vojevůdci

Gaius Iulius Caesar

01.09.2004 - Alexandr Kolouch

Není pochyb o tom, že Gaius Iulius Caesar byl jednou z nejvýznamnějších osobností starověku. Byl to obratný politik, prozíravý státník, dovedný řečník, skvělý vojevůdce a vynikl i jako spisovatel. Nemůžeme se tedy divit, že jeho osobnost a život jsou dodnes předmětem zájmu jak odborníků, tak i široké laické veřejnosti.

Gaius Iulius Caesar se narodil 13. července roku 100 př. n. l. (pravděpodobně - některé prameny uvádí 12. července a nebo i rok 101 př. n. l.) do sice urozené, ale ne příliš zámožné rodiny Iuliů. Jeho otec, Gaius Iulius Caesar, zemřel když bylo jeho synovi šestnáct let, přičemž nikdy nedosáhl vyšší hodnosti než praetury. Jeho matka, Aurea, byla z význačné rodiny, ovšem na Caesara patrně neměla podstatnější vliv.


Doba, v níž vstoupil Caesar do veřejného a politického života, dávala mimořádně vhodné možnosti, aby projevil výrazné rysy své osobnosti. Politicky tíhl Caesar ke straně populárů. S populáry ho ostatně nesbližovaly jen politické sympatie, ale i rodinné svazky - sestra Caesarova otce, Iulia, se provdala za Gaia Maria, vůdčí osobnost strany populárů. Je zřejmé, že Marius měl na mladého Caesara podstatný vliv. Mariovým přičiněním byl také Caesar ve svých třinácti letech zvolen knězem nejvyššího římského božstva, Jova. Roku 84 zrušil Caesar své předchozí zasnoubení s Cossutií a uzavřel sňatek s Cornelií, dcerou čelného Mariova přívržence Lucia Cornelia Cinny.

Tím se ovšem výrazně zhoršily vztahy mezi Caesarem a Sullou, již tak dost napjaté kvůli Caesarově politické orientaci. Caesar neuposlechl přímé Sullovy výzvy, aby se rozešel se svou manželkou, dcerou Sullova nepřítele Cinny. Caesar si samozřejmě byl vědom skutečnosti, že v Sullou ovládaném Římě pro něj není bezpečno, a tak se rozhodl Řím opustit. Byl však pronásledován a často jen o vlásek unikl zadržení. Až později, na mnohé přímluvy ze strany Caesarovy rodiny a přátel, nakonec Sulla od pronásledování upustil. Přesto Caesar nepokládal za bezpečné, aby se ihned vrátil zpět do Říma.


Léta 81-78 strávil raději v Malé Asii, v jejíž blízkosti, na ostrově Lesbu, byli Římané nuceni překonávat některé pozůstatky z první války proti pontskému králi Mithridatovi, především nebezpečný protiřímský odpor města Mytileny. Zde se připojil k propraetorovi M. Minuciovi Thermovi, jehož úkolem bylo Mytileny porazit. Při dobývání města se Caesarovi podařilo získat čestné vyznamenání za záchranu života římského občana (corona civica).


Caesarův pobyt v Malé Asii je však slavný především díky jeho údajnému poměru s králem Bithynie, Nikomedem III., který Římany v jejich válečném úsilí podporoval. O tomto románku zpívali Caesarovi vojáci při triumfech a zprávy o něm nám zachoval i římský životopisec Suetonius Tranquillus.


Roku 78 př. n. l. sloužil pod Serviliem Isauricem v Kilikii. Zde se doslechl o Sullově smrti a okamžitě se vrátil do Říma. V Římě v té době převládly protisullovské nálady. Sullovi odpůrci, kteří byli ještě donedávna tvrdě pronásledováni se nyní snažili odstranit opatření učiněná za Sullovy diktatury. Odpor proti Sullovi byl v té době tak silný, že ani jeho přívrženci se neodvažovali hájit jeho opatření.
Po svém návratu do Říma Caesar přirozeně nezůstal stranou politického dění. Okamžitě využil současného veřejného mínění a pohnal před soud dva významné Sullovy přívržence, Gnaea Cornelia Dolabellu a Gaia Antonia - obvinil je z vyděračství. Přestože jeho snahy nebyly příliš úspěšné, dal Caesar jasně najevo své protisullovské postoje a rozhodnost v postupu proti Sullovým opatřením a získal si tím sympatie mezi obyvatelstvem Říma.


Po soudních procesech se Caesar roku 75 odebral na ostrov Rhodos, aby se zdokonalil ve svém řečnickém umění u slavného učitele rétoriky Apollonia Molona. Cestou však byl zajat piráty. Ti za něj požadovali 20 talentů výkupného. Čekání Caesar strávil psaním poesie a žertováním s piráty - prohlásil, že jen co ho pustí, všechny je dá ukřižovat. Není divu, že tak zábavného společníka piráti jen neochotně pouštěli na svobodu, přestože jim Caesar nakonec zaplatil 50 talentů. Sotva se ocitl z dosahu moci svých bývalých věznitelů, zorganizoval v Pergamu loďstvo a jal se je pronásledovat. Brzy lupiče dostihl, zmocnil se jejich majetku a všechny je nechal ukřižovat.


Zatímco se v Itálii vypořádávali s rozsáhlým povstáním otroků, Caesar se účastnil bojů proti králi Mithridatovi. Ze svých soukromých prostředků zorganizoval vojenské oddíly, které čelily dalšímu nájezdu nepoddajného krále. Není bez zajímavosti, že oba tyto Caesarovy činy, ukřižování pirátů a sebrání vojska proti Mithridatovi, byly vlastně protiprávní, protože Caesar jednal jako soukromá osoba bez jakéhokoliv pověření.


Svým vystoupením proti Sullovým přívržencům Dolabellovi a Antoniovi a obranou Malé Asie si Caesar zřejmě získal velké sympatie, zejména u římského lidu. Jistě proto nebylo náhodou, že byl v Římě zvolen do kolegia pontifiků a že se stal vojenským tribunem.


Popularitu se Caesar snažil získávat i po svém návratu do Říma. A to již osvědčenou cestou: vystupoval proti neoblíbeným opatřením, jež svého času zavedl Sulla a jež zůstávala dosud v platnosti. Další přívržence si pak sháněl svou proslulou štědrostí. Avšak tato jeho štědrost nevyplývala nikterak z jeho bohatství. Peníze musel shánět nejrozmanitějšími cestami, zejména u věřitelů, kteří mu mnohdy poskytovali úvěr jen s velkými rozpaky.


Odpor proti dosud platné Sullově ústavě sblížil Caesara s jinými význačnými činiteli té doby, s Gnaeem Pompeiem a Markem Crassem. Pompeius i Crassus patřili kdysi mezi přední Sullovy přívržence. Ve snaze dostat se politicky do popředí museli však oba brát ohled na široké hnutí odporu proti Sullovým opatřením, jež se rozvíjelo po Sullově smrti. Tak se nakonec sami stali mluvčími těch, kdož žádali zrušení nebo alespoň omezení Sullova zřízení.


Caesarovým politickým heslem té doby se stalo všeobecně velice populární jméno Mariovo. K oživení Mariovy památky poskytly Caesarovi příležitost události roku 68 př. n. l. Toho roku zemřela Mariova manželka Iulia (Caesarova teta). Ve smutečním průvodu byla z Caesarova podnětu nesena maska samého Maria. V řeči, kterou pronesl Caesar nad mrtvou taktéž zazněla slova chvály na Maria a Cinnu. Později téhož roku pronesl Caesar ještě jednou podobnou řeč, přestože již mnohem méně politicky laděnou. Bylo to u příležitosti události, která ho velmi bolestně zasáhla - smrti jeho mladé manželky Cornelie. Ještě týž rok se pak Caesar odebral do Hispánie, aby sloužil pod Antistiem Vetiem jako kvestor.


Roku 67 př. n. l., po návratu z provincie, si Caesar vzal za manželku vzdálenou příbuznou Gnaea Pompeia - Pompeiu. Stejný rok také podpořil návrh tribuna lidu Aula Gabinia , aby bylo Pompeiovi svěřeno velení v tažení, které Římané chystali proti pirátům ohrožujícím římské obchodní cesty ve Středozemním moři. Tyto události byly pravděpodobně prvními projevy spojení těchto dvou mužů. Přestože Pompeius splnil svůj úkol v poměrně krátké době, návrat do Říma mu dopřán nebyl. Jen co se vypořádal s piráty, byl mu přidělen úkol nový, totiž poražení krále Mithridata, stále ještě ohrožujícího Malou Asii.


Roku 65 byl Caesar společně s Markem Bibulem zvolen kurulským aedilem. Tato funkce zůstala nadlouho v paměti římského obyvatelstva, pro něž Caesar uspořádal velkolepé hry. Jednoho dne překvapil Římany tím, že dal na římském pahorku Kapitolu postavit Mariovy sochy, které kdysi padly za oběť Sullovu režimu. Obliba Caesara, který dal znovu najevo, že se hlásí k Mariovu politickému odkazu, proto neustále stoupala.


Roku 63 byl Caesar zvolen nejvyšším knězem (pontifex maximus). Téhož roku bylo také odhaleno Catilinovo spiknutí. Caesar silně oponoval Cicerovi (toho roku konzulovi), který dal spiklence popravit bez řádného soudu. Objevily se i jisté náznaky, že Caesar byl do spiknutí také zapleten, nicméně zdali skutečně byl a v jaké míře není jasné.


Následující rok působil Caesar ve funkci praetora. Tehdy se také konaly oslavy bohyně Bona Dea, jejichž dějištěm byl Caesarův dům. Slavnost byla přístupná pouze ženám. O skandál se postaral mladý patricij Publius Clodius, který v ženském oděvu na oslavu pronikl. Byl však odhalen a za velkého zmatku z domu vyhnán. Po Římě se brzy rozšířily klepy, že do Clodiova činu byla zapletena i Caesarova žena Pompeia. Přestože se Caesar s Pompeiou rozvedl, snažil se celý skandál řešit tak, aby nevzbuzoval větší pozornost, než bylo nezbytně třeba.


Rok 61 měl Caesar strávit jako propraetor v Hispánii. Nechybělo však mnoho a věřitelé by mu byli v nástupu úřední funkce zabránili. Caesar se v té době doslova topil v dluzích. Kvůli Clodiovu skandálu se ovšem volby do funkce zpozdily. Caesar se tedy po vypršení své praetury a před zvolením propraetorem stal na krátkou dobu soukromou osobou vystavenou žalobám věřitelů. Že se vůbec mohl do provincie odebrat, bylo zásluhou Marka Licinia Crassa, který se za něj zaručil svým nesmírným jměním.


Za svého pobytu v Hispánii vedl Caesar úspěšné operace proti keltským kmenům v Lusitánii a nashromáždil si velký majetek. V červnu roku 60 se vrátil do Itálie. Za své úspěchy v Lusitánii chtěl slavit triumf. Kromě toho se také ucházel o konzulát pro rok 59. Tady ovšem Caesar narazil na ustálené římské zvyklosti. Vojevůdce, který měl slavit triumf nesměl vstoupit do města jinak a dříve než v triumfálním průvodu. O konzulát se však mohl ucházet jen kandidát, který byl ve městě osobně přítomen. Caesarovi mohl v této věci pomoci jen senát, který mohl povolit, aby se o konzulát ucházeli Caesarovým jménem jeho přátelé. Většina senátorů byla ochotna výjimku udělit a také by se tak asi stalo, kdyby nezasáhl Caesarův odpůrce Marcus Porcius Cato mladší. Ten využil pravidla, podle kterého může shromáždění senátu činit právoplatná usnesení jen do západu slunce. Vystoupil tedy na řečnickou tribunu a pronesl řeč, kterou skončil až když se nad budovou senátu snášel soumrak. Senát v důsledku toho nemohl Caesarovu žádost ani schválit, ani zamítnout. Ovšem to, že se rozešel bez jakéhokoli usnesení, bylo rovnocenné negativnímu rozhodnutí. Caesar se nakonec, třebaže nerad, vzdal svého triumfu a soustředil se na získání konzulátu.


V podobné situaci se v té době ocitl i Pompeius. Vojevůdce, který definitivně zúčtoval s králem Mithridatem a který připojil k římské říši rozsáhlá území (Bithynie, Pontus, Sýrie) se vrátil do Itálie a očekával, že bude přivítán s obrovskými ovacemi. To se ovšem zklamal. Většina senátorů se obávala přílišného růstu Pompeiova vlivu. Výsledek byl ten, že Pompeius byl přivítán velice chladně a jen s velkými průtahy mu bylo dovoleno slavit triumf. Navíc byla odmítnuta Pompeiova kandidatura v konzulských volbách.


Není divu, že oba omezovaní politici se rozhodli čelit senátu společně. K nim se pak přidal i jeden z nejbohatších Ŕímanů té doby - Crassus. Smlouva tří mužů vešla do historie pod názvem 1. triumvirát. Síly triumvirů byly zhruba vyrovnány. Přednosti jednoho byly vyvažovány jinými přednostmi druhých dvou: Pompeius je slavný vojevůdce, těšící se přízni svých vojáků, Caesar je oblíben u prostého lidu, Crassus je obdivován a vážen pro své pohádkové bohatství.


Caesar byl nakonec hladce zvolen a jeho konzulát se zapsal do dějin dvěma významnými zákony: agrárním zákonem a zákonem proti vyděračství v provinciích. Co se agrárního zákona týče, stát měl podle něj rozdělit svou půdu v Kampánii a další pozemky, které by věnoval bezzemkům, měl odkoupit se souhlasem majitelů pozemků za plnou cenu. Při rozdělování půdy se pamatovalo zvláště na Pompeiovy vysloužilé vojáky.


Roku 59 se Caesar opět oženil. Vzal si Calpurnii, dceru Lucia Pisona. V rámci upevnění vzájemných vztahů s Caesarem si pak Pompeius vzal jeho dceru Iulii.


Po skončení konzulátu dostal Caesar na pět let do správy Ilýrii, Galii Předalpskou a Galii Záalpskou. O Caesarově tažení do Galie jsme informováni poměrně dosti přesně díky tomu, že se nám zachovaly jeho slavné Zápisky o válce galské.


Caesarovi byla současně s provinciemi svěřena i armáda čtyř legií (VII., VIII., IX., X.). Je jisté, že s pouhými čtyřmi legiemi nemohl dobýt celou Galii a tak nikoho nepřekvapí, že během svého spravování (a rozšiřování) přiděleného území se jeho armáda rozrostla až na dvanáct legií v letech 52 a 51. Nutno dodat, že se svými vojáky dokázal opravdu hodně.


Prvým Caesarovým úspěchem v Galii bylo potlačení kmene Helvetiů. Ti byli ze svých domovů tlačeni na západ Germány, kteří začali pronikat přes Rýn do Galie. Helvetiové žádali Caesara, aby jim dovolil projít římským územím k pobřeží Atlantiku, kde se chtěli usídlit. Caesar odmítl a uzavřel jim vstup do římského teritoria opevněním. Helvetiové byli donuceni táhnout nebezpečnější a náročnější cestou severně od římských provincií. Caesar mezitím sebral tři legie z Aquileii (město v Galii Předalpské) a další dvě vytvořil (XI. a XII.) a následoval Helvetie. U Bibracte (dnes Mont Beuvray) se Helvetiové obrátili proti Caesarovi. Ten stáhl svou armádu šesti legií a pomocných sborů na blízký kopec, kde byl ze tří stran chráněn vodou. Zde došlo k zuřivé bitvě, která nakonec pro Caesara skončila vítězně. Později se Helvetiové vzdali a na Caesarův rozkaz se vrátili do původních domovů, které předtím opustili. Další hrozbu, se kterou se musel Caesar vypořádat byl germánský kmen Suebů, který, jak již bylo psáno výše, začal pronikat přes Rýn a ohrožovat římské zájmy na území Galie. Po několika neúspěšných jednáních Caesara s Ariovistem, náčelníkem Suebů, došlo k bitvě, ve které Římané doslova smetli germánské vojsko. Ariovistus utekl, ale pravděpodobně brzy nato zemřel.


Zimu 58-57 strávili římské legie na území Sékvanů severně od formálních římských hranic. Protesty Belgů proti takovému postupu Římanů, posloužily Caesarovi jako záminka k opětnému rozmnožení svých legií (konkrétně o XIII. a XIV. legii). Poté vstoupil na území Belgů, kteří se spojili a shromáždili vojsko k odvrácení římské hrozby. Byli nicméně poraženi nad řekou Axonou a donuceni rozptýlit se. Později téhož roku byli Římané zaskočeni jedním z kmenů Belgů, Nervii. Ti náhle a neočekávaně zaútočili na římské jednotky tábořící u řeky Sabis. V zoufalém boji, ve kterém utrpěli Římané těžké ztráty, se legie jen těžko bránily přesile Nerviů. Celou bitvu zachránil až Caesarův legát Titus Labienus, který přispěchal Caesarovi na pomoc se dvěma legiemi.


Rok 56 byl významný pro vývoj vojenských operací v Galii i pro další osudy triumvirátu. Toho roku dobyl Publius Crassus, syn Marka Crassa a Caesarův legát, Akvitánii, čímž se převážná část Galie dostala pod římskou nadvládu. Pokud jde o triumvirát, začaly se mezi jeho členy objevovat rozpory. Opět se projevilo napětí mezi Pompeiem a Crassem, které bylo dočasně překonáno při vzniku triumvirátu. Triumvirové si ovšem uvědomovali, že jejich síla je právě v jejich spojenectví. Žádný z nich ještě neměl dostatečnou moc, aby prosadil svou vlastní samovládu. Aby obnovili svou jednotu, sešli se v italském městečku Luce. Zde opět upevnili svou jednotu a rozdělili si sféry vlivu v římské říši. Pompeius a Crassus měli roku 55 zastávat konzulát a Caesarovi byla prodloužena správa Galie o dalších pět let.


Po méně významných bojích proti germánským Usipetům a Tenkterům se Caesar rozhodl k demonstraci síly římských legií za Rýnem. Chtěl především zastrašit Germány a odradit je od dalších výprav přes Rýn na území Galie. Přepravit armádu na lodích se Caesarovi zdálo nebezpečné a navíc nedůstojné římských vojáků, a tak přes řeku vybudoval proslulý dřevěný most. Nicméně na území Germánů setrval jen pár dní. Pak převedl své vojsko zpět a most dal strhnout. Jako by jeden riskantní podnik nestačil, stihl ještě týž rok další husarský kousek - vpád do Británie. Sebral sedmou a svou oblíbenou desátou legii, přes noc překročil kanál a ráno příštího dne dosáhl pobřeží poblíž Doveru. Břehy Británie byly bráněny silnou posádkou zdejších kmenů a římští vojáci se zdráhali vylodit do hluboké vody, neboť by se tak dostali do krajně nevýhodné pozice. Nakonec se iniciativy chopil orlonoš (aquilifer) desáté legie a vyrazil proti nepříteli. Takovou hanbu nemohli ostatní vojáci snést (a navíc nemohli dopustit, aby orel římské legie padl do ruky barbarům) a jako jeden muž se vrhli na nepřítele. Po těžkých bojích se nakonec Římané dokázali vylodit a zahnat nepřítele. Kvůli špatnému počasí nepřiplula Caesarovi na pomoc jízda, a proto si nemohl dovolit proniknout příliš daleko od pobřeží. Navíc už se blížila zima. Přijal tedy několik poslů s žádostí o mír, což mu umožnilo vrátit se do Galie a alespoň trochu si zachovat tvář.


Caesar byl ovšem rozhodnut pro další plavbu do Británie a již v průběhu zimy shromáždil velkou flotilu přepravních lodí. V červenci roku 54 nalodil pět legií (v Galii zůstaly jen tři) a vyplul. Tato druhá expedice trpěla špatným počasím téměř stejně jako ta první. Přestože se tentokrát vylodil bez problémů, brzy zjistil, že další postup nebude tak jednoduchý. Do čela britského odporu byl zvolen Cassivellaunus, jehož vynikající zdržovací taktika Římany nepříjemně vyčerpávala. Cassivellaunova pevnost byla nakonec dobyta a jeho jednotky rozprášeny, ovšem v tu chvíli došly Caesarovi zprávy z pobřeží, kde bylo předmostí římských legií pod silným útokem. Caesar se vrátil a útočníky snadno porazil. Následovala vyjednávání s Cassivellaunem. Britským kmenům byla uložena rukojmí a roční poplatky a Caesar se uprostřed září mohl vrátit do Galie, kde mu zatím vyvstaly další problémy.


V průběhu zimy 54-53 byl Caesar donucen rozmístit své síly ve větších vzdálenostech než obvykle. Bylo to způsobeno špatnou sklizní předešlého roku. To byla samozřejmě voda na mlýn odbojných Galů. Eburónové (galský kmen) zaútočili na jednotky umístěné na jejich teritoriu (legio XIV. a dalších pět nově vytvořených kohort). Římané byli pod spojeným velením legátů Tituria Sabina a Auruculeia Cotty a rozdělené velení spolu s nedostatkem rozhodnosti vedlo ke katastrofě: římské síly opustily relativní bezpečí svého tábora, byly přepadeny ze zálohy a zničeny. Jen pár mužů se dokázalo vrátit do tábora, aby v noci všichni spáchali sebevraždu. Eburónský úspěch povzbudil Nervie k útoku na další římskou legii. Zcela podle římských způsobů oblehli Římany v jejich zimním táboře. Ovšem zuřivá obrana pod vedením Q. Cicera (bratra onoho slavného řečníka) si Nervie dokázala udržet od těla až do příchodu Caesara, který obléhatele porazil a rozehnal. V očekávání dalších problémů zformoval Caesar roku 53 další dvě legie (XIV. a XV.) a jednu (legio I.) si půjčil od Pompeia. Následoval druhý krátký přechod Rýna, kterým chtěl Germánům připomenout nezmenšenou moc Říma.


Problémy toho roku ovšem neměl jen Caesar. Na druhé straně světa - v Parthii - utrpěl Marcus Crassus drtivou porážku u Carrhae (viz. Bitva u Carrhae). Sedm římských legií bylo zničeno. S nimi padl i sám Crassus. Se smrtí Crassa zanikl i triumvirát. Situace mezi Caesarem a Pompeiem byla nyní značně napjatá. Každý z nich představoval pro toho druhého hrozbu. Pompeius kontroloval veškeré politické dění v Římě. Přestože Caesar měl v Římě své přátelé, kteří konali v jeho zájmu, na Pompeiův vliv to nestačilo. Na druhé straně se Pompeius obával rostoucí Caesarovy popularity a deseti zkušených, v boji protřelých legií. V době po Crassově smrti se Caesar odebral do severní Itálie, aby byl blíže Římu, kdyby si tamní situace vyžádala jeho přítomnost. Právě zde ho však překvapila zpráva o novém povstání v Galii. Caesar se okamžitě odebral zpět do Galie a započal spěšné odvody do armády.


Jaro roku 52 strávil Caesar dobýváním pevností Biturígů. Mezitím mladý vůdce galských kmenů Vercingetorix shromáždil velké vojsko. Začalo složité manévrování. Někdy v létě vytvořil Caesar další legii (VI.). Vercingetorix začal uplatňovat politiku spálené země, která měla ovšem jen částečný úspěch. Po krátkém ale horlivém obléhání dobyli Římané Avaricum (Bourges). Vercingetorix se poté stáhl do silně bráněné Gergovie. Caesarův útok na město skončil fiaskem a jen s obtížemi se Římané dokázali stáhnout. V řádné bitvě se ovšem Vercingetorigovo vojsko nemohlo legiím vyrovnat. Výhodu, kterou měli Galové v jízdě eliminovali Římané tím, že si zajistili pomoc germánských jezdců, kteří v boji nad Galy vynikali. Po několika střetech se Vercingetorix stáhl do Alesie. Po ohromujícím obléhání (viz Obléhání Alesie) se Galové vzdali. Vercingetorix byl zajat a později veden v Caesarově triumfálním pochodu.


Roku 51 byly v Galii sváděny jen boje menšího rozsahu, které dovršily porážku Galů. Římské impérium se tak rozrostlo o další bohatou provincii, pro tuto chvíli nazvanou Gallia Comata. Během svého tažení získal Caesar obrovské bohatství. A ne jen on. Obohatili se i jeho legáti, důstojníci i obyčejní vojáci. V Římě se tehdy velmi dobře vědělo, že zařazení do Caesarova štábu bylo vstupenkou k bohatství. Stálý přísun peněz byl také důležitý faktor, který zajišťoval loajalitu vojáků.
Mnohem důležitější věci se ale děly v Římě. Během Caesarových bojů s Vercingetorigem se začal Pompeius stále více sbližovat se senátem. Postupem doby s ním začal otevřeně spolupracovat, což vyhrotilo politické napětí v Římě.


Roku 50 se již schylovalo k boji. Caesar vykonal inspekční cestu, při které kontroloval bojovou připravenost a náladu vojáků. Také posunul několik legií blíže k Itálii. Později toho roku byl donucen odeslat dvě legie pro plánované tažení proti Parthům (které se pak samozřejmě nekonalo). Caesar vrátil Pompeiovi jeho první legii a ze svých poslal patnáctou (jednu z nově odvedených).


Caesarovi vypršela lhůta jeho správcovství Galie. Jeho cílem bylo stát se podruhé konzulem a zamezit tak žalobám, které by se na něj mohly, jako na soukromou osobu, snést. Někteří politikové dávali nepokrytě najevo, že ho obviní z rozpoutání války s Galy bez schválení senátu. Ovšem Pompeius, jistý si podporou senátu, veškeré pokusy o smír bojkotoval. Caesar skutečně toužil domluvit se. Ale nebyl ochoten ustupovat, aniž by v něčem ustoupil i Pompeius. V tomto duchu vystoupil Gaius Scribonius Curio s návrhem, aby oba soupeři rozpustili svá vojska. Senát se k návrhu postavil kladně. I Caesar souhlasil (těžko říci, zda opravdu chtěl rozpustit svou armádu, nebo jen taktizoval). Každopádně - Pompeius odmítl. Místo toho přiměl senát, aby zbavil Caesara plných mocí, jež mu byly svěřeny pro správcovství Galie. Pompeiovi byla udělena hodnost diktátora a Caesar byl vyhlášen veřejným nepřítelem, pokud nesloží velení nad armádou. Caesarovi přívrženci z řad tribunů lidu (mimo jiné i Marcus Antonius) tento návrh vetovali. Avšak senát nevzal čin tribunů na vědomí.


Nyní již Caesarovi v podstatě nezbývala jiná možnost. V lednu roku 49 překročil se slovy "Kostky jsou vrženy" říčku Rubico a rychlými pochody směřoval na jih Apeninského poloostrova. Reakce senátu byla okamžitá - byl vyhlášen válečný stav, do Caesarových provincií byli jmenováni noví správcové, začaly odvody po celé Itálii a vrchní velení nad vojskem dostal Pompeius. Nikdo ovšem nepočítal s Caesarovou rychlostí. Velice rychle se dostal do Arimina a rozmístil posádky v několika pobřežních městech. Caesar ve svých zápiscích zdůrazňuje ochotu jeho vojáků podporovat jeho věc. Valná většina jeho jednotek ovšem nebyla z Itálie, ale z Galie Předalpské, nebo dokonce z jižní Galie. U těchto vojáků tedy pochod do nitra Itálie nevyvolával konflikt svědomí. Navíc je pravděpodobné, že právě v této době zdvojnásobil Caesar plat legionářů (na 225 denárů ročně), čímž samozřejmě vojákům přidal pádný argument k zachování věrnosti. Pouze jeden jediný důstojník Caesarova štábu - Titus Labienus - se rozhodl přidat k Pompeiovi.


Rychlost Caesarova postupu Pompeia zaskočila. Ještě ani nedokončil přípravy na obranu Říma a už ho musel opustit. Nejdříve se stáhl do Capui, kde byly ubytovány dvě legie, které mu Caesar poskytl pro údajné parthské tažení. Následně se odebral do Apulie. Jeho největší problém spočíval v tom, že jeho hlavní síly (šest legií) byly v Hispánii, kam neměl přístup. Úkol zpomalit Caesarův postup připadl Gnaeovi Domitiovi Ahenobarbovi. Ten se opevnil na důležité křižovatce cest v městě Corfinium (Corfinio). Ale sotva Caesar město oblehl, obránci se vzdali.


Pompeius nadutě prohlásil, že k vytvoření armády schopné čelit Caesarovi mu stačí pouze vstoupit na půdu Itálie. Byl to však Caesar, kdo získal přístup k ohromným zásobám lidské síly. Během pár měsíců zverboval kolem 80 000 mužů. Když viděl ten ohromný nárůst Caesarovy síly, rozhodl se Pompeius opustit Itálii (a s ním i většina jeho spojenců). A ani to se neobešlo bez komplikací. Tak tak, že Caesar nezmařil nalodění a odplutí jeho armády v Brundisiu (Brindisi).


Po dobytí Brundisia nechal Caesar své vyčerpané jednotky, aby se trochu zotavily a odebral se uspořádat poměry v Římě. Ke všeobecnému překvapení nezačal ihned pronásledovat své poražené oponenty. Naopak se k nim zachoval velice mírně. V Římě převzal státní pokladnu, kterou Pompeius ve spěchu zapomněl vzít s sebou a postaral se o řádné zásobování města potravinami. Řím s Itálií svěřil do správy svým přívržencům Markovi Aemiliovi Lepidovi a Markovi Antoniovi. Pak se vydal na sever, vypořádat se s Pompeiovou armádou v Hispánii.


Po cestě narazil na neočekávanou překážku. Velké přístavní město na jihu Galie, stará řecká kolonie Massilie, zachovala věrnost Pompeiovi a postavila se na odpor postupující armádě. Caesar se nechtěl zbytečně zdržovat, proto nechal část nově odvedených jednotek u Massilie a pospíchal do severního Španělska. Zde poměrně bez problémů porazil Pompeiovy legáty Afrania a Petreia u Ilerdy (Lerida) a zajistil si kontrolu nad všemi západními provinciemi.


Po návratu do Říma vytvořil z moci svého úřadu (byl zvolen konzulem pro rok 48) čtyři nové legie (I.-IV.). Jeho síly se tím rozrostly - pravděpodobně - na 33 legií. Svým přívržencům udělil řadu odpovědných funkcí ve správě říše. Aby si udržel popularitu lidu, zajistil mu bezplatné rozdílení obilí. Také odčinil křivdy Sullových proskripcí tím, že dětem proskribovaných udělil znovu plná občanská práva. Další zákroky bylo třeba učinit na poli finančním. Hospodářské otřesy v době krize republikánského zřízení a nejisté poměry za občanských válek vedly k tomu, že hodnotné mince byly stahovány z oběhu a uschovávány obyvatelstvem jako poklady stojící stranou pravidelného koloběhu výroby a směny. Vznikal tak nedostatek peněz a rostly dluhy. Protože velká většina dlužníků je nemohla za dané situace splácet, i když někteří snad chtěli dlužné částky vyrovnat, odmítali majetní věřitelé poskytovat další úvěry. Lidé, kterým se poštěstilo získat půjčky, museli za své dluhy ručit, nejčastěji svým pozemkovým majetkem. Avšak docházelo k tomu, že půda sama začala ztrácet na ceně, takže se věřitelé právem obávali o osud svých peněz. Caesar zpočátku přišel s kompromisním řešením. Rozhodl, aby se zaplacené úroky pokládaly za splátku dluhu samého. Nařídil, aby pozemky, jimiž dlužníci ručili za své dluhy, byly ohodnoceny v té výši, kterou měly před válkou. Poté, co toto řešení nepřineslo očekávaný efekt, sáhl Caesar k rozhodnějšímu opatření, jež mělo přivést do oběhu tezaurované peníze ležící bez užitku v pokladnách boháčů ustanovením, že soukromý majetek jednotlivce nesmí přesahovat - pokud jde o peníze v hotovosti - 15 000 denárů ve zlatě či stříbře. Dalším důležitým opatřením bylo i udělení římského občanství obyvatelstvu předalpské Galie. To vše vykonal Caesar za pouhých deset dní. Poté vytáhl do Řecka.


V prosinci 49 shromáždil v Brundisiu 12 legií k připravovanému tažení proti Pompeiovi. Pompeius samozřejmě také nezahálel. Vyburcoval všechny východní vazaly a vytvořil silnou armádu, která se měla postavit Caesarovi. K rozhodujícím bojům došlo v Řecku. A první střet se konal u Dyrrhachia. V jedné z nejzajímavějších bitev občanské války (o které snad jednoho dne napíšu článek) Caesar podlehl. Pompeiovi opět stoupla sebedůvěra. Caesara měl již za poraženého a myslel, že doražení jeho armády je jen otázkou času. To se ovšem přepočítal. V následující bitvě, která se odehrála u řeckého Pharsalu, Caesar početnější, ale méně zkušené Pompeiovo vojsko, smetl (viz Bitva u Pharsalu) a Pompeius utekl.


Zoufalý, pronásledovaný Pompeius dokonce uvažoval, že se s žádostí o pomoc obrátí na Parthy, nicméně jeho návrh se setkal s prudkým odporem ostatních. Nakonec se rozhodl pro Egypt. Volba to nebyla nerozumná - Egypt byl bohatou zemí s množstvím prostředků. Mladý král Ptolemaios XIII. mu byl zavázán za přízeň, kterou kdysi prokázal jeho otci. Na cestě ovšem Pompeia zastihla zpráva, že v Egyptě vypukla občanská válka a že mladý král Ptolemaios leží u Pélúsia proti vojsku své sestry Kleopatry.


Pompeius se tedy obrátil k Pélúsiu. V dané chvíli pochopitelně považoval za zákonného panovníka mladičkého Ptolemaia, a nikoli jeho sestru Kleopatru, která byla momentálně ve vyhnanství. Co by také mohl získat od královny bez království? Egypťané se však zachovali nečekaně - Pompeia zadrželi a zavraždili. Z hlediska Ptolemaia šlo jistě o čin správný: kdyby Pompeiovi pomohl, ocitl by se v kleštích - z jedné strany vojsko Kleopatry, z druhé armáda Caesarova. Kdyby ho odmítl, měl by pak nepřátele dva - Pompeia, protože mu nepomohl a Caesara, který by tak byl nucen déle pronásledovat svého protivníka.


Není pochyb, že čin mladého krále a jeho rádců přišel Caesarovi náramně vhod. Po svém příjezdu do Egypta setrval nějaký čas v Alexandrii a věnoval se urovnání sourozeneckých sporů. Zpočátku byl jistě více nakloněn Ptolemaiovi - přece jen měl nějaké ty zásluhy. Osudným se stalo setkání Caesara s Kleopatrou. Kleopatra si získala Caesara na svou stranu a ten začal jednat v jejím zájmu. Nevyhnutelně následoval konflikt mezi ním a Ptolemaiem, který přerostl ve válku. S pouhými několika kohortami se Caesar opevnil v části Alexandrie. Několikanásobně větší královská armáda, pod velením vojevůdce Achillea, oblehla město a začala s útoky. Během bojů se Caesar několikrát ocitl v ohrožení života. V této době také lehla popelem část slavné Alexandrijské knihovny. Po několika měsících bojů přišla obleženým konečně pomoc. Nejpodivnější bylo, že nešlo o římské oddíly! Ono různojazyčné vojsko se skládalo ze syrských, fénických, arabských, řeckých a židovských jednotek, rodilých Římanů v něm bylo pramálo. Obyvatelé zemí a měst ležících mezi Eufratem a Sinajským poloostrovem, vyslali pomoc především proto, aby si zajistili vděčnost pána Říma, ale určitou úlohu zde mohla sehrát i nechuť k Egypťanům, v oněch zemích hojně rozšířená. Organizátor a vůdce rovněž nebyl Říman. Jmenoval se Mithridatés a pocházel ze slavného maloasijského města Pergamu. Vychován byl na dvoře pontského krále téhož jména. Příchod posil změnil situaci. Ptolemaiovo vojsko bylo poraženo a sám král při bojích přišel o život.


Na egyptský trůn pak byla dosazena Kleopatra, která byla prohlášena vladařkou Egypta. Aby nedošlo v budoucnu k projevům nespokojenosti proti Kleopatře, dal jí Caesar za manžela nejmladšího bratra zesnulého krále (bylo mu deset let). Několik dalších měsíců strávil Caesar s Kleopatrou na cestě proti proudu Nilu za egyptskými památkami.


K odchodu ho donutily až znepokojující zprávy přicházející z Říma, Malé Asie a Afriky. Jeho nepřátelé se přeskupili a opět začali představovat hrozbu Caesarovým plánům. Navíc se vynořily i další problémy: Farnakés II., syn velkého krále Mithridata z Pontu, se snažil profitovat z nastalé situace v Malé Asii. Po počátečních úspěších proti Caesarovým legátům byl ovšem v bitvě u Zely (2. srpna 47) poražen samotným Caesarem. Římský vojevůdce popsal své vítězství jen třemi slovy: Veni, vidi, vici. (Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem.)


Další trable bylo třeba řešit v Africe. Pompeiovi přívrženci tu shromáždili, s pomocí svého spojence Juby, značné množství vojska. Po krátké zastávce v Římě se Caesar vylodil s šesti legiemi v Africe. Ale jeho protivníci na něj byli připraveni a Caesar byl nucen zavolat na pomoc další jednotky. Nakonec byli pompeiovci po líté bitvě u Thapsu (viz Bitva u Thapsu) poraženi a Caesar se mohl vrátit do Říma, aby oslavil čtyřnásobný triumf (nad Galy, Egypťany, Farnakem a Jubou). Na triumf se z Egypta přijela podívat i královna Kleopatra. A s ní přijel i Caesarion - Caesarův syn.


Roku 46 provedl Caesar reformu římského kalendáře, který byl vinou kněží, kteří ho vedli, ve značném nepořádku. Kalendářní rok se v té době nekryl s rokem slunečním, a dokonce roční období připadala v jednotlivých letech na různé měsíce. Caesar se snažil odstranit tento zmatek tím, že upravil sled měsíců v roce 46 tak, aby odpovídal chodu ročních období, a zajistil, aby se pravidelný sled měsíců opakoval v každém příštím roce. Dále stanovil, že občanský rok začíná 1. ledna (do té doby začínal rok v březnu) a že čítá 365 dní a šest hodin.


Velké prostředky vynaložil Caesar na velkolepé stavby, jež měly nejen okrášlit Řím, ale i oslavit rod Iuliů. Zároveň tím plnil slib, který dal před rozhodující bitvou u Pharsalu - totiž že postaví chrám bohyni Venuši.


Krátce po vysvěcení chrámu, pozdě na podzim roku 46, musel Caesar opět opustit Itálii. Čekalo ho nové vojenské tažení, tentokrát v Hispánii. Tam se uchýlily zbytky Pompeiových přívrženců. Pod vedením Sexta a Gnaea, Pompeiových synů, se shromáždilo poměrně velké vojsko. Vojenské operace se protáhly na mnoho měsíců. K rozhodné bitvě u Mundy došlo teprve na jaře roku 45. Přestože oběma bratrům se podařilo utéct, starší Gnaeus krátce po bitvě zemřel. Caesarův návrat do Říma zdržela nutnost uspořádat neklidné poměry v Hispánii. Do Itálie se dostal teprve v září roku 45 a triumfální vjezd se konal v říjnu.


V období mezi zářím roku 45 a březnovými idami roku 44 byl Caesar na vrcholu své moci. Konečně měl v rukou celé impérium a vládl nad ním v podstatě nikým neomezován. Jako svého úředního označení užíval Caesar titulu diktátor či imperátor. Jeho moc vyplývala především z jeho titulu diktátorského (který mu byl udělen doživotně) a z kombinace dalších magistratur. Tak byl od r. 63 nejvyšším knězem, od roku 46 praefektem nad mravy a v letech 46 a 44 mu byl současně s diktaturou udělen i konzulát. Roku 44 se stal nedotknutelným, což byla výsada, která dosud patřila jen tribunům lidu. Senát se tak stal v podstatě jen vykonavatelem Caesarovy vůle. Caesar zvýšil počet senátorů na 900 a uvedl do něj množství svých příznivců. Dokonce umožnil některým provinciálním aristokratům přístup do římského senátu. Pokud jde o provincie, Caesar si dobře uvědomoval jejich význam pro budoucnost impéria a snažil se získávat si jejich obyvatelstvo na svou stranu. Některým provinciálům uděloval římské občanství, což se v Římě setkalo s velkým nesouhlasem (a to i v řadách Caesarových příznivců).


Caesarovo výjimečné postavení si uvědomovali i jeho přátelé, a snažili se proto najít titul, který by je dobře vystihoval. Nezmohli se však na nic jiného než na titul královský. Caesar odmítl (není divu - slovo král nebylo v Římě zrovna populární). Tak se alespoň rozhodli udělit mu titul král v mimoitalských državách. Byl to mimo jiné i prostředek propagandy pro chystané tažení proti Parthům. Stará Sibylina věštba totiž pravila, že nad Parthy může zvítězit jen král.


Caesar měl mnoho velkých plánů do budoucna. Chystal se vysušovat bažiny, stavět silniční síť, prokopat průplavem Korintskou šíji, vyčistit koryto Tibery, obnovit a osídlit Korint a Kartágo, zvelebit Řím, kodifikovat nový právní řád a především splnit všeobecné očekávání, že odčiní Crassovu porážku zničením parthské říše (v Sýrii již bylo shromážděno vojsko, čekající jen na svého vojevůdce). Také se proslýchalo, že hodlá přenést centrum římské říše více na východ (snad do Alexandrie).


Nic z toho se však nestalo (nebo to alespoň neprovedl Caesar). Všechny záměry vzaly za své 15. března roku 44 před naším letopočtem. Je až podivné, že se ona tragická událost o březnových idách vůbec stala. Nejen před, ale i v průběhu onoho tragického dne se objevila řada nejrůznějších varování, která mohla katastrofě zabránit. Začneme věštbami a řadou nepříznivých znamení. Při rozbíjení hrobek v Capui na stavební materiál pro novou kolonii několik měsíců před Caesarovým zavražděním byla odkryta měděná deska na náhrobku zakladatele Capuy Capysa s nápisem: "Až budou odkryty kosti Capysovy, bude zabit jeho potomek rukou pokrevných přátel a jeho smrt bude brzy pomstěna velkými pohromami Itálie." Stáda koní, která Caesar zasvětil při historickém přechodu řeky Rubikonu jejímu bohovi a která volně pobíhala, se odmítala pást a "ronila hojné slzy". Při oběti vyčetl haruspex (věštec z vnitřností obětních zvířat) Spurinna velmi nepříznivou zvěst a varoval Caesara před nebezpečím, které "nepřesáhne den patnáctého března". V předvečer atentátu vletěl do Pompeiova divadla střízlík s vavřínovou větvičkou v zobáku, byl však přímo v divadle rozsápán dravými ptáky. V noci na patnáctého března měl Caesar zlý sen, zdálo se mu, že tiskne ruku samotnému Diovi. Jeho choť Calpurnia jej spatřila ve snu ubodaného a snila, že se zřítil štít domu. Dveře ložnice se prý tehdy kolem čtvrté hodiny ráno samy od sebe otevřely.


Tolik k varování nadpřirozených sil - o Caesarovi bylo ovšem známo, že se nikdy nedal od svých zamýšlených podniků odradit ani náboženskými ohledy, ani nepříznivými věštbami. Chápeme-li Caesarovu lhostejnost k negativním věštbám - i když u antického člověka byla výjimečnou - tím podivnější je jeho netečnost k signálům sice nikoli nadpřirozeným, ale varovnějším.


Podle všech zpráv byl tehdy Řím naplněn horečným a vzrušeným očekáváním, co přinesou nejbližší hodiny. Všude se šířily tajemné pověsti o spiknutí proti Caesarovi, které má vyvrcholit diktátorovou smrtí. Jestliže to věděla římská ulice, jak to, že o tom nevěděl sám Caesar? Jak to, že mu o tom nepodala zprávu jeho, jinak bezchybně fungující, tajná služba? Těžko říci.


Caesar se cítil 15. března ráno nemocen. Jeho žena, Calpurnia, jej přinutila povolat haruspika a provést věštební oběť. Haruspex vyložil znamení dokonale katastroficky a varoval Caesara před aktuálním nebezpečím. Caesar se rozhodl zůstat doma.


Spiklenci, kteří se ráno shromáždili v domě praetora Gaia Cassia Longina a jejichž hlavami byli kromě Cassia Marcus Iunius Brutus a Caesarův důvěrník Decimus Iunius Brutus, zatím na pokraji hysterie čekali v Pompeiově divadle, kde se mělo konat toho dne zasedání senátu. Nakonec se Decimus Brutus odhodlal k činu. Přichází k Caesarovi a naléhá na něj, aby nedbal na pošetilé sny a věštby a odešel do senátu, připraveného udělit mu královský titul v mimoitalských državách. Nakonec se mu podaří Caesara přesvědčit, aby alespoň osobně v senátu oznámil, že si přeje zasedání odložit.


Po cestě do senátu k Caesarovi přistupuje Artemidoros, řecký učenec a Brutův přítel. Podává mu dopis s naléhavou žádostí, aby jej ihned otevřel a o samotě přečetl, protože obsahuje velmi závažné zprávy. Caesar nedbá ani tohoto varování a dopis zasune mezi ostatní listiny.


Oběti, které byly před zahájením senátu konány, přinesly podle výpovědi znalců nepříznivá znamení. Caesar přesto vstupuje do zasedací síně senátu, kde nenalezl svého nejvěrnějšího stoupence Marka Antonia, proslulého fyzickou silou, statečností a obratností ve všech druzích zápasu. Spiklenci jej pro jistotu pod jakousi záminkou zdržovali v jiné místnosti.


Podle úmluvy spiklenců před Caesara předstoupil jakýsi Lucius Tillius Cimber a v dlouhé a zmatené řeči, kterou spiklenci využili k tomu, aby svou oběť obklopili, žádal o milost pro svého bratra, dlícího ve vyhnanství. Caesar nehodlal jednání protahovat a odkázal žadatele na vhodnější dobu. Cimber přiskočil k Caesarovi a strhl mu tógu z ramen. K radosti spiklenců se ukázalo, že jinak veleopatrný Caesar, který nikdy nevycházel bez ochranného pancíře, skrytého pod záhyby tógy (pravděpodobně zvyk od dob, kdy jej v senátě ohrožovali dýkami jezdci poté, co se snažil zachránit život zatčeným druhům Catilinovým), byl tentokráte bez jakékoli ochrany a beze zbraně.


První bodl do hrdla Publius Servilius Casca, po něm v divokém zmatku bodali i ostatní, způsobujíce při svém běsnění rány nejen Caesarovi, ale dokonce i sobě navzájem. Pověstná slova "I ty, můj synu?", jimiž prý Caesar stačil ještě oslovit Bruta, nejsou asi autentická. Podle pramenů Caesar nepromluvil, pouze si zakryl tvář tógou, kterou si druhou rukou přitáhl blíže k tělu, a nijak se nebránil třiadvaceti ranám, jimiž byl probodán. Podle jeho osobního lékaře Antistia, jenž později ohledal mrtvolu, byla jen jedna jediná rána smrtelná... I to je dokladem zmatku a hysterie spiklenců.


Zděšení senátoři se v hrůze rozprchli. Brutus, který chtěl po Caesarově smrti pronést k senátu řeč se svého úmyslu musel vzdát. Místo triumfu spiklenci prchli na Kapitol, kde je chránily oddíly gladiátorů a ozbrojených otroků.


Zato Caesarovi přívrženci v čele s Markem Antoniem jednali. Hlavní úder republikánům zasadili na Caesarově pohřbu. Zde byla čtena Caesarova závěť. Svými dědici jmenoval tři vnuky svých sester, především Gaia Octavia, dlícího v Apollónii u vojska, připraveného na tažení proti Parthům, jehož zároveň přijal do rodiny a obdařil třemi čtvrtinami jmění. V dalších bodech jmenuje většinu spiklenců (včetně Decima Bruta) a vyjadřuje se o nich vřelými slovy. Značnou část jich výslovně jmenuje poručníky svého syna, narodí-li se mu jaký, protože je - podle závěti - považuje za muže hodné takové cti a schopné převzít odpovědnost. Římskému lidu věnoval k věčnému používání své zahrady u Tiberu a každému muži bylo jako osobní odkaz vyplaceno tři sta sesterciů, což představovalo, pro porovnání, cenu vykrmeného vepře nebo hektolitru dobrého vína. Caesarova štědrost ke svým vlastním vrahům a Antoniuova plamenná řeč obrátily veřejné mínění Římanů proti spiklencům, a tím zmařily všechny jejich plány. Následné boje Antonia a Octaviána proti Brutovi a Cassiovi s konečným rozuzlením v bitvě u Filipp (42 př. n. l.) už do tohoto článku ovšem nepatří.


Lokality jmenované v článku najdete na Mapě antického světa.

Čtenost článku: 29384

<<zpět