Antika na Facebooku

Antika funguje také na Facebooku. Vedle upozornění na nové články zde naleznete novinky a zajímavosti o antické době, dnešní odkazy na staré Řecko a Řím i další věci, které se na web nehodí nebo nevejdou. Stránky naleznete zde.

 

 


Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> Náboženství a báje

Héraklés

10.09.2004 - Martin Krátký

Herakles (latinsky Hercules, možná je pod tímto jménem známější) je největším hrdinou řeckých bájí. Je po něm pojmenováno souhvězdí, lepidlo, používá se úsloví být silný jako Herkules. Jeho osudy najdeme v dílech mnoha umělců - jen namátkou u Eurypida, Sofokla, Seneky, J. S. Bacha, F. Dürenmata, F. Händela, P. Rubense, A. Dürera a M. B. Brauna. Vstoupil do obecného povědomí jako symbol síly a odvahy.

Herakles byl synem Alkmény, manželky Amfytrióna, krále v Tírynthu, a nejvyššího boha Dia. Narodil se v Thébách za poměrně zvláštních okolností - Diovi se Alkména velmi líbila, a proto na sebe vzal podobu jejího manžela. Nebudeme zde rozmazávat, co se dělo pak, ale faktem zůstává, že když se měl za 9 měsíců Herakles narodit, prohodil Zeus na Olympu, že dnes se narodí největší hrdina světa. Vzhledem k tomu, že Héra měla v tomto ohledu zkušenosti, poznala, že asi půjde o výsledek nějakého záletu, a vynutila si na Diovi přísahu, že ten, kdo se dnes narodí, bude opravdu vládnout všem mužům, i kdyby se jednalo o syna samotného vládce bohů. Využila svých konexí a Alkménin porod zdržela, ale zato zařídila, aby se syn předčasně narodil Nikipě, Alkménině tetě. Tak se stalo, že Herakles musel sloužit slabošskému Eurystheovi (tak se totiž ten syn jmenoval).

Když se Herakles narodil, dostal jméno Alkeidés (po dědovi). Samo jméno Herakles dostal až později a vlastně znamená, že slávy dosáhl díky Héře (viz níže). Hned po narození se do kolébky na Héřin rozkaz připlazili dva mohutní hadi, aby jej zardousili, ale on je zabil. Toto zarazilo Amfytrióna, jeho nevlastního otce, a snad i proto mu poskytl nadstandardní vychování. Mezi jeho učitele totiž patřil Kastor, syn Diův, ten ho učil boji zblízka, hudbu jej učil Linos, bratr samotného Orfea, a další. Údajně byl Herakles velmi pilným a snaživým žákem, jenom hra na lyru mu poněkud nešla. Jednou ho Linos trochu pokáral a on mu lyrou roztříštil lebku. Za trest ho jeho otec poslal pást dobytek na horu Kitharón. Na této hoře ale doslova řádil všežeroucí lev. Herakles ho hravě zabil a jeho kůží se přikrýval. Když mu bylo 18 let, přestalo ho to tady samotného bavit a řekl si, že se poohlédne po manželce. Vyrobil si ze statného stromu kyj, lví kůži si hodil přes rameno a vyrazil do Théb.

Cestou potkal výběrčí daní orchomenského krále Ergína, jdoucí si pro 100 volů do Théb, a ti ho tak uráželi, že jim na oplátku uřízl uši. I dorazil pak v klidu do rodného města, kde ho čekalo slavnostní uvítání. Ale radost obyvatel netrvala dlouho, protože se před hradbami objevilo znenadání Ergínovo vojsko. Obranu vedl sám Herakles, Ergína porazil a za to dostal Kreóntovu dceru Megaru za manželku. Povila mu 3 statné syny, což ale rozzuřilo bohyni Héru. Seslala na něj šílenství, ve kterém zabil svoje děti a ještě nějaké navíc. Poté se mu samozřejmě zdravý rozum vrátil, vydal se tedy do Delf za Pýthií. Ta mu poradila, že se má odebrat k mykénskému králi Eurystheovi, kterému tam má sloužit.

Co jiného Heraklovi zbývalo než poslechnout. Odešel do Mykén a vstoupil zde k Eurystheovi do služby. Když ho tento uviděl, dostal takový strach, že zalezl do sudu a své rozkazy mu sděloval skrze Koprea, svého mluvčího.


První úkol Herakla posílal do Nemejských hor, kde měl zlikvidovat lva, který byl postrachem širokého dalekého okolí a měl údajně neprůstřelnou kůži. Herakles, protože již měl se lvy zkušenosti, si na něj počíhal poblíž jeho doupěte, omráčil ho svým kyjem, a pak ho zaškrtil. Hodil si ho přes rameno a nesl ho Eurystheovi, který mu z hrůzy zakázal napříště chodit do jeho hradu.


Druhý úkol byl podobného ražení - měl zabít lernejskou hydru. Jednalo se o obludu s tělem hada a devíti dračími hlavami, nadto jedna z nich byla nesmrtelná. Navíc jí " pomáhal " obří rak. Herakles si tedy přizval Íoláa, svého synovce. Když došli k lernským bažinám, rafinovaně zapálili les, aby Hydra nemohla uniknout. Vrhla se tedy na Hérakla, který ji sice usekl hlavu, ale na jejím místě ihned vyrostly dvě zbrusu nové. Do Herakla se ovšem zakousl i rak, kterého ale Íoláos šikovně jednou ranou zabil. Naši hrdinové tedy zvolili novou taktiku - Íoláos opaloval místa, kde dříve byly nyní Heraklem useknuté hlavy. A nakonec jí zlikvidovali i tu nesmrtelnou (osobně si pod pojmem nesmrtelnost představuji něco jiného). Mrtvolu rozsekali na malinkaté kousíčky a v krvi si namočili své šípy.

Ale už pod Eurystheovým hradem čekal Kopreus a posílal Herakla vyhnat stymfálské ptáky. Ti žili v Arkádii, u Stymfálského jezera, a pustošili okolí, protože měli drápy, zobáky a péra z mědi a dokázali péry trefit za letu libovolný cíl, což pro potrefeného mělo fatální důsledky. Herakles vylezl na strom, hlukem je vyplašil, a když přilétli blíže, přesně mířenými střelami je sestřeloval jednoho po druhém. Kovová péra mu díky lví kůži nic neudělala a zbylí ptáci raději odlétli někam za moře.


Dalším, už čtvrtým úkolem, bylo chytit Artemidinu laň se zlatými kopýtky. Eurystheus nepochybně doufal, že v případě, že Herakles laň chytí, Artemis se na něj rozhněvá, což se mu samozřejmě hodilo. Ovšem dostihnout laň nebyla žádná banalita, Herakles ji honil celý rok, dostihl ji však, donesl do Mykén, pak ji pustil a Artemidě vykonal bohatou oběť.

Mykénský král byl člověkem bez fantazie a dalším úkolem bylo chytit erymanthského kance, hubícího v Psófile vše živé. Herakles ho nahnal do hlubokého sněhu, svázal ho a na zádech odnesl do Mykén.


Jak již bylo naznačeno, Eurystheus byl zbabělec a preventivně se před kancem schoval do sudu. Skrze stěny pak Herakla poslal vyčistit Augiovy (Augiášovy) chlévy. Toto sice bylo bez rizika, ale Augeiás měl největší stáda dobytka v Heladě, ta měl v největších chlévech a v nich měl pochopitelně největší nepořádek (a taky pořádný zápach). Herakles měl obchodnického ducha a tak králi navrhl, že když mu dá desetinu stáda, vyčistí mu stáje za jediný den - Augeiás souhlasil. Herakles vyhnal dobytek na pastvu, přivedl příkopem vodu z řek Alfeia a Péneia, tou vymyl stáje, koryto zaházel a večer si šel pro odměnu. Král si ovšem zjistil, že toto byl jeden z úkolů a nic mu nedal. Utrousil mj. také, že si přece Diův syn nebude přivydělávat čištěním chlévů. Toto všechno se mu později nevyplatilo ... Ale nepředbíhejme.

Dalším úkolem bylo chytit na Krétě zuřivého býka, který kdysi utekl králi Mínóovi. Jednalo se o nejsilnějšího jedince z jeho stád, který měl být obětován Poseidonovi, ale Mínos, protože se mu líbil, obětoval raději jiného. Herakles ho nejen dostihl, ale i zkrotil tak, že na jeho hřbetu "přeplaval " přes moře zpět.


Po tomto se Herakles vypravil do Thrákie, ke králi Diomedovi, který vlastnil koně, kteří se živili lidským masem. S pomocí několika přátel se jich zmocnil, na zpáteční cestě ho však Diomedes dostihl a chtěl mu koně vzít, což bylo celkem logické. Herakles kořist uhájil, koně ale mezitím roztrhali jeho nejlepšího přítele Abdéra (odtud je odvozen název města Abdéra). Zarmoucený Herakles koně dovedl do Mykén, kde je Eurystheus neprozřetelně pustil na svobodu.


Zato ale už měl připravený další zkoušku - přivést z ostrova Erythea stádo dobytka, které patřilo trojtělému obru Géryonovi. Tenhle ostrov měl být kdesi na západě, tam, kde moře končilo úzkou šíjí. Herakles ji rozbil svým kyjem a u ní postavil dva sloupy, takže se tato úžina, dnes známá jako Gibraltar, nazývala po celý starověk Heraklovy sloupy. Právě když je stavěl, začal bůh slunce Hélios se svým vozem klesat do Okeánu. Heraklovi samozřejmě bylo vedro, a aby se před touto smrtonosnou září zachránil, chtěl Hélia sestřelit. Ovšem Héliovi lichotila Heraklova odvaha, a tak mu dokonce půjčil zlatou loďku. Díky tomu se hrdina přeplavil na Erytheu, kde ho ale hned na břehu napadl dvojhlavý pes a jeden obr. Herakles je v sebeobraně zabil, stejně jako Géryona. Po mnoha peripetiích (několik jedinců se pokoušelo ukrást mu krávy, tak je zlikvidoval) přihnal stádo až skoro k Mykénám, když mu ho bohyně Héra rozehnala. S vypětím jej Herakles sehnal dohromady a Eurystheus ho obětoval právě Héře.

Pak ho poslal do země Amazonek, krutých válečnic, od kterých měl jakkoliv získat pás královny Hippolyty. Cestou se s hrstkou přátel, které si vzal na výpomoc, zastavili u pohostinného krále Lyka, kterýžto jim vystrojil lukulské hody. Ovšem zatímco jedli a pili, město přepadli divocí Bebrykové. Herakles je ale se svými druhy zahnal a jejich zemi pak věnoval Lykovi, ten ji pak nazval ji Hérakleia. Tímto činem si získal takovou slávu, že mu královna Hippolyta sama dobrovolně darovala svůj pás. Ale Héra rozšířila mezi prosté Amazonky pomluvu, že je chce Herakles jako otrokyně, takže ho napadly a byly samozřejmě poraženy. Mimo jiné zajal i dvě jejich velitelky, Antiopu a Melanippu. Tu první vykoupila Hippolyta svým pásem, tu druhou Herakles věnoval svému příteli Théseovi, kterému se velice líbila, a po návratu do Athén si ji vzal.

Pokud dobře počítáme, bylo to už deset úkolů, ale Eurystheus neuznal likvidaci lernejské Hydry, zdůvodnil to oslnivě logicky, že měl Herakles s sebou pomocníka, a pak také ty Augiášovy chlévy, neboť si za to dojednal odměnu. Jedenáctý úkol byl opravdu originální, Herakles měl přivést z podsvětí Kerbera, což bylo celkem těžké, protože Kerberos byl trojhlavý pes, kolem krku se mu svíjeli hadi a místo ocasu měl dračí hlavu s velkou tlamou. Aby to neměl tak těžké, bůh Hermes ho dovedl až k Tainaru (to je na jihu Peloponésu), kde začínalo podsvětí. Tam se ho ujala Pallas Athéna. Herakles musel absolvovat děsuplnou cestu podsvětím ke trůnu jeho vládce, Háda. Ten mu kupodivu dovolil Kerbera odvést, ale jen pokud při tom nepoužije zbraň. Kerberos se bránil jako lev a tak strašlivě vyl, že si duchové mysleli, že je konec světa. Nicméně Herakles ho přemohl a pes ho poslušně ho následoval do Mykén. Eurystheus jako obvykle zalezl do sudu a nechal Kerbera odvést zpět, do podsvětí.

Posledním úkolem bylo přinést zlatá jablka ze zahrady Hesperidek (také Hesperoven). Háček byl ovšem v tom, že nikdo (krom bohů) nevěděl, kde ty zahrady vlastně jsou. Zato se vědělo, že cestu k nim hlídají drak Ládón, který nikdy nespí, Titán Atlas a obr Antaios. Herakles prošel všechny známé i neznámé kraje, ale nenašel nic. Jednou mu však nymfy poradily, aby se zeptal mořského boha Nérea, který mu poradí, ale jen tehdy, bude-li donucen. Herakles ho tedy znenadání napadl a po dlouhém boji, ve kterém bůh neustále měnil svou podobu, ho přemohl a dozvěděl se, že ty zahrady jsou daleko na západě (dnes bychom je hledali asi v Maroku). Vydal se tam po severoafrickém pobřeží, až se dostal do země, ve které žil již zmiňovaný obr Antaios, který každého pocestného vyzval na souboj. Herakles si během boje všiml, že vždy, když obrovi ubývají síly, přitiskne se ke své matce - Zemi a načerpá novou sílu. Proto ho odtrhl od země a zaškrtil ho. Nakonec se dostal až k Atlantovi. Když mu vysvětlil, proč vlastně přišel, Atlas se nabídl, že ta jablka přinese, když za něj podrží nebeskou klenbu. Svůj slib sice splnil, jablka přinesl, ale zachtělo se mu svobody a chtěl tam Herakla nechal. Ten ale nebyl včerejší a použil lsti - požádal Atlanta, aby mu klenbu na chvíli podržel, že si natrhá trávu do podušky, aby neměl otlačená ramena. Jakmile Atlas zaujal své staré místo, Herakles poděkoval a utíkal do Mykén. Eurystheus tomu nemohl uvěřit a jablka mu vrátil zpět. Herakles je obětoval Athéně a ta je vrátila Hesperidkám.

Po ukončení služby u Eurysthea přenechal svoji manželku Megaru příteli Ioláovi (to je přátelství, že?) a vydal se do Oichalie. Tam byl králem nejlepší řecký lučištník - Eurytos, který jednou nechal vyhlásit, že kdo ho předčí v lukostřelbě, ten dostane za manželku jeho krásnou dceru Iolu. V královském paláci se do ní Herakles na první pohled zamiloval a v následných závodech ho porazil, což Eurytos nemohl přenést přes srdce, a proto prohlásil, že svou dceru nemůže dát někomu, kdo sloužil u zbabělého krále Eurysthea. Herakles se urazil a za manželku si vzal krásnou Déianeiru, dceru kalydónského krále Oinea. Při svatební hostině nešťastnou náhodou (zapříčiněnou Hérou) zabil syna svého přítele, a proto opustil Kalydón a vydali se do Tírynthu.


Po cestě museli překonat řeku Euénos, kde převozničil kentaur Nessos. Herakles mu svěřil manželku a sám chtěl řeku přeplavat, aby ušetřili. Kentaur se však pokusil Déianeiru unést, ale její manžel ho zasáhl otráveným šípem. Nicméně ještě před tím, než zemřel, poradil Déianeiře, aby jeho krví potřela Héraklův šat, kdyby ji snad někdy náhodou přestal milovat. Po příjezdu do Tírynthu si žili celkem v klidu a vychovávali syna Hylla.

Ale čert a Héra nikdy nespí - Herakles byl křivě obviněn z krádeže stáda krále Euryta. Tomu věřila celá Oichalie - krom králova syna Ífita. Ten se vydal za Heraklem, aby dokázal jeho nevinu. Když se ale Herakles dozvěděl, z čeho je podezírán, naštval se a shodil Ífita z hradeb. To bylo dost i na Dia, který na něj seslal nemoc. Proto se vydal do Delf, ale Pýthie mu nechtěla odpovědět. Herakles jí proto sebral trojnožku. Hned se ale objevil Apollón a chtěl trojnožku zpět, Herakles mu ji ale odmítl vrátit, a tak se hádali jako malí kluci. Rozsekl to až Zeus - Herakles jí vrátil Pýthii stoličku a ta poradila, že se má nechat prodat na tři roky do otroctví a utržené peníze má dát Eurytovi, jako náhradu za syna. Dal se prodat lýdské královně Omfale, která ho údajně neustále ponižovala - např. musel nosit ženské roucho. Dostával ale i dovolené, na jedné z nich se zúčastnil výpravy Argonautů. Na konci své služby dokonce královně zanechal potomka. Byl konečně volný a šel si vyřídit staré účty.

První na řadě byl trojský král Láomedón. Herakles kdysi totiž osvobodil město od mořské obludy, které měla být obětována jeho dcera. Král mu za to slíbil koně, dar od Dia. Láomedón ale neměl ve zvyku sliby plnit a Herakla vyhnal. Ten mu to teď vrátil - přitáhl k Tróji, dobyl ji a proradného krále zabil. Vyřídil si to i s Augeiem. Na svých cestách Herakles osvobodil Titána Prométhea, který byl přikován kdesi na Kavkazu a kterému každý den orel vyklovával játra. Orla sestřelil šípem a Prométhea osvobodil. Dále vyrval Thanatovi (bůh smrti) duši Alkmény, která dobrovolně zemřela místo svého manžela Adméta, založil mnoho měst (např. Herculaneum, zničené výbuchem Vesuvu r. 79 n.l.), obšťastnil mnoho žen.

Jednou byl dokonce povolán samotným Diem na pomoc bohům při obraně Olympu. Proti bohům se vzbouřili obři Giganti, synové boha nebe Urana a bohyně země Gaie, ta je nadto vybavila bylinou, která je chránila před zbraněmi bohů. Bohové se dostali do úzkých a Zeus poslal Athénu pro Herakla. Ten nejprve zabil nejsilnějšího Giganta a pak i ostatní.

Po tomto únavném boji se ještě Herakles vydal do Oichalie, aby zlikvidoval za řadu urážek krále Euryta, což také udělal. Tam však spatřil krásnou Iolu, kterou mu onehdy Eurytos nechtěl dát za manželku, a zahořel k ní opět láskou. Když se toto doneslo Déianeiře, lekla se a krví od Nessa pomazala Heraklův plášť. Hydřin jed z Héraklova šípu vykonal své - způsoboval Heraklovi ukrutné bolesti. Když se od syna Hylla všechno dozvěděl, spěchal do paláce, ale našel už Déianeiru mrtvou, probodla se mečem. Hrozné bolesti přiměly Herakla, že se rozhodl ukončit svůj život. Požádal přátele, aby mu postavili hranici na hoře Oitu. Poslechli ho a na tu hranici ho také položili. Nikdo ale nechtěl zapálit pohřební oheň, nakonec se k tomu odhodlal Filoktétes, kterému za to Herakles odkázal luk a šípy. Když vzplanuly první plameny, přijeli Hermes s Athénou a ve zlatém voze Herakla odvezli na Olymp, kde ho všichni vítali a i Héra překonala starou nenávist a dala mu za manželku svou dceru Hébu, bohyni mládí. Zeus ho pak prohlásil za nesmrtelného.

Čtenost článku: 30614

<<zpět