanů a 250 lodí. To by snad pro méně zdatného demagoga znamenalo ostrakizaci, ale Periklés si věděl rady. Přesunul pokladnu celého délského námořního spolku z Délu do Athén pod záminkou, že v Athénách budou peníze ve větším bezpečí. De facto tak dokončil přestavbu délského námořního spolku v athénskou říši. Uloupené peníze pak pochopitelně našly použití ve slavnostech a dalších kratochvílích Athéňanů. Zmiňme se o nich trochu podrobněji.

Za Periklovy kariéry vzrostl počet osob, které dostávaly od státu plat na asi 20 000. Počítáme v to posádky lodí, členy soudních dvorů, řemeslníky pracující pro město i další osoby, které si o státním platu mohly nechat o pár let dřív leda zdát. V tomto systému plateb můžeme vidět jeden z hlavních důvodů Periklovy oblíbenosti, ale byl to způsob vlády velice nákladný, protože platy ani lidové veselice nebyly zadarmo. Snad i z toho důvodu Periklés vydal a prosadil nový zákon o státním občanství, který za athénského občana uznával je toho, kdo měl oba dva rodiče Athéňany (dosud platilo, že občanem se mohl stát i syn athénského otce a řecké matky). Tím poněkud srazil množství osob, které dostávaly státní peníze a navíc dodal občanskému titulu řádný lesk. Brzy po zavedení zákona věnoval egyptský vládce Athénám velké množství obilí, které mělo být rozděleno mezi občany. Athéňané začali pro trochu obilí obrovskou udavačskou kampaň, během které ztratila občanství čtvrtina nedávných občanů města. Pět tisíc lidí bylo díky této kampani prodáno do otroctví.

Periklovo opatření se tak stalo dalším z choroboplodných zárodků v těle athénského státu a dost negativně ovlivnilo vývoj Athén. Už císař a historik v jedné osobě Claudius napsal, že právě zákon o občanství zabránil státu v dynamickém vývoji. A konečně pamětník doby, filosof Sókratés, napsal, že zákon proměnil Athéňany v "líné, zbabělé a užvaněné chamtivce." Ovšem nic takového se zatím na povrchu neukazovalo a Athény stály na vrcholu své moci.

Periklés se rozhodl dokumentovat velikost Athén také tím, že zrekonstruuje Akropoli zničenou Peršany roku 480 před n.l. Vydal tedy příkaz a roku 447 před n.l. začaly nákladné práce, které měly z Athén udělat architektonický div. Je třeba dodat, že přestože Periklés nebudí svoji politikou vždy sympatie, svým uměleckým vkusem překonal dobu. Na druhou stranu ovšem na financování poskytla značnou část prostředků ukradená pokladna z Délu... Když proti takové krádeži protestovala opozice, byla umlčena, její vůdce Thúkydidés poslán roku 443 před n.l. ostrakizací do vyhnanství a aristokratická strana (a v podstatě jakákoli opozice) úředně zakázána. Inu, demokrat Periklés se již pevně držel otěží.

Hlavním organizátorem prací se stal osobní Periklův přítel Feidiás a k tomu se sjeli ti nejlepší umělci a řemeslníci celého Řecka. Už v roce, kdy Periklés zatočil s opozicí, je dokončeno Ódeion na jihovýchodním svahu Akropole. Tato stavba má údajně napodobovat stan perského krále, který Řekové získali u Platají a jímž byli ohromeni. V letech 437 - 432 před n.l. staví architekt Mnésiklés Propylaje, gigantickou vstupní bránu do posvátného okrsku obrácenou na západ. Plán brány nebyl zcela dodržen, protože místo jejího jižního křídla vzniká nevelký chrám Niké. O kus dál vzniká chrám Erechtheion a prakticky vedle něj slavný Parthenón. O všech těchto budovách si však můžete blíže přečíst v článku "Akropolis". Nyní se vraťme k politickým dějinám.

Periklés jako vůdce nové námořní supervelmoci stál před úkolem zkonsolidovat toto postavení a nadále ho rozšířit. Athéňané stáli před vzpourami nespokojených spojenců, a tak Periklés nemohl spát na vavřínech. Roku 445 před n.l. potlačil protiathénské povstání na Euboji. Tisíc nejchudších Athéňanů nahradilo původní obyvatele jednoho z poražených měst. Jako záruku dobrého chování zajali Athéňané nejbohatší občany Eretrie a Chalkidy, což už opravdu zavánělo čistou imperiální politikou, která se příliš nehodí k tomu, co se o Athénách tvrdívá.

Na přelomu let 441 a 440 před n.l. došlo k dalšímu konfliktu uvnitř délského námořního spolku. Athén se zpočátku vůbec netýkal, neboť v něm šlo o spor mezi členy spolku Milétem a Samem o jednu obec. Když Miléťané prohráli na bojišti, obrátili se o pomoc do Athén. A přestože zakládající smlouva nepovolovala žádné takové věci, pokusili se Athéňané vnutit obyvatelům Samu svoji arbitráž, která se pochopitelně přiklonila na stranu Milétu (svou roli snad hrálo i to, že Periklova družka pocházela právě z Milétu). Ostrované se k rozsudku nehlásili, a tak jim Athéňané pro rychlejší přemýšlení poslali pod hradby flotilu 40 triér. Samos se ani tehdy nechtěl podvolit, což znamenalo bleskové obsazení ostrova ze strany Athéňanů. Zajatí bojovníci dostali na čela cejchy, všichni obyvatelé pokutu a navíc si Athéňané odvedli stovku rukojmích včetně padesátky dětí. To mělo znamenat konec konfliktu.

Uprchlí samští předáci však měli na věc trochu jiný názor. Zařídili si perskou podporu, osvobodili zajatce držené na Lémnu a najali si 700 žoldnéřů, aby dobyli zpět jejich rodný ostrov. Ten zanedlouho ovládli. Periklés nelenil a vyslal novou výpravu, která zvítězila v námořní bitvě a oblehla hradby. Pak ale flotila mylně vyplula proti neexistujícímu nepříteli a současně samští napadli oslabené Athéňany. Jejich tábor byl dobyt, mnoho vojáků bylo zajato a i oni dostali líbivé cechy - ve tvaru athénské sovy. Periklés zuřil a zmobilizoval mohutné zdroje. Ostrov neprodyšně oblehl a po devíti měsících dalších bojů konečně vyhladověl. Ostrov sklidil trpké plody svého statečného odporu - hradby byly zbořeny, vydáni další rukojmí a Periklés si nechal na účet státu připsat od Samu neuvěřitelné reparace ve výši 1276 talentů. Periklés byl doma oslavován jako hrdina - jen jediná žena našla odvahu mu veřejně říct, že v boji proti příbuzným (Iónům) a spojencům zahynulo zbytečně mnoho lidí.

Pro náhled toho, jak mocné byly Athény si uveďme ještě jednu podrobnost. Současně s celou samskou akcí prováděla jiná athénská flotila potlačení vzpoury v Byzantionu, o něco později byl dobyt černomořský přístav Nymphaion a Periklés uzavřel výhodnou dohodu o dovozu obilí od krymského krále Spartoka. O něco později Periklés založil několik osad na černomořském pobřeží (přičemž porušil Kalliův mír, ale Peršany to příliš nezajímalo pro odlehlost místa) a roku 436 před n.l. založil brzy slavné město Amfipolis v Thrákii. Athénský vliv se rozšířil od Krymu po Sicílii...

Moc plodí závist. Sparta se konečně v třicátých letech plně zotavila z následků těžkého zemětřesení a následné desetileté války s heilóty v letech 464 - 454 před n.l. Nyní jim bylo jasné, že Athény sahají ve své velmocenské politice na postavení Sparty i jejího Peloponéského spolku. Ve Spartě docházelo ke stále většímu počtu stížností na athénskou rozpínavost. Spartský král Archidámos se pokusil o mírovou dohodu s Periklem, ale ten ji odmítl. A tak byla scéna připravena pro válku o hegemonii nad Řeckem, která nese název peloponéská válka. Neměla zcela jasného vítěze a trvala skoro třicet let, během kterých zdevastovala většinu Řecka.

Čtenost článku: 47310

<<zpět