Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> Římské císařství

Claudius (41 - 54)

07.09.2004 - Radek Tůma a Radim Kapavík

Claudius (Tiberius Claudius Drusus Nero Germanicus), vládnoucí v letech 41 - 54 n. l. byl členem julsko-claudijské dynastie. Narodil se 1.srpna r.10 př.n.l. Jeho otec Drusus byl synem Livie (ale ne s Augustem), která se za Augusta provdala až v šestém měsíci těhotenství. Tento Drusus byl ženat s Antonií (příbuznou Marca Antonia), s níž měl několik dětí. Přežily ho jen tři: Germanicus, Livilla a Claudius. Germanicus se proslavil jako skvělý vojevůdce, samozřejmě v Germánii.

Claudius už od dětství trpěl vrozenou vadou či částečným ochrnutím (dokonce jeho matka o něm tvrdila, že byl přírodou jen započat a nikoliv dodělán), proto nebyl považován za způsobilého pro výkon státních funkcí. Například v den, kdy měl být slavnostně na Capitoliu vykonán obřad, při němž Claudius oblékne mužskou tógu, byl raději kolem půlnoci v nosítkách a bez jakékoliv slavnosti dopraven na Capitolium a zpět. Díky své ať už vědomé, či nevědomé hamletovské taktice přežil spoustu příbuzných, kteří byli z rozmanitých příčin odstraněni, většinou Caligulou, a dočkal se funkce nejvyšší. Působil jako podivín, ale řadil se k nejvýznamnějším vzdělancům své doby.

Jeho strýc Tiberius mu nepřidělil žádný úřad, jen konzulské odznaky. Až za Caliguly, jehož byl strýcem, dosáhl konzulátu, ale ten samý Caligula ho málem zabil, když se rozzlobil, že mu do Germánie přijel blahopřát k jeho prapodivným vojenským vítězstvím právě strýc a dal ho bez rozpaků okamžitě hodit do řeky.

Kvůli svým indispozicím vyrůstal v ústraní a tento čas vyplnil pilným studiem historie - věnoval se římským dějinám, přičemž po jemném varování rodiny vynechal choulostivé období občanských válek po smrti Caesara, napsal etruské dějiny a dějiny Kartága. Díla se bohužel nedochovala, což dnes mrzí především historiky, obzvláště ztráta díla o Etruscích. Byl autorem svého vlastního životopisu, sepsal pojednání o hře v kostkách a studie o římské abecedě, kterou navrhoval rozšířit o tři písmena. Když nastoupil trůn, pokusil se tento návrh uvést do praxe, ale neúspěšně. Ve své vědecké a literární činnosti pokračoval i jako císař.

Po zavraždění císaře Caliguly se v senátu projednávala alternativa obnovy republiky. Pretoriánská garda ale nenechala nikoho na pochybách, kdo že to v říši rozhoduje, a než se senát rozkoukal, byl prohlášen císařem Claudius. K této události se vztahuje zajímavá historka. Když Claudius, který se mezitím uchýlil do besídky Hermaeum, která byla součástí císařského paláce, zaslechl zprávy o zavraždění Caliguly, vplížil se ze strachu na sousední terasu a skryl se za závěs (avšak trčely mu nohy). Tam ho však objevil jeden řadový voják pobíhající po paláci, vytáhl ho ven ze zvědavosti, kdo to je a přestože Claudius se mu vrhl k nohám, pozdravil ho jako imperátora. Pak jej dovadl k ostatním vojákům a ti ho na ramenou donesli do tábora pretoriánů. Při tom se Claudius tvářil tak smutně a ustrašeně, že ho kolemjdoucí davy litovali jako nevinnou oběť vlečenou na popravu.

Nakonec ho uznal i senát, který mezitím obsadil radnici, ale ve svých názorech byl nejednotný, a nakonec dal na hlas lidu, který si přál jediného vůdce. Jako bratr nesmírně populárního vojevůdce (již zemřelého) Germanica měl podporu armády. O ni se také Claudius později opřel a dal jí příležitost k výbojům. Přes všechna očekávání se stal Claudius jedním z nejpilnějších reformátorů a organizátorů po Augustovi.

Když zjistil, že mu senát, který pod vládou císařů ztratil iniciativu a samostatnost, (nebylo divu, ročně byli za jeho vlády popravováni průměrně tři senátoři) nebude výkonným partnerem a pomocníkem, dále rozšiřoval císařskou administrativu, složenou z velké části z propuštěnců. Ačkoli v rámci tradic své rodiny tíhnul k republikánství, paradoxně posiloval císařský absolutismus. Někteří propuštěnci získali značný majetek i moc, což samozřejmě dráždilo starobylou nobilitu. Nejvlivnější z propuštěnců byli Narcissus a Pallas, řečtí propuštěnci a císařovi tajemníci (Pallas byl přednostou jeho pokladny). Dalším jeho významným poradcem byl Lucius Vitellius (římský občan), jehož syn se později stal nakrátko císařem.

Senátu nedůvěřoval také z toho důvodu, že během roku následujícího po jeho nástupu k moci někteří senátoři podporovali povstání připravované správcem Horního Illyrica, konkrétně dalmatským legátem Furiem Camilliem Scribonianem. Toto povstání však bylo za pět dnů potlačeno, protože jeho vlastní vojáky přivedl k poslušnosti podivuhodný úkaz, totiž že když měli vyrazit na pochod, nebylo možno vytrhnout jejich orly ze země. Vztahy se senátem se potom značně zostřily a císař senát bedlivě sledoval a občas provedl čistku. Od té doby byl Claudius podezíravý, bázlivý a krutý. U lidu si ale Claudius získal svým vystupováním tolik lásky, že když jednou odjel do Ostie rozšířila se pověst o jeho zavraždění, lid tak dlouho dotíral a proklínal vojáky a senátory jako vrahy, dokud všichni vysocí úředníci nepředstoupili na řečništi a nepotvrdili, že císař je živ a zdráv a už na zpáteční cestě do Říma.

Soudil podivně a nestále, někdy byl bystrý a jindy zase zbrklý. Na soudech se proto znevážil (např. tím, že nechal člověka, který byl žalován pro nezákonné užívání římského práva, v průběhu procesu měnit svůj šat z římského na cizinecký a opačně podle toho, jak se bude soud vyvíjet) do té míry, že jím běžně a veřejně opovrhovali (dokonce mu jeden římský jezdec hodil své pisátko a destičku do obličeje tak prudce, až ho nemálo poškrábal).

O zásobování Říma se velmi zasloužil tím, že dal vystavět Ostijský přístav (projekt to Caesarův) a vzal na sebe všechny škody vzniklé obchodníkům nehodami na moři. Také dobudoval Caligulou započatý vodovod a také zřídil odvodňovací kanál s Fucinského jezera (tento projekt trval 11 let, třebaže na něm neustále pracovalo 30 000 lidí, protože bylo nutno v délce 4,5 kilometru prokopat a vylámat skálu). Pořádal mnoho her a gladiátorských zápasů, také hry stoletní (pouhých několik desítek let po stoletních hrách Augustových, o nichž sám Claudius prohlašoval, že byly vypočítány správně) Na Martově poli uspořádal také scénu dobytí města a vzdávání britských králů, které se sám účastnil. Vyhladil také krutý kult druidů, do té doby provozovaný v Galii, na němž Augustus pouze zakázal účast římským občanům.

Podnikl invazi na Britské ostrovy a o jejich jižní část rozšířil impérium. Po vzoru Hannibala a Pyrrha si vzal na pomoc, spíše pro psychologický efekt, slony. Roku 43 se vypravil do Británie, aby byl osobně při dobývání Camuloduna. Vojskem byl pozdraven jako imperátor, titul samotný však (stejně jako mnohé další čestné tituly) sebekriticky odmítl, protože žádné vojenské zkušenosti neměl. Jeden z jeho vojevůdců byl Vespasianus, pozdější císař.

Dále k impériu připojil Thrákii a Mauretánii a zakládal nové kolonie. Horlivě se věnoval soudnictví, víc než kterýkoli císař před ním i po něm. Štědře uděloval římské občanství provinciálům, hlavně Galům (sám Claudius se narodil v Lugdunu - tj. v dnešním Lyonu). Tím značně podráždil konzervativce. Senátor a stoický filozof Seneca na to dokonce reagoval i písemně v satiře a próze ve verších Tykvifikace Claudia (Ztykvení božského Claudia). Ovšemže až po smrti kritizovaného. Claudius na podrážděné staromilce a odpůrce zvyšování počtů římských občanů nedbal, viděl dále, vnímal říši jako jeden celek a čas mu dal za pravdu.

V osobním životě moc šťastný nebyl. Ženatý byl čtyřikrát, na poměry ve starém Římě, kde byly sňatky hlavně politické a politická situace značně dynamická, to zas až tak moc nebylo. První jeho sňatek se neuskutečnil, protože mu v den svatby nevěsta Livia Medulina zemřela Jeho první ženou se tak stala Plautia Urgulanilla, se kterou se rozvedl kvůli podezření z vraždy, a druhou ženou se mu stala Aelia Paetina, se kterou se rovněž rozvedl. Jeho třetí manželka a první císařovna Valeria Messalina proslula značně promiskuitním životem, s posledním milencem Gaiem Siliem dokonce plánovala Claudiovo svržení. Díky bdělosti věrných propuštěnců, zvláště Narcissa, byli oba milenci zlikvidováni. Z této rány se císař nikdy úplně nevzpamatoval, prohlásil dokonce, že se už nikdy neožení. Navzdory této zkušenosti se ale oženil opět a vzal si svoji neteř (dceru Germanicovu) Agrippinu (nazývanou Agrippina mladší, Germanicova dcera), panovačnou a krutou ženu. Ta si prosadila na stárnoucím a unaveném císaři, aby v následnictví upřednostnil jejího syna Lucia Domitia, pozdějšího císaře Nerona před Britannikem, kterého měl s Messalinou.

Pořádal časté hostiny a jeho zdraví se značně zlepšilo. Jen ho trápily časté žaludeční bolesti, které byly tak prudké, že podle vlastních slov při nich pomýšlel na sebevraždu. Jeho vnější vzhled odpovídal jeho důstojnosti, ale prý se neslušně smál a vidět ho rozhněvaného nebylo také nic, o co by lidé z okolí zrovna stáli. Horlivě provozoval hru v kostky. Občas byl duchem nepřítomen, např. poté, co dal zavraždit Messalinu, zeptal se po začátku hostina, proč paní nepřichází. Ke konci života zjevně litoval sňatku s Agrippinou i adopce Nerona. Dal sepsat závěť, ve které bylo zakotveno Britannicovo spoluvladařství a nepokrytě doufal, že jednou bude vládnout Britannicus. Než však mohl učinit potřebné kroky, byl otráven, nejspíš svou ženou Agrippinou.

Zemřel 13.října roku 54 n.l. v 64 letech svého věku, ale jeho smrt byla utajována, dokud si Nero nezařídil vše potřebné pro svou vládu. Není třeba dodávat, že Britannika k ní nepřijal a později ho dal otrávit.

Čtenost článku: 19501

<<zpět