velitelé

Kleopatra

05.09.2004 - Radek Tuma

Kleopatřinu otci, Ptolemaiovi XII. přezdívalo obyvatelstvo Auletes (pištec, hráč na flétnu). Více se věnoval hudbě než politice. Jeho další přezdívkou bylo Nothos, bastard, protože patřil k vzdálenému příbuzenstvu a na trůn se dostal jen shodou okolností. Kleopatra zažila, jak si jen díky velkému podplácení a podporování ochrany Říma udržoval svou vládu. Pro Egypt to však znamenalo velké zvýšení daní, což jeho popularitě nepřidalo a princezna viděla, jak hořce chutná závislost na Římu. Na scénu dějin vstoupila Kleopatra, když Caesar, který právě potřel Pompeia v občanské válce zavítal do Egypta. Tam před ním prchal Pompeius, ale byl Egypťany úkladně zavražděn, než vstoupil do země. Tato vražda měla být důkazem, že se Egypt distancuje od Caesarova protivníka a měla zabránit Caesarovu vylodění v Egyptě. Caesar však bez rozpaků do země vstoupil a zasáhl do vnitřních problémů, které právě Egypt prožíval. Šlo o nelítostný zápas o královskou moc, o kterou se podle rozhodnutí Ptolemaia XII. měly dělit jeho děti, Ptolemaios XIII. a Kleopatra VII. Dvořané obklopující mladého krále, však dosáhli toho, že Kleopatra musela odejít z Alexandrie a zříci se svého mocenského podílu. Ptolemaios XIII. byl hříčkou v rukou svých rádců, z nichž hlavní roli hrál eunuch Pothenios.

Caesara nepřivedla do Alexandrie jen honba za jeho rivalem Pompeiem, bylo to především ustavičné hledání finančních prostředků, které jej v říjnu r. 48 př. n. l. přivedlo do Alexandrie. Potřeboval peníze pro své vojáky. Občanská válka stála Caesara mnoho peněz, odměněno bylo jen několik starých veteránů, zbytek se s Caesarem hnal za Pompeiem a jeho stoupenci téměř po všech provinciích. Od tažení do Galie se Caesar změnil, změnili se i jeho vojáci. Později, v africkém Thapsu, v bitvě proti zbytku pompeiovců, mu de facto vypověděli poslušnost. Válka se stala všední záležitostí a vojáci těžko zkrotitelnou smečkou. Caesar musel tyto zdivočelé mravy snášet a došel k poznání, že je třeba dát zasloužilým vojákům odpočinek, na který již čekali roky, i přiměřené finanční ohodnocení.

Stejně jako Pompeius garantoval vládu Ptolemaiovi XII. Auletovi, samozřejmě ne zadarmo. Sotva Caesar přistál v Alexandrii, obklíčily jej jednotky pod vedením generála Achilla. Vypovězená Kleopatra se tajně dostala do Alexandrie k Caesarovi. Legenda tvrdí, že ji k němu donesli zabalenou v koberci. Vzhledem k tomu, že se musela dostat přes obklíčení, může být na legendě zrnko pravdy. Caesar, jež se ostatně nikdy ženám nevyhýbal, Kleopatru přijal a postavil se na její stranu, byť věděl, že to bude mít politické následky. Odvedl si ji do paláce a tam s ní žil jako s milenkou. Caesar, ješitný stárnoucí kohout v náručí jednadvacetileté královny. To není žádná orientální pohádka, to je politika. Až teprve v březnu příštího roku, kdy mu přišlo na pomoc vojsko z Kilikie a Sýrie, se mu podařilo obklíčení prolomit a svést rozhodující vítěznou bitvu jižně od Nilské delty. Ptolemaios XIII. zahynul na útěku a Caesar potvrdil Kleopatru jako královnu a klientku Říma. Rozhodnutím Caesara se Egyptu vracel Kypr, jehož správa byla svěřena mladšímu bratrovi Ptolemaia XIII. Ptolemaiovi XIV a jeho sestře Arsinoé. Kleopatra dokonce porodila Caesarovi syna - Ptolemaia XV. Kaisara, kterému však alexandrijský lid dal přezdívku Kaisarión - Malý Caesar. Kleopatra obklopila Caesara celou krásou své říše a Caesar, u něhož byl sklon k orientálnímu luxusu vždy přítomen, rád podlehl. Caesar se viděl podoben Alexandru Velikému (traduje se, že když mu bylo tolik, co Alexandrovi, když dobyl svět, plakal, že on toho ještě nedosáhl) a Kleopatra získala prvního muže Říma pro svou vizi vlády nad světem pod společným vedením.

Objevují se pochybnosti, jestli v té době už nemocný, epilepsií trpící Caesar, mohl zplodit syna. Všeobecně se však mělo za to, že otcem Kaisarióna je. Tento názor sdílel i Octavianus, který jej dal jako potenciálního konkurenta zavraždit.

Pro Caesara i jeho vojáky musela být Alexandrie i s jejím bohatstvím šokem. Řím byl v té době spíše hliněné a dřevěné město, úzké ulice, zápach, stavební katastrofa. V Alexandrii viděl Caesar velkoryse rozvržené ulice, protínající plánovitě celé městské čtvrti. Ohromné stavby, jako byl městský chrám, Serapeum, trůnily jako symboly nad celým městem. Stál tu slavný maják na ostrově Faros, pověstný sedmý div světa. Chrámy, domy i zdi byly z kamene. Shromáždilo se zde vše, co mělo ve vědě hodnotu a jméno. Naproti majáku na ostrově Faros stála knihovna, v níž byly tisíce svitků, celé vědění antického světa. Působili zde učenci ze všech koutů světa. Město lákalo bohatým životem, nabízelo na státní útraty neohraničené možnosti výzkumu. Do tohoto Olympu vědění putovali filozofové, básníci, řečníci, hudebníci, sochaři, malíři. Šťastná Alexandrie. Ohromen tímto leskem začal Caesar spřádat plány na výstavbu nového, velkolepého Říma.

Na jaře roku 47 př. n. l. opustil Caesar Egypt, cestou do Říma porazil v Malé Asii Farnaka, krále Bosporské říše, tradičního to rivala impéria. V Římě řešil problémy, které se tam za jeho nepřítomnost nahromadily, a pak roku 46 př. n. l. zlikvidoval zbytky pompeiovců v severní Africe ve výše již zmiňované bitvě u Thapsu.

Roku 46 př. n. l. přijela Kleopatra za Caesarem do Říma se svým třináctiletým nevlastním bratrem, který zůstal naživu a s nímž se oficiálně dělila o vládu a s Kaisariónem. Formálním účelem její návštěvy bylo potvrzení smlouvy jejího otce o spojenectví a přátelství Egypta s Římem. Kleopatra pak zůstala ve městě do konce Caesarova života. V době jejího příjezdu se stavěla Venušina svatyně (od Venuše odvozoval rod Iuliů svůj původ) a vedle ní stála pozlacená bronzová socha Kleopatry. V některých Caesarových činech z té doby lze vysledovat vliv Kleopatry a její země vůbec. Například Caesarův plán na založení skvělé veřejné knihovny se zakládal na světoznámé ptolemaiovské knihovně při Museiu, vědeckém ústavu v Alexandrii. I jeho velkolepé, ale neuskutečněné plány prokopat odvodňovací kanál mezi Pomptinskými bažinami jižně od Říma a průplav Korintskou šíjí měly jistě do značném míry vzor v Egyptě, který měl s takovými díly velké zkušenosti. I Caesarovu úpravu kalendáře řídil alexandrijský astronom. Mimoto Kleopatra, jíž byl cizí římský aristokratický ideál svobodného projevu, podporovala v Caesarovi autokratické tendence.

Kleopatra byla stálým ostnem v těle Říma. V době, kdy obyvatelstvo bylo vyzýváno k šetrnosti, se obklopovala orientálním luxusem, pečovalo o ni 300 sloužících a pořádala bohaté hostiny. Prý nechala perlu nedozírné ceny rozpustit v octě a vmíchat do svého nápoje. Její bratr a manžel byl římským lidem posměšně označován jako šašek. A ona, královská cizoložnice, vystupovala troufale na veřejnosti s Kaisarionem a oznamovala tím svoje imperiální záměry. Poloviční Egypťan jako následník Caesara a Kleopatra jako regentka egyptsko-římské veleříše! Řím byl na nohou. Kleopatra, Caesarova autokratičnost a ješitnost, pověsti, že se chce nechat jmenovat králem a zahubit republikánské svobody a další faktory nakonec vedly k tomu, že byl Caesar 15. března (o březnových Idách) roku 44 př. n. l. zavražděn republikánskými spiklenci.

Kleopatře nezbylo, než Řím opustit. Musím zde zmínit názor Reinharda Raffalta, který tvrdí, že Caesar se ve své závěti nezmínil ani o Kleopatře, ani o Antoniovi. Tak očividná nespravedlnost musela být úmyslná. Podle toho by předvídavý Caesar předpokládal, že se Kleopatra bude po jeho smrti snažit uskutečnit svou myšlenku římsko-orientálního království s Antoniem. Díky Antoniovi, který byl slabší než Caesar, mohla Kleopatra získat římské východní legie a pak nasměrovat veškeré síly proti Římu a ten by pak již neměl žádného Caesara. Musel tedy padnout Egypt, aby Orient pod římskou vládou dosáhl prosperity a Caesarovo dědictví mohlo připadnout jen tomu, kdo dokázal odolat Kleopatře - chladnému počtáři Octavianovi. Caesar pravděpodobně předvídal, že po jeho smrti vypukne občanská válka, jejíž zvládnutí očekával spíše od houževnatého intelektuálního Octaviana, než od vzpurného Antonia. V tom případě by ale musel Caesar očekávat svou smrt a trpně se podvolit osudu! Přece chystal velkolepé tažení do Parthie, kterou hodlal vyvrátit a pak se přes Kavkaz, jižní Rusko, dnešní Polsko a Maďarsko vpadnout Germánům do zad a druhá armáda měla napadnout germánské území od hranic Rýna a Dunaje. S poklady parthského krále měly být vyřešeny finanční otázky a na dvou válečných frontách by Řím získal severní Evropu a definitivní mír. Utopický plán, i pro velkého Caesara.

Během Kleopatřiny nepřítomnosti Egypt značně utrpěl. Hladomory, povstání a hlízový mor se šířily celou zemí. Nechala otevřít státní sýpky, zmírnila nejvyšší nouzi a získala si své poddané. Jako by měl být konec světa, obklopila se bezbřehým luxusem. A ještě jednou začala s tímto orientálním leskem utvářet politiku. Na východě se mezitím objevil Marcus Antonius, který byl při novém uspořádání v Římské říši odpovědný za východní provincie. Při polním tažení proti Arménii rozložil svůj tábor v Tarsu. Tam za ním přijela Kleopatra s velkolepou pompou a uskutečnilo se druhé osudové setkání, ve kterém nalezla druhou šanci snít svůj věčný sen s novým vládcem.

Znovu se vydala Římanovi, ale tentokrát jej rutinně prostudovala, informovala se o jeho ambicích, možnostech a slabinách. Amorův šíp zasáhl i Antonia a ten, jelikož byl slabší osobnost než Caesar, úplně královně propadl. Jen liknavě se věnoval svým povinnostem, zapomněl na svou římskou manželku (Octavianovu sestru, která měla posloužit k utužení vztahu mezi oběma muži, ale díky Kleopatře se stala dalším důvodem k vzájemné nedůvěře), tak tak urovnal situaci na hranicích s Parthy, o to více se ale věnoval Kleopatře. Jsou spolu na mincích, na sochách se nechávají zobrazovat jako faraóni. Rozsáhlé východní oblasti římské říše připadly Egyptu. Jestliže byli Římané schopni alespoň trochu tolerovat Caesarův vztah ke Kleopatře, neboť Caesar ještě dokázal být pánem situace, Antoniovi proměnu v loutku dalekého Orientu neodpustili. Na západě mezitím získal čelné postavení Octavianus, Caesarův adoptivní syn.

Octavianovi se obratnou propagandou podařilo nedůvěru Římanů k Antoniovi přeměnit v nenávist a konflikt mezi "Orientem a Západem" mohl začít. 2. září roku 31 př. n. l. se odehrála rozhodující bitva u Actia, na západním pobřeží Řecka. Ještě zdaleka nebylo rozhodnuto, i když Antoniovo postavení bylo strategicky horší, když tu Kleopatřina flotila napnula plachty a opustila bojující Antoniovy jednotky. Ten, jakmile to zjistil, natolik byl ve vleku té ženy, že opustil bojiště, dohonil Kleopatřinu loď a přesedl k ní. Na palubě se však vyhýbal jakémukoli kontaktu s ní. Byl v šoku, který mu jeho milovaná způsobila nečekaným útěkem? Styděl se za svou slabost pro ni? V jeho očích to mohla být zrada, stejně tak jako bylo jeho jednání zradou v očích vojáků, kteří za něj bojovali. Není jisté, zda Kleopatra odhadla výsledek bitvy jako ztracený a rozhodla se uniknout a připravit se k dalšímu boji, nebo obětovala Antonia a chystala své ženské zbraně na dalšího velkého Římana, Octaviana.

Dopluli do Alexandrie, hra skončila. Dvaatřicetiletý Octavianus nepropadl, pokud to vůbec Kleopatra chtěla, jejímu kouzlu. Octavianus vstoupil roku 30 př. n. l. do Egypta a zbytek Antoniových vojsk nechal svého vůdce na holičkách. V důsledku porážky a hrozícího ponížení před svým úhlavním nepřítelem se Antonius probodl mečem. Kleopatra jej nechala přenést do její hrobky a sama jej nabalzamovala. Když Kleopatra stála před novým vládcem Říma, neměla už nic, co by dala do hry, byla to stárnoucí žena bez lesku v očích, poznamenaná raněními, které si způsobila ve smutku nad Antoniovou smrtí, třásla se horečkou. Nezbylo jí, než prosit o život svých dětí. Ne však už o svůj.

Nechtěla skončit ve zlatých řetězech v triumfálním průvodu v Římě. Rozhodla-li se pro smrt uštknutím hada, je sporné, spíše sáhla po jehle naplněné jedem, která se k ní snáze mohla dostat přes velmi přísná Octavianovova bezpečnostní opatření. Pro tuto domněnku hovoří skutečnost, že zvolila sebevraždu společně se svými dvěma služebnými, jed jediného hada, dokonce i kobry, která vystříkne všechny své zásoby jedu při jediném kousnutí, by nebyl stačil připravit o život tři lidi. Píchnutí jehlou s hadím jedem byla v té době nejméně problematická a nejznámější metoda skupinové sebevraždy.

Alexandrie se nestala hlavním městem světa, ale největší vojenskou základnou nové římské provincie. Byla Kleopatra jen poduškou a pokladnou na cestě k moci, hříčkou dvou velkých Římanů? I dnešní vědci přiznávají, že kde jen Caesar mohl, tam ji podporoval a věnoval jí více, než si mohl podplácením koupit její ponižovaný otec Auletes. Nikdy se nechoval tak iracionálně, jako při pobytu v Egyptě, nikdy nepustil ze zřetele politickou vypočítavost, jako ve vztahu k ní. Jeho jednání se nechá vysvětlit jen hlubokou náklonností k ní samotné.

A Antonius? Spolu slavili ty nejdivočejší hostiny, toulali se noční Alexandrií. Možná to byla nejkrásnější doba jejího života. Financovala jeho nezdařené vojenské podniky, spolu kráčeli vstříc zkáze. S jistotou lze říci, že ji hořce zklamal v jejích nadějích, ale trápila by se pro něj tolik, kdyby si nebyla jista, že s ním ztratila i svého milence?

Jak to vlastně bylo s její pověstnou krásou, která se stala námětem tolika básní, románů, studií, divadelních her a filmů? Nejspíše nevypadala jako Egypťanka, byla přece potomkem makedonské dynastie, mohla mít klidně modré oči a plavé vlasy. Byla to neobyčejně vzdělaná a kultivovaná žena, ze všech následovníků Alexandra jen ona uměla číst svaté znaky, hieroglyfy a dorozumět se s poddanými jejich jazykem. Snažila se překlenout rozpor mezi řeckou Alexandrií, která byla vnímána spíše jako cizorodý parazit a vlastním, původním Egyptem, hodlala spojit tradici a současnost. Ovládala několik jazyků. V Berlínském muzeu je mramorová hlava mladé ženy od neznámého sochaře, která byla podle mincí identifikována s Kleopatrou. Má malý, kulatý obličej, velké kulaté oči, malá ústa a úzký, lehce zahnutý nos. Žádná smyslná exotická krása, žádná Liz Taylorová. Umělci v dalších tisíciletích, kteří ji zobrazovali, nekladli meze své fantazii, byla zobrazována tak, jak to žádala současná móda - ve středověku to byla hradní dáma s dvěma hady v rukou, jindy byla podle barokního vkusu oblečena do nádherných, bohatě zdobených šatů, pak jako lascivně ležící nahá odaliska, jako prostopášná svůdnice, modernisté si s její podobou pohráli tak, že by ji Caesar nechtěl, i kdyby měla tři země jako Egypt. Podle průzkumů britského muzea prý měřila 150 cm, měla celulitidu, křivé zuby a skobovitý nos. Cassius Dio chválí její krásu, hlas, pohled, řeč a téměř hypnotický vliv na muže, Shakespeare o ní téměř po dvou tisíci letech mluví už skoro jako o zázraku. Plutarchos celkem střízlivě píše, že nebyla tak úchvatné krásy, jak se tvrdí, nicméně prý byla kultivovaná, svůdná, jemná a charismatická.

Sotva kdy byla proti nějaké ženě, která vešla do světových dějin, vedena ostřejší propaganda, sotva s někým jiným než s ní se dá hrát ona zajímavá hra: "Co by se stalo kdyby... "

Viz. také článek Druhý triumvirát a jeho rozpad

Lokality jmenované v článku najdete na Mapě antického světa.

Zdroje:
Jan Burian, Pavel Oliva - Civilizace starověkého středomoří
M. Grant - Dějiny antického Říma
Günther Klein a Norbert Dürring - Kleopatra - poslední úsměv faraónů
Reinhard Raffalt - Velcí římští císaři

Čtenost článku: 24413

<<zpět