Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> Římské království

Etruskové a jejich vliv na Řím

05.09.2004 - Tolnedra

Etruskové: původ, historie a jazyk
Etruskové (lat. Etrusci, Tusci; řec. Tyrrhenoi) - jméno tohoto národa vzbuzuje již po mnoho generací v myslích vědců i laiků celého světa zvědavost a údiv. Odkud se vzali? Jakým jazykem mluvili? To jsou jen dvě závažné otázky z mnoha jiných. Bohužel ani po více jak dvou stoletích bádání a výzkumu nedokážeme dát na tyto záhady jasnou odpověď. Sami Etruskové po sobě nezanechali žádné historické dílo (neznáme žádného etruského dějepisce) nebo alespoň vlastní legendy a mýty o svých dějinách.

Zprávy o Etruscích
Obrovskou ztrátou pro nás i Etrusky samotné je tak nedochování jediného známého díla o dějinách Etrusků. Tento spis čítající dvacet knih (asi kapitol) a pojmenovaný Tyrhénika (Dějiny Etrusků) sepsal v 1. století n. l. římský císař Claudius (41 - 54). Těžko říci, zda přivedl císaře Claudia k sepsání jeho zájem o dějiny či něco jiného. Jisté však je, že mohl při psaní svého díla ještě obdivovat etruské památky nebo slyšet etruštinu či dokonce mluvit přímo s Etrusky, než se někdy ve 2. století n. l. stal etruský jazyk jazykem mrtvým.

Nejobsáhlejší zprávou o Etruscích tak pro nás zůstává dílo řeckého historika Diodóra (1. století př. n. l.), který sám vycházel a čerpal informace ze svého předchůdce Poseidónia z Apameie (přelom 2. a 1. století př. n. l.). Zmiňuje se nejen o konkrétních historických událostech, ale uvádí také stručnou charakteristiku Etrusků jako takových a vypočítává některé vynálezy a vylepšení Etrusků (např. vojenská polnice, tóga s červeným pruhem,...). Zmínky o jazyku, původu, zvycích Etrusců (někdy stejné, jindy si odporující), jejich působení během významných dějinných událostí nám předávají také další řečtí (Dionysios z Halikarnassu, Hérodotos, Theopompos,...) i římští autoři (Titus Livius, Strabón, Servius,...) a také ranně křesťanští spisovatelé.


Tajemný původ Etrusků

Nejenže máme o Etruscích, jejich dějinách a životě, málo informací, dodnes ale také nevíme odkud vlastně tento tajemný národ pochází. Tuto otázku si již kladli starověcí historikové a nacházeli na ni vpravdě různé odpovědi.


Nejstarší zprávu o původu Etrusků nám přináší "otec dějepisu" Hérodotos (žil v 5. století př. n. l.) ve svých Dějinách. Píše zde mimo jiné o národu Lýdů v Malé Asii, které postihl dlouholetý hladomor. Když už lidé nemohli hlad déle snášet, rozhodl král Atys, že polovina národa odejde ze země. Losem vybraná polovina národa vedená královým synem pak odešla do Smyrny, kde si postavila lodě, na nichž nakonec doplula až do Itálie. Zde se podle svého vůdce přejmenovali na Tyrhény.


Tato představa o příchodu Etrusků z východu byla ve starověku oblíbena a Hérodotovu zprávu pak následujících století přebírali mnozí další dějepisci, např. Velleius Paterculus, Cornelius Tacitus,... Poněkud jinou teorii o východním původu Etrusků prosazoval Helláníkos, který je ztotožnil s Pelasgy, kteří měli přijít do Itálie z Egeidy.


Hérodotovo vyprávění však zpochybnil jeden - ale významný - autor. Byl jím Dionysios z Halikarnassu (1. století př. n. l.). Podle jeho názoru uvedeném ve spisu Římské starožitnosti nelze dávat Etrusky do souvislosti s Lýdy, s nimiž nemají společnou řeč, zákony či bohy. Naopak se domnívá, "že jsou pravdě blíže ti, kdož je pokládají za domácí obyvatelstvo a nikoliv za přistěhovalce."


Je pravděpodobné, že ve starověku existovala ještě jeden názor, který pocházel od Tita Livia. Podle něj by se měli hledat kořeny Etrusků v Raetii (dn. Tyroly a část Švýcarska).


Jak je vidět, již ve starověku neexistoval jednotný názor a tato skutečnost přetrvala až dodnes. Zpočátku, v 18. a na začátku 19. století, byla poněkud překvapivě nejvíce přijímána teorie příchodu Etrusků ze severu (stoupenci uváděli např. podobnost jmen Raetia a Rasenna - tak jmenovali sami sebe Etruskové - a přítomnost nápisů psaných etruským písmem v Raetii. Jejich argumenty však byly postupně vyvraceny a tato teorie je dnes nejméně podloženou).


Příznivci Hérodotovy verze si na pomoc vzali i egyptské nápisy z 12. století př. n. l., které popisují útoky tzv. "mořských národů" na Egypt. Jako jeden z útočníků je uváděn i národ Turša, který byl ztotožněn s Tyrhény (řecké pojmenování Etrusků). Dalším důkazem východního původu Etrusků se měla stát podobnost některých maloasijských jmen s etruskými, orientální vlivy ve výtvarném umění a v neposlední řadě také náhrobní stéla nalezená v roce 1885 na ostrově Lemnos v Egejském moři. Text na ní napsaný se ukázal být psán jazykem, který vykazuje určité podobnosti s etruštinou. Na první pohled pevnost těchto důkazů však byla postupem doby přinejmenším oslabena, a tak ani tuto teorii nelze brát jako platnou. (např. nelze dokázat příbuznost etruštiny a jazyka na stéle z Lemnu,...).


Totéž se ale dá říci i o domněnce o italském původu Etrusků, jejímž argumentem je neindoevropský původ etruštiny, zatímco přistěhovavší se kmeny mluvili indoevropskými jazyky. V poslední době se objevila nová teorie. Vědci se pokusili využít indicie o východním původu opačným způsobem. Předpokládají tedy, že Etruskové přišli na Lemnos ze západu (tedy Itálie) v době, kdy jako, z řeckých pramenů, proslulí tyrhénští piráti působili v Egejském moři. Stále se však jedná pouze o domněnku.


Nadále tak zůstává původ Etrusků zahalen tajemstvím. Navíc se objevuje názor, že není ani tak důležité, odkud Etruskové přišli, ale jak a z čeho jako národ v Itálii vznikli. Podle mínění F. Altheima vznikli splýváním několika etnických prvků. Velký vliv měli přitom řecké a orientální vlivy.


Počátek, vzestup a pád etruského národa

Přestože jsou tedy zprávy o Etruscích často značně kusé a zmatené, můžeme je s pomocí archeologických vykopávek hrobek (vlastní architektura hrobek, keramika, sarkofágy, zbraně, nástroje, nástěnné malby atd.), chrámů (zbytky staveb, sochy, plastiky,...), měst, nálezy etruských nápisů (vesměs náhrobních, obětních nebo darovacích; v kameni, kovu či hlíně) a do jisté míry i římských pověstí využít k částečné rekonstrukci počátků Etrusků a jejich mocenského vzestupu i smutného pádu.


Itálie, obydlená kmeny s primitivní kulturou, ještě ve 2. tisícletí př. n. l. nehrála žádnou významnější roli v dějinách Středomoří. Ta přicházela s tím, jak se Itálie stala cílovou stanicí jednak pro nové kmeny. První přichází kolem konce 19. století př. n. l. ze severu (znali již bronz).


V době mezi 14. - 12. stoletím př. n. l. (pozdní doba bronzová), kdy podle Hérodota Etruskové přišli, se v Itálii vyvíjí apeninská kultura a je v kontaktu s egejskou oblastí (mykénská keramika).


V následujícím období (12. - 10. stoletím př. n. l.) se do popředí dostává protovillanovská kultura, která přináší změnu v pohřbívání (pohřby žehem, urny), novější bronzové zbraně, ozdoby, keramika atd. Tato kultura patrně udržovala těsné styky jak s egejskou oblastí, tak se střední Evropou (kultura popelnicových polí). Domy jsou stavěny na strategických vyvýšených místech, kde se později objeví sídla Etrusků.


9. a 8. století př. n. l. tedy představuje další vývojovou fázi - tzv. villanovskou kulturu (podle vesnice Villanova u Boloně), jejímiž nositeli již v pozdním období byli patrně Etruskové. V pohřbívání využíval tato kultura pohřbů žehem a od 8. století i pohřby těl.


Polovina 8. století př. n. l se stává velkým zlomem v dějinách Apeninského poloostrova. Tehdy se totiž poprvé objevují skutečná města, v jižní Itálii a na Sicílii zakládaná Řeky a v střední Itálii (Toskánsku) zase Etrusky. Ti sice navázali na předchozí villanovskou kulturu, ale zároveň posunuli vývoj a pokrok o velký kus dopředu. Drobná sídla se mění v kvetoucí města, nastává rozvoj řemesel, zpracování kovů, obchodu. Etruskové podnikají daleké námořní plavby a přivádí Itálii do kontaktu s cizími zeměmi po celém Středozemním moři.

Nově vzniklá etruská města tvořila, i vlivem geografického rázu krajiny, samostatné celky politicky a víceméně i hospodářsky (určitou spolupráci lze předpokládat např. při kolonizaci Kampánie a Pádské nížiny). Města nebyla schopna se sjednotit na delší dobu, vytvořit "stát" v pravém smyslu slova. Výjimkou bylo volné spojení dvanácti měst (patrně se jednalo o Veje, Caere, Tarqunie, Vulci, Ruselly, Vetulonii, Volaterry, Arretium, Cortonu, Perusii, Volsinii a Clusium), která spojoval společný kult bohyně Voltumny, jejíž svatyně se asi nacházela u města Volsinie (dn. Bolsena). Na každoročních shromážděních se zde volil král pouze jako formální představitel federace měst. Svazy dvanácti měst se později objevily na nových územích v Kampánii a severní Itálii.


V nejstarších dobách v jednotlivých městech vládli asi králové, zvaní mechl nebo lukumoni (disponovali patrně i náboženskou mocí). Postupně však sílila aristokracie, která převzala vládu ve městech z nichž se staly jakési městské republiky v čele se skupinou úředníků - zilath.


Etruská města rychle sílila, a tak již koncem 7. století př. n. l. zahajují expanzi nejdříve směrem na jih a posléze i na sever. Na severu, kde kolonizace vrcholila v 6. století př. n. l., byla z původních domovských měst (hlavně Perusie, Clusium, Volsinie,...) založena spousta nových významných řemeslnických a obchodních sídel (např. Felsina - dn. Boloňa, Mantua, Spina, atd.). I zde vznikla federace dvanácti měst.


Na jihu se Etruskové nejdříve usazovali v Latiu ve střední Itálii a pak postupovali dále do úrodné Kampánie. Zde se jejich opěrnými body stala města Capua a Nola. V poloviny 6. století př. n. l. tak Etruskové hospodářsky a politicky ovládali větší část Itálie.


Své panství rozšířili i na ostrov Korsika, o níž museli tvrdě bojovat s Řeky z města Fokaie, kteří na Sardinii založili kolonii Alalii. Rozhodujícím střetem se stala námořní bitva u Sardinie v roce 540 nebo 538 př. n. l. Do ní se zapojilo na straně Etrusků i loďstvo Kartaginců, pro které představovali Řekové velkou konkurenci nejen na Sicílii, ale v celém středomořském obchodě. Přes tuto pomoc skončila bitva spíše vítězstvím Řeků. Ti však byli tak oslabeni, že opustili ostrov, kterého se zmocnili Etruskové. Ti v této době dosáhli vrcholu své moci a spolu se svými dlouhodobými spojenci Kartaginci stáli jako protiváha rozpínavosti Řeků a společně ovládali celé západní Středomoří.


Hlavní přínos Etrusků pro dějiny Itálie ale byl v jejich velkém příspěvku při založení Říma. Ten v této době neexistoval. Na římských pahorcích, mezi nimiž se rozkládaly nezdravé bažiny, stály jen malé osamocené osady domácího zemědělského obyvatelstva (asi Latinů a Sabinů). Až příchod Etrusků vedl ke vzniku Říma (snad i jméno Roma je etruského původu) jako města, které bylo budováno jako opěrný bod pro další šíření etruského panství. Svým velkolepým dílem, cloacou maximou, odvedli vodu z močálů do Tiberu a vysušili prostor mezi osadami, které spojili do jedné. Z jejich podnětu vzniklo forum Romanum na místě původní bažiny, vystavěli na Kapitolu chrám Jupiterovi. Etruskové předali novému městu i řadu svých správní prvků - slonovinové křeslo, tógu s nachovým lemem, svazek prutů se sekerou. V čele stáli jednu dobu etruští králové, a to podle římských pověstí Tarquinius Priscus (začal se stavbou chrámu na Kapitolu), Servius Tullius (původním etruským jménem Mastarna; nechal prý vystavět kolem Říma hradby) a Tarquinius Superbus (podle tradice byl vyhnán roku 510 př. n. l. a opětovný pokus krále Porsenny z Clusia dobýt Řím zpět skončil neúspěchem. Tím skončilo v Římě království).


Ztráta moci v Římě byla dokladem počátku postupného úpadku velmocenského postavení Etrusků na moři i na souši od 1. poloviny 5. století př. n. l. Jejich pozice v Latiu začaly zaujímat právě Římané, kteří se postupem času stále častěji dostávali do válečných konfliktů se svými sousedy. Kampánie tak byla odříznuta od Etrurie. Etruskové se sice pokusili roku 506 obsadit město Aricii v Latiu, ale Řekové z Cumae je odrazili. Ještě téměř století drželi Etruskové v Kampánii své oslabené pozice a vliv, než jejich konec v roce 420 př. n. l. přinesla vzpoura.


Na moři jejich panství a obchod oslabovalo silné loďstvo Řeků, kteří současně úspěšně bojovali na Sicílii s Kartaginci, etruskými spojenci. V roce 474 př. n. l. se Etruskové pokusili získat převahu na jihu Itálie a ohrožovali svou flotilou řeckou osadu Cumae u dnešní Neapole. Na pomoc jí ale přispěchal syrakuský vládce Hierón I., který uštědřil etruskému loďstvu těžkou porážku, která definitivně ukončila silné postavení Etrusků na moři. Nejenže již nebyli schopni expanzivních akcí, ale nedokázali ani bránit vlastní pobřeží a přístavy. Ztratili ostrov Ilva (dn. Elba), v roce 453 - 452 bylo zpustošeno Syrakusany pobřeží Etrurie a Korsiky, roku 384 vyplenil syrakuský vládce Dionysios I. Pyrgi, přístav města Caere.


Severní etruská území, významná strategicky a hospodářsky, byla zase od začátku 4. století př. n. l. napadána Kelty pronikajícími zpoza Alp. Dobývali a zabírali jedno město po druhém, až nakonec v polovině 4. století ovládali celou severní Itálii.


Konečný zánik samostatnosti etruské civilizace ale přinesli Římané, kteří využili darů a vědomostí Etrusků proti jim samým. Prvním cílem agresivní a expanzivní politiky Římanů se stalo bohaté město Veje ležící nedaleko Říma. V roce 438 vypukla nelítostná a dlouhá válka, která skončila dočasným mírem v roce 426. O dvacet let později však boje vypukly znovu a skončily roku 396 dobytím a zničením Vejí. Etruskové se pokusili s okolními kmeny využít dočasného oslabení Římanů způsobeného Kelty, kteří dobyli Řím v roce 387. Ale bez větších úspěchů. Římané se rychle vzpamatovali z útoku Keltů a začali znovu válčit s etruskými městy (např. Tarquiniemi) a zakládat na jejich území své kolonie.


Ve 4. století etruská města neustále slábnou a dostávají se postupně do područí římské moci. Pro vlastní záchranu se dokonce pokusili spojit se svými nepřáteli Řeky. Roku 307 př. n. l. vyslali Etruskové své loďstvo k Syrakusám, aby pomohli zdejšímu panovníkovi Agathokleovi proti Kartagincům a získali tak přízeň Řeků. To se však nepovedlo a navíc ztratili náklonnost Kartaginců.


Poslední neúspěšný pokus zadržet rozpínající se Římany podnikli Etruskové spolu s Kelty, Samnity a dalšími kmeny na začátku 3. století. V roce 295 a 283 byli poraženi u Sentina, respektive u Vadimonského jezera a střední Itálie se definitivně dostala do rukou Římanům. Jako poslední z etruských měst ztratily svou samostatnost Volsinie roku 265 př. n. l.


Římané se nespokojili jen s politickou nadvládou na dobytých územích. Kromě toho se zde šířila již od 4. století romanizace. Do Etrurie přicházeli římští osadníci a s nimi vznikala nová města (původní etruská města se stávala římskými), šířila se všude latina. Etruskové se stali loajálními a věrnými "poddanými" a stáli na straně Říma i ve 2. válce punské (218 - 202 př. n. l.) nebo ve válce spojenecké (91 - 88 př. n. l.). Dostalo se jim za to sice odměny ve formě římského občanství, ale s tím přejímali i jazyk a zvyky Římanů. To však nakonec vedlo k tomu, že ztratili vlastní jazyk a zčásti i kulturu, které upadly na dlouhá staletí do stínu římské civilizace.


Tajemství jazyka

Druhou, a neméně velkou, záhadou kolem Etrusků je jejich řeč. V době největšího rozmachu a moci Etrusků se etruštinou mluvilo od Pádské nížiny na severu až po Kampánii na jihu Itálie a zcela jistě i v přístavech západního Středomoří. Od 4. století př. n. l. však byla vytlačována latinou rozšiřovanou ruku v ruce s politickou mocí Římanů a téměř zcela mizí v 1. století n. l.


Etruská abeceda vznikla převzetím staré řecké abecedy. Ne všechna písmena se ale převzala - písmena jako b, d, g, o v etruštině neexistující se nepoužívaly. Problémem etruštiny tedy není nečitelnost textu ale jeho překlad a tudíž malá znalost významu jednotlivých slov. Zachované texty (počet nápisů se pohybuje kolem 7 500 exemplářů, přičemž nejstarší pochází ze 7. století př. n. l. a nejmladší z 1. století př. n. l. především na sarkofázích, urnách, sochách, vázách,... jsou totiž většinou krátké a stereotypně se opakující. Největší počet přitom zastupují věnovací nebo náhrobní nápisy, z nichž se podařilo bezpečně zjistit, díky častému opakování slov, jména osob a bohů, příbuzenské vztahy, údaje o stáří, názvy titulů a úřadů,...


Výjimkou co do rozsahu etruského nápisu je 3,5 m dlouhá a 35 cm široká liber linteus (plátěná kniha), která byla objevena v 19. století v Záhřebu, kde sloužila jako pohřební zábal mumie z Egypta. Kniha psaná ve sloupcích obsahuje rituální text ve formě obětního kalendáře.


Ve své snaze rozluštit etruské nápisy se badatelé zpočátku obrátili na pomoc k etymologické metodě. Jejím principem je vykládání neznámého jazyka známým, přičemž oba musí být příbuzné. V etruštině se vyskytují slova, jejichž podobné znění lze nalézt např. v latině, řečtině či jiných jazycích a mohla být převzata nebo naopak. Existují však i slova, jejichž podobnost s jiným jazykem je pouze náhodná Naneštěstí však využili tuto skutečnost někteří vědci k prohlášení příbuznosti etruštiny s tím či oním jazykem (např. latinou, chetitštinou, albánštinou, slovanskými nebo germánskými jazyky atd.). Jasně se ukázalo, že tato metoda není pro etruštinu vhodná. Vyžaduje totiž důslednost respektování pravidel a nezvratné zdůvodnění všech zjištěných faktů.


Více úspěchu nabízí kombinační metoda (za její zakladatele bráni W. Deecke a K. E. Pauli), která se snaží objasnit etruštinu pomocí jí samé a vztahů, které má daný nápis k předmětu, na němž se nachází. Dochází k srovnávání nápisů a hledání stejných slov, určování vztahů mezi slovy. Dosavadní výsledky jsou však skromné. Podařilo se např. zjistit významy pro slova syn - clan, matka - ati, některé číslovky (3 - ci) a další slova.


Velkou pomocí by jistě znamenalo nalezení rozsáhlejšího dvojjazyčného nápisu, bilingvy. Dosavadní nalezené bilingvy jsou krátké a je jich málo. Jednou z nejvýznamnějších jsou tři zlaté plíšky nalezené roku 1964 v Pyrgi (dn. Santa Severa) nedaleko Říma. Obsahují dva etruské a punský text z konce 6. století př. n. l. týkající se věnování chrámu či sochy bohyni Astarté. Bohužel nápisy nejsou totožné, nejedná se tedy o pravou bilingvu. Etruština tak - i přes dílčí úspěchy na poli gramatiky, tvarosloví, skladby slov - i nadále čeká na své rozluštění.


Seznam použité literatury:

Prayon, Friedhelm: Etruskové. Praha 2002.

Burian, Jan - Mouchová Bohumila: Záhadní Etruskové. Praha 1966.

Keller, Werner: Etruskové. Praha 1974.

Čtenost článku: 70261

<<zpět