Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> Římské císařství

Augustus (31 př. n. l. - 14 n. l.)

07.09.2004 - Radim Kapavík a Jiří Chlubný

Gaius Octavianus se narodil 23. září roku 63 př.n.l. krátce před východem slunce v Římě, v městském okrsku palatinském, na kterémžto místě měl později svou svatyni. Byl synem Gaia Octavia a Atie. Atia byla dcerou Julie, sestry Caesarovy. Byl tedy prasynovcem G.I.Caesara. Otce ztratil ve čtyřech letech, v jedenácti mu zemřela babička Julia, na kterou pronesl oslavnou řeč. V patnácti oblékl mužskou tógu. Když brzy potom jeho prastrýc Caesar táhl do Hispánie, aby se vypořádal s tamními Pompeiovci, velice se mu zavděčil tím, že ho doprovázel na jeho cestě (při níž zažil i ztroskotání lodi) i přes to, že se teprve zotavoval z těžké choroby. Poté se Caesar chystal na výpravu proti Dákům a odtud proti Parthům, a Gaius Octavianus byl poslán do řecké Apollónie, kde se věnoval studiím.

Jakmile zjistil, že byl Caesar zavražděn a on se stal překvapivě jeho dědicem, nějaký čas váhal, jestli nemá požádat o pomoc nejbližší legie. Nakonec od tohoto nápadu upustil, protože usoudil, že byl unáhlený. Vydal se tedy do Říma, přestože jeho matka pochybovala a otčím Marcius Philippus ho od toho dokonce odrazoval, a ujal se dědictví. Hned poté, co dorazil do Říma, kde se mezitím zabydloval Marcus Antonius, Caesarův vojevůdce a přítel, který zastával ten rok konzulát rozhodl se, že musí pomstít vrahy svého prastrýce, už proto, aby si udržel tvář. Proto zprvu napadl nic netušícího Cassia a Bruta v Itálii silou a když ti jeho nástrahám unikli, stíhal je zákonnou cestou a v jejich nepřítomnosti je zažaloval za vraždu.

Sám pak, místo těch úředníků, kteří to měli na starosti, a kteří neměli dost odvahy, uspořádal hry na počest Caesarových vítězství. Je třeba dodat, že tou dobou panovala v Římě takříkajíc proticaesarovská nálada. Lid nevěděl, má-li vrahy oslavovat či proklínat, v čemž ho silně podporovali sami vrazi, a nebýt Octavianova zásahu, možná by ho považovali za tyrana a s jeho vraždou souhlasili. Gaius Octavianus také ohlásil kandidaturu na místo právě zemřelého tribuna lidu, aby získal více pravomocí pro své jednání. Poté, co se mu však na odpor nečekaně začal stavět Marcus Antonius, od kterého Gaius Octavianus očekával, že mu bude největším podporovatelem, a který mu nehodlal poskytnout ani úřední pomoc jinak než za obrovské úplatky, přešel účelově a nečekaně Octavianus na stranu senátu, který stál za Decimem Brutem, kterého Antonius obléhal v Mutině a snažil se ho vypudit z provincie, kterou mu udělil ještě Caesar a senát potvrdil.

Gaius Octavianus tedy na pobídku svých nových přátel najal lidi, kteří měli za úkol sprovodit Antonia ze světa. Jeho pokus byl však prozrazen a on ze strachu před odplatou převedl na svou stranu všemožným uplácením a sliby veterány, které de facto "zdědil" po svém adoptivním otci, aby chránili ho i stát. Pak na příkaz, aby se postavil získanému vojsku do čela a spěchal na pomoc obleženému Decimovi Brutovi a vydal se spolu s konzuly Hirtiem a Pansou proti Antoniovi, zareagoval tím, že za tři měsíce skončil své poslání vítězstvím (ve dvou bitvách) nad Marcem Antoniem. V té první podle Antoniových zpráv utekl a na bojišti zanechal koně i velitelský plášť, i jeho přátelé nemohli však popřít, že se z neznámých příčin místo do boje vydal do močálu. Ve druhé naopak prokázal velkou statečnost, když poté, co orlonoš jeho legie utrpěl těžká zranění, vzal jeho orla na svá bedra a dlouho jej nesl.

V této válce padli však oba konzulové. Hirtius padl v boji, a rozšířila se pověst, že ho ve válečné vřavě zabil Gaius Octavianus vlastní rukou, a Pansa zemřel na následky svého zranění, kvůli čemuž byl dokonce zatčen lékař Glykón pro podezření, že mu do rány nasypal jed. Gaius Octavianus měl tyto obě vraždy spáchat proto, aby se po porážce Marca Antonia zmocnil sám všech vítězných vojsk. Když však poznal, že Antonius se utekl k Marcovi Lepidovi, bez váhání opět opustil stranu senátorů. Jako záminku si vzal některé vtipy senátorů o něm, např. Ciceronovu slovní hříčku, že má být povýšen, což v latině může znamenat také odklizen, a také to, že on ani veteráni nebyli náležitě odměněni. Možná však tento mladík velmi dobře předvídal, kde ho čeká světlejší budoucnost.

V 21 letech dosáhl, přesněji řečeno zmocnil se, konzulátu, když s legiemi napochodoval před Řím a posly vyslal do senátu, aby mu jej vymáhali jménem vojska. Když se senát tenkrát zdráhal mu jej udělit, vedoucí poselstva centurio Cornelius rozhalil svůj vojenský plášť a ukázal na jílec svého meče a v radnici pak řekl: "Tenhle to udělá, jestli to neuděláte vy." Konzulát poté zastával ještě dvanáctkrát, většinou k začátku své vlády, později jej mnohokrát odmítl a zastával jen několik týdnů či dokonce hodin.

Pak se spolčil s Antoniem a Lepidem a společně s nimi skončil osláblý a nemocný dvěmi bitvami válku filippskou, vedenou proti Cassiovi a Brutovi. V první bitvě však přišel o tábor a stěží se spasil útěkem k jednomu Antoniovu křídlu. V druhé bitvě však koalice Caesarových nástupců na hlavu porazila republikány a pomstila tak smrt Caesara, přestože se mladý Caesar bitvy osobně neúčastnil pro nemoc. Octavianus se nedokázal umírnit, když došlo na vítězství a úspěch, a Brutovu hlavu nechal poslat do Říma, aby tam byla vystavena u nohou Caesarovy sochy. Byl prý v té době k poraženým nepřátelům také značně krutý, až prý mnozí, např. Marcus Favonius, který byl předveden jako poražený v řetězech, uctivě pozdravil velitele Marca Antonia, načež zasypal Octaviana přede všemi nejhnusnějšími nadávkami.

Po skončení této války se dohodli tři vítězní velitelé na rozdělení světa mezi sebou. Toto uspořádání vešlo do dějin jako druhý triumvirát, který byl na rozdíl od prvního (Caesar, Crassus, Pompeius) uzákoněn i donuceným senátem jako "triumvirát k uspořádání státu". Tuto hodnost zastával Octavianus 10 let a několikrát se v průběhu tohoto období zasloužil o to, aby nedošlo k proskripcím, které navrhovali jeho dva kolegové (avšak později je sám prováděl, čehož ještě později litoval). Jako triumvir si přivodil i mnohonásobnou nenávist okolí, protože nechal, možná bezdůvodně, zabít několik významných lidí. Tribunem lidu se Octavian stal natrvalo, převzal i funkci cenzora veřejných mravů (také natrvalo) a třikrát provedl census, přestože k tomu oficiálně neměl funkci.

S Antoniem ho také na žádost lidu spojil příbuzenský svazek, totiž jeho sňatek s Antoniovou pastorkyní Claudií, která však ještě nebyla ani na vdávání. S tou se však brzy rozvedl a vzal si Scribonii, s níž měl dceru Julii, ale i tu brzy zapudil, a vzal si Livii Drusillu. S tou neměl žádné dítě, protože jediné početí skončilo potratem, ale Livia měla už ze svého prvního manželství syny Tiberia Nera (pozdějšího císaře) a Drusa Nera, kteří byli vychováváni jako jeho vlastní synové. Dceru Julii později provdal za svého hlavního velitele a velkého přítele Marca Vipsania Agrippu, s kteréhož manželství měl tři vnuky, Gaia, Lucia a Agrippu. Gaia a Lucia Octavianus adoptoval.

Ale jeho rodinné štěstí ho brzy opustilo. Gaia i Lucia ztratil v krátkém rozmezí 18 měsíců (roku 4 n.l.). Poté na foru adoptoval svého pastorka Tiberia a vnuka Agrippu. Agrippy se však brzy kvůli jeho sprosté a divoké povaze zřekl a vypověděl ho do Surrenta. Ale narozdíl od úmrtí jeho vnuků, jimž nebyl zcela zlomen, tím, že jeho dcera Julia a její dcera taktéž jménem Julia se všelijak poskvrnily cizoložstvím byl natolik zarmoucen, že zprávu o tom v senátu nebyl ani schopen sám přečíst. Julia starší si cizoložství užívala pouze, když byla těhotná, což ovšem v Octavianových očích její vinu nezmenšovalo. Dceru vypověděl do tvrdého vyhnanství na ostrov (i když uvažoval i o tom, že by ji měl dát zabít), kde jí zakázal všechny výhody příjemného způsobu života (jako např. požívání vína) a nařídil, aby ji nemohl ani svobodný občan, ba ani otrok, navštívit bez jeho předchozího svolení. Teprve po pěti letech ji dal převést na pevninu a poněkud ji zmírnil životní podmínky. Avšak k tomu, aby ji povolal nazpět se nenechal nikým přemluvit, i když ho o to sebevíc žádali. Agrippu Postuma nechal také převést na ostrov, a navíc ho nechal hlídat vojenskou stráží, protože se jeho chování nejen nelepšilo, nýbrž ještě zhoršovalo. To se však dělo až krátce po změně letopočtů...

Antonius odjel uspořádat Východ, kdežto Gaius Octavianus se ujal převezení veteránů zpět do Itálie a jejich umístění na municipálních pozemcích (jim už dříve přidělených za jejich válečné zásluhy). Avšak stěžovali si jak držitelé pozemků (protože byli vyháněni), tak veteráni (čekali větší vděk). Také se v Římě stalo nedorozumění, které ho málem stálo život. Dal totiž při jednom divadelním představení vyvést jednoho řadového vojáka, který si sedl na sedadlo vyhrazené stavu jezdeckému. A hned se rozšířila pověst, že ho dal mučit a zabít. Byl by zahynul ve shluku pobouřeného vojenského zástupu, kdyby se onen voják v pravý čas neobjevil živ a zdráv. Hned však došlo k další občanské válce, když Lucius Antonius, bratr Marca Antonia, spoléhaje na konzulát, který zastával, i na bratrovu pomoc, chystal nové nepokoje.

Gaius Octavianus ho donutil k ústupu do Perusie, kde ho vyhladověním přinutil vzdát se. V této válce byl opět ohrožen Octavianův život, když obětoval u hradeb Perusie a byl málem chycen hrstkou gladiátorů, která provedla z města výpad. Po dobytí města dal velmi mnoho lidí popravit, zase projevil svou tehdejší krutost, když prý těm, kdo se pokoušeli prosit o milost nebo omlouvat, odpovídal jediným slovem, "Zemřeš." Vyskytly se hlasy, že prý Octavianus sáhl po zbrani jen proto, aby mohl svým skrytým odpůrcům, kteří se tím, že se připojili k Luciu Antoniovi, demaskovali, zkonfiskovat majetek a z něj vyplatit slíbené odměny veteránům.

Ještě jednu občanskou válku vedl tou dobou, a sice válku sicilskou proti Sextu Pompeiovi, který se po porážce v Hispánii od Caesara uchytil na Sicílii. Sicilskou válku začal Octavianus mezi prvními, ale vlekla se velice dlouho, protože byla často přerušována, poprvé, když bylo třeba renovovat loďstvo, které ztratil ve dvou mořských bouřích, podruhé, když si lid žádal lodě kvůli dopravě obilí. I tato válka mu přinesla několik osobních nebezpečí. Když chtěl po přepravení vojska na Sicílii ještě přeplavit své zbylé sbory, obklíčili jej nečekaně Pompeiovi podvelitelé Démocharés a Apollofanés a on jen taktak unikl s jednou lodí. Jindy, když putoval pěšky po pobřeží do Regia, uviděl dvojřadky, které považoval za své vlastní, a tak sestoupil na břeh a málem byl polapen. Navíc se ho na útěku neschůdnými stezkami pokusil zabít otrok jeho průvodce, který mu nemohl zapomenout jakousi křivdu spáchanou na jeho otci. Válka Caesarova adoptivního syna a Pompeiova vlastního syna byla dokončena teprve potom, co dal Octavianus zbudovat zcela nové lodi a propustil na svobodu 20 000 otroků, které posadil k veslům. Poté vybudoval kanál spojující moře s Lucrinským a Avernským jezerem. V tomto novém přístavišti dal po celou zimu cvičit své námořníky a veslaře. Potom porazil mladého Pompeia mezi Mýlami a Naulochem. Tenkrát byl před bitvou tak unaven, že ho přátelé museli vzbudit, aby dal rozkaz k útoku. Před slova unaven by asi patřilo dát uvozovky, neboť Grant píše o tom, že ležel nehybně naznak a vstal až poté, co Agrippa bitvu vyhrál. Zřejmě ho pronásledovaly psychosomatické problémy...

Z Afriky povolal na pomoc ve válce svého triumvirského kolegu Lepida, který ovšem, spoléhajíc se na svých 20 legií, snažil se uzurpovat si vůdčí úlohu. Ale protože ho nerespektovaly ani vlastní legie, byl nakonec rád, když mu Gaius Octavianus ponechal život a vypověděl ho navždy do Circeí. Ponechal mu také hodnost nejvyššího kněze (pontificus maximus), která byla snad jediným úřadem, který Octavianovi v jeho sbírce chyběl (až do roku 12 před n.l.), kdy Lepidus zemřel) čímž ho rafinovaně v podstatě vyloučil z účasti na moci. Z původních tří triumvirů tedy zbyli jen dva, Gaius Octavianus a Antonius. Ani to nemělo dlouho vydržet. Octavianovy vztahy s Marcem Antoniem byly vždy napjaté, a bylo jen otázkou času, kdy napětí mezi nimi přesáhne meze a přeroste v občanskou válku. Nyní si oba muži rozdělili správu říše na poloviny - Antonius dostal bohatší východ, Octavianus západ. Marcus Antonius mezitím v Egyptě trávil většinu času jako Kleopatřin milenec, přestože jeho ženou byla Octavianova sestra Octavia. A právě to bylo to, co ho nejvíce pošpinilo v očích veřejnosti. Říkalo se o něm, že si jenom užívá v Egyptě s tou děvkou Kleopatrou a nestará se o státnické záležitosti, nýbrž jen o její mocenské ambice.

Všeobecnou nespokojenost s ním podporoval Octavianus velice dobře mířenou rozsáhlou propagandou v Římě. Antonius navíc neuspěl ve svém tažení na východ, proti Parthům, a to přesvědčilo všechny, že je to neschopný státník. Nakonec Antonius překročil všechny meze jasnou provokací, když svévolně ke Kleopatřinu území připojil sousední části říše. Octavianus se rozhodl zakročit silou. Aby svému záměru zajistil přízeň lidu, dal veřejně v Římě přečíst Antoniovu závěť, kterou prý získal od jejího strážce, u kterého si ji Antonius uložil. Ať už byla závěť pravá, nebo podvržená, měla očekávaný účinek. Dokazovala totiž, jak hluboce se zpronevěřil Antonius římskému cítění, protože obsahovala pasáže, ve kterých Antonius jmenoval dědici svého majetku Kleopatru a dokonce její děti, ať už byli jeho nebo Caesarovy (či někoho jiného). Ale nejvíce Římany urazilo Antoniovo přání být pohřben v Egyptě vedle královny Kleopatry. Octavianus ho tedy prohlásil za nepřítele státu, přesto nechal některé ze svých přátel, Antoniových přívrženců, např. Gaia Sosia a Gnaea Domitia, úřadující konzuly, aby se k němu odebrali.

Od celé Itálie (s výjimkou Bononie, která byla odedávna v klientele rodu Antoniů) vymohl slib věrnosti jeho straně. Nedělejme si z přísahy nějaké závěry, neboť si ji skutečně vynutil. Šlo mu snad o posílení a legalizaci vlastních pravomocí, neboť občané Itálie se v dokumentu vlastně zavázali stát se klientelou Octaviana, což umožňovalo konat zákonně bezprecedentní kroky. Tak posílen mohl Octavianus vyrazit na východ proti Antoniovi. O nemnoho později porazil Agrippa Antonia ve známé bitvě u Actia a zbavil jej veškeré skutečné moci. Stalo se tak v září roku 31 př.n.l. Když se Octavianus vydal přezimovat do Samos, dostal znepokojivé zprávy o tom, že se vzbouřili jeho vojáci, které poslal napřed do Brundisia, a požadují odměny a propuštění. Proto se ihned vypravil zpět do Itálie a cestou ho stihly dvě bouře, které několik lodí potopily a na jeho lodi rozrazily kormidlo. V Brundisiu zůstal jen 27 dní, čili jen tak dlouho, jak bylo nezbytně nutné ke splnění přání vojáků, a pak táhl přes Asii a Sýrii do Egypta. Po krátkém obléhání se zmocnil města Alexandrie, kam předtím utekl jak Antonius, tak Kleopatra. Antonia, který začal příliš pozdě vyjednávat o míru, donutil k sebevraždě a ke Kleopatře, která si také sama vzala život, povolal naopak dokonce Psylly, aby jí z těla vysáli jed, protože zamřela po uštknutí hadem. Učinil tak proto, že si přál Kleopatru zachovat pro svůj triumf v Římě. Tvrdil, že tento příjezd Kleopatry do Říma bude ještě velkolepější než její první návštěva Věčného města. To se mu ovšem nezdařilo, neboť Kleopatře již nebylo pomoci.

Tak tedy Gaius Octavianus porazil i druhého triumvira a stal se jediným vládcem říše. Antonia a Kleopatru dal pohřbít podle jejich přání do společného hrobu, dokonce pro ně dostavěl hrobku, kterou sami začali budovat. Antoniova nejstaršího syna dal popravit, na útěku nechal také zabít Caesariona, podle Kleopatry syna Caesarova, který unikl a byl na cestě do východ, snad až do Indie. Ostatní děti Kleopatry a Antonia uchoval na živu a vychovával je jako svou rodinu. Z Egypta učinil provincii, vojáky dal vyčistit všechny kanály, které zaplavuje Nil, a které byly značně zaneseny bahnem, sám dal vynést z hrobky tělo Alexandra Velikého a poctil ho vložením zlatého věnce a rozsypanými květinami. (Když se ho potom ptali, nechce-li zhlédnout také Ptolemáion, odpověděl prý: "Chtěl jsem vidět krále, ne mrtvoly.") Aby byla uchovávána vzpomínka na jeho vítězství u Actia, založil u Actia město Níkopolis, v němž zavedl každých 5 let se opakující hry, a Neptunovi a Martovi zasvětil ono místo, které užíval jako tábor.

Ani po vítězné občanské válce neměl o své bezpečí postaráno. Musel potlačit mnoho začínajících spiknutí, která byla odhalena většinou ještě dříve, než mohla být uskutečněna. Ale jednou byl vrah dokonce chycen až v jeho ložnici, do které se dostal opásán loveckým nožem, jindy si Epicadus dal za úkol vysvobodit Octavianovu vnučku z vyhnanství a dopravit ji k armádě. Zahraniční války osobně vedl jen dvě, dalmatskou, v níž utrpěl zranění zřícením mostu, ještě jako mladík, a po porážce Antonia kantaberskou, ve které chtěl prokázat, že není zbabělec, jak se o něm tvrdilo. Ostatní války vedl prostřednictvím svých legátů, i když se v panonských a germánských načas dostavil na bojiště a v průběhu ostatních se zdržoval poblíž, např. v Mediolanu (Miláně) nebo Aquileii. Podrobil si v těchto všech válkách velmi rozsáhlá území: Kantabrii, Aquitanii, Pannonii a Moesii, Dalmácii s celým Ilyrikem, Raetii a dva alpské kmeny, na jejichž území založil Tiberius, který vedl operaci, provincii Noricum. Zabránil i nebezpečným vpádům Dáků, když porazil jejich tři vůdce a velikou armádu, a také zatlačil Germány za Labe. Germánské kmeny Suébů a Sigambrů, kteří se mu vzdali, usídlil v Galii na území poblíž Rýna. Na počátku vlády se mu podařilo obsadit Galatii, obrovské území ve středu Malé Asie.

Poté, co mu vypršel desetiletý statut triumvira pro obnovu státu a porazil Antonia, bylo třeba jeho vládu nějak legalizovat, udělit mu nějaký titul. O tom se v senátu vedly velké spory, někteří navrhovali, aby mu bylo dáno přídomku Romulus, poněvadž i on je v jistém smyslu zakladatelem Říma, ale nakonec zvítězilo roku 27 př.n.l. jméno Augustus (česky vznešený), protože bylo originální a jeho význam neutrální, nebylo tedy svázáno s minulostí a mohlo být dále posuzováno jen podle něj. Toto se stalo také jeho jménem, od té doby je všude nazýván Augustus, a stalo se jménem dědičným, později dokonce titulem (staršího krále, mladší se nazýval caesar).

Přesto všechno však Gaius Octavianus netoužil zásadně rozšiřovat svou říši. Když náčelníci barbarů žádali o mír, donutil je Octavianus přísahat v chrámu Marta mstitele, že mír, o který sami žádají, neporuší, a dokonce od nich jako rukojmí vyžadoval ženy, protože se mu zdálo, že o osud mužských rukojmí nedbají. Avšak když se nějaký národ vzbouřil, potrestal jej tím, že rukojmí prodal do otroctví s podmínkou, že nebudou sloužit v kraji sousedícím s jejich rodnou vlastí a že nebudou propuštěni na svobodu za méně než 30 let. Vybudoval si svým chováním takovou autoritu, že se dokonce prostřednictvím svých vyslanců o jeho přízeň ucházeli i Skythové a Indové, známí jen z doslechu, a dokonce jinak neústupní Parthové mu jednak bez problémů vydali Arménii, když na ni uplatňoval nárok, a jednak vrátili vojenské standardy (orly - signum), které získali po porážkách Marca Crassa a Marca Antonia. Dokonce když se u nich několik uchazečů o trůn přelo mezi sebou, schválili toho, kterého jim Octavianus doporučil.

Gaius Octavianus se proslavil především tím, že chrám Iana Quirina, který se při jakékoliv válce otevíral, aby se jeho branami mohlo vrátit vítězné vojsko, a který byl od založení města zavřen jen dvakrát, se za dobu svého panování zavřel dokonce třikrát. Přestože tedy Octavianus slavil tři triumfy (dalmátský, aktijský, alexandrijský), dvakrát ovace (sicilská, filippská) a samozřejmě vedl všechny výše uvedené války, panoval v říši relativní mír. Avšak Octavianus utržil i těžké a potupné vojenské porážky, i když jen dvě, obě v Germánii. Lolliovská byla spíše ostudná, zatímco porážka Varrova v Teutoburském lese roku 9 n.l. byla pro Řím téměř národní katastrofou. V bitvě v hlubokém germánském pralese ztratil Varro takřka celé tři legie, které měly vést ofensivu do nitra Germánie, které chtěl Augustus využít jak zemědělsky tak jako místo verbování zdatných rekrutů. Avšak po přepadu v hlubokém lese v dnešním Německu nemohla být o dobytí Germánie už ani řeč. Po porážce byly rozmístěny v Římě vojenské hlídky, aby nevznikaly nepokoje, a místodržitelům v provinciích byla mimořádně prodloužena pravomoc, protože byly obavy, aby nevznikaly vzpoury, a tito lidé už byli v dané oblasti zkušení a spojenecké národy na ně navyklé. Prý byl Octavianus tenkrát tak vyděšen a nešťasten, že si několik měsíců nedával stříhat vousy ani vlasy a občas tloukl hlavou do dveří se zvoláním: "Quintilie Vare, vrať mi mé legie!" Výroční den porážky každoročně byl pro něho dnem žalu.

Jako vojenský velitel byl velmi rozvážný, citujíc řeckého přísloví "Spěchej pomalu", také latinského úsloví "Dost rychle se děje vše, co se děje dost pořádně". O válkách tvrdíval, že se nemá podnikat jindy, než když je neděje na zisk větší než obava ze ztráty a zbrklé vojevůdce přirovnával k rybářům chytajícím ryby na zlatý háček. Ve vojenství mnohé změnil a kázeň udržoval velice přísně. I legátům velice nerad povoloval navštívit manželky, jen výhradně v zimních měsících. Jednoho římského jezdce za to, že svým dvěma mladistvím synům uřezal palce, aby se vyhnuli vojenské službě, prodal do otroctví v dražbě i s jeho majetkem. Desátou legii, která poněkud zpupně narušovala poslušnost, s hanbou celou rozpustil. Také jiné legie, které se dožadovaly propuštění bez výhrad propustil, ale bez odměn, které jim jako vysloužilcům připadly. Pokud některá kohorta couvla z určeného místa, dal ji decimovat a zbylé vojáky krmit ječmenem. Centuriony, kteří opustili své stanoviště trestal (stejně jako prosté vojáky) smrtí. Za menší přestupky uděloval tresty, které byly pro vojáky zahanbující, např. trestaný musel celý den stát před velitelským stanem jen v košili a bez opasku a v ruce držet drn.

Dvakrát pomýšlel na to, že by se vzdal moci. Poprvé hned po porážce Antonia, což bylo ovšem teatrální a dobře propočítané gesto, které Augustovi vyneslo samovládu, podruhé, když byl roku 23 před n.l. velmi těžce nemocen, zavolal k sobě domů nejvyšší úředníky a senátory a předával jim účetní knihu státního hospodářství. Nakonec se ale uzdravil a usoudil, že by tím jednak vystavil nebezpečí sebe, jednak stát, a upustil od tohoto svého úmyslu. Jeho nástupcem byl ze začátku neurozený Agrippa, který absolutně postrádal podporu ze strany senátu, takže mohl snad mluvit o štěstí, že ho Augustus přežil.

Vraťme se však k prvnímu "předání" moci. Augustus se tehdy formálně vzdal veškerých úřadů, ale nechápejme jeho krok jako touhu po obnově republiky. Celá říše si byla vědoma, že vláda silné ruky je jediným možným východiskem ze stavu nekonečných občanských válek a právě proto si schopného, prozíravého a hlavně vítězného Augusta lidé velmi vážili. Na této vážnosti (auctoritas) založil Augustus svůj úmysl převzetí moci. Věděl, že stát se bez něj vlastně nemůže obejít, zároveň si byl ale vědom, že zkusí-li otevřené převzetí moci jako Caesar, může dopadnout naprosto stejně. 13.ledna 27 před n.l. se pak Augustus vzdal veškeré moci a naoko obnovil instituce republiky. Senátoři abdikaci Augusta z nutnosti a snad i vděku odmítli, ale s radostí přijali obnovení všech úřadů, takže tato vrstva byla celkem spokojena. Augustus nyní vymyslel další důmyslnou kličku. Ze začátku si až do roku 23 před n.l. držel konzulské křeslo. Potom se sice úřadu vzdal, ale podržel si moc nad armádou a provinciemi. Provedl totiž něco, čemu se říká odluka úřadu od moci. Augustus si v podstatě ponechal pravomoci konzula, ale samotný úřad opustil. Pro sebe si vymínil kontrolu nad nejdůležitějšími provinciemi, takže vlastně vládl sám s malým přispěním konzulů. Kvůli svému zdraví povznesl nad konzuly i Agrippu. S opuštěním konzulské moci si pak Augustus třeba přisvojil tribunskou pravomoc, přestože ne úřad. A podobně si počínal všude, takže nakonec tahal za nitky, ale oficiálně neměl žádný úřad. Velmi rafinované, velmi účinné...

Řím, který nebyl tak výstavný, jak by se na hlavní město slušelo, zvelebil natolik, že se mohl chlubit: "Převzal jsem město cihlové a zanechávám po sobě mramorové." Z jeho staveb uveďme jen nejdůležitější formou výčtu - forum s chrámem Marta Mstitele, chrám Apollónův na Palatinu, chrám Jova Hřímatele na Capitoliu, obnovil také mnoho starobylých staveb. Rovněž se postaral o jeho bezpečnost v budoucnosti, protože Řím trpěl častými záplavami a požáry. Aby omezil záplavy, dal řečiště Tiberu vyčistit a rozšířit, proti požárům vytvořil noční hlídky. Také znovu uvedl do pořádku kalendář (zreformovaný Caesarem), který byl však zase nedbalostí uveden ve zmetek. Obnovil také některé ze starobylých náboženských obřadů.

V této době v Římě řádili četní lapkové, kteří okrádali všechny občany bez rozdílu, a také vznikalo mnoho spolků, které se scházeli a prováděli kdejakou nekalou činnost. Dal spálit soupisy starých dlužníků do státní pokladny. Sám často a vytrvale předsedal soudním tribunálům, které také znovelizoval. Zákony přezkoumal a některé také vydal nově (zákon o přepychu, zákon o cizoložství, zákon o porušení cudnosti, zákon o neřádném ucházení o úřady, zákon na podporu sňatků v jednotlivých stavech, který byl velmi kontroverzní). Upravil senát, který byl po Caesarově době značně nedůstojný, poněvadž měl více než 1000 členů, kteří se často na své místo dostali úplatky. Provedl proto čtyři prověrky, které zredukovaly senátorský stav na původních 600. Také snížil frekvenci zasedání senátu na maximálně dvě schůze měsíčně. Jeho politika v oblasti udělování občanství je věcí sporů. Máme k dispozici dva soupisy počtu římských občanů z té doby. Na začátku Octavianovy vlády (přesně roku 28 před n.l.) se na desce hovoří o 4 063 000 římských občanů. O tom se spory nevedou. Avšak z oku 14 n.l., tedy v roce Augustovy smrti, se píše jednou o 4 937 000 římských občanů, jinde zase pouze o 4 100 900 lidech s římským občanstvím. Nejsme si zcela jisti, ale myslíme, že první údaj je správnější než druhý, který možná popisuje pouze římské obyvatele v Itálii, což by znamenalo, že Augustus byl velmi štědrým v oblasti rozdávání občanství.

K občanům projevoval velikou štědrost. Když vjel do Říma alexandrijským triumfem, natolik stoupl počet oběživa, že to způsobilo pokles úrokových sazeb a zvýšení cen pozemků. Zvýšil census senátorského stavu z 800 000 sesterciů na 1 200 000 sesterciů, kdo neměli požadovanou částku, těm rozdíl doplatil. Často rozdával lidu peněžité dary, také při drahotě obilí rozdával téměř nebo zcela zdarma ze svých (=státních) zásob. Ale Augustus netoužil po všeobecné oblibě, i když se mu ji dostávalo v hojné míře, byl spíše panovníkem uvážlivým. Pořádal mnoho her, jimiž překonal všechny své předchůdce. Dokonce kvůli lodní bitvě dal vyhloubit půdu okolo Tiberu. Ale také mimo čas her měl ve zvyku vystavovat cokoliv neobvyklého, co bylo přivezeno, na veřejných místech (např. nebývale dlouhého hada či nosorožce). Po celé Itálii zřídil 28 kolonií, které osídlovali po Caesarově vzoru veteráni spolu s chudými civilisty.

Octavianus také převzal správu některých provincií. Provincie totiž byly spravovány každoročně obměňovanými prokonzuly, kterými se stávali svůj úřad právě složivší konzulové. Avšak některé, hlavně hraniční či takové, ve kterých hrozilo častější povstání, provincie bylo nebezpečné nechat spravovat neustále se měnícími úředníky, a tak Octavianus převzal jejich správu do vlastních rukou. Jinak všechny provincie často navštěvoval, kromě Sardinie a Afriky, ve kterých se neukázal ani jednou, protože mu cestu tam, kterou chystal po vítězství na Sicílii nad Sextem Pompeiem překazily prudké bouře. Některým z italských spojeneckých měst odňal samosprávu, když usoudil, že nefunguje tak, jak by měla, jiným po zásluze přiřkl latinské či dokonce římské občanské právo. Sousední království mezi sebou spojil příbuzenskými svazky, také zřizoval poručníka královským princům, byli-li ještě nezletilí. Zřídil také vojenskou pokladnu, aby byl všem včas vyplácen žold a nevznikaly tak vzpoury. Vojsko rozdělil, jednotlivé legie rozeslal do provincií a loďstvo umístil v Misenu a v Ravenně. Po Varově porážce také rozpustil sbor Germánů, kteří byli jeho tělesnou stráží. Zbylá vojska rozmisťoval v okolí Říma, ale v samotném Římě nestrpěl nikdy více než tři kohorty. Zřídil také informační síť, po které se mu dostávalo zpráv ze všech koutů říše, ze všech provincií, a to tak, že podél silnic rozestavil mladé běžce, které později nahradil kurýrskými vozy.

Byl poměrně mírné povahy, takže mnoho z těch, kteří byli jeho politickými protivníky nakonec zaujímalo významná místa ve státní správě. Nestrpěl také oslovení "dominus" (pán), před kterým pociťoval hrůzu a které považoval téměř za nadávku či dokonce urážku. Odmítal i diktaturu, kterou mu lid velice usilovně nabízel. Kdysi byly v senátu rozdávány proti němu hanlivé spisy, ale on se místo vyšetřování původce těchto materiálů raději rozhodl velmi pečlivě vyvracet jejich pravdivost. Zakročil například proti usnesení senátu, kterým měla být omezena svoboda projevu v poslední vůli. Přijal čestný titul "Otec vlasti", který mu nabízel poprvé lid poselstvím do Antia, podruhé v divadle zástup lidu a nakonec senátoři v senátu. Ve všech koutech říše byla na jeho počest založena města s názvem Caesarea, a to včetně spřátelených království mimo říši.

Octavianus a jeho nejvěrnější přátelé pořádali údajně tajné hostiny, nazývané "Stůl dvanácti bohů", jichž se údajně účastníci účastnili v přestrojení za bohy (Octavianus jako Apollo). Také prý často pěstoval cizoložné styky, i s vdanými ženami, které prý sháněl prostřednictvím svých přátel (dokonce snad i sama Livia mu v tom pomáhala). Jeho velkou vášní byla také hra v kostky, kterou pěstoval s oblibou ještě jako stařec. Jinak byl velmi zdrženlivý, zpočátku bydlel neustále v domě na Palatinu, později si nechal vystavit několik letních sídel, ale paláce nesnášel. Své bydliště měl vybaveno velice skromně, jen měl prý slabost pro korintské vázy a drahocenný nábytek.

Pěstoval svobodná umění už od dětství, hodně také deklamoval. Své projevy v senátu i jinde ale většinou četl, aby spatra (i když tento způsob rétoriky také ovládal) neřekl nic víc a nic míň než chtěl. V řečnictví kladl největší důraz na to, aby co nejotevřeněji vyjádřil, co měl na mysli, a nesnášel vyumělkované fráze a pointy. Řečnictví ho vyučoval řecký učitel Apollodór Pergamský, přesto Octavianus nikdy nedošel tak daleko, aby řecky plynně mluvil nebo mohl něco v řečtině psát, většinou to dával někomu překládat. Věnoval se próze, napsal polemiku proti Brutovu Catonovi, "Výzvy k filosofii" a kus "Vlastního životopisu", který však ve třinácti knihách dopsal pouze do války s Kantabry. Velice podporoval nadané umělce své doby, naslouchal často recitacím a jiným uměleckým projevům. O sobě nechal psát pouze ty nejlepší mistry pera, všichni zajisté známe spisovatele jako byl Vergilius, Horatius nebo Ovidius (zatímco s prvními dvěma se znal, Ovidia poslal osobně do vyhnanství).

Co se jeho přátel týče, nejvýznamnějším byl Marcus Agrippa, jeho vojevůdce, který se obzvláště osvědčil ve válce se Sextem Pompeiem, Marcem Antoniem i jinými nepřáteli. Další informace o něm ale najdete v samostatném článku. Také Maecenas byl jeho dobrým přítelem. Byl to obrovský podporovatel umění (z jeho jména později vzniklo označení sponzora - mecenáš) a i jinak kvalitní státník, který však vyzradil státní tajemství ženě a ze svého rozhodnutí kvůli tomu strávil poslední léta života v ústraní. Později se hlavním pilířem Augusta stal jeho nástupce Tiberius, který postupně přejímal vládu namísto stárnoucího vladaře.

Tím se dostáváme k tomu ne zcela známému faktu, že Augustus v posledních letech vlády ztrácel otěže. Roku 2 respektive 4 zemřeli jeho jmenovaní následníci Gaius a Lucius, dceru Julii poslal už předtím do vyhnanství stejně její stejnojmennou dceru i vnuka Agrippu Postuma, čímž dokončil řadu rodinných tragédií, které ho provázely v poslední době. Roku 6 před n.l. vypukla rozsáhlá rebelie v Illyricu a Makedonii, která znamenala pro Augusta další silnou ránu. A porážka v Teutoburgu o tři roky později Augusta úplně zlomila, asi se také nervově zhroutil. Ve svých posledních letech Augustus přestal přijímat protichůdné názory a kritiku, proti které se bránil inscenováním procesů se zrádci.

Za úpadek jeho vladařských schopností mohlo jistě stáří, ale i to, že se přes trvale špatný zdravotní stav velmi přepínal. Žil ve stálém strachu ze vzpoury a spiknutí. Následkem toho všeho byl tak vyčerpán, že už sám nemohl vzdorovat problémům, prostě se změnil v protivného staříka. Naštěstí pro něj zde byl ještě jeho Tiberius, který zabránil možná i pádu trůnu.

Když se rozhodl, že vypraví svého vrchního vojenského velitele a designovaného nástupce Tiberia do Illyrica, vyprovodil ho až do Beneventa. Plavbou si však přivodil průjem, a tak čtyři dny odpočíval na ostrově Capri, kterému říkal řecky Aprágopolis, "Osada zahálky". Potom se přepravil do Neapole, přestože jeho útroby nebyly ještě zcela v pořádku a jeho zdraví nebylo nejlepší. V Neapoli zhlédl závody zápasníků, které se na jeho počest konaly každé čtyři roky. Potom putoval s Tiberiem do zmiňovaného Beneventa, ale na zpáteční cestě se jeho zdravotní stav zhoršil, takže v musel nemocen zůstat v Nole. Z cesty dal k sobě povolat Tiberia, se kterým pak dlouho tajně rozmlouval. Poté se již ničím důležitým nezabýval.

Zemřel odpoledne 19. srpna roku 14 n.l. ve věku 76 let. Než vydechl naposledy, dal k sobě zavolat své přátele a po vzoru řeckých herců komedií se jich dotázal, zda si myslí, že příhodně zahrál svou životní komedii a řecky dodal i závěr: "Nuž, když se vám to líbilo, teď tleskejte a všichni s radostí nás herce propusťte". Nato se se všemi rozloučil a v náručí své ženy Livie zemřel. Jeho tělo nesli senátoři z municipií a příslušníci jezdeckého stavu až do Říma, kde bylo jeho tělo spáleno na Martově poli. Jako dědice prvního stupně ve své poslední vůli ustanovil Tiberia ze dvou třetin a Livii z jedné třetiny. Po něm tedy vládl Tiberius.

Gaius Octavianus byl de facto zakladatelem principátu, který jako státní zřízení vystřídal tradiční republiku. Jeho neobyčejně dlouhá vláda (58 let počítáme-li jako její začátek Caesarovu smrt, jinak v podstatě 45 let počítáno od bitvy u Actia) byla pro Řím sice zpočátku obdobím krvavých občanských válek a nepokojů, ale zároveň po jejich skončení byla říše znovu jednotná a i navenek silná, poměry se po dlouhé době stabilizovaly. Také co se nových územních zisků týče, dal Augustus jasně najevo, že za severní hranice říše pokládá Rýn a Dunaj a (po Varově porážce) se nepouštěl do dalších výbojů za ně, nedoporučoval je ani svým nástupcům. Tyto hranice byly téměř bez výhrad respektovány i jeho následovníky, s výjimkou Británie, která byla později dobyta, Dákie, taktéž později dobyté, a provincie zvané Agri Decumates (mezi horním Rýnem a horním Dunajem), která však byla brzy po svém dobytí za zmatků v třetím století opět ztracena. Augustus byl rozvážným panovníkem, zbyla po něm státní pokladna plná peněz (které dokonale rozházel až Tiberiův nástupce Caligula), fungující státní správa a zredukované vojsko (ze 60 legií na konci Caesarových občanských válek na 28 v době Augustově; tento počet se pak ztrátami ještě zmenšil na 25).

Čtenost článku: 34187

<<zpět