Přesun stránek!!!!
Stránky byly přesunuty na novou adresu a zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz
Antika na Facebooku
Antika funguje také na Facebooku. Vedle upozornění na nové články zde naleznete novinky a zajímavosti o antické době, dnešní odkazy na staré Řecko a Řím i další věci, které se na web nehodí nebo nevejdou. Stránky naleznete zde.
> Římské císařství
Augustus (31 př. n. l. - 14 n. l.)
Gaius Octavianus se narodil 23. září roku 63 př.n.l. krátce před
východem slunce v Římě, v městském okrsku palatinském, na kterémžto
místě měl později svou svatyni. Byl synem Gaia Octavia a Atie. Atia
byla dcerou Julie, sestry Caesarovy. Byl tedy prasynovcem G.I.Caesara.
Otce ztratil ve čtyřech letech, v jedenácti mu zemřela babička Julia,
na kterou pronesl oslavnou řeč. V patnácti oblékl mužskou tógu. Když
brzy potom jeho prastrýc Caesar táhl do Hispánie, aby se vypořádal s
tamními Pompeiovci, velice se mu zavděčil tím, že ho doprovázel na jeho
cestě (při níž zažil i ztroskotání lodi) i přes to, že se teprve
zotavoval z těžké choroby. Poté se Caesar chystal na výpravu proti
Dákům a odtud proti Parthům, a Gaius Octavianus byl poslán do řecké
Apollónie, kde se věnoval studiím.
Jakmile zjistil, že byl
Caesar zavražděn a on se stal překvapivě jeho dědicem, nějaký čas
váhal, jestli nemá požádat o pomoc nejbližší legie. Nakonec od tohoto
nápadu upustil, protože usoudil, že byl unáhlený. Vydal se tedy do
Říma, přestože jeho matka pochybovala a otčím Marcius Philippus ho od
toho dokonce odrazoval, a ujal se dědictví. Hned poté, co dorazil do
Říma, kde se mezitím zabydloval Marcus Antonius, Caesarův vojevůdce a
přítel, který zastával ten rok konzulát rozhodl se, že musí pomstít
vrahy svého prastrýce, už proto, aby si udržel tvář. Proto zprvu napadl
nic netušícího Cassia a Bruta v Itálii silou a když ti jeho nástrahám
unikli, stíhal je zákonnou cestou a v jejich nepřítomnosti je zažaloval
za vraždu.
Sám pak, místo těch úředníků, kteří to měli na
starosti, a kteří neměli dost odvahy, uspořádal hry na počest
Caesarových vítězství. Je třeba dodat, že tou dobou panovala v Římě
takříkajíc proticaesarovská nálada. Lid nevěděl, má-li vrahy oslavovat
či proklínat, v čemž ho silně podporovali sami vrazi, a nebýt
Octavianova zásahu, možná by ho považovali za tyrana a s jeho vraždou
souhlasili. Gaius Octavianus také ohlásil kandidaturu na místo právě
zemřelého tribuna lidu, aby získal více pravomocí pro své jednání.
Poté, co se mu však na odpor nečekaně začal stavět Marcus Antonius, od
kterého Gaius Octavianus očekával, že mu bude největším podporovatelem,
a který mu nehodlal poskytnout ani úřední pomoc jinak než za obrovské
úplatky, přešel účelově a nečekaně Octavianus na stranu senátu, který
stál za Decimem Brutem, kterého Antonius obléhal v Mutině a snažil se
ho vypudit z provincie, kterou mu udělil ještě Caesar a senát potvrdil.
Gaius Octavianus tedy na pobídku svých nových přátel najal
lidi, kteří měli za úkol sprovodit Antonia ze světa. Jeho pokus byl
však prozrazen a on ze strachu před odplatou převedl na svou stranu
všemožným uplácením a sliby veterány, které de facto "zdědil" po svém
adoptivním otci, aby chránili ho i stát. Pak na příkaz, aby se postavil
získanému vojsku do čela a spěchal na pomoc obleženému Decimovi Brutovi
a vydal se spolu s konzuly Hirtiem a Pansou proti Antoniovi, zareagoval
tím, že za tři měsíce skončil své poslání vítězstvím (ve dvou bitvách)
nad Marcem Antoniem. V té první podle Antoniových zpráv utekl a na
bojišti zanechal koně i velitelský plášť, i jeho přátelé nemohli však
popřít, že se z neznámých příčin místo do boje vydal do močálu. Ve
druhé naopak prokázal velkou statečnost, když poté, co orlonoš jeho
legie utrpěl těžká zranění, vzal jeho orla na svá bedra a dlouho jej
nesl.
V této válce padli však oba konzulové. Hirtius padl v
boji, a rozšířila se pověst, že ho ve válečné vřavě zabil Gaius
Octavianus vlastní rukou, a Pansa zemřel na následky svého zranění,
kvůli čemuž byl dokonce zatčen lékař Glykón pro podezření, že mu do
rány nasypal jed. Gaius Octavianus měl tyto obě vraždy spáchat proto,
aby se po porážce Marca Antonia zmocnil sám všech vítězných vojsk. Když
však poznal, že Antonius se utekl k Marcovi Lepidovi, bez váhání opět
opustil stranu senátorů. Jako záminku si vzal některé vtipy senátorů o
něm, např. Ciceronovu slovní hříčku, že má být povýšen, což v latině
může znamenat také odklizen, a také to, že on ani veteráni nebyli
náležitě odměněni. Možná však tento mladík velmi dobře předvídal, kde
ho čeká světlejší budoucnost.
V 21 letech dosáhl, přesněji
řečeno zmocnil se, konzulátu, když s legiemi napochodoval před Řím a
posly vyslal do senátu, aby mu jej vymáhali jménem vojska. Když se
senát tenkrát zdráhal mu jej udělit, vedoucí poselstva centurio
Cornelius rozhalil svůj vojenský plášť a ukázal na jílec svého meče a v
radnici pak řekl: "Tenhle to udělá, jestli to neuděláte vy." Konzulát
poté zastával ještě dvanáctkrát, většinou k začátku své vlády, později
jej mnohokrát odmítl a zastával jen několik týdnů či dokonce hodin.
Pak
se spolčil s Antoniem a Lepidem a společně s nimi skončil osláblý a
nemocný dvěmi bitvami válku filippskou, vedenou proti Cassiovi a
Brutovi. V první bitvě však přišel o tábor a stěží se spasil útěkem k
jednomu Antoniovu křídlu. V druhé bitvě však koalice Caesarových
nástupců na hlavu porazila republikány a pomstila tak smrt Caesara,
přestože se mladý Caesar bitvy osobně neúčastnil pro nemoc. Octavianus
se nedokázal umírnit, když došlo na vítězství a úspěch, a Brutovu hlavu
nechal poslat do Říma, aby tam byla vystavena u nohou Caesarovy sochy.
Byl prý v té době k poraženým nepřátelům také značně krutý, až prý
mnozí, např. Marcus Favonius, který byl předveden jako poražený v
řetězech, uctivě pozdravil velitele Marca Antonia, načež zasypal
Octaviana přede všemi nejhnusnějšími nadávkami.
Po skončení
této války se dohodli tři vítězní velitelé na rozdělení světa mezi
sebou. Toto uspořádání vešlo do dějin jako druhý triumvirát, který byl
na rozdíl od prvního (Caesar, Crassus, Pompeius) uzákoněn i donuceným
senátem jako "triumvirát k uspořádání státu". Tuto hodnost zastával
Octavianus 10 let a několikrát se v průběhu tohoto období zasloužil o
to, aby nedošlo k proskripcím, které navrhovali jeho dva kolegové
(avšak později je sám prováděl, čehož ještě později litoval). Jako
triumvir si přivodil i mnohonásobnou nenávist okolí, protože nechal,
možná bezdůvodně, zabít několik významných lidí. Tribunem lidu se
Octavian stal natrvalo, převzal i funkci cenzora veřejných mravů (také
natrvalo) a třikrát provedl census, přestože k tomu oficiálně neměl
funkci.
S Antoniem ho také na žádost lidu spojil příbuzenský
svazek, totiž jeho sňatek s Antoniovou pastorkyní Claudií, která však
ještě nebyla ani na vdávání. S tou se však brzy rozvedl a vzal si
Scribonii, s níž měl dceru Julii, ale i tu brzy zapudil, a vzal si
Livii Drusillu. S tou neměl žádné dítě, protože jediné početí skončilo
potratem, ale Livia měla už ze svého prvního manželství syny Tiberia
Nera (pozdějšího císaře) a Drusa Nera, kteří byli vychováváni jako jeho
vlastní synové. Dceru Julii později provdal za svého hlavního velitele
a velkého přítele Marca Vipsania Agrippu, s kteréhož manželství měl tři
vnuky, Gaia, Lucia a Agrippu. Gaia a Lucia Octavianus adoptoval.
Ale
jeho rodinné štěstí ho brzy opustilo. Gaia i Lucia ztratil v krátkém
rozmezí 18 měsíců (roku 4 n.l.). Poté na foru adoptoval svého pastorka
Tiberia a vnuka Agrippu. Agrippy se však brzy kvůli jeho sprosté a
divoké povaze zřekl a vypověděl ho do Surrenta. Ale narozdíl od úmrtí
jeho vnuků, jimž nebyl zcela zlomen, tím, že jeho dcera Julia a její
dcera taktéž jménem Julia se všelijak poskvrnily cizoložstvím byl
natolik zarmoucen, že zprávu o tom v senátu nebyl ani schopen sám
přečíst. Julia starší si cizoložství užívala pouze, když byla těhotná,
což ovšem v Octavianových očích její vinu nezmenšovalo. Dceru vypověděl
do tvrdého vyhnanství na ostrov (i když uvažoval i o tom, že by ji měl
dát zabít), kde jí zakázal všechny výhody příjemného způsobu života
(jako např. požívání vína) a nařídil, aby ji nemohl ani svobodný občan,
ba ani otrok, navštívit bez jeho předchozího svolení. Teprve po pěti
letech ji dal převést na pevninu a poněkud ji zmírnil životní podmínky.
Avšak k tomu, aby ji povolal nazpět se nenechal nikým přemluvit, i když
ho o to sebevíc žádali. Agrippu Postuma nechal také převést na ostrov,
a navíc ho nechal hlídat vojenskou stráží, protože se jeho chování
nejen nelepšilo, nýbrž ještě zhoršovalo. To se však dělo až krátce po
změně letopočtů...
Antonius odjel uspořádat Východ, kdežto
Gaius Octavianus se ujal převezení veteránů zpět do Itálie a jejich
umístění na municipálních pozemcích (jim už dříve přidělených za jejich
válečné zásluhy). Avšak stěžovali si jak držitelé pozemků (protože byli
vyháněni), tak veteráni (čekali větší vděk). Také se v Římě stalo
nedorozumění, které ho málem stálo život. Dal totiž při jednom
divadelním představení vyvést jednoho řadového vojáka, který si sedl na
sedadlo vyhrazené stavu jezdeckému. A hned se rozšířila pověst, že ho
dal mučit a zabít. Byl by zahynul ve shluku pobouřeného vojenského
zástupu, kdyby se onen voják v pravý čas neobjevil živ a zdráv. Hned
však došlo k další občanské válce, když Lucius Antonius, bratr Marca
Antonia, spoléhaje na konzulát, který zastával, i na bratrovu pomoc,
chystal nové nepokoje.
Gaius Octavianus ho donutil k ústupu do
Perusie, kde ho vyhladověním přinutil vzdát se. V této válce byl opět
ohrožen Octavianův život, když obětoval u hradeb Perusie a byl málem
chycen hrstkou gladiátorů, která provedla z města výpad. Po dobytí
města dal velmi mnoho lidí popravit, zase projevil svou tehdejší
krutost, když prý těm, kdo se pokoušeli prosit o milost nebo omlouvat,
odpovídal jediným slovem, "Zemřeš." Vyskytly se hlasy, že prý
Octavianus sáhl po zbrani jen proto, aby mohl svým skrytým odpůrcům,
kteří se tím, že se připojili k Luciu Antoniovi, demaskovali,
zkonfiskovat majetek a z něj vyplatit slíbené odměny veteránům.
Ještě
jednu občanskou válku vedl tou dobou, a sice válku sicilskou proti
Sextu Pompeiovi, který se po porážce v Hispánii od Caesara uchytil na
Sicílii. Sicilskou válku začal Octavianus mezi prvními, ale vlekla se
velice dlouho, protože byla často přerušována, poprvé, když bylo třeba
renovovat loďstvo, které ztratil ve dvou mořských bouřích, podruhé,
když si lid žádal lodě kvůli dopravě obilí. I tato válka mu přinesla
několik osobních nebezpečí. Když chtěl po přepravení vojska na Sicílii
ještě přeplavit své zbylé sbory, obklíčili jej nečekaně Pompeiovi
podvelitelé Démocharés a Apollofanés a on jen taktak unikl s jednou
lodí. Jindy, když putoval pěšky po pobřeží do Regia, uviděl dvojřadky,
které považoval za své vlastní, a tak sestoupil na břeh a málem byl
polapen. Navíc se ho na útěku neschůdnými stezkami pokusil zabít otrok
jeho průvodce, který mu nemohl zapomenout jakousi křivdu spáchanou na
jeho otci. Válka Caesarova adoptivního syna a Pompeiova vlastního syna
byla dokončena teprve potom, co dal Octavianus zbudovat zcela nové lodi
a propustil na svobodu 20 000 otroků, které posadil k veslům. Poté
vybudoval kanál spojující moře s Lucrinským a Avernským jezerem. V
tomto novém přístavišti dal po celou zimu cvičit své námořníky a
veslaře. Potom porazil mladého Pompeia mezi Mýlami a Naulochem. Tenkrát
byl před bitvou tak unaven, že ho přátelé museli vzbudit, aby dal
rozkaz k útoku. Před slova unaven by asi patřilo dát uvozovky, neboť
Grant píše o tom, že ležel nehybně naznak a vstal až poté, co Agrippa
bitvu vyhrál. Zřejmě ho pronásledovaly psychosomatické problémy...
Z
Afriky povolal na pomoc ve válce svého triumvirského kolegu Lepida,
který ovšem, spoléhajíc se na svých 20 legií, snažil se uzurpovat si
vůdčí úlohu. Ale protože ho nerespektovaly ani vlastní legie, byl
nakonec rád, když mu Gaius Octavianus ponechal život a vypověděl ho
navždy do Circeí. Ponechal mu také hodnost nejvyššího kněze (pontificus
maximus), která byla snad jediným úřadem, který Octavianovi v jeho
sbírce chyběl (až do roku 12 před n.l.), kdy Lepidus zemřel) čímž ho
rafinovaně v podstatě vyloučil z účasti na moci. Z původních tří
triumvirů tedy zbyli jen dva, Gaius Octavianus a Antonius. Ani to
nemělo dlouho vydržet. Octavianovy vztahy s Marcem Antoniem byly vždy
napjaté, a bylo jen otázkou času, kdy napětí mezi nimi přesáhne meze a
přeroste v občanskou válku. Nyní si oba muži rozdělili správu říše na
poloviny - Antonius dostal bohatší východ, Octavianus západ. Marcus
Antonius mezitím v Egyptě trávil většinu času jako Kleopatřin milenec,
přestože jeho ženou byla Octavianova sestra Octavia. A právě to bylo
to, co ho nejvíce pošpinilo v očích veřejnosti. Říkalo se o něm, že si
jenom užívá v Egyptě s tou děvkou Kleopatrou a nestará se o státnické
záležitosti, nýbrž jen o její mocenské ambice.
Všeobecnou
nespokojenost s ním podporoval Octavianus velice dobře mířenou
rozsáhlou propagandou v Římě. Antonius navíc neuspěl ve svém tažení na
východ, proti Parthům, a to přesvědčilo všechny, že je to neschopný
státník. Nakonec Antonius překročil všechny meze jasnou provokací, když
svévolně ke Kleopatřinu území připojil sousední části říše. Octavianus
se rozhodl zakročit silou. Aby svému záměru zajistil přízeň lidu, dal
veřejně v Římě přečíst Antoniovu závěť, kterou prý získal od jejího
strážce, u kterého si ji Antonius uložil. Ať už byla závěť pravá, nebo
podvržená, měla očekávaný účinek. Dokazovala totiž, jak hluboce se
zpronevěřil Antonius římskému cítění, protože obsahovala pasáže, ve
kterých Antonius jmenoval dědici svého majetku Kleopatru a dokonce její
děti, ať už byli jeho nebo Caesarovy (či někoho jiného). Ale nejvíce
Římany urazilo Antoniovo přání být pohřben v Egyptě vedle královny
Kleopatry. Octavianus ho tedy prohlásil za nepřítele státu, přesto
nechal některé ze svých přátel, Antoniových přívrženců, např. Gaia
Sosia a Gnaea Domitia, úřadující konzuly, aby se k němu odebrali.
Od
celé Itálie (s výjimkou Bononie, která byla odedávna v klientele rodu
Antoniů) vymohl slib věrnosti jeho straně. Nedělejme si z přísahy
nějaké závěry, neboť si ji skutečně vynutil. Šlo mu snad o posílení a
legalizaci vlastních pravomocí, neboť občané Itálie se v dokumentu
vlastně zavázali stát se klientelou Octaviana, což umožňovalo konat
zákonně bezprecedentní kroky. Tak posílen mohl Octavianus vyrazit na
východ proti Antoniovi. O nemnoho později porazil Agrippa Antonia ve
známé bitvě u Actia a zbavil jej veškeré skutečné moci. Stalo se tak v
září roku 31 př.n.l. Když se Octavianus vydal přezimovat do Samos,
dostal znepokojivé zprávy o tom, že se vzbouřili jeho vojáci, které
poslal napřed do Brundisia, a požadují odměny a propuštění. Proto se
ihned vypravil zpět do Itálie a cestou ho stihly dvě bouře, které
několik lodí potopily a na jeho lodi rozrazily kormidlo. V Brundisiu
zůstal jen 27 dní, čili jen tak dlouho, jak bylo nezbytně nutné ke
splnění přání vojáků, a pak táhl přes Asii a Sýrii do Egypta. Po
krátkém obléhání se zmocnil města Alexandrie, kam předtím utekl jak
Antonius, tak Kleopatra. Antonia, který začal příliš pozdě vyjednávat o
míru, donutil k sebevraždě a ke Kleopatře, která si také sama vzala
život, povolal naopak dokonce Psylly, aby jí z těla vysáli jed, protože
zamřela po uštknutí hadem. Učinil tak proto, že si přál Kleopatru
zachovat pro svůj triumf v Římě. Tvrdil, že tento příjezd Kleopatry do
Říma bude ještě velkolepější než její první návštěva Věčného města. To
se mu ovšem nezdařilo, neboť Kleopatře již nebylo pomoci.
Tak
tedy Gaius Octavianus porazil i druhého triumvira a stal se jediným
vládcem říše. Antonia a Kleopatru dal pohřbít podle jejich přání do
společného hrobu, dokonce pro ně dostavěl hrobku, kterou sami začali
budovat. Antoniova nejstaršího syna dal popravit, na útěku nechal také
zabít Caesariona, podle Kleopatry syna Caesarova, který unikl a byl na
cestě do východ, snad až do Indie. Ostatní děti Kleopatry a Antonia
uchoval na živu a vychovával je jako svou rodinu. Z Egypta učinil
provincii, vojáky dal vyčistit všechny kanály, které zaplavuje Nil, a
které byly značně zaneseny bahnem, sám dal vynést z hrobky tělo
Alexandra Velikého a poctil ho vložením zlatého věnce a rozsypanými
květinami. (Když se ho potom ptali, nechce-li zhlédnout také
Ptolemáion, odpověděl prý: "Chtěl jsem vidět krále, ne mrtvoly.") Aby
byla uchovávána vzpomínka na jeho vítězství u Actia, založil u Actia
město Níkopolis, v němž zavedl každých 5 let se opakující hry, a
Neptunovi a Martovi zasvětil ono místo, které užíval jako tábor.
Ani
po vítězné občanské válce neměl o své bezpečí postaráno. Musel potlačit
mnoho začínajících spiknutí, která byla odhalena většinou ještě dříve,
než mohla být uskutečněna. Ale jednou byl vrah dokonce chycen až v jeho
ložnici, do které se dostal opásán loveckým nožem, jindy si Epicadus
dal za úkol vysvobodit Octavianovu vnučku z vyhnanství a dopravit ji k
armádě. Zahraniční války osobně vedl jen dvě, dalmatskou, v níž utrpěl
zranění zřícením mostu, ještě jako mladík, a po porážce Antonia
kantaberskou, ve které chtěl prokázat, že není zbabělec, jak se o něm
tvrdilo. Ostatní války vedl prostřednictvím svých legátů, i když se v
panonských a germánských načas dostavil na bojiště a v průběhu
ostatních se zdržoval poblíž, např. v Mediolanu (Miláně) nebo Aquileii.
Podrobil si v těchto všech válkách velmi rozsáhlá území: Kantabrii,
Aquitanii, Pannonii a Moesii, Dalmácii s celým Ilyrikem, Raetii a dva
alpské kmeny, na jejichž území založil Tiberius, který vedl operaci,
provincii Noricum. Zabránil i nebezpečným vpádům Dáků, když porazil
jejich tři vůdce a velikou armádu, a také zatlačil Germány za Labe.
Germánské kmeny Suébů a Sigambrů, kteří se mu vzdali, usídlil v Galii
na území poblíž Rýna. Na počátku vlády se mu podařilo obsadit Galatii,
obrovské území ve středu Malé Asie.
Poté, co mu vypršel
desetiletý statut triumvira pro obnovu státu a porazil Antonia, bylo
třeba jeho vládu nějak legalizovat, udělit mu nějaký titul. O tom se v
senátu vedly velké spory, někteří navrhovali, aby mu bylo dáno přídomku
Romulus, poněvadž i on je v jistém smyslu zakladatelem Říma, ale
nakonec zvítězilo roku 27 př.n.l. jméno Augustus (česky vznešený),
protože bylo originální a jeho význam neutrální, nebylo tedy svázáno s
minulostí a mohlo být dále posuzováno jen podle něj. Toto se stalo také
jeho jménem, od té doby je všude nazýván Augustus, a stalo se jménem
dědičným, později dokonce titulem (staršího krále, mladší se nazýval
caesar).
Přesto všechno však Gaius Octavianus netoužil zásadně
rozšiřovat svou říši. Když náčelníci barbarů žádali o mír, donutil je
Octavianus přísahat v chrámu Marta mstitele, že mír, o který sami
žádají, neporuší, a dokonce od nich jako rukojmí vyžadoval ženy,
protože se mu zdálo, že o osud mužských rukojmí nedbají. Avšak když se
nějaký národ vzbouřil, potrestal jej tím, že rukojmí prodal do otroctví
s podmínkou, že nebudou sloužit v kraji sousedícím s jejich rodnou
vlastí a že nebudou propuštěni na svobodu za méně než 30 let. Vybudoval
si svým chováním takovou autoritu, že se dokonce prostřednictvím svých
vyslanců o jeho přízeň ucházeli i Skythové a Indové, známí jen z
doslechu, a dokonce jinak neústupní Parthové mu jednak bez problémů
vydali Arménii, když na ni uplatňoval nárok, a jednak vrátili vojenské
standardy (orly - signum), které získali po porážkách Marca Crassa a
Marca Antonia. Dokonce když se u nich několik uchazečů o trůn přelo
mezi sebou, schválili toho, kterého jim Octavianus doporučil.
Gaius
Octavianus se proslavil především tím, že chrám Iana Quirina, který se
při jakékoliv válce otevíral, aby se jeho branami mohlo vrátit vítězné
vojsko, a který byl od založení města zavřen jen dvakrát, se za dobu
svého panování zavřel dokonce třikrát. Přestože tedy Octavianus slavil
tři triumfy (dalmátský, aktijský, alexandrijský), dvakrát ovace
(sicilská, filippská) a samozřejmě vedl všechny výše uvedené války,
panoval v říši relativní mír. Avšak Octavianus utržil i těžké a potupné
vojenské porážky, i když jen dvě, obě v Germánii. Lolliovská byla spíše
ostudná, zatímco porážka Varrova v Teutoburském lese roku 9 n.l. byla
pro Řím téměř národní katastrofou. V bitvě v hlubokém germánském
pralese ztratil Varro takřka celé tři legie, které měly vést ofensivu
do nitra Germánie, které chtěl Augustus využít jak zemědělsky tak jako
místo verbování zdatných rekrutů. Avšak po přepadu v hlubokém lese v
dnešním Německu nemohla být o dobytí Germánie už ani řeč. Po porážce
byly rozmístěny v Římě vojenské hlídky, aby nevznikaly nepokoje, a
místodržitelům v provinciích byla mimořádně prodloužena pravomoc,
protože byly obavy, aby nevznikaly vzpoury, a tito lidé už byli v dané
oblasti zkušení a spojenecké národy na ně navyklé. Prý byl Octavianus
tenkrát tak vyděšen a nešťasten, že si několik měsíců nedával stříhat
vousy ani vlasy a občas tloukl hlavou do dveří se zvoláním: "Quintilie
Vare, vrať mi mé legie!" Výroční den porážky každoročně byl pro něho
dnem žalu.
Jako vojenský velitel byl velmi rozvážný, citujíc
řeckého přísloví "Spěchej pomalu", také latinského úsloví "Dost rychle
se děje vše, co se děje dost pořádně". O válkách tvrdíval, že se nemá
podnikat jindy, než když je neděje na zisk větší než obava ze ztráty a
zbrklé vojevůdce přirovnával k rybářům chytajícím ryby na zlatý háček.
Ve vojenství mnohé změnil a kázeň udržoval velice přísně. I legátům
velice nerad povoloval navštívit manželky, jen výhradně v zimních
měsících. Jednoho římského jezdce za to, že svým dvěma mladistvím synům
uřezal palce, aby se vyhnuli vojenské službě, prodal do otroctví v
dražbě i s jeho majetkem. Desátou legii, která poněkud zpupně
narušovala poslušnost, s hanbou celou rozpustil. Také jiné legie, které
se dožadovaly propuštění bez výhrad propustil, ale bez odměn, které jim
jako vysloužilcům připadly. Pokud některá kohorta couvla z určeného
místa, dal ji decimovat a zbylé vojáky krmit ječmenem. Centuriony,
kteří opustili své stanoviště trestal (stejně jako prosté vojáky)
smrtí. Za menší přestupky uděloval tresty, které byly pro vojáky
zahanbující, např. trestaný musel celý den stát před velitelským stanem
jen v košili a bez opasku a v ruce držet drn.
Dvakrát pomýšlel
na to, že by se vzdal moci. Poprvé hned po porážce Antonia, což bylo
ovšem teatrální a dobře propočítané gesto, které Augustovi vyneslo
samovládu, podruhé, když byl roku 23 před n.l. velmi těžce nemocen,
zavolal k sobě domů nejvyšší úředníky a senátory a předával jim účetní
knihu státního hospodářství. Nakonec se ale uzdravil a usoudil, že by
tím jednak vystavil nebezpečí sebe, jednak stát, a upustil od tohoto
svého úmyslu. Jeho nástupcem byl ze začátku neurozený Agrippa, který
absolutně postrádal podporu ze strany senátu, takže mohl snad mluvit o
štěstí, že ho Augustus přežil.
Vraťme se však k prvnímu
"předání" moci. Augustus se tehdy formálně vzdal veškerých úřadů, ale
nechápejme jeho krok jako touhu po obnově republiky. Celá říše si byla
vědoma, že vláda silné ruky je jediným možným východiskem ze stavu
nekonečných občanských válek a právě proto si schopného, prozíravého a
hlavně vítězného Augusta lidé velmi vážili. Na této vážnosti
(auctoritas) založil Augustus svůj úmysl převzetí moci. Věděl, že stát
se bez něj vlastně nemůže obejít, zároveň si byl ale vědom, že zkusí-li
otevřené převzetí moci jako Caesar, může dopadnout naprosto stejně.
13.ledna 27 před n.l. se pak Augustus vzdal veškeré moci a naoko
obnovil instituce republiky. Senátoři abdikaci Augusta z nutnosti a
snad i vděku odmítli, ale s radostí přijali obnovení všech úřadů, takže
tato vrstva byla celkem spokojena. Augustus nyní vymyslel další
důmyslnou kličku. Ze začátku si až do roku 23 před n.l. držel konzulské
křeslo. Potom se sice úřadu vzdal, ale podržel si moc nad armádou a
provinciemi. Provedl totiž něco, čemu se říká odluka úřadu od moci.
Augustus si v podstatě ponechal pravomoci konzula, ale samotný úřad
opustil. Pro sebe si vymínil kontrolu nad nejdůležitějšími provinciemi,
takže vlastně vládl sám s malým přispěním konzulů. Kvůli svému zdraví
povznesl nad konzuly i Agrippu. S opuštěním konzulské moci si pak
Augustus třeba přisvojil tribunskou pravomoc, přestože ne úřad. A
podobně si počínal všude, takže nakonec tahal za nitky, ale oficiálně
neměl žádný úřad. Velmi rafinované, velmi účinné...
Řím, který
nebyl tak výstavný, jak by se na hlavní město slušelo, zvelebil
natolik, že se mohl chlubit: "Převzal jsem město cihlové a zanechávám
po sobě mramorové." Z jeho staveb uveďme jen nejdůležitější formou
výčtu - forum s chrámem Marta Mstitele, chrám Apollónův na Palatinu,
chrám Jova Hřímatele na Capitoliu, obnovil také mnoho starobylých
staveb. Rovněž se postaral o jeho bezpečnost v budoucnosti, protože Řím
trpěl častými záplavami a požáry. Aby omezil záplavy, dal řečiště
Tiberu vyčistit a rozšířit, proti požárům vytvořil noční hlídky. Také
znovu uvedl do pořádku kalendář (zreformovaný Caesarem), který byl však
zase nedbalostí uveden ve zmetek. Obnovil také některé ze starobylých
náboženských obřadů.
V této době v Římě řádili četní lapkové,
kteří okrádali všechny občany bez rozdílu, a také vznikalo mnoho
spolků, které se scházeli a prováděli kdejakou nekalou činnost. Dal
spálit soupisy starých dlužníků do státní pokladny. Sám často a
vytrvale předsedal soudním tribunálům, které také znovelizoval. Zákony
přezkoumal a některé také vydal nově (zákon o přepychu, zákon o
cizoložství, zákon o porušení cudnosti, zákon o neřádném ucházení o
úřady, zákon na podporu sňatků v jednotlivých stavech, který byl velmi
kontroverzní). Upravil senát, který byl po Caesarově době značně
nedůstojný, poněvadž měl více než 1000 členů, kteří se často na své
místo dostali úplatky. Provedl proto čtyři prověrky, které zredukovaly
senátorský stav na původních 600. Také snížil frekvenci zasedání senátu
na maximálně dvě schůze měsíčně. Jeho politika v oblasti udělování
občanství je věcí sporů. Máme k dispozici dva soupisy počtu římských
občanů z té doby. Na začátku Octavianovy vlády (přesně roku 28 před
n.l.) se na desce hovoří o 4 063 000 římských občanů. O tom se spory
nevedou. Avšak z oku 14 n.l., tedy v roce Augustovy smrti, se píše
jednou o 4 937 000 římských občanů, jinde zase pouze o 4 100 900 lidech
s římským občanstvím. Nejsme si zcela jisti, ale myslíme, že první údaj
je správnější než druhý, který možná popisuje pouze římské obyvatele v
Itálii, což by znamenalo, že Augustus byl velmi štědrým v oblasti
rozdávání občanství.
K občanům projevoval velikou štědrost.
Když vjel do Říma alexandrijským triumfem, natolik stoupl počet
oběživa, že to způsobilo pokles úrokových sazeb a zvýšení cen pozemků.
Zvýšil census senátorského stavu z 800 000 sesterciů na 1 200 000
sesterciů, kdo neměli požadovanou částku, těm rozdíl doplatil. Často
rozdával lidu peněžité dary, také při drahotě obilí rozdával téměř nebo
zcela zdarma ze svých (=státních) zásob. Ale Augustus netoužil po
všeobecné oblibě, i když se mu ji dostávalo v hojné míře, byl spíše
panovníkem uvážlivým. Pořádal mnoho her, jimiž překonal všechny své
předchůdce. Dokonce kvůli lodní bitvě dal vyhloubit půdu okolo Tiberu.
Ale také mimo čas her měl ve zvyku vystavovat cokoliv neobvyklého, co
bylo přivezeno, na veřejných místech (např. nebývale dlouhého hada či
nosorožce). Po celé Itálii zřídil 28 kolonií, které osídlovali po
Caesarově vzoru veteráni spolu s chudými civilisty.
Octavianus
také převzal správu některých provincií. Provincie totiž byly
spravovány každoročně obměňovanými prokonzuly, kterými se stávali svůj
úřad právě složivší konzulové. Avšak některé, hlavně hraniční či
takové, ve kterých hrozilo častější povstání, provincie bylo nebezpečné
nechat spravovat neustále se měnícími úředníky, a tak Octavianus
převzal jejich správu do vlastních rukou. Jinak všechny provincie často
navštěvoval, kromě Sardinie a Afriky, ve kterých se neukázal ani
jednou, protože mu cestu tam, kterou chystal po vítězství na Sicílii
nad Sextem Pompeiem překazily prudké bouře. Některým z italských
spojeneckých měst odňal samosprávu, když usoudil, že nefunguje tak, jak
by měla, jiným po zásluze přiřkl latinské či dokonce římské občanské
právo. Sousední království mezi sebou spojil příbuzenskými svazky, také
zřizoval poručníka královským princům, byli-li ještě nezletilí. Zřídil
také vojenskou pokladnu, aby byl všem včas vyplácen žold a nevznikaly
tak vzpoury. Vojsko rozdělil, jednotlivé legie rozeslal do provincií a
loďstvo umístil v Misenu a v Ravenně. Po Varově porážce také rozpustil
sbor Germánů, kteří byli jeho tělesnou stráží. Zbylá vojska rozmisťoval
v okolí Říma, ale v samotném Římě nestrpěl nikdy více než tři kohorty.
Zřídil také informační síť, po které se mu dostávalo zpráv ze všech
koutů říše, ze všech provincií, a to tak, že podél silnic rozestavil
mladé běžce, které později nahradil kurýrskými vozy.
Byl
poměrně mírné povahy, takže mnoho z těch, kteří byli jeho politickými
protivníky nakonec zaujímalo významná místa ve státní správě. Nestrpěl
také oslovení "dominus" (pán), před kterým pociťoval hrůzu a které
považoval téměř za nadávku či dokonce urážku. Odmítal i diktaturu,
kterou mu lid velice usilovně nabízel. Kdysi byly v senátu rozdávány
proti němu hanlivé spisy, ale on se místo vyšetřování původce těchto
materiálů raději rozhodl velmi pečlivě vyvracet jejich pravdivost.
Zakročil například proti usnesení senátu, kterým měla být omezena
svoboda projevu v poslední vůli. Přijal čestný titul "Otec vlasti",
který mu nabízel poprvé lid poselstvím do Antia, podruhé v divadle
zástup lidu a nakonec senátoři v senátu. Ve všech koutech říše byla na
jeho počest založena města s názvem Caesarea, a to včetně spřátelených
království mimo říši.
Octavianus a jeho nejvěrnější přátelé
pořádali údajně tajné hostiny, nazývané "Stůl dvanácti bohů", jichž se
údajně účastníci účastnili v přestrojení za bohy (Octavianus jako
Apollo). Také prý často pěstoval cizoložné styky, i s vdanými ženami,
které prý sháněl prostřednictvím svých přátel (dokonce snad i sama
Livia mu v tom pomáhala). Jeho velkou vášní byla také hra v kostky,
kterou pěstoval s oblibou ještě jako stařec. Jinak byl velmi
zdrženlivý, zpočátku bydlel neustále v domě na Palatinu, později si
nechal vystavit několik letních sídel, ale paláce nesnášel. Své
bydliště měl vybaveno velice skromně, jen měl prý slabost pro korintské
vázy a drahocenný nábytek.
Pěstoval svobodná umění už od
dětství, hodně také deklamoval. Své projevy v senátu i jinde ale
většinou četl, aby spatra (i když tento způsob rétoriky také ovládal)
neřekl nic víc a nic míň než chtěl. V řečnictví kladl největší důraz na
to, aby co nejotevřeněji vyjádřil, co měl na mysli, a nesnášel
vyumělkované fráze a pointy. Řečnictví ho vyučoval řecký učitel
Apollodór Pergamský, přesto Octavianus nikdy nedošel tak daleko, aby
řecky plynně mluvil nebo mohl něco v řečtině psát, většinou to dával
někomu překládat. Věnoval se próze, napsal polemiku proti Brutovu
Catonovi, "Výzvy k filosofii" a kus "Vlastního životopisu", který však
ve třinácti knihách dopsal pouze do války s Kantabry. Velice podporoval
nadané umělce své doby, naslouchal často recitacím a jiným uměleckým
projevům. O sobě nechal psát pouze ty nejlepší mistry pera, všichni
zajisté známe spisovatele jako byl Vergilius, Horatius nebo Ovidius
(zatímco s prvními dvěma se znal, Ovidia poslal osobně do vyhnanství).
Co
se jeho přátel týče, nejvýznamnějším byl Marcus Agrippa, jeho
vojevůdce, který se obzvláště osvědčil ve válce se Sextem Pompeiem,
Marcem Antoniem i jinými nepřáteli. Další informace o něm ale najdete v
samostatném článku. Také Maecenas byl jeho dobrým přítelem. Byl to
obrovský podporovatel umění (z jeho jména později vzniklo označení
sponzora - mecenáš) a i jinak kvalitní státník, který však vyzradil
státní tajemství ženě a ze svého rozhodnutí kvůli tomu strávil poslední
léta života v ústraní. Později se hlavním pilířem Augusta stal jeho
nástupce Tiberius, který postupně přejímal vládu namísto stárnoucího
vladaře.
Tím se dostáváme k tomu ne zcela známému faktu, že
Augustus v posledních letech vlády ztrácel otěže. Roku 2 respektive 4
zemřeli jeho jmenovaní následníci Gaius a Lucius, dceru Julii poslal už
předtím do vyhnanství stejně její stejnojmennou dceru i vnuka Agrippu
Postuma, čímž dokončil řadu rodinných tragédií, které ho provázely v
poslední době. Roku 6 před n.l. vypukla rozsáhlá rebelie v Illyricu a
Makedonii, která znamenala pro Augusta další silnou ránu. A porážka v
Teutoburgu o tři roky později Augusta úplně zlomila, asi se také
nervově zhroutil. Ve svých posledních letech Augustus přestal přijímat
protichůdné názory a kritiku, proti které se bránil inscenováním
procesů se zrádci.
Za úpadek jeho vladařských schopností mohlo
jistě stáří, ale i to, že se přes trvale špatný zdravotní stav velmi
přepínal. Žil ve stálém strachu ze vzpoury a spiknutí. Následkem toho
všeho byl tak vyčerpán, že už sám nemohl vzdorovat problémům, prostě se
změnil v protivného staříka. Naštěstí pro něj zde byl ještě jeho
Tiberius, který zabránil možná i pádu trůnu.
Když se rozhodl,
že vypraví svého vrchního vojenského velitele a designovaného nástupce
Tiberia do Illyrica, vyprovodil ho až do Beneventa. Plavbou si však
přivodil průjem, a tak čtyři dny odpočíval na ostrově Capri, kterému
říkal řecky Aprágopolis, "Osada zahálky". Potom se přepravil do
Neapole, přestože jeho útroby nebyly ještě zcela v pořádku a jeho
zdraví nebylo nejlepší. V Neapoli zhlédl závody zápasníků, které se na
jeho počest konaly každé čtyři roky. Potom putoval s Tiberiem do
zmiňovaného Beneventa, ale na zpáteční cestě se jeho zdravotní stav
zhoršil, takže v musel nemocen zůstat v Nole. Z cesty dal k sobě
povolat Tiberia, se kterým pak dlouho tajně rozmlouval. Poté se již
ničím důležitým nezabýval.
Zemřel odpoledne 19. srpna roku 14
n.l. ve věku 76 let. Než vydechl naposledy, dal k sobě zavolat své
přátele a po vzoru řeckých herců komedií se jich dotázal, zda si myslí,
že příhodně zahrál svou životní komedii a řecky dodal i závěr: "Nuž,
když se vám to líbilo, teď tleskejte a všichni s radostí nás herce
propusťte". Nato se se všemi rozloučil a v náručí své ženy Livie
zemřel. Jeho tělo nesli senátoři z municipií a příslušníci jezdeckého
stavu až do Říma, kde bylo jeho tělo spáleno na Martově poli. Jako
dědice prvního stupně ve své poslední vůli ustanovil Tiberia ze dvou
třetin a Livii z jedné třetiny. Po něm tedy vládl Tiberius.
Gaius
Octavianus byl de facto zakladatelem principátu, který jako státní
zřízení vystřídal tradiční republiku. Jeho neobyčejně dlouhá vláda (58
let počítáme-li jako její začátek Caesarovu smrt, jinak v podstatě 45
let počítáno od bitvy u Actia) byla pro Řím sice zpočátku obdobím
krvavých občanských válek a nepokojů, ale zároveň po jejich skončení
byla říše znovu jednotná a i navenek silná, poměry se po dlouhé době
stabilizovaly. Také co se nových územních zisků týče, dal Augustus
jasně najevo, že za severní hranice říše pokládá Rýn a Dunaj a (po
Varově porážce) se nepouštěl do dalších výbojů za ně, nedoporučoval je
ani svým nástupcům. Tyto hranice byly téměř bez výhrad respektovány i
jeho následovníky, s výjimkou Británie, která byla později dobyta,
Dákie, taktéž později dobyté, a provincie zvané Agri Decumates (mezi
horním Rýnem a horním Dunajem), která však byla brzy po svém dobytí za
zmatků v třetím století opět ztracena. Augustus byl rozvážným
panovníkem, zbyla po něm státní pokladna plná peněz (které dokonale
rozházel až Tiberiův nástupce Caligula), fungující státní správa a
zredukované vojsko (ze 60 legií na konci Caesarových občanských válek
na 28 v době Augustově; tento počet se pak ztrátami ještě zmenšil na
25).
Čtenost článku: 38428