Antika na Facebooku

Antika funguje také na Facebooku. Vedle upozornění na nové články zde naleznete novinky a zajímavosti o antické době, dnešní odkazy na staré Řecko a Řím i další věci, které se na web nehodí nebo nevejdou. Stránky naleznete zde.

 

 


Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> Řecké dějiny

Rozpad říše

03.09.2004 - Jiří Chlubný

Rozpad říše Když Alexandr Veliký, vládce takřka celého tehdy známého světa, v červnu 323 před n.l. v Babylóně zemřel, nezanechal za sebou žádného živého dědice. Obě jeho manželky byly sice těhotné, ale nikdo nemohl tušit, jakého pohlaví děti budou, či zda se vůbec narodí živé a zdravé. Alexandr pravděpodobně chtěl předat vládu některému ze svých dětí, ale skonal příliš rychle. Bezprostředně po jeho smrti se po spontánních zmatcích vedení státu ujal nejvyšší generál Perdikkas, kterého určil ještě Alexandr jako svého zástupce ve velení. Kromě něj měla velký vliv také Alexandrova těhotná manželka Roxana.

Reakce na smrt Alexandra nebyly nikde zdaleka klidné, ale v Řecku přerostly ve velké povstání proti Makedonii. Toho se účastní četné obce ve středním Řecku a na Peloponésu (ne Sparta, která povstala dříve a byla poražena). Jako každá revolta byla i tato na začátku úspěšná a dosáhla dílčích úspěchů, z nichž největším byl určitě obležení makedonského správce Řecka Antipatra v pevnosti Lamia. Nakonec se však projevila tradiční řecká rozdrobenost a doposud jednotná vzpoura se začala tříštit. Toho Makedonci rychle využili. Roku 322 před n.l. u ostrova Amorgu porážejí námořní síly Athén a ještě téhož roku se Řekové střetávají u Krannónu v Thessalii s posilami Makedonců vedenými velmi schopným generálem Kraterem. Krateros bitvu vyhrál, vysvobodil Antipatra z obklíčení a porážka Řeků byla hotovou věcí. Tuto vzpouru nazýváme podle místa největšího úspěchu Řeků lamijskou válkou. Na její důsledky doplatil mimo jiné smrtí i Démosthenés. Každopádně řecké obce tímto odbojem nic nezískaly a naopak ještě část svého postavení ztratily.

Perdikkas záhy po svém převzetí moci udělal věc, která byla mnoha Makedoncům proti srsti - prohlásil, že pokud bude Roxanino dítě chlapec, stane se následníkem trůnu. Makedonci však považovali dítě za polobarbarské, neboť Roxana pocházela ze střední oblasti Asie (přesněji z Baktrie). A odmítli myšlenku, že by jim měl vládnout barbar, byť jen poloviční. Tento myšlenkový rozkol mezi Makedonci a obyvateli jimi dobytých území vedl k rozkolu v celé Alexandrově říši a počátku úpadku celé helénské kultury. Ten však nyní ještě stál velmi daleko. Avšak politický rozkol se stal rychle tvrdou realitou.

Protivníci Perdikkova návrhu si samozřejmě našli nového kandidáta na trůn. Tím se stal Filip III., nemanželský syn Filipa II., a tedy Alexandrův nevlastní bratr. Ten se hodil nespokojencům do koncepce, neboť byl lehce slabomyslný a museli mu vládnout jiní, natož aby vládl on sám. Do dějin vstoupil jako prototyp loutkového vladaře.

V Babylóně se mezitím Roxana zbavila druhé Alexandrovy těhotné manželky Stateiry a sama záhy porodila dítě, dědice trůnu Alexandra IV. To vedlo k riziku okamžitého vypuknutí občanské války. Alexandrovo jméno však ještě budilo úctu a došlo k dohodě. Ta samozřejmě vedla hlavně k posílení pozic generálů, kteří se měli stát regenty namísto Filipa i Alexandra, "dokud nepřijde jejich čas". Ten "překvapivě" nepřišel nikdy...

Ve stejné době se v dalekém Épeiru do událostí pomalu dostávala i polozapomenutá postava - Alexandrova matka Olympias. Ta podporovala v nástupnickém problému svého vnuka Alexandra a v tomto bodu se shodla s dosud nejmocnějším generálem Perdikkou. Tomu nabídla spojenectví a ruku své dcery, Alexandrovy vlastní sestry. Perdikkas se tak mohl stát právoplatným nástupcem říše...

Dalším hercem velkého dramatu byl generál a bývalý Alexandrův osobní strážce Ptolemaios, který tehdy vedl významnou část makedonské pěchoty. Ten už tehdy tušil, že říše se rozpadne mezi generály. Proto se úspěšně snažil najít si nějaké dostatečně výnosné území. To našel velmi vychytrale v konsolidovaném Egyptě, kde zabil Alexandrova správce Kleoména a sám se ujal osvícené vlády, opíraje se o svoji silnou a věrnou armádu. Mezi lidem hlásal sebe jako potomka faraónů, tedy boha.

Ostatní generálové se stále snažili budit dojem jednoty a rozhodnosti. To se jim však kvůli rivalitě zdaleka nepodařilo a záhy vznikaly frakce, které stály velmi tvrdě proti sobě. Vůdcem jedné z nich byl Alexandrův velmi letitý správce Makedonie a Řecka Antipatros. Ten se sjednotil se dvěma dalšími generály Antigonem a Kraterem a postavil se proti moci Perdikky. Konflikt byl na spadnutí...

Válka vypukla brzy, ale na jiné frontě a vedla se kvůli Alexandrovým ostatkům, které hodlal Ptolemaios pohřbít v Egyptě (to se mu povedlo). Perdikkas se s armádou vypravil potrestat vzdorný Egypt, ale narazil na zkušené makedonské a egyptské muže, kteří bojovali v lepších podmínkách za lepší platy. Po první porážce při pokusu o přechod Nilu se proti Perdikkovi postavilo jeho vlastní vojsko, které poznalo lepší platy nepřítele a chtělo totéž. Perdikkas to odmítl a neměl čas na nápravu této chyby, neboť ho důstojníci ve stanu zavraždili během příprav dalšího tažení. Misky vah moci se teď rychle převážily. Antipatros byl uznán za regenta Filipa a Alexandra, zatímco vůdce zrady proti Perdikkovi Seleukos dostal za odměnu správu v Babylóně. Antigonos dostal do velení východní vojsko, zatímco velmi oblíbený třetí člen pomyslného triumvirátu Krateros padl v boji.

Rovnováha moci však netrvala dlouho. Antipatros umírá roku 319 před n.l. z přirozených příčin a jeho roli se snaží přebrat jeho syn Kassandros. Toho neměl rád už Alexandr a ve většině líčení těchto událostí vystupuje jako dost negativní postava, záhy uvidíme proč. Kassandros kromě Řecka a Makedonie zdědil po otci také špatné vztahy s Olympiadou a to vedlo v dlouhotrvající krvavý spor. Olympias si vybudovala armádu a z titulu matky Alexandra žádala vládu nad Makedonií. Filipa III. rádci přesvědčili, že se má spojit s Kassandrem a on to ochotně učinil, ostatně jako vše. Olympias ho však chytila a tuto zajímavou a ubohou postavičku i s jeho ženou a příznivci Kassandra nechala popravit (roku 317 před n.l.).

Byla to její labutí píseň. Kassandros si totiž počkal na příchod posil do Řecka a poté královnu matku vojensky "přejel" v několika bitvách. Obležená Olympias se mu nakonec vzdala a vydala mu i Roxanu a Alexandra IV., kteří oba žili v Makedonii. Kassandros neměl slitování a Olympiadu nechal popravit. Roxanu a Alexandra pak nechal uvěznit a střežit a sám si vzal Alexandrovu sestru.

V době, kdy probíhaly tyto události se ke stále větší moci dostával Antigonos. Ten kromě vedení východní armády získal také moc v Malé Asii, kde ležely Alexandrovy nejbohatší pokladnice a také mohutná flotila, takže doufal, že to bude právě on, kdo znovu sjednotí říši. Jeho moc byla dokonce tak veliká, že se kvůli ní sjednotili ostatní mocní diadochové - Seleukos utekl z Babylóna k Ptolemaiovi, se kterým se spojil také Kassandros a správce Thrákie Lýsimachos.

Přes tuto mohutnou koncentraci sil měl v konfliktu, který vypukl roku 315 před n.l., převahu Antigonos. V bojích s Ptolemaiem získal celou Sýrii. Nyní měl pokračovat a zničit Ptolemaia, ale rozhodl se raději potrestat Kassandra za zločiny proti Olympiadě a roku 313 před n.l. vypravil své jednotky do Řecka. Jeho syn Démétrios Poliorkétés pokračoval v bojích u vstupu do Egypta s menšími silami, ale prohrál s Ptolemaiem bitvu u Gazy. Na podzim 312 před n.l., která změnila průběh války.

Následujícího roku (311 před n.l.) se ujal Ptolemaios iniciativy tím, že poslal Seleuka s malou armádou zpět do Babylóna. Antigonos v předtuše ještě horších novin podepsal mír. Nepřátelství Antigona a aliance generálů se pevně zakonzervovalo. Jedinou skutečně zaznamenání hodnou zprávou dalších let je to, že roku 310 (nebo 311 popř. 309) před n.l. se Kassandros rozhodl zbavit se problému v podobě Roxany a Alexandra tím, že je oba popraví, což také provedl... Od Kassandra to byl zištný tah, neboť podle smluv měl po dospění Alexandra předat velení nad svým územím právě jemu. Tak skončil jediný potomek největšího dobyvatele všech dob. Velká tažení se ale nezastavila ani v míru... Řecko získalo dříve nezávislý status, a proto na ně diadochové zběsile útočili. Ptolemaios roku 308 získal některá města na Peloponésu. Antigonos zahájil o rok později obří ofenzívu v Řecku, během které získal jeho velitel vojska (a syn) Démétrios mimo jiné Athény. Když se však pokusil získat Rhodos, byl odražen, což dalo impuls ke vzniku rhodského Kolosu. To tomto neúspěchu se Démétrios vrátil do středního Řecka, odkud vypudil Kassandrovy vojáky (roku 302 před n.l.) Tak se bleskově dostáváme k roku 301 před n.l. Tehdy došlo k jedné z nejstrašnějších bitev řeckých dějin.

Ta se odehrála v Malé Asii u Ipsu. V rozhodné bitvě zde Antigonos ztratil bitvu i svůj život proti alianci generálů. Z té se mimochodem bitvy účastnila pouze vojska Seleuka a Lýsimacha, neboť Kassandros měl dost starostí na svém území a Ptolemaios se vydal zpět domů ještě před bitvou po obdržení falešné zprávy, že jeho spojenci byli poraženi. Aliance ale triumfovala a mohla si začít dělit koryta. Po této bitvě vzniká čtveřice nástupnických království. Avšak ani ta ještě nejsou definitivní podobou rozpadu Alexandrova státu. Seleukos si za svůj podíl vybral rozsáhlé, ale značně roztříštěné území sahající od Sýrie po Baktrii. Lýsimachos získal opět Thrákii a oficiálně se stal i vládcem Malé Asie. Kassandros pokračoval ve vládě v Řecku a Makedonii, zatímco Ptolemaios vyhlásil Egypt jako nezávislé království, kterému pochopitelně sám vládl. Syn poraženého Antigona Démétrios si mohl nechat velení nad flotilou, ale z území vládl jen několika ostrovům v Egejském moři. Považoval se stále za dědice otcovy myšlenky na sjednocení říše, ale ta byla nyní už naprosto nereálná...

Noví vládci stále panovali v jasné návaznosti na Alexandra. Nosili stejné odznaky moci jako Alexandr. Označovali se za bohy nebo potomky bohů. Vůči návštěvníkům se chovali v podobně perském povýšeném stylu jako Alexandr ke konci svého života. A stejně jako on si zakládali na vojenské prestiži, která jim byla nade vše. Bojovali velmi často proti sobě, mnohokrát pro malá území. A všechno toto se dělo za zvyšování počtu příslušníků armády. Tehdy vedli velitelé do bitev 60 - 80 tisíc mužů, což byla čísla, ke kterým se lidstvo vrátilo až v osmnáctém století n.l. Vraťme se však k osudům bývalého impéria... Kassandros, který si zrovna konečně stihl upevnit svoji moc v Řecku, zemřel v roce 297 před n.l. na jakousi nemoc. Toho bleskově využil Démétrios a vtrhl do Řecka. Oblehl Athény a vyhladověl je, čímž si otevřel brány k vládě v celém Řecku. A nejen to. Po dalších bojích proti nesvorným Kassandrovým synům získal Démétrios kontrolu i nad Makedonií a roku 294 před n.l. se prohlásil králem. Proti němu se však postavili zkušení vládci blízkých oblastí - Lýsimachos, Seleukos a épeirský král Pyrrhos - vrhli se do Řecka a v kampani mezi roky 288 a 285 před n.l. ho vyhnali. Nové území si rozdělili Lýsimachos a Pyrrhos, ale toho Lýsimachos jeho podílu brzy zbavil. Démétrios nesoucí hrdý přídomek Poliorkétés (Dobyvatel měst) se nakonec vydal Seleukovi a v jeho zajetí také snad roku 283 před n.l. umírá. Po skoncování s Démétriem se opět začala řešit nástupnická otázka.

Oba vítězní diadochové (Seleukos a Lýsimachos) chtěli vládnout Řecku a Makedonii a není tedy divu, že se nakonec pustili do války. Ta probíhala v Lýsimachově údělu v Malé Asii. Zde se také oba generálové střetli roku 281 před n.l. v bitvě u Kýrúpedia v Lýdii, kde byl Lýsimachos poražen a zabit. Poslední žijící diadoch Seleukos (Ptolemaios zemřel přirozenou smrtí roku 282 před n.l.) se chtěl ujmout vlády v evropském Řecku, ale na palubě lodi vezoucí ho přes Helléspontos byl zavražděn. Touto událostí končí velká doba strašných válek diadochů, ale velké zmatky a rozbroje pokračovaly v nezmenšené míře i nadále. O tom však více v článcích o známých nástupnických dynastiích - Antigonovcích, Ptolemaiovcích a Seleukovcích.

Čtenost článku: 43316

<<zpět