Antika na Facebooku

Antika funguje také na Facebooku. Vedle upozornění na nové články zde naleznete novinky a zajímavosti o antické době, dnešní odkazy na staré Řecko a Řím i další věci, které se na web nehodí nebo nevejdou. Stránky naleznete zde.

 

 


Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> Římské císařství

První krize (68 - 69)

09.09.2004 - Jiří Chlubný

Po Neronově pádu došlo v průběhu velmi krátké doby k vystřídání čtyř panovníků a teprve poslední z nich, Vespasianus, vládu poněkud ustálil. Tou čtveřicí byli chronologicky césarové Galba, Otho, Vitellius a Vespasianus. V tomto článku se pak dozvíte o osudech prvních tří, stejně jako o bouřlivé době převratů, která obklopila římskou říši na konci šedesátých let prvního století n.l.

Servius Sulpicius Galba narozený kolem roku 3 před n.l. pocházel z urozené a zámožné rodiny. Přestože patřila k těm nejznámějším, neměla jeho rodina nic společného s julsko-claudijským rodem. O Galbovi měl vysoké mínění již Augustus a jeho obliba pokračovala i u dalších císařů. V roce 33 byl zvolen do funkce konzula a stal se správcem Horní Germánie a Afriky. Roku 60 ho Nero poněkud překvapivě - byl jedním z mála vysokých šlechticů, kterým předal významné velení - jmenoval velitelem Tarraconské Hispánie, kde disponoval jednou legií. V březnu 68 se na něho obrátil Vindex s prosbou o pomoc při povstání a krátce nato i správce Akvitánie, který naopak chtěl povstání zničit. 2.dubna se Galba proklamací v Cartageně (Nové Kartágo) přidal na Vindikovu stranu a sebe prohlásil vojevůdcem a představitelem římského senátu a lidu.

S pomocí správců dalších dvou hispánských provincií postavil do pole druhou legii, ale koncem května se dozvěděl, že Vindex padl. V beznaději se uchýlil hluboko do své provincie. Pak se mu ovšem doneslo, že senát spolu s pretoriány mu slíbili trůn. Zakrátko byl Nero mrtev a Galba mohl pochodovat na Řím bez odporu...Byl prvním císařem mimo Augustův rod.

Ačkoli mu bylo přes sedmdesát, byl holohlavý, artritický a snad měl i kýlu, pořád ještě vypadal se svým orlím nosem a přísnými rysy impozantně. Jeho osobnost už tak úplně nevynikala. Říkalo se o něm asi to, že jako správce provincie je příliš dobrý a císařský, ale jen dokud se nedostal k trůnu. Protiklad mezi Galbou správcem a Galbou císařem začal totiž přímo bít do očí.

Galba byl v době nástupu hodně starý a tak není divu, že velkou část jeho práce zastávali rádci. Ti se samozřejmě chtěli obohatit dříve, než Galba zemře. Jejich oblíbenost u lidu byla velmi nízká, už proto, že tito lidé obyčejně prostého původu měli velkou moc a obyčejně ne tak velké schopnosti. Vyjímkou mezi císařovými poradci byl Titus Vinius. Ten zahájil svoji kariéru tak, že svedl manželku svého velícího důstojníka a to přímo v budově velitelství, za což ho zatkli. Potom se ovšem stal úspěšným velitelem legií a prétorem, byť se mu skandály zrovna nevyhýbaly - za Claudia ukradl při císařské hostině zlatou číši atd. Pak však pracoval jako schopný a rázný správce Narbonské Galie. Tacitus ho označil za člověka dvou tváří: "Bez skrupulí, lstivý a bystrý, a když se rozhodl, dovedl si se stejnou rázností buď počínat prohnaně, anebo usilovně pracovat."

Po odstranění Nymphidia Sabina se stal novým prefektem praetoria Cornelius Laco, což se ukázalo být vážnou chybou. Laco byl totiž právník bez vojenských zkušeností, který svým mužům nerozuměl, a pravidelně se stavěl proti jakémukoli návrhu, který nepodal on sám. Takový byl císařův druhý poradce. Třetím pak byl císařův propuštěnec a snad prý i milenec Icelus. Tento muž vytvořil rekord jedině v tom, jak rychle se za nové situace obohatil. Co se však stalo na tomto triu nehorším, byla jejich vzájemná nevraživost, která vůbec nekoresponduje s epochou Senecy a Burra za Nerona, kteří radili harmonicky. Ani tato skutečnost nemusela být kriticky špatná, pokud by císař své rádce usměrnil jako Augustus Agrippu s Maecenatem. Ale Galba neměl takovou moc ani dost dobře nepochopil situaci, aby prosazoval jednotnou politiku.

Galbova vláda začala velmi slibně. Jeho zmocněnci stačili, ještě než nový císař dorazil do Říma, porazit polonezávislého vojevůdce v Africe Clodia Macera a potlačit vládychtivé snahy Nymphidia, který byl toho názoru, že konec julsko-claudijské dynastie znamená možnost vládnout i pro člověka takového původu jako byl on sám. První vážné nepřátele si Galba udělal tím, že začal šetřit. To bylo sice po Neronově divoké vládě nezbytné, ale lid pro to nenašel pochopení, o pretoriánech čekajících na bohatou odměnu, kterou jim slíbil ještě Nymphidius, vůbec nemluvě. Odmítnutím požadavku pretoriánů si Galba podtrhnul stoličku. Říše opět padala do anarchie. Pro Galbu osudná krize vypukla v Horní Germánii, přesněji v jižním Porýní.

Rok předtím velitel oblasti Verginius Rufus odtáhl do Galie potlačit Vindica, ale pak jim nařídil, aby přísahali věrnost Galbovi. Vojáci to neochotně učinili (nedostali totiž odměnu za vítězství nad Vindicem). Když pak na Nový rok 69 Rufův nástupce Hordeonius Flaccus obnovení přísahy, vojáci dvou legií umístěných v Mohuči odmítli a povalili Galbovy sochy. Potom přísahali, ale senátu, protože si sami chtěli dosadit císaře. Zde začala poprvé působit řevnivost mezi posádkami, která později udělala mnoho špatného. Nyní ale jen vojáci požádali pretoriány o volbu všeobecně uznatelného císaře. Galbu jako protiúder jmenoval svého dědice, kterým se stal šlechtic ze slavné rodiny Lucius Calpurnius Piso Lucinianus. To však vojáky nijak neuklidnilo, protože Piso neměl žádné vojenské zkušenosti a navíc se jeho rodina zapletla do spiknutí proti Neronovi, kterého měli mnozí rádi. A obřad v táboře pretoriánů dopadl vyloženě uboze.

Prakticky ihned po adopci se Galba musel doslechnout o další krizi - vojska v Dolní Germánii následovala příkladu svých kolegů, postavila se proti Galbovi a dokonce si již císaře zvolila. Měl jím být jejich legát Aulus Vitellius. To muselo pretoriány vyplašit, neboť ztratili iniciativu. Rozhodně se však neupnuli ke Galbovi, kterého měli chránit.

A adopce se ukázala být posledním skutkem, který Galba učinil. Otho, Neronův druh a muž, který měl lví podíl na jmenování Galby za císaře, doufal, že on se stane nástupcem starého císaře. Když Galba adoptoval Pisona, odhodlal se k akci. Skupina pretoriánů jej provolala císařem a odvedla si ho do tábora. Až tehdy se Galba rozhodl pretoriánům vyplatit slibované odměny, ale bylo už pozdě, neboť opratě moci převzal Otho. Galba byl cestou na Forum napaden vojáky a rozsekán na kusy. Pisona vytáhli z chrámu a usekli mu hlavu, Vinia zabil legionář, byť se možná i on účastnil spiknutí, jiný veterán zabil Lacona, zatímco Icelus byl jako propuštěnec přenechán veřejné popravě.

Galbova vláda trvala něco přes sedm měsíců. Krátká byla především proto, že zanedbával platby vojákům, kteří jen sledovali, jak se jiní obohacují. Rovněž svým rádcům nechával až příliš mnoho volnosti. Adopce dědice mimo vlastní dům nebyl vůbec špatný nápad, jak ukáže druhé století, ale Piso nebyl vůbec vhodný kandidát a Galba ho stejně adoptoval příliš pozdě. A navíc, Galba byl příliš přísný a krutý, což nebyl vhodný předpoklad pro toho, kdo chtěl získat přízeň armády...

Řím tedy ovládl Marcus Salvius Otho. Narodil se 28.dubna roku 32. Jeho dědeček jako první z rodiny vstoupil do senátu a otce povýšil Claudius do patricijského stavu. Sám Otho byl blízkým Neronovým přítelem, alespoň do té doby, kdy si císař přivlastnil jeho manželku Poppaeu, a odeslal Othona přes jeho mládí a nezkušenost do Lusitanie (Portugalsko a západní Španělsko) ve funkci správce provincie - zřejmě na Senecův taktní podnět. To se stalo asi roku 59, kdy bylo Othonovi sedmadvacet. O deset let později byl Otho prvním správcem, který se přidal ke Galbově rebelii. Nakonec to však byl právě on, kdo starého císaře po několika měsících svrhnul a zločinem se ujal vlády.

Otho byl podle Suetonia "středně vysoký a měl ploché nohy do O, ale o svůj zevnějšek dbal skoro stejně pečlivě jako žena. Dával si depilovat celé tělo a téměř holou hlavu mu přikrašloval dobře udělaný příčesek. Každý den se holil..." S této Othonovy marnivosti si tropil legraci mimo jiné i Iuvenalis. O Othonovi kolovaly drby, které tvrdily, že nejen miluje Poppaeu, ale je také homosexuál. Na druhou stranu byl dost schopný, což uznává i jinak proti němu značně zaujatý Tacitus. Napsal, že Otho Lusitanii spravoval slušně a vedl tam skromný, spořádaný život - ve volném čase se bavil, ve službě se mu nedalo nic vytknout. Jeho osobnost sice stále zůstává záhadou, ale zdá se, že to byl muž průměrného nadání, dobrých zkušeností, kvalitně vypracovaného státnického talentu, ale také muž krátkozrakých rozhodnutí.

Když Otho zabil Galbu, myslel si, že Vitellius proti němu z Germánie nepůjde. V tom se ale zmýlil, neboť rýnské posádky se daly brzy na dlouhý pochod na Řím. Vojsko táhlo dvěma proudy, kterým veleli velitelé Valens a Caecina. Ani jeden z oddílů nezastavila ani zpráva o smrti Galby a sveřepě si dál razily cestu na jih. Samotný Vitellius zůstal v Germánii, aby zmobilizoval rezervní vojsko a sám se v jeho čele vydal později. Otho se tedy pokusil vyjednávat, ale neúspěšně. Poté se ho pokusil zabít, ale opět neuspěl a navíc mu to Vitellius se stejným výsledkem oplatil. Otho tedy začal sbírat síly na obranu. Největší naděje dával vojsku z Podunají, které se už také dalo na pochod, neboť dunajští vojáci neměli z prestižních důvodů germánské hraničáře v lásce..Do jejich příchodu však musel spoléhat hlavně na pretoriány.

Ty však postihla stará vojenská nemoc - nekázeň. Dobře věděli, že císař je v jejich rukou, a tak si třeba sami zvolili prefekta namísto zavražděného Lacona. Když byly římské domobraně dány zbraně, aby mohla bránit Ostii, pretoriány vojáky odzbrojili, neboť byli toho názoru, že plánují s pomocí senátu Othonův pád. Sám Otho je musel zastavit, když chtěli zavraždit mnohé senátory shromážděné u Othona na hostině. A existují i další příklady chabé morálky císařovy gardy. Otho však pretoriány nemohl potrestat, neboť na nich byl plně závislý.

V podobném stavu byly i Othonovy normální bojové jednotky, mnohé z nich ještě neprošly výcvikem. Navíc jich bylo málo a Otho musel své voje doplnit dvěma tisícovkami gladiátorů. To všechno znamenalo takové zdržení, že rýnské legie překročily Alpy a sešly do Itálie. Otho tedy musel držet linii řeky Pád. Udělal navíc tu chybu, že svým velitelům nedal žádné vrchní velení, takže koordinace akcí jednotek mělo k dokonalosti dost daleko. Zanedlouho však na frontu zamířil sám, v městě nechal svého neprůbojného bratra Lucia Salvia Othona Titiana a obyvatelé mohli vidět, jak Otho sám vede pěšky vojsko, čímž dával dobrý příklad.

Po příchodu dostal od vojevůdců dosti rozdílné rady jak postupovat, ale většina se shodla v tom, že je třeba vyčkat dunajských legií. Otho však snad pochyboval o loajalitě svých jednotek, takže se rozhodl přece jen svést bitvu. Sám se měl na rozhodnutí válečné rady odebrat s početným oddílem do bezpečí a čekat na výsledek, což působilo na vojáky dojmem, že ztratil odvahu. Rozhodující střetnutí této fáze války se pak odehrálo asi 30 km východně od Cremony; bitva je známa je první bitva u Bedriaca. Už první série šarvátek nevypadala pro Othonovo vojsko dobře. Poté byla přemožena jednotka gladiátorů a Othonovy voje se dostaly pod těžký útok z boku, kterému neodolaly. Vitellius slavil veliké vítězství. Druhý den se přeživší vojáci obou stran živě bratřily.

Když zpráva o porážce dospěla k Othonovi, marně ho přesvědčovali, že situaci zvrátí dunajské legie. Otho se rozhodl, že se sám zabije, aby zastavil další krveprolévání. To se sice nepodařilo, neboť ani Vitellius nevydržel dlouho na trůně, ale tato sebevražda mu získala alespoň část sympatií antických autorů. Jeho tajemník ale později Plútarchovi tvrdil, že Otho neměl sílu odolávat napětí a nevěděl, zda se vzdát nebo dále bojovat.

Otho doplatil na to, že na svůj úkol nestačil. Skutečnost, že Otho vůbec vládl, dokázala, že římský císař nemusí pocházet ze starobylého rodu. Navíc tím, že zavraždil svého předchůdce dal příklad mnoha dalších a krize nástupnictví, které často otřásaly Římem, byly způsobeny i tímto činem. A ještě jeden precedens Otho vytvořil - totiž obraz panovníka jako otroka pretoriánské gardy, která ho ovládala. Na druhou stranu Othonův rychlý pád byl i dobrým znamením toho, že ani pretoriáni nemají absolutní moc. Otho vládl od 15.ledna do 16.dubna roku 69.

Aulus Vitellius, nový císař, se narodil roku 15 n.l. jako vnuk jezdce z Apulie, Augustova úředníka, a syn Lucia Vitellia, Claudiova nejbližšího přítele a rádce. Aulus se stal roku 48 konzulem a správcem Afriky. Galba ho pak o dvacet let později jmenoval správcem Dolní Germánie, kam nastoupil nový velitel v listopadu roku 68. Jeho rychlý start do života (v 35 letech byl správcem významné provincie málokdo) byl způsoben hlavně vlivem jeho otce u dvora. I sám Vitellius mladší byl přítelem všech císařů Tiberiem počínaje, byť mělo toto přátelství občas možná pikantní nádech. Tiberiovi prý sloužil jako prostitut, Caligula ho měl rád, proto, že oba milovali vozatajské závody, Claudius zase pro společnou zálibu v hazardu. Nero ho zaměstnával jako ceremoniáře při debutu na římském jevišti. Právě Vitellius mu pomohl překonat nesmělost, navíc císaři značně podlézal.

Ve volném čase se v duchu doby rád bavil klidně i v hrubé společnosti. Obzvlášť proslul chutí k jídlu. Nemírně pil, ale především se strašně přejídal - ze všeho nejraději později jako císař na cizí útraty, kdy dokázal hostitele takřka zruinovat. Někteří z jeho spolustolovníků na jeho hostiny dopláceli zdravím, byť Vitellia to nějak výrazně nepostihlo, snad jen na postavě. Byl to neobyčejně vysoký muž se zmrzačeným stehnem, které mu nabral za Caliguly vůz. Jako pravý jedlík a pijan měl brunátnou pleť a velké břicho. Jeho povaha nebyla asi nijak zásadně špatná, když se nepřátelský Tacitus zmiňuje o jeho dobrých vlastnostech. Prý byl přímočarý a šlechetný. Dio Cassius vykreslil ještě lepší obraz, když pochválil to, že Vitellius nechal jako císař v oběhu mince jiných panovníků, nevybíral nedoplatky z dřívějších daní a nikdy nekonfiskoval majetek pro sebe. Na smrt odsoudil jen minimum Othonových přívrženců. Rodinám popravených za dřívějšího režimu prý vrátil všechny peníze, pokud se v pokladně našly. A nezrušil ani závěti těch, kdo proti němu bojovali a padli.

Ve vojenských záležitostech se však vůbec nevyznal. Právě proto ho možná Galba pověřil velením nad velkou armádou, neboť si myslel, že z jeho strany nebezpečí hrozit nebude. Na Vitellia byla v době občanské války opravdu groteskní podívaná. Prý se ptal pobočníků i na to, kdy má zavelet rozchod, jak se dělá průzkum atd. Neměl žádné pevné plány dopředu a nebylo to právě tím, že by byl tak mistrný improvizátor. Přesto ho vojáci měli dost rádi. Vitellius měl v sobě jakousi dobráckost, bavil se úplně srdečně s každým, byl v nejlepších letech. Tacitus napsal: "Málo velitelů získalo v armádě takovou oblibu svými dobrými činy jako on tím, že nedělal vůbec nic."

Pro jeho vojenskou neschopnost znamenala, že se musel spoléhat na své dva armádní velitele Caecinu a Valenta. Aulus Caecina Alienus byl mladý, vojácký muž a skvělý řečník. Byl prý nezřízeně ctižádostivý - připojil se ke Galbovi, který mu později svěřil jednu legii v Germánii, ale když prošetřit způsob jeho financování, rozhodl se Caecina hrát vůdčí roli v provolání Vitellia za císaře. Fabius Valens byl prý schopný muž nespolehlivé povahy, nesmírně chtivý peněz. Za Nerona hrál v divadle a zdálo se, že ho nikdo nemusí dvakrát nutit. I on se později jako velitel legie v Dolní Germánie připojil ke Galbovi, ale když dostal menší odměnu, než by si podle něj zasloužil, podnítil Vitellia k prohlášení se císařem. Oba dva muži pak pro Vitellia vyhráli první bitvu u Bedriaca a tím i císařský trůn, pro sebe získali konzulský úřad, kde se úspěšně rozhádali.

Vitellius právě vyrazil z Germánie se záložní asi šedesátitisícovou armádou, když se dozvěděl o vítězství v Itálii. Brzo poté ho senát potvrdil jako právoplatného císaře. Vitellius si tedy pospíšil, po lodi se dostal do Lyonu (Lugdunu), kde uspořádal vítěznou přehlídku. Zde oznámil i založení nové dynastie, neboť měl syna, byť asi němého a zaostalého. Přesto se zdálo, že právě Vitellius bude tím, kdo ukončí občanskou válku, v neposlední řadě právě kvůli synovi. Ze sedmi césarů před ním měli pouze dva syna, ale Tiberiovi zemřel dávno před jeho smrtí a Claudia donutila Agrippina, aby se syna v podstatě zřekl ve prospěch Nerona. Vitelliův syn dostal jméno Germanicus, které nyní dostalo nový zvuk - ten, koho provolaly germánské legie. To byla chyba, neboť ukázala, že císaře neprovolalo celé vojsko, ale jen jedna jeho část.

Vitellius pak v rozporu se svým jinak shovívavým chováním dal zabít Othonovy vůdčí centuriony, čímž si pošramotil pověst u dunajských legií. Nařídil také demobilizaci jeho gardy, jejíž vojáci se pak jen hrnuli do služeb císařových nepřátel. Novou pretoriánskou gardu pak Vitellius sestavil ze svých germánských jednotek a z vojáků pomocných jednotek.

Vitellius sám vstoupil do Říma v civilní tóze a pěšky. Ale jeho vojáci si hleděli užít vítězství a neudělali na Římany rozhodně dobrý dojem, už proto, že byli značně neukáznění. Vitellius se snažil navázat se senátem co nejlepší vztahy, například svou vládu počítal až od doby, kdy ho provolal císařem senát (19.4. 69), navštěvoval zasedání senátu, dovolal vyjadřovat protichůdné názory atd. Pokračoval také s Othonovou politikou neobsazovat důležitá místa ve správě propuštěnci. Při volbě konzulů sice z nutnosti prosadil jím navržené konzuly na deset let dopředu (to byla odměna pro věrné), ale jinak se dá říci, že senát neměl moc důvodů stěžovat si.

Jestliže Vitellius projevoval jisté znaky slušné vlády, nebylo z nich brzo nic, protože ještě před koncem léta přišla do Itálie vzpurná armáda od Dunaje pod velením Antonia Prima, který podporoval Vespasiana. Vitellius udělal stejně hroznou chybu jako Otho, nechal přejít nepřátele přes Alpy. Stejně jako Nerona ani jeho zpráva o provolání Vespasiana císařem nijak nezneklidnila. Než se vzpamatoval, byl už Primus v Itálii a před Vitelliem stála stejná nutnost jako pár měsíců předtím před Othonem - musel bránit linii řeky Pád. Nepřítel se blížil od východu, takže musel překročit řeku někde u Hostilia (Ostiglia). Vitellius měl nyní velké problémy s velením. Valens onemocněl a Caecina pověřený úkolem udržet linii se rozhodl zběhnout, byť byl nakonec zajat vlastními vojáky, kteří ho nechtěli následovat. Tak zůstalo císařské vojsko prakticky bez velení a rozhodlo se ustoupit opět ke Cremoně, opět k Bedriacu. Zde byla svedena druhá bitva u Bedriaca. Trvala dlouho a byla nerozhodná až do té doby, kdy měsíc začal svítit Vitelliovým mužům přímo do obličeje a ti se stali snadnými terči. Dali se na útěk a Cremona byla Primovými vojáky zpustošena.

Brzy došla pro povstalce další povzbudivá zpráva - uzdravený Valens vyslaný do Galie pro posily byl uvězněn a svůj úkol samozřejmě nesplnil. Vitellius zbytky armády stáhl a sám odešel do Říma. Zde vyjednával s Vespasianovým bratrem a městským prefektem v jedné osobě Sabinem o své abdikaci. Jednání bylo přerušeno davem lidí i vojáků, který Sabina zabil. Jeho synovec a pozdější císař Domitianus byl rád, že zachránil kůži. Avšak ihned po příchodu Prima do města byl Vitellius velmi krutě zavražděn, čímž vlastně skončila občanská válka i doba krize let 68 - 69.

Vitellius nebyl žádný netvor, ale byl příliš průměrným mužem, než aby se udržel právě v roce 69. Jindy by možná uspěl, ale v onom roce neměl šanci. Zvolil si špatné rádce, kteří na sebe nevražili (tj. Caecina a Valens), a svou vojenskou nezkušeností byl slabším nepřítelem, než by se mohlo zdát. Následník Vitellia Vespasianus nevypadal na to, že by situaci uklidnil, ale ukázalo se, že je lepší než předchozí tři panovníci dohromady.

Čtenost článku: 10435

<<zpět