Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> Římské císařství

Tiberius (14 - 37)

07.09.2004 - Jiří Chlubný

Císař Tiberius Claudius Nero (dále jen Tiberius) se narodil v roce 42 před n.l.ve velmi vážené rodině patricijů. Když byly Tiberiovi dva roky, musel jeho stejnojmenný otec prchat před triumviry, což zajisté ovlivnilo některé části jeho psychiky. Navíc o dva roky později byl malý Tiberius svědkem toho, jak se matka rozvedla s otcem a vzala si za muže jednoho z triumvirů, toho později nejmocnějšího - Oktaviána.

Přesto však Tiberius nejevil žádné znaky zatrpklosti vůči Augustovi, který jej pověřil velmi těžkými úkoly ve vojenské správě říše a říká se, že žádný Říman do té doby nestrávil tolik času na hranicích říše v boji s barbary jako Tiberius. Bylo to celkem dvaadvacet let, které budoucí císař strávil v čele vojsk, především pak v provinciích Illyricum a Pannonie. Nejen vedení ve válce však chtěl Oktavián po Tiberiovi. V roce 12 před n.l. zemřel vojevůdce Agrippa, po kterém zůstala vdova Julie, císařova dcera. Přestože Tiberius měl ženu Vipsánii, velmi ji miloval a navíc byla těhotná, donutil Augustus Tiberia k rozvodu a ke sňatku s Julií. Nové manželství dopadlo hrozně a nakonec ho ukončil sám Augustus v roce 2 před n.l. To však prodléval Tiberius úplně jinde, neboť žil na ostrově Rhodos, kam se uchýlil, aby nestál v cestě potomkům Agrippy a Julie - Gaiovi a Luciovi - kteří stáli na špičce nástupnického žebříčku.

Oba dva potencionální nástupci však zemřeli, a tak se Augustus rozhodl, že Tiberia adoptuje a učiní ho svým nástupcem (v roce 4 n.l.). Při té příležitosti pak prý prohlásil: "Dělám to v zájmu státu" - to nesvědčí o nějaké jistotě v budoucího panovníka. I nyní si Augustus rýpnul. Nařídil Tiberiovi, aby obratem adoptoval a za svého nástupce určil svého osmnáctiletého synovce Germanica, přičemž Tiberius měl syna Drusa mladšího, který měl šestnáct let. A jako zakončení adopčního programu sdělil Augustus, že velmi lituje, že Lucius ani Gaius už nejsou naživu, aby nastoupili po něm. To svědčí asi o špatných vztazích. Jestliže ale skutečně nestály za moc, nedal to ani jeden z nich znát v korespondenci, která je velmi srdečná. A je třeba říct, že se Augustus s nástupnickým problémem a jeho řešením nakonec smířil. Předával mu stále více pravomocí i povinností a v roce 13 n.l. mu dal správu nad vojskem, čímž ho v podstatě posadil vedle sebe na císařský trůn. O rok později pak Octavianus Augustus umírá a bez problémů po něm nastupuje Tiberius.

O jeho podobě napsal Suetonius:
"Byl tělnatý, statný a silný, nadprůměrně urostlý, širokých ramenou a mohutné hrudi. Ve všech ostatních částech těla (od temene hlavy až po chodidla) obdobně hřmotný. Ale levou ruku měl zručnější a silnější než pravou... Pleť měl čistou a bledou, dlouhé vlasy si sčesával dozadu, takže mu zakrývaly týl... Měl bystrý a celkem příjemný obličej, na němž se však objevovalo mnoho malých nádorků nebo hrbolků, a velmi velké vystouplé oči, které (což vzbuzovalo údiv) viděly i v noci a potmě... Chodil s krkem ztuhlým a nataženým dopředu, poněkud sehnutý a tvářil se trochu přísně. Většinou mlčel. Málokdy, ba skoro nikdy se nedával do řeči s lidmi kolem sebe, a pokud ano, jeho řeč byla neobyčejně pomalá a doprovázená prudkou gestikulací."


Ve stáří pak Tiberius silně zhubnul, ztratil vlasy a jeho boláky na obličeji se zhoršily. Avšak i přes nemírné pití si prý zachoval výborné zdraví.

Tiberius si neuměl získat přátele a trpěl častými společenskými trapasy, které se třeba Augustovi nestávaly. Napíšu jeden pro příklad: Jednou, během debat po Augustově smrti, se senátor Quintus Haterius zeptal: "Jak dlouho strpíš, Caesare, aby byl stát bez hlavy?" Tiberia výtka očividně rozhněvala, takže se mu senátor přišel omluvit. V paláci se Tiberiovi vrhnul k nohám, ale ten upadl - možná zakopl, možná ho senátor nechtěně srazil - a stráže nešťastníka málem zabily. Tolik tedy k trapasům.

Tiberius se rovněž neuměl chovat příliš vstřícně a postrádal rovněž schopnost komunikace. Přestože byl skvělý řečník, jeho slova vyzněla sice elegantně, ale většinou nejasně a mnohoznačně. Trpěl častým výsměchem za své projevy, a tak se naučil skrývat své dojmy a pocity a neodhalovat své plány. Podle již napsaného se pak dá snadno poznat, že Tiberius byl velmi uzavřený člověk, a přes svoji sebekázeň trpěl častými výbuchy vzteku i nevrlosti. Není tedy divu, že nepatřil k populárním lidem, je však celkem možné, že ani po popularitě netoužil. Jak sám řekl, je ochoten smířit se s odporem, třeba bolestným a nespravedlivým, jestliže to vyžadují zájmy národa. Z tohoto však snad vyplývá špatný charakter Tiberia, ale to by nebyl pravdivý obraz - císař byl velmi schopný, mezi vojáky oblíbený (nikoli mezi senátory a dvořany, ti jej nenáviděli a měli proč). Zavedl šetrnou správu a snížil císařské výdaje.

Brzy po Tiberiově nástupu došlo ke vzpourám v Pannonii a na Rýně kvůli tomu, že vojáci přesluhovali a navíc nedostali přídavky, které slíbil Augustus. Drusus si na východě s legionáři poradil poměrně dobře, ale Germanicus učinil příliš mnoho ústupků, které pak musel jeho strýc zrušit. Když byly vzpoury potlačeny, dal se Germanicus do trojího tažení, které mělo získat zpět území mezi Rýnem a Labem, které Římané ztratili po porážce v Teutoburském lese roku 9 n.l. Přes výborné přípravy nedosáhl Germanicus ničeho podstatného, i když mu byl odsouhlasen triumf. Jeho otec pak tažení ukončil - obvinili ho pak ze žárlivosti, ale bylo to skoro určitě správné rozhodnutí. Přes rozpačitý výsledek však přivítali Římané Germanica velmi nadšeně.


Poté dostal Drusus velení na východě a Germanicus stejnou funkci na Dunaji, čímž vlastně Tiberius opakoval volbu dvou svých rovnocenných nástupců po Augustových Luciovi a Gaiovi. Ironií osudu ani Drusus ani Germanicus nepřežili císaře - Germanicus zemřel už v roce 19 n.l., pravděpodobně přirozenou smrtí a o čtyři roky později už nebyl mezi živými ani Drusus. Nástupci se tak stali synové Germanica a Agrippiny Nero Caesar a Drusus Caesar (17 a 16 let).

Tiberius se snažil, aby se senátem vycházel dobře a snažil se z něj udělat rovnocenného partnera při rozhodování. To už však nebylo možné, protože Augustus odsunul senát od nejdůležitějšího rozhodování a senátoři již ani neuměli spolupracovat na vládě. Většinou měli strach ze sankcí, pokud by se rozešli s názorem císaře. Tiberius prý po jednom zasedání zvolal řecky: "Nezaslouží si nic jiného než být otroky." Zde narážíme na problém trestů za velezradu. Tiberius na začátku své vlády odmítal uznat za velezradu i svoji vlastní urážku, přestože věděl, že takový zákon je nezbytný. Po deseti letech vlády však začínalo přituhovat, neboť císař se stal citlivým na osobní urážky. Vytvořila se atmosféra strachu a udavačství, ne nepodobná komunismu. Slova prohozená v opilosti, přestože jinak i nevinná, mohla být velmi nebezpečná. To však platilo jen pro úzkou vrstvu senátorů, lid se neměl špatně. Dokonce dostal titul nejlepší z císařů, který od něj převzal až Traianus, který ho také proslavil.

V roce 20 n.l. došlo k míchání mocenských vah - zemřel Gaius Sallustius Crispus, poradce Tiberia i Augusta. Tiberius jej nahradil synem jediného prefekta pretoriánů (obyčejně sloužili dva prefekti), který se jmenoval Lucius Aelius Seianus. O rok později se pak Seianus stal sám velitelem gardy. Nepocházel ze zcela neurozené rodiny, jeho rod byl spojen s několika nejvýznamnějšími rody Říma a patřil k těm schopnějším lidem na dvoře. Již někdy v roce 23 n.l. si Seianus vymohl sjednocení pretoriánů do jediných kasáren v Římě a navíc v plné síle (dříve byly v Římě jen tři kohorty). Další posílení vlivu pro Seiana znamenala smrt Drusa - stal se císařovým důvěrníkem. Prefekt začal svého postavení brzy zneužívat a právě v této době roste počet soudních procesů. V roce 26 n.l. dostal prefekt příležitost postoupit na své cestě k moci o další krok. Tiberius se totiž rozhodl opustit Řím a odejít na ostrov Capri. Zde pak strávil větší část svého zbývajícího života, na pevninu zavítal jen málokdy. Důvodem pro odchod byly asi jednak neshody se senátory a jednak strach ze spiknutí, který mocně podporoval Seianus. Ten dosáhl takové moci, že rozhodoval, koho k císaři pustí a koho ne.

V roce 29 n.l. obvinil nejprve Seianus a poté i sám Tiberius Agrippinu a její syny Drusa a Nera ze spiknutí, které možná opravdu chystali, byť to není pravděpodobné. Do čtyř let byla celé trojice mrtvá a před Tiberiem stál opět nástupnický problém, neboť mu v roce 30 n.l. bylo už 72 let. O rok později se stal Seianus Tiberiovým spolukonsulem a císař mu dal i vdovu svého syna Drusa Julii Livillu. To znamenalo vrchol Seianovy politické dráhy, neboť Tiberius dostal strach ze spiknutí, patrně odůvodněný. Poslal si pro Quinta Naevia Corda Sutoria Macrona. Ten zařídil obvinění Seiana v senátu. Toho se pak v Římě nikdo nezastal a nakonec byl prefekt praetoria uškrcen. Sám Tiberius říkal, že důvodem jeho pádu byl třetí syn Agrippiny a Germanica, Caligula. Ten se stal brzy dědicem říše společně se synem Drusa Gemellem. Počet poprav pod novým prefektem praetoria Macronem dosáhl svého vrcholu. Tiberiův život se však chýlil ke konci a 16.března 37 císař patrně z přirozených příčin zemřel. Jeho nástupcem se stal Caligula.

Tiberius nebyl podle mého tak špatným vládcem, jak ho líčí dějiny. Přestože se jeho vláda časem zhoršovala, nemohli si prostí občané v podstatě na nic naříkat, vnitřní poměry v říši se nezhoršovaly. Tiberius byl velmi nadaný a je velká škoda jeho podezíravosti, protože jinak by dosáhl asi velkých úspěchů. Je však zřejmé, že přes svá nadání Tiberius na císařskou vládu - velmi namáhavou otročinu - nestačil.

Čtenost článku: 18948

<<zpět