Společnost

Římský kalendář

10.09.2004 - Jiří Chlubný

Římský kalendář vznikl podle legendy již za doby prvního krále Romula. Ten rozdělil - nebo se tak alespoň traduje - rok na deset lunárních měsíců, které nenesly žádné jméno, jen pořadové číslo (I, II, III,...). Romulův rok měl celkem 304 dny, což bylo pro praxi poměrně dost nevýhodné. Jeden z jeho nástupců na královském trůně Numa Pompilius proto přidal další dva měsíce, ale pokračoval v lunárním počítání, takže měsíce měly 29 nebo 31 dnů. Rok měl tedy pouze 355 dní, což se mělo napravovat tím, že se jednou za dva roky vložil měsíc o 22 nebo 23 dnech zvaný Mercedonius. Římský čtyřletý cyklus měl tak 355 + 378 + 355 + 377 dnů, což je dohromady 1465 dnů a po vydělení čtyřmi dojdeme k průměru 366,25 dne, což je v podstatě správné. I toto Numovo uspořádání se ale ukázalo jako silně nepraktické a navíc i nesprávné, neboť kněží občas z politických důvodů ignorovali vkládání Mercedonia. Pořádek do kalendáře tak zavedl až roku 46 před n.l. Gaius Iulius Caesar.

Tento politik a vojevůdce dal podnět ke vzniku nového kalendáře, který již stál na základech solárního počítání dnů. Bylo také na čase, neboť předchozí generace již stihly kalendář posunout o celé tři měsíce. Caesar tedy přikázal, aby stávající rok měl 445 dnů, a byl tak obnoven soulad. Římané se tak mohli těšit z "posledního roku zmatku" trvajícího od 13.10.47 před n.l.do 31.12.46 před n.l. (neboli roku 708 po založení Říma).

Zároveň Caesar zavedl přestupný rok (annus bisextilis), který měl vždy přidaný jeden den po šestém dni před březnovými kalendami. Tento systém uvedl Caesar v chod 1.ledna 45 před n.l. Jeho systém obsahoval některé dílčí chyby, kvůli kterým byl i on později opravován, ale je brán jako základ moderního kalendáře. Diference mezi zcela správným datem a juliánským kalendářem představovala 11 minut a 14 sekund za rok, což znamená jeden celý den zpoždění za 128 let.

I tato na první pohled jednoduchá reforma se však setkala s nepochopením nebo možná také s politickým protestem pontifiků, kteří měli chod kalendáře na starosti. Ti řadili, prý z důvodu nepochopení reformy, přestupný rok jako každý třetí, čímž docházelo k dalším diferencím. Octavianus Augustus proto musel roku 8 před n.l. vydat výnos, kterým vkládání přestupných roků na šestnáct let přerušil, aby opět došlo k souladu.

S těmito dvěma reformátory římského kalendáře se také pojí historka, díky které máme měsíce tak nelogicky různě dlouhé. V původním konceptu juliánského kalendáře se počítalo s tím, že liché měsíce budou mít 31 dnů a sudé 30, jen únor v nepřestupném roce měl mít jen 29 dnů. Pak však byl měsíc Quintilis přejmenován na Caesarovu počest na Iulius, přičemž si zanechal stejný počet dnů, tedy 31. Když pak ovšem dostal "svůj" měsíc i Augustus (původně Sextilis), měl mít jen 30 dnů. To bylo samozřejmě politicky nemyslitelné, a proto odebrali jeden den září a přidali jej srpnu... A tak, zářijoví rodáci, můžeme hovořit o skutečně historické křivdě, která se nám stala...

Po reformě spojené s nutností vyznamenat Augusta měsícem s 31 dny, se počet dnů v jednotlivých měsících ustálil. Přehledný soupis počtů a názvů dnů v jednotlivých měsících můžete nalézt zde (tento odkaz byl použit s laskavým svolením autora z webu www.wothanburg.cz).

Římský kalendář začínal původně až v březnu. Proto mají některé měsíce napohled nelogická jména - září (september) by mělo být sedmým měsícem, prosinec (december) desátým atd. Od tohoto počítání se upustilo roku 153 před n.l., kdy se začal nový rok počítat od 1.ledna. Roky se pak počítaly obecně od data údajného založení Říma (753 před n.l.) a označovaly se jmény konzulů, kteří byli zvoleni.

Každý měsíc měl tři klíčová data odpovídající třem fázím Měsíce: kalendy (1.den měsíce) označující nov, nony značící první čtvrť (stanovené na 5.den v lednu, únoru, dubnu, červnu, srpnu, listopadu a prosinci a na 7.den v ostatních měsících) a idy při úplňku, 8 dní po nonách (tedy 13. nebo 15.). Římané zapisovali datum tak, že počítali dny, které je dělily od nejbližšího z oněch tří klíčových dat. Dnů v týdnu bylo dlouho po babylónském vzoru osm a nesly jména nejdůležitějších nebeských těles. K přechodu na sedmidenní týden se přešlo až na počátku císařství.

Dny v roce se pak dělí na dvě kategorie - dies fasti (dny vyhrazené pro úřední jednání) a dies nefasti (dny, kdy bylo zakázáno zabývat se úředními a soudními záležitostmi). Kromě toho známe i dělení dnů podle toho, zda jsou zasvěceny bohům (dies festi) nebo běžným lidským činnostem (dies profesti). Tyto dva systémy dělení dnů se pochopitelně prolínají a dies festi jsou pochopitelně i dies nefasti. Za republiky bychom napočítali 109 neúředních a 235 úředních dnů. V druhém století n.l. se počet svátků zvýšil natolik, že úřední byl pouze každý druhý den. Nezbývá než dodat, že tento výdobytek římské společnosti si pohlídala i dnešní doba...

Římské měsíce jsou následující:

Leden: Januarius (měsíc boha Jana)
Únor: Februarius (měsíc očišťování - februare)
Březen: Martius (měsíc boha Marta)
Duben: Aprilis (název etruského původu - bohyně Apru je totožná s Afroditou)
Květen: Maius (měsíc bohyně růstu Maii)
Červen: Iunius (měsíc bohyně Junony)

Ostatní měsíce mají pořadová čísla (z latiny 5. až 10.)

Červenec: Quintilis, po roce 44 před n.l. Iulius
Srpen: Sextilis, po roce 8 před n.l. přejmenován na Augustus
Září: September
Říjen: October
Listopad: November
Prosinec: December

K měření času je třeba dodat, že Římané nebyli přílišní puritáni v měření menších časových jednotek a už přesná hodina byl pro ně neznámý pojem. Řídili se zcela podle přírodních jevů, tedy dle západu a východu slunce. Římský den se dělil na poloviny podle okamžiku, kdy bylo slunce v zenitu. Délka hodin, kterých bylo šest před polednem (ante meridiem) i po poledni (de meridiem), se tedy průběžně měnila podle toho, jak dlouhý byl den - čekat na někoho hodinu v červenci tedy bylo poněkud otravnější než třeba v únoru. Prakticky jediné dny, kdy měla římská hodina stejnou délku jako ta dnešní, byly dny jarní a podzimní rovnodennosti - 21.březen a 23.září. Noc se dělila na čtyři vigilie po třech hodinách, stejnoměrně rozložených podle pevně stanovené půlnoci.

Délka hodin se měnila podle roční doby stejně jako u hodin denních.Tento poněkud složitý a těžkopádný systém měření denní doby plně koresponduje s přístroji, které Římané na měření času znali. První sluneční hodiny (solaria) byly dovezeny až ve třetím století před n.l. - většinou šlo o válečnou kořist, která měla tu nevýhodu, že ukazovala hodiny pro úplně jinou zeměpisnou šířku. První moderní vodní hodiny dostal do Říma až roku 159 před n.l. Publius Scipio Nasica. Postupně se samozřejmě hodiny staly poněkud běžnějšími, ale patřily pouze do osobního vlastnictví bohatých osob. Za císařství už nebylo takovou vzácností narazit na osobu nesoucí vlastní miniaturní sluneční hodinky.

Tečku za tímto článkem udělám popisem díla, které nechal pro zlepšení římského povědomí o čase vztyčit Augustus. Toto dílo se jmenovalo Horologium a první římský císař ho nechal vybudovat roku 9 před n.l.na Martově poli. Horologium byl třicetimetrový gnómon (štíhlý sloup vrhající stín) přivezený z Héliopole v Egyptě a sloužil jako obrovské sluneční hodiny. Ciferník byl vyryt přímo do země na široké dlážděné plošině.

Čtenost článku: 26832

<<zpět