Společnost

Děti ve starověku

10.09.2004 - Barbora Kalašová

Rodina
Řecké rodiny ve starověku mívaly asi tolik dětí jako rodiny dnešní. Důvody byly především ekonomické, protože bylo třeba nejen děti uživit, ale postarat se dívkám o věno a finančně zabezpečit chlapce. To by při větším počtu dětí vedlo k rozdrobení rodinného majetku, čehož se samozřejmě bohatší rodiny chtěly vyvarovat. Také vzhledem ke způsobu, jakým se pro muže vybíraly manželky, se nedala předpokládat nějaká velká náklonnost mezi manžely, takže příležitostí k otěhotnění ženy nebylo mnoho. Jak bude zmiňováno dále, tak dívky se vdávaly velice mladé a braly si většinou muže okolo 30 let, které jim vybral otec. Takže mnoho manželství nebylo v pravém slova smyslu láskyplné. Důležitou roli zde totiž také hrála láska k chlapcům - pederastie. Ze starých textů klasické doby je známo, že výraz "láska” (erós), byla většinou užívána pro vyjádření homosexuálního vztahu a jen zřídka pro vztah mezi jedinci rozdílného pohlaví. Tradice pederastie byla v Řecku tak silná, že ještě v římském období považoval Plutarchos za nutné dokazovat na několika stranách svého dialogu O lásce, že dívky jsou celkem vzato právě tak schopné vzbudit vášnivý cit jako chlapci! Dále bude řeč také o spartské výchově, kde hrála nahota mladých chlapců (i dívek) velmi důležitou roli, ale na druhé straně také nepochybně vedla k pederastii. Existují četné vázové malby představující chlapce a eféby, jak se věnují tělocviku a u nich se nám zachovaly nápisy, jejichž obsah je něco jako ve smyslu "dary věnované krásným chlapcům” (kalos). Mnoho odborníků také poukazuje na vojenský původ homosexuality v Řecku. Podle některých to byla právě jistá forma "válečného kamarádství”, které se hodně udrželo v dórských státech a Dórové tyto zvyky později přenesli do Helady. Řecká obec, a dokonce i Athény v době Periklově byla vždy "mužským klubem”, "uzavřeným mužským prostředím”, které bylo zapovězené druhému pohlaví a mohla se v ní vášnivá příchylnost muže (erastés) k dvanáctiletému až osmnáctiletému jinochovi (erómenos) stát inspiračním zdrojem. V případě, že si nějaký muž všiml nápadně hezkého chlapce, tak mu začal prokazovat pozornost. V případě, že to chlapci bylo po vůli a přilnul k němu, vytvořil se mezi nimi důvěrný vztah, který mohl samozřejmě zůstat naprosto v rovině intelektuální a čisté, ale zřejmě se často vyvinul jiným směrem. Taková přátelství byla samozřejmě velice podnětné jak pro staršího muže, který si přál chránit a vzdělávat svého erómena, tak ale také pro mladšího, který byl naplněn obdivem ke svému erastovi. Takový je aspoň ideál " pedagogické pederastie”, jak se definoval ve starověku:

"Neboť láska, dotkne-li se krásné a mladé duše, vede přátelstvím nakonec k dokonalosti.”

A jak se k těmto přátelství stavěl městský stát? Pokud bylo takové přátelství bez tělesného erotického vztahu, morálka tehdejší společnosti ho schvalovala a považovala jej za vhodný doplněk výchovy. V případě, že muži různého věku žili celé dny spolu, odděleni od žen, docházelo v mnoha společnostech k homosexuálnímu vztahu. Zákonem byl takový vztah v řeckých obcích zakázán, a pokud by došlo ke znásilnění jinocha, sotva by se muž vyhnul přísnému trestu. Bylo ale samozřejmé, že stoupenci pederastie tvrdili, že jejich přátelství k mladým chlapcům má pouze výchovný cíl a pojí je k nim pouze čisté přátelství. Přesto máme mnoho důkazů o tom, že pederastie byla velmi běžnou záležitostí. Dostatek informací nám poskytují např. Platónovy dialogy. Plutarchos ve svém díle O lásce píše:

"Láska k hochům popírá smyslnou rozkoš, ale činí tak jen ze studu a strachu: potřebuje jakéhosi pláštíku, aby se mohla stýkat s krásnou a mládím. Tou záminkou je jí tedy přátelství a ctnost. I posypává se prachem, koupe se ve studené vodě, obrací oči k nebi a hlásá navenek - z obavy před zákonem - , že má jen filozofické zájmy a že si vede rozvážně. V noci pak, když nastane ticho, žeň sladká kyne v nestřežené samotě.”

Samozřejmě důsledkem tohoto mužského chování se v některých částech řeckého světa objevovaly vedle mužských klubů také kluby ženské. Naproti mužské homosexualitě se objevoval tzv. sapfismus. Nejznámější z historie byly tzv. kluby na ostrově Lesbu, kde jeden z nich vedla básnířka Sapfó, která byla zároveň vychovatelkou. Řídila jakýsi "dívčí pensionát”, ve kterém mohlo docházet také k navázání erotických vztahů mezi učitelkami a žákyněmi. Z Athén o něčem takovém nemáme (kromě některých vázových scén, které ale pravděpodobně pochází spíše ze soukromí) doklady.

Narození dítěte
Ženy rodily doma a při porodu jim pomáhaly hlavně starší a zkušenější obyvatelky domu, a k nim se v případě potřeby připojovala porodní bába. Každý porod znamenal (stejně jako smrt) poskvrnění domu, které se sice zmírňovalo tím, že se už předem celý dům vymazal smůlou, ale přesto bylo třeba ho potom znovu očistit. Brzy po narození se pro dítě připravila očistná koupel. Většinou se do ní přidával olej, ale ve Spartě se k tomuto účelu užívalo vína, protože Sparťané věřili, že slabé a postižené dítě dotek vína nesnese a po takové koupeli zemře. Narození dítěte bylo významnou událostí. Uvítání nového člena rodiny bylo provázeno určitými úkony zdravotnickými, právními i náboženskými. Obsahem právního úkonu bylo, že otec uznal novorozeně za vlastní. V Řecku se to provádělo obřadem zvaným amfidromiá (obíhání kolem krbu) pátého dne po narození. Krb, ohniště bylo totiž v domácnosti kultovním středem, kolem něhož se shromažďovala celá rodina. Novorozeně bylo nošeno kolem krbu, a tím se dávalo pod ochranu bohyně domácího krbu Hestie. V Athénách měl otec právo rozhodnout, zda narozené dítě vychová nebo odloží. Odložení dítěte v antice je známo už z mythologie (Hefaistos, Oidipus, Romulus a Remus) a bylo ve starověku velmi rozšířeno. Forma byla dvojí. Odložení (se skrytou nadějí, že se dítěte někdo a to buď za účelem vychovat z něj otroka, velmi silný byl také zájem obchodníků s otroky nebo v případě, pokud se jednalo o dívku, mohla z ní být vychována hetéra, stranou zájmů nezůstávali ani kuplíři a neplodná žena si takto zjednávala dítě, které podstrčila muži jako vlastní) nebo utracení (zvláště u novorozeňat znetvořených). Ve Spartě o každém novorozeněti rozhodl stát. V případě, že bylo velmi slabé a neduživé, že by nedokázalo snést spartskou výchovu, bylo pohozeno v Táygetském pohoří, kde je čekala jistá smrt. Odložení zdravých dětí, a to hlavně děvčátek, bylo charakteristickým znakem otrokářské společnosti. Důvodem odložení byl často nemanželský původ dítěte, ale většinou to byla chudoba rodičů. Thébané, kteří úplně zakazovali děti pohodit, dovolovali chudým rodičům dítě odprodat a tento prodej sama obec zprostředkovala. Odložení dítěte postihovalo hlavně ženské pohlaví, u chlapce, protože představoval budoucí pracovní sílu, byly životní vyhlídky lepší. Konkrétním dokladem této praxe je zachovaný papyrusový dopis, který 17.června roku 1 př.n.l. psal jakýsi Hilarion, chudý nádeník, z Alexandrie, kde pracoval, těhotné manželce Alitě do Oxyrhynchu: "Jestliže s pomocí boží šťastně porodíš, bude-li to chlapec, ponech si ho, bude-li to děvče, odlož je!” V takových to případech nešlo ale o bezcitnou brutalitu, protože s odloženým dítětem se odkládala i poznávací znamení, nějaký prsten nebo šperk, podle nichž se po letech rodiče s dítětem často shledali. Téma odložení a shledání se stalo také častým námětem divadelních her. ( Sofokles - Oidipus,...) V Římě teprve v 1. pol. 3. stol. n.l. císař Alexandr Severus a pozdější křesťanští císaři z humánních důvodů zakazovali odkládání a usmrcování novorozeňat jako parricidium (vražda blízkého příbuzného), ale zákazy byly málo účinné. Proto v pozdní době císařské vznikaly nalezince pro odložené děti (řec. brefotrofeion, brefos - nemluvně, tréfo - živím). V Athénách, když bylo dítě ponecháno, byly ozdobeny domovní dveře při chlapci olivovými větévkami a při děvčeti vlněným pletencem. Účel byl oznámit sousedstvu narození dítěte, ale i očista domu a také to symbolizovalo cíle výchovy: oliva - občanská zdatnost, vlna - pracovitost žen. Při nejbližším svátku apatúrií, který se slavil na podzim, bylo dítě zapsáno do seznamu otcovy frátrie a nabylo nároku na dědictví. Zápisy do státní matriky se začaly provádět až v době helenistické. Náboženské obřady, konané při porodu a po něm, měly přivodit očistu domu, který byl znečištěn rodičkou a její krví, odehnat škodlivé duchy a přivolat ochranná božstva (Héru, Artemis, Eileithyiu - bohyni přinášející porodní bolesti a svou přítomností usnadňující porod - její kult je znám především z Kréty a Délu, Hékaté aj.). Ve starém římském náboženství pečovala o šťastný porod a další život dítěte celá řada zvláštních božstev. Od začátku doby císařské, kdy se prosadil sedmidenní semitský týden, se připisoval obzvláštní vliv na dítě božstvu, v jehož dni se narodilo. Šťastné narození bývalo doprovázeno slavnostní hostinou. Opakováním náboženských obřadů po určité době se zesiloval a obnovoval jejich účinek a tak se vyvinul zvyk slavit narozeniny. Narozeniny se v Řecku začaly slavit snad již od 7. stol. př.n.l. a tento zvyk se později přenesl i do Říma. Narozeniny žen a dětí se samozřejmě, narozdíl od otce, pána domu, slavily skromněji V desátý den života dítěte se organizovaly jakési "křtiny”. Připravila se hostina a po slavnostní oběti dostalo dítě jméno, které většinou vybíral otec. Chlapci dostávali jméno nejčastěji po dědečkovi z otcovy strany a děvčata po babičce. Na hostinu přicházeli příbuzní a známí, kteří přinášeli rodičům nějaké jídlo k hostině a dítěti drobné dárky. Dárky měly většinou podobu amuletů (pfylakteria) a byly to drobné figurky zvířat, divadelní masky, zvonečky, rolničky, zbraně a nádobky z hlíny nebo bronzu, někdy dokonce ze stříbra a zlata. Matky je potom navlékaly na šňůry a řetízky a připevňovaly dětem na ručičky nebo šikmo přes jedno rameno, hrudníček a záda. Amulety nosili i dospělí, ale malé, právě narozené dítě je nosilo proti uhranutí, uřknutí a působení zlých sil. Počet těchto amuletů nebyl přesně stanoven, ale většinou se to pohybovalo od 6 výše. I dnes v některých částech Řecka prý nosí děti na krku na řetízku přívěsky, které jim jejich matky přehazují z hrudníku na záda (pohled člověka zezadu - nemůže uhranout - podobně jako číše z konce 6. stol. s namalovanýma očima). Odrostlejší děti potom ještě také nosily náhrdelníčky, řetízky a náramky. Někdy to byly jen prosté šňůrky, ale někdy byly tyto skvosty vyrobeny i z drahých kovů. (v bohatších rodinách) Dárky dostávaly děti velice často. Například při náboženských slavnostech anthestériích, na konci února. Těchto oslav se děti také samy účastnily . Při těchto slavnostech bylo zvykem kupovat dětem hračky, vozíky nebo vázičky, jakousi miniaturní oinochoé, na kterou malíř namaloval dítě, téměř vždy nahé, se šňůrou amuletů přes prsa a zaujaté nějakou hrou. O malé děti se starala jejich matka, které často pomáhala, a někdy ji v podstatě zastupovala, kojná a později chůva. Nemůžeme se tedy divit tomu, že chůvy často znaly své svěřence lépe než jejich vlastní matka a když děti povyrostly, tak mezi nimi bylo velmi silné citové pouto, které často přetrvávalo dlouhá léta až do dospělosti. Lásku chůvy ke svěřenému dítěti nám dobře dokumentuje Aischylos ve svém díle Oresteia, kde se stará Oresteova chůva dovídá o smrti Oresta, která je ale zfalšována. To ona ale neví a pláče pro něj:

"Teď Orestes, radost duše mé, jejž matka světila mi před lety. - Co naplakal se v noci z počátku a co dal práce! Teď je zbytečná! Kluk byl jak zvířátko. A starej se a živ ho pořádně! Nu, nemám pravdu? Dítě u prsu ti říci nedovede, když má hlad, chce-li pít či bříško trápí je: Tak dětské tělíčko si pomůže jen samo. A starej se pak o to o všecko, a ještě nemůžeš se uhlídat! I plenky prala jsem, to už je osud chůvy. Živit a prát, a nevíš pak, co dřív.”

Malé děti po narození byly zabalovány do uzlíčků a na různých vyobrazeních je vidíme buď v rukou chůvy nebo na matčině klíně. Na hlavičku často dostávaly malé čepičky, které bývaly špičaté a uvazovaly se pod bradou nebo se jen tak nasazovaly. Děti se zabalovaly do "plenek” , které měly pevně přivázané k tělu a nebo když povyrostly mohly je mít pod rukama rozšířené a tím pádem vznikala něco jako dnešní košilka. Co se týká barvy látek, které se pro děti používaly, tak to na plenky byly většinou látky barvy červenohnědé (pravděpodobně z praktických důvodů!) a čepičky byly bílé. Děti se často umývaly nebo koupaly v okrouhlých nebo oválných kádích nebo umyvadlech, které byly buď z kovu, pálené hlíny nebo ze dřeva. Musíme říci, že malé děti na tom byly s čistotou lépe než někteří dospělí lidé, kteří pokládali teplé lázně za změkčilost a Aristofanes se dokonce zmiňuje o tom, že mnoho Athéňanů napodobovalo Spartu do té míry, že pohrdali nejen každou přejemnělostí, ale čistotou vůbec. Když děti trochu povyrostly, nosívaly většinou jenom čepičku nebo pláštěnku, kterou měly připnutou na rameni, ale většinou chodívaly nebo spíše polehávaly nahé. Na některých vyobrazení můžeme také vidět, že je často chrání himaton osoby, které je drží v náručí nebo v klíně. Nejčastěji to bývala právě matka nebo chůva. Děti většinou spávaly v kolébkách, které nejčastěji bývaly z vrbového proutí, nebo to bylo jenom jakési dřevěné korýtko, které nebylo moc hluboké. Objevovaly se i zvláštní tvary kolébek, ale ne tak často. Do kolébek se dávaly děti rozdílného věku. Nejčastěji to byla batolata, která byla ještě celá zabalená, ovinutá do plenek a starší děti se od nich lišily tím, že měly delší vlasy a bývaly v kolébce nahé. Když byla dětem zima, používala se silná a měkká přikrývka nebo polštář, ale výjimkou nebyli ani domácí mazlíčkové, kteří často s dětmi spávaly v kolébkách na přikrývce. Ve starém Řecku se samozřejmě nepoužívalo kočárků, jak je známe dnes, ale můžeme předpokládat, že se děti nosily v košících a na jedné dochované terakotě můžeme dokonce rozeznat trochu netypický způsob nošení dětí na zádech. Dítě bylo umístněno do tzv. "sedlového vaku”, který měla matka připevněný pravděpodobně popruhy na zádech. Pro dítě to nebylo asi nejpohodlnější, ale matka měla dítě stále při sobě.

V kolébkách si děti hrály jak s hračkami, tak zvířátky a když povyrostly, mohly sedávat na malé a velmi nízké pohovce v místnosti, kde mohly pozorovat veškeré dění a popřípadě se vydat po čtyř ech po místnosti. Když bylo potřeba, aby dítě bylo v klidu a nikam nelezlo, často se umístňovalo do speciálních židliček, které byly sice dosti vysoké, měly ale pouze dva otvory pro nohy, ale jinak okraj židličky byl natolik vysoký, že znemožňoval vypadnutí dítěte a ještě pomáhal dítěti ve správném držení těla. Je pravděpodobné, že takové židle a zvláště omezení prostoru neslo dítě velmi těžce a najevo to dávalo znatelným křikem, pištěním a srdcervoucím pláčem. V životě batolat a menších dětí hrály důležitou roli především různá chrastítka. Jelikož dětské pohyby jsou ještě v tomto věku znatelně nekoordinovatelné, byly chrastítka pro děti vyráběny především z materiálů, které vydržely i prudší náraz na zem nebo o zeď. Vyráběly se tedy ze dřeva, ale také z bronzu. Tyto chrastítka v sobě často obsahovaly buď drobné kamínky a oblázky, hliněné kuličky nebo kovové kroužky, které při zatřesením chrastítka vyráběly zvuky, které měly děti upoutat. Našla se i terakotová chrastítka, která pravděpodobně sloužila buď matce nebo chůvě, a také často tato chrastítka byla zasvěcena bohům a nalezla se v dětských hrobech. Tvar nemusel být jenom základní, jednoduchý ( podobnost dnešních chrastítek ), ale mohly mít i zvláštní tvary, tvary zvířat nebo dokonce i nádoby. Těmto chrastítkům se říká tzv. "cucáčky”. Jejich praktičnost byla v tom, že nejenom se díky této nádobě dítě nakrmilo, ale také v tom, že uvnitř obsažené hliněné kuličky při pohybu chrastily a tím měly odhánět zlé duchy, které by mohly dítě ohrozit. A hlavních funkce měla být i ta, že se dítě při krmení zabavilo a nezlobilo, popřípadě usnulo. Hlavní potravou pro malé děti bylo samozřejmě mléko matky nebo kojné a později k tomu ještě dostávaly kaše, které byly slazeny medem. Starší děti dostávaly samozřejmě i ovoce a ovocné šťávy. Postupně jak rostly se jejich jídelníček upravoval do podoby, kterou měli ostatní členové rodiny. Před spaním často matka nebo chůva zpívala dítěti ukolébavku. Taková ukolébavka byla osvědčeným prostředkem k uspávání. Prostonárodní ukolébavky se nedochovaly, ale ohlasem je umělá ukolébavka u idylického básníka Theokrita (3. stol. před. n.l.). Zpívá ji tam Alkméné, manželka mýthického krále mykénského Amfitryona, svým dvojčatům Héraklovi a Ifiklovi: "Spěte, robátka má, snem sladkým a probuditelným, / spěte dušinky mé, dva bratříčci, kvetoucí děcka / šťastně v lůžku si hovte a šťastně zas uzřete zoru!”

Jak dítě rostlo, přibývaly k původním ukolébavkám zpívaným dětem před spaním, také pohádky. Dětem, které zlobily se často vyprávěly pohádky o tzv. "bubácích - strašidlech”. Mezi nejznámější a nám dochovaná strašidla patří např. Mormo, Lamia a Gello, Akkó, Alfitó, Gelló, Gorgó, Empusa nebo Mormolyké. Naopak hodným dětem se často vyprávěly zábavné pohádky, kde hlavními hrdiny byla zvířata. Tyto bajky měly v sobě také určité morální a etické ponaučení, takže to bylo vlastní první vyučování v dětském životě. Později jim matky a chůvy vypravovaly také různá mytologická vyprávění a národní pověsti, jak si je pamatovaly ony, ze svých dětských let a tím jim předávaly také svoje zkušenosti. I děti ve starověku zlobily a osvědčeným způsobem, jak je umírnit bylo, jako dnes, trestání. Doklady máme dokonce i na vázách. Mezi nejčastější tresty patřily pohlavky, použití rákosky, bičíku ale někdy se používalo to, co bylo nejblíže po ruce, takže se nemůžeme divit tomu, že někdy dítě dostalo i sandálem. tresty se většinou odehrávaly doma, v rodinách a byly znakem jisté disciplíny. S jistými tělesnými tresty se setkáváme i ve školách, ale to už děti byly starší. Na jedné vázové scéně můžeme vidět, se matka připravuje, že dítě potrestá - naznačuje to zřetelně držením sandálu v pravé ruce a na druhé scéně máme už dítě potrestané, opět sandálem a můžeme to zjistit podle otisků boty na chlapcových zádech. Pro děti raného věku byla ještě jedna významná událost a tím bylo první stříhání vlasů. Tato událost měla také velmi slavnostní charakter. Lokna dětských vlasů se vzala mezi nůžky a děkovalo se bohům a zároveň s prosbou o požehnání dítěti, jehož vlasy to byly. Konalo se to blízko chrámů a k této příležitosti se znovu shromáždilo velké množství příbuzných a známých, kteří dětem donesli nové dárky. Dochovala se nám část dopisu Serenose z Alexandrie (200 n. l.): "Za všechny ti přeji hodně zdraví. Přimlouvám se za tebe ke všem bohům... A až bude Isidoros stříhat vlasy, co si přeješ, abych sebou přinesl?” Z Eleusiny se nám dochovaly dvě hlavy 7 - 8-letých dětí, které jsou ale hodně poškozené. Pochází z 1. stol. n. l. a jsou přibližně 0.20 m vysoké. Přesto zde můžeme rozpoznat zvláštnost jejich účesů. Hlavy mají korunované čelenkami z myrty. Většina jejich vlasů je ostříhaná na krátko až na dlouhou loknu za pravým uchem, které jim spadají na jejich krk.. Často se to interpretuje jako "obětní lokny”. Lidé často věnovali jejich pramen vlasů nebo jejich dětí bohům za splnění slibu, který na bozích prosili nebo jen pro naklonění bohů. Tyto zmínky můžeme také nalézt u Homéra a dalších spisovatelů. Narození dítěte v Římě, zvláště když to byl chlapec, bylo pro rodinu radostnou událostí, o které se sousedé dozvěděli nejen podle křiku novorozence, ale také podle květinových vínků, které byly zavěšeny na dveře. U postele rodičky byla po starém zvyku zapalována svíčka, ne ani tak pro osvětlení, ale spíše pro magickou moc, aby byly zaháněni zlý duchové, kteří by mohli novorozeněti uškodit. Z dobrovolných pomocnic při porodu se vyvinulo zaměstnání provozované hlavně propuštěnkami. Později se objevují i lékaři porodníci, jejichž nástroje, které byly nalezeny v Pompejích, se mnoho neliší od dnešních. Dříve ovšem musela dobře dopadnout první osudová zkouška dítěte. Novorozeně bylo položeno před otce na zem a když je otec uznal za vlastní, zvedl je do svého náručí. Když ho nezvedl, muselo být odloženo na nějakém opuštěném místě nebo v lepším případě na takovém místě, kde by ho lidé nalezly dříve, než by zahynulo. Takovýchto případů odmítnutí dítěte bylo poměrně málo, nicméně zůstávalo stále v pravomoci hlavy rodiny zbavit se dítěte, o němž měl podezření, že není jeho, nebo když bylo neduživé nebo zmrzačené, nebo i proto, že pro chudobu nebyl otec schopen dítě živit. Teprve ve 3. stol. n.l. bylo opuštění dítěte postaveno na úroveň zabití a stalo se trestným činem. Dítě, které otec přijal, omyli, zabalili do plenek a uložili do kolébky. Věřilo se, že v prvním týdnu jsou novorozeňata nejvíce ohrožována zlými démony, proto se proti nim používalo různých ochranných prostředků, např. se do plenek dával česnek, do oken hlohové pruty apod. Výživa dítěte byla samozřejmou povinností matky, ale v bohatých rodinách už bylo dávno zvykem, že dítě bylo svěřeno kojné, většinou otrokyni. Osmý den po narození, v případě syna, devátý, v případě dcery, se konal rodinný svátek očisty. Byla vykonána oběť očišťující dítě i matku a rodiče uspořádali pro pozvané hosty hostinu na úrovni svých možností. Dítěti byly dávány různé předměty ochraňující před zlými silami a uhranutím - korály, jantar nebo vlčí zub (podle toho měly lépe růst první zuby). Především ale rodiče zavěsili dítěti na krk zlatý, pozlacený nebo alespoň měděný medailon čočkovitého tvaru (bulla), ve kterém byl vložen další amulet nebo i zapsané zaříkávací formulky. Tuto bullu dítě nosilo až do dospělosti a byl to jeho znak svobodného občana. Ve stejný den dostalo dítě i své osobní jméno. Šlo-li o prvorozeného syna, dostal zpravidla jméno po otci. Výběr osobních jmen neměli Římané příliš velký. Běžných jmen měli k dispozici totiž pouze jedenáct: Aulus (zkratka A.), Gaius (C.), Gnaeus (Cn.), Decimus (D.), Lucius (L.), Marcus (M.), Publius (P.), Quintus (Q.), Sextus (Sex.), Tiberius (Ti.), Titus (T.). Určením osobního jména se dítě stalo nositelem římského jména o třech částech, protože jméno rodové a jméno rodinné či osobní příjmení většinou zdědilo po otci. Tak např. Marcus Aurelius se původně jmenoval Marcus Annius Verus, úplně stejně jako jeho otec. Za císařství ovšem lidé s oblibou rozšiřují počet svých jmen. Císař Antonius Pius měl původní jméno Titus Aurelius Fulvus Boionius Arrius Antoninus. Dívky v Římě neměly osobní jméno obdobné chlapeckému. Používaly pouze rodové jméno v ženském rodě (např. Cornelia, Aurelia ), a v případě, kdy bylo více sester, odlišovaly se pořadovým číslem ( Cornelia Prima, Secunda,...) nebo a to za císařství častěji, svým příjmením, které se stává jejich skutečným jménem osobním. Např. manželka císaře Traiana se jmenovala Vibia Sabina, matka Marka Aurelia Domitia Lucilla, jeho manželka Aurelia Faustina. Podle nařízení Marka Aurelia bylo povinností otce dítě úředně přihlásit do třiceti dnů po narození v městě Římě správci státní pokladny, v provinciích v náležitém úřadu v sídle místodržitele. Římské děti nebyly také ochuzeny o pohádky a bajky. Matka nebo hodná chůva měla v zásobě řadu pohádkových příběhů, v nichž vystupovaly krásné a dobré princezny, které se dostávaly do různých nebezpečných situací úklady zlých čarodějů a byla zachraňovány mladými a statečnými hrdiny. Dobro vítězilo nad zlem a pohádkami se dětem vštěpovaly žádoucí etické hodnoty. Pohádky byly plné i nadpřirozených sil, bájných bytostí a zvířat. Pohádka se dětem vyprávěla za odměnu, zlobilo-li dítě, přišlo na řadu strašení vlkem, čarodějnicemi, upírem nebo i zlým a barbarským Germánem. Při klidném rodinném posezení děti s napětím poslouchaly příběhy ze života rodičů a vyprávění o minulých událostech v rodině nebo ve státě, která už často mívala podobu legend. V římské době se můžeme také setkat s alimentací, která zahrnovala péči o výživu dětí chudých rodičů a sirotků. Byla organizována zprvu jednotlivci, ale od dob císaře Nervy (96 - 98) a Traiana (98 - 117) ji organizoval stát. Císařové založili peněžní (alimentační) fond, ze kterého se půjčovalo drobným a středním rolníkům na 5% úrok, čímž se mělo pomoci i majitelům drobných usedlostí a úroku pak užíval stát k výživě dětí. Mnoho reliéfů a mincí nám dokazuje, že alimentace byla velebena jako projev štědrosti a péče císaře. V praxi to vypadalo tak, že až do plnoletosti dostávali hoši 16 a dívky 12 sestertiů měsíčně.

Výchova a škola
Výchova a vyučování mládeže nebyly ve starověkém Řecku jednotné. Lze rozeznat dva typy výchovy: spartský a athénský. Cílem výchovy ve Spartě bylo vypěstovat v chlapcích udatnost v boji a schopnost ovládat masy porobeného obyvatelstva - heiloty. Proto se kladl důraz především na výcvik tělesný. V Athénách byla naproti tomu tělesná a duševní složka výchovy celkem harmonicky sladěna. V celém antickém Řecku byla ovšem výchova určena jen pro svobodné občany, popř. metioky - cizince, ale otroci z ní byli vyloučeni. Ve Spartě řídil výchovu budoucích občanů stát. Narození bylo již zmíněno dříve. Rozdíl od Athén byl také v tom, že v Athénách malá batolata zavinovaly do plenek, zatímco ve Spartě chůvy novorozeňata nezavinovaly. Už od nejútlejšího věku byla výchova hodně tvrdá. Jak nás poučuje Plutarchos ve své knize: "Lakonské chůvy, si navykly jakémusi pečovaní o děti, jež bylo spojeno s uměním, takže nemluvňata odchovávaly bez plen a dopřávaly tak volnosti údům a celé postavě, hleděly k tomu, aby se jejich svěřenci spokojovali s malým množstvím potravy a nebyli vybíraví, aby se nehrozili tmy a nebáli se samoty ani aby neznali nezpůsobné mrzoutství a plačtivost.”

Proto také mnohé aristokratické rodiny hledaly chůvy pro své děti právě ve Spartě.

Od 7. roku byli hoši rodičům odebíráni a vychováváni v přísné kázni společně pod státním dozorem v družinách (agelai), rozdělených podle věku. Každá družina byla vedena 20-letým mužem, kterého musela bezpodmínečně poslouchat a za neposlušnost byli chlapci mrskáni důtkami. Učili se skromnosti v jídle i pití, v oděvu i bydlení. Oblékali se jediným hrubým kusem oděvu, chodili prostovlasí a bosi. Cvičili se v běhu, skoku dalekém, zápolení, vrhání oštěpem a diskem, učili se psaní, čtení, hudbě, zpěvu a tanci a memorovali homérské básně a státní zákony. Plutarchos o spartské výchově píše: "Vědami se zabývali pouze z nutnosti. Celé ostatní vychovávání pak směřovalo jen k naprosté poslušnosti, vytrvání v strastech a k vítězství v boji. Proto i v pokročilejším věku jejich cvičení dost přepínali, dohola je stříhali a zvykali je, aby chodili bosi a hráli si obyčejně nazí.” Od 12 let se jejich výchova stávala tvrdší. Stravu měli ještě chudší, ale mohli si však přilepšovat krádežemi. Tím se v nich měla cvičit chytrost a obratnost: kdo se nedal chytit byl pochválen, kdo byl při krádeži přistižen, byl přísně potrestán. Od dvanácti let se také začala více projevovat náklonnost starších mužů.

"V tomto věku se už také povolovalo, aby mezi dětmi a dospělými vznikly ony milostné, ne-li tělesné vztahy, kterou jsou, jak se zdá, nutným průvodním jevem v životě společně žijících mladých mužů, izolovaných od ostatních lidí. Zákon i veřejné mínění je dovolovaly, ale zároveň jim ukládaly jisté meze, které lze určit jen nesnadno. Mezi milencem a chlapcem, kterého dospělý svou volbou vyznamenal, se vytvořila těsná vzájemná náklonnost. Milenec mu byl zároveň ochráncem i vzorem a tato tak zvláštní citová pouta, se kterými se setkáváme i u jiných dórských národů, vedla k soupeření, které dále přispívalo k rozvinutí válečnických ctností.”

Po 15. roce spali hoši jen na holém rákosí, které si museli natrhat na březích řeky Eurótu, ve které se otužovali koupelemi. Na důkaz tělesné odolnosti byli vybraní jedinci každoročně na počátku jara mrskáni před oltářem Artemidy zvané Orthiá, čímž mělo být dosaženo omlazení jarní přírody (srovnání s velikonoční pomlázkou). Při tom nesměli projevit bolest, takže někdy klesli i mrtvi k zemi. V tomto věku se směli občas zúčastnit i společných hostin mužů a naslouchat jejich rozhovorům o věcech politických i otázkách etických, a tím obohacovali své vědomosti a tříbili svůj charakter. V případě, že byli dotázáni, odpovídali stručně, tzv. "lakonicky”. Cílem mravní výchovy spartských hochů bylo vypěstovat v nich zejména úctu ke stáří a oddanost státu. V 18-ti letech se stali dospělými, procházeli vojenským výcvikem a účastnili se tzv. krypterií. Tak byla označována služba mladých Sparťanů, která původně souvisela s jejich "zasvěcováním” v muže. Tento název se potom přenesl i na označení oddílu konajícího tuto službu. Princip byl v tom, že ve dne se hoši ukrývali (řec. kryptein) a v noci se vydávali na výpravy proti heilótům. Tzv. kryptoi byli také součástí spartské armády. Ve 20-ti letech se stali vojáky, patřili ke družině asi 15 mužů, kteří ve válce tvořili válečnou družinu, která spala ve společném stanu (syskenoi) a museli se účastnit společného stravování (syssítia), na které museli také pravidelně přispívat naturálními dávkami. Teprve ve 30-ti letech se stávali plnoprávnými občany a mohli si založit vlastní rodinu. Dívky byly ponechávány i po 7. roku doma, zúčastnily se však výchovy gymnastické a taneční, a dokonce i spolu s jinochy závodily. Co se týká duševní a tělesné výchovy dívek, Sparta i její osada Kýréne jí věnovali značnou pozornost. Měli pro to důvody jednak branné (po odchodu mužů do války připadala ženám povinnost chránit město před nepřítelem i heilóty), jednak eugenické (při malém počtu svobodného obyvatelstva se bral zřetel k úloze rodičky zdravého pokolení). Spartské dívky se cvičily ve všech částech pětiboje, v různých druzích skoků, v tanci, míčových hrách a soutěžily i s chlapci při slavnostech, např. o gymnopaidiích, a podobně jako hoši, neoblečeny. Plutarchos ve svém díle píše:

"Lykurgos, odstranil rozmazlenost, choulostivost a veškerou ženskost (naprosto běžnou u mladých Athéňanek) tím, že dívky přivykal stejně jako mladíky, aby při průvodech kráčely nahé a aby při některých slavnostech tančily a zpívaly za přítomnosti a před očima mladých mužů.” Takovým způsobem se připravovala manželská spojení mladých lidí, kteří se k sobě dobře hodili, a kteří pak ve svých dětech dávali Spartě budoucí statné děti. S dívkami se setkáváme i při všeřeckých hrách. Každého pátého roku se konal v Olympii při slavnosti bohyně Héry, kdy byla její socha oblékána do nového peplu, který utkalo šestnáct žen, na olympijském stadiu závod dívek v běhu. Závodní dráha byla o jednu šestinu stadia kratší než u mužů, to je asi 160 m, a dívky byly rozděleny do tří věkových kategorií. Odměnou vítězek byl olivový vínek, kousek masa z krávy obětované Héře a právo postavit si sochu v Héřině chrámu. Představu o běžkyních poskytuje bronzová soška ze 7. stol. př.n.l., která byla objevena v místech starobylé věštírny v Dódóně (běžící spartská dívka s rulíky vlasů si přidržuje sukénku, aby ji v běhu nepřekážela) nebo římská kopie ztepilé závodnice z Vatikánského muzea v krátkém chitonu bez rukávů, s obnaženým levým ramenem a levou stranou prsou ( závodnický úbor ). Kromě toho na olympijských hrách se mohly dívky účastnit také hippických soutěží, ale ne vlastním výkonem jako jezdkyně nebo vozatajkyně, ale jako majitelky jezdeckých koní nebo čtyřspřeží. Ty řídili za ně najatí vozkové nebo žokejové, ale čestný vínek za vítězství obdržela majitelka vítězných koní. První vítězkou se stala v 96. nebo 97. olympiádě ( = rok 392 nebo 388 př. n.l. ) Sparťanka Kyniska, dcera spartského krále Archidáma II.. To se nám zachovalo na podstavci votivního daru pro olympijský chrám. Po ní této cti dosáhlo ještě pět dalších dívek, které ale byly většinou příslušnice bohatých aristokratických rodů a měly tedy prostředky na vydržování závodních stájí. V Athénách byly určité zásady výchovy stanoveny už zákony Solónovými. Péče o výchovu byla věcí rodičů a stát na ni jen dohlížel. Většina dívek zůstávala doma, aby se naučila tomu, co se od nich bude očekávat v dospělosti a to bylo především vaření, spravování domácnosti, předení a tkaní. Ani pro chlapce nebyla školní docházka povinná, ale obec považovala za věc cti, aby se její občané mužského pohlaví naučili, pokud možno, alespoň základům čtení a psaní a i sirotkům, jejichž otcové zemřeli v boji za vlast, platila učitele. Úplná negramotnost byla tedy v Athénách spíše vzácností. Školy byly pouze soukromé, a proto délka školní docházky závisela na hospodářských poměrech rodiny. Už Solónovy zákony nařizovaly rodičům, aby posílali své děti do školy teprve po východu slunce a odváděli si je před soumrakem, aby se děti vyhnuly nebezpečí, že se budou vracet domů potmě. Také bylo zakázáno, aby mladí muži a cizí osoby vstupovali do školy, když tam byly děti, čímž se měla potírat pederastie. Tím se kladla důležitost na mravní stránku dětí. Do 7 let pečovali o dítě rodiče, popřípadě chůva a paidagógos, vzdělaný otrok, který ho měl učit slušnému chování a provázel chlapce až do doby, kdy dospěl v eféba.(efébie = dvouletá vojenská služba, kterou byl athénský občan povinen po dovršení 18.roku. První rok byl cvičen ve zbrani, druhý rok sloužil v posádkách opevněných míst. Efébové tvořili oddíly pěchoty a jízdy, účastnili se národních slavností a v divadle měli vyhrazená místa. Efébie byla zavedena i v jiných řeckých městských státech a její délka byla místně i časově rozdílná. Její vojenský ráz časem mizel a cílem se stala fyzická výchova a duševní vzdělání pod vedením instruktorů.) Doprovázel ho do školy, nosil mu školní potřeby, čekal po celou dobu vyučování a po návratu domů si zřejmě se svým svěřencem probranou látku ještě opakoval. Od 7 let navštěvovali chlapci soukromé školy, dívky zůstávaly doma a cvičily se v domácích pracích, ve zpěvu a v tanci. Vzdělání chlapců byla gymnastické (tělesné) a múzické (hudba a ta grammata, tj. čtení psaní, počítání a od 4. stol. př.n.l. též kreslení ). Žáci četli básně Homérovy, Hesiodovy, Theognidovy, Solonovy a Tyrtaiovy a učili se nazpaměť gnómám, které v nich byly obsaženy. Od 12-ti let se učili hudbě (pěstována byla hlavně hra na lyru a kitharu, méně oblíbená byla píšťala), zpěvu a tanci, zvláště náboženskému. Učitelé, kteří se zabývali čtením, psaním, počítáním a literaturou se nazývali grammatikés a ti, kteří se zabývali zpěvem a hrou na hudební nástroje, byli kitharisté. V Platónově dialogu Protagoras se dočítáme: "Když se chlapci naučí písmu a dovedou rozumět tomu, co je napsáno..., předkládají jim na lavicích ke čtení básně dobrých básníků a nutí je, aby se jim naučili nazpaměť... Také učitelé hudby podobným způsobem pečují o uměřenost... Když se chlapci naučí hrát na kitharu, učí je zase básním jiných dobrých básníků ... Mimoto je posílají ještě k učiteli tělocviku.” Gymnastická výchovy začínala rovněž 7. rokem. Cvičitel (paidotribés) cvičil chlapce v tělocvičně na volném prostranství (palaistra) v tzv. pětiboji (pentáthlon): ve skoku dalekém, v běhu, ve vrhu diskem, v metání oštěpem a v zápase. Múzickému vzdělání byla věnována doba oddechu (řecky scholé ,odtud "škola”) po tělesných cvičeních. Známe velký počet váz, na kterých jsou zobrazeny děti jak se u svého učitele učí hře na kitharu nebo na píšťalu. Učitel přitom sedí na křesle s opěradlem a žák proti němu na stoličce. Někdy hraje učitel na nástroj sám, aby ukázal chlapci, jak si má počínat, nebo nechává hrát žáka a sám mu udává rytmus: jindy hrají oba dva na kithary, které mají položeny na kolenou. Bylo to tedy vyučování založené na empirii, na poslechu, bez hudebního zápisu. Tato skutečnost se nám dnes může zdát překvapující, ale je známo, že řecká hudba byla výlučně monodická a pamatovala se tedy snadněji než polyfonní hudba. Asi šestnáctým rokem bylo obojí vzdělání ukončeno. Ideálem výchovy byl harmonický rozvoj fyzických i duševních vlastností a schopností každého občana, tzv. kalokagáthia (kalos kai agathos = krásný a dobrý). Dospívající mladíci ze zámožných rodin se vzdělávali dále v gymnasiích, kde se připravovali na veřejné závody (agon), které se konaly o národních slavnostech i pro vojenskou službu, kterou konal athénský efebos od 18. - 20 roku, kromě toho tam také poslouchali přednášky filosofů, sofistů a rétorů. Navštěvovali školy sofistů, kteří rozšířili vyšší vzdělání o nové obory (politiku, rétoriku, geometrii, astronomii, válečnou taktiku) a školy rétorů, kde se kromě gramatiky, literatury a práv učili řečnickému umění před soudem a ve shromáždění lidu. Se zákony a státní správou se seznamovali účastí na veřejných soudních přelíčeních a na sněmech. Toto vyšší vzdělání, které se začalo šířit od dob Periklových a zvláště po válce peloponnéské (431 - 404 př.n.l.), bylo ale vyhrazeno zámožným mužům, ženy s vyšším vzděláním byly výjimkou. V Athénách neměly dívky výchovné ústavy toho druhu, jaké vedla Sapfo na ostrově Lesbu, ani sportování na veřejnosti ani možnost stýkat se volně s chlapci jako ve Spartě. Dostalo se jim skromných základů z hudby, tance, čtení a počítání. Na některých slavnostech , zejména na počest samotné Athény, mohly dívky vystupovat na veřejnosti před celou obcí, ale i zde byly dívčí pěvecké a taneční sbory odděleny od chlapeckých. Také sňatek uzavírali ve jméně dívčině obvykle její rodiče. Její názor byl brán v potaz jen málokdy a případ jednoho bohatého Athéňana, který dal svým třem dcerám velká věna a nechal je vybrat si své ženichy, byl zřejmě výjimkou ( zmiňuje se o něm Herodotos ). Dívky se zpravidla vdávaly velmi mladé, okolo 12 - 14 let. Po svatbě žena spravovala manželovi dům a jako despoina řídila doma celé hospodářství. Dívky měly možnosti na vzdělání silně omezeny, ale existovaly i výjimky. Některé svatyně, do kterých přicházely dívky z nejlepších athénských rodin, aby se staly pomocnicemi kněžek. Plnily různé úkony při náboženských rituálech a obřadech a v chrámových okrscích přímo bydlely. Z dnešního pohledu tento pobyt můžeme označit jako pobyt v "klášterních školách” a můžeme předpokládat, že zde nešlo pouze o náboženské úkony, ale i o celkové vzdělávání dívek. Takové zařízení se nalézalo také na athénské Akropoli (tzv. Dům arrefor) nebo v attickém Brauronu, kultovním středisku bohyně Artemidy. U Římanů stála v nejstarší době v popředí výchova k vojenské zdatnosti , k rolní práci, občanské kázni a ctnostem zahrnutým po pojem virtus (mužnost). Výchova byla ponechána rodině, stát na ni neuplatňoval výraznější vliv. Tato výchova původně podceňovala všechnu teorii a filosofii vzdělání. Teprve od 3. stol. př.n.l. pronikaly postupně do římských škol spolu s řeckou kulturou i vlivy řecké rétoriky a filosofie. Římané převzali v podstatě beze změny helénistický výchovný systém trojstupňového vzdělání, který všem umožňoval zvládnout dobře čtení, psaní a počty. Horní a majetné vrstvy potom mohly pokračovat v disciplínách tzv. "svobodných”, mezi které se počítaly gramatika, rétorika, dialektika (logika), aritmetika, geometrie, práva, astronomie a hudba. To, co bylo odlišné od Řeků bylo to, že vedle latiny, domovského jazyka se vyžadovalo i vyučování v řečtině. Vyučování , které začalo kolem 6. roku, bylo nejprve úkolem otcovým. S politickým rozmachem Říma (zejména po II. válce punské [218 - 201] ), rostl v Římě přepych a v zámožných rodinách bylo svěřováno vyučování vzdělaným řeckým otrokům a propuštěncům (paedagogus). Základní vzdělání poskytovala škola elementární, kde vedl skupinu žáků ludi magister nebo litterarius. Škola se potom označovala jako ludus litterarius. Vyšší vzdělání dávala škola gramatická, která byla vedena gramatikem (grammaticus). Nejvyššího vzdělání se pak žákům dostávalo u rétora (rhétor). Do základní školy chodilo dítě (hoši i dívky) mezi 7 - 12 rokem, ke gramatikovi mezi 12 - 15 rokem a pak už zbývala jen nejvýběrovější docházka k rétorovi. V základní škole učil ludi magister žáky číst, psát a počítat. Mezi další učitele patřil latinský a řecký gramatik, latinský a řecký rétor, učitel pro geometrii, pro hudbu, školu měl i calculator, který vyučoval obchodní počty. Škol bylo tedy tolik, kolik bylo předmětů a kolik bylo předmětů, tolik bylo i učitelů. Řečtí učitelé se od pol. 2 .stol. př.n.l. usazovali v Římě a vyučovali zde řečnické teorii i praxi. Současně se otevíraly i latinské rétorické školy. V nich se četli řečníci a dějepisci a nacvičovaly se zejména řeči, ve kterých se zastávalo pouze stanovisko jedné strany (controversiae = fiktivní soudní řeči, často s neobvyklou i nepravděpodobnou zápletkou). Rétorické vzdělání patřilo již v posledním století republiky celkem nutně k všeobecnému vzdělání. Za císařské doby vznikaly tyto školy hojně i mimo Řím. K rétorickému vyučování se připojovaly též přednášky z literatury, filosofie i speciálních vědních oborů. Kromě toho existovaly však i samostatné školy právnické, lékařské a filosofické (Athény, Rhodos, Efesos, Pergamon, Berytos, Alexandrie). První rétorskou školu vydržovanou z císařské pokladny (fiscus Caesaris) zřídil v Římě císař Vespasianus (v 1. stol. n.l.) a jako první se zde na katedře latinské rétoriky objevil Quintilianus. Císař Hadrianus (2. stol. n.l.) založil v Římě Athenaeum, jakousi vysokou školu svobodných umění. Přednášela se na ní rétorika, filosofie, literatura a právo. Studia se vyučovala řecky i latinsky. Přesnou polohu se dosud nepodařilo zjistit. Později vznikaly školy vyšších typů i v provinciích. Prosluly např. školy v Burdigale (Bordeaux), Augustě Treverorum (Trevír), Augustodunu (Autun) atd. Jak se císařská administrativa rozrůstala, připravovaly tyto školy své žáky pro úřednickou kariéru. Úřad magister studiorum (jakýsi "ministr školství”) patřil ve 3. stol. n.l. k vysokým státním funkcím.


Škola
Škola nevyžadovala žádné zvláštní vybavení, a tak mohla být v jakémkoliv domě. Učitel většinou sedával na ozdobné židli s opěradlem a žáci se museli spokojit s jednoduchými stoličkami. Žáci si do školy nosili jenom voskové tabulky s rydly a třtinovými pery na psaní a pravítko, které jim pomáhalo psát rovně řádky. Tabulky měly rozměry 40 x 15 cm a byly z dubového, cedrového, palmového nebo cypřišového dřeva. Každá měla zvýšený okraj a její plocha byla pokryta voskem, do kterého se písmena ryla psacím nástrojem z bronzu nebo kosti (tzv. styloi). Tento nástroj měl na jednom konci ostrý hrot a na druhém oblou kapku nebo plošku, která sloužila k vymazání do vosku vyrytých písmen. V tabulkách byly na okraji provrtány otvory, kterými se provlékaly šňůrky nebo řemínky, takže se mohlo spojit takovýchto tabulek několik dohromady a ty potom vytvářely něco jako knihu. Dvojité destičky se nazývaly diptych, trojité triptych a polyptych je potom kniha z mnoha destiček. Při psaní se tabulky většinou položily na kolena nebo se jen tak držely v ruce. Nebylo zapotřebí stolů, protože desky byly dostatečně tvrdé a mohly se tedy jen tak držet v ruce. Vedle těchto voskových tabulek se ve škole vyskytovaly také tabulky natřené směsí křídy a lepidla, na které se psalo třtinovými pery, která se namáčela do inkoustu. Ten byl zhotovován ze sazí dřevěného uhlí smíchaných s rostlinným lepidlem a měl černou barvu. Před jeho vlastním použitím se musel často ředit vodou, což byla práce učitelových pomocníků. Zbytky tohoto inkoustu se nám do dnešní doby dochovaly zaschlé např. na stěnách a dnech hliněných kalamářů, které se ve školách používaly, které měly tvar malých nahoře zatažených misek. Tyto tabulky, na které se psalo inkoustem, sloužily nejen jako sešity ve školách, ale užívalo se jich také v soudnictví, při sestavování účtů nebo inventářů. Jak probíhala samotná výuka? Chlapci se nejdříve učili rozpoznávat jednotlivá písmena, potom číst slabiky a celá slova, a teprve potom psát. Nejdřív se musel naučit nazpaměť jména písmen v abecedě, alfa, béta, gamma, delta atd., která si vrýval do paměti prozpěvováním mnemotechnických veršů. Postupovalo se pomalu od jednoduchého ke složitému, od písmene k slabice o dvou písmenech (béta a alfa = ba), potom k slabice o třech a čtyřech písmenech. Existovaly určité slabikáře. Ve škole při učení byla od sebe jednotlivá slova oddělena, aby se žáci naučili lépe číst. Ale v běžném textu od sebe oddělena nebyla a to potom bylo těžší. Cizí jazyky se neučil nikdo! Athéňané předpokládali s naprostou samozřejmostí, že všichni cizinci se naučí řecky! Při psaní učitel nejprve vyryl dané písmeno do vosku a ostatního ho po něm obtahovali. Pravítka, která si sebou žáci nosili, měly podobu kříže a umožňovala nejen psát rovně řádky, ale i svisle umísťovat písmena pod sebe, jak to způsob psaní nápisů (stoichedon) vyžadoval. Jednotlivá slova a písmena se také cvičila na keramických střepech, které byly levným a snadno dostupným materiálem. Matematika se omezovala na znalost základních početních úkonů - sčítání, odčítání, násobení a dělení. Řecké číslice se označovaly písmeny řecké alfabety,ale počítání přes desítku bylo velmi obtížné, protože Řekové neznali nulu. Jedničky značili I., pětky ??( pente ), desítky ??( deka ), stovky H ( hekaton ), tisíce X ( chilioi ), desetitisíce M ( myrioi ). Pro základní početní úkony používaly svých prstů podle zvláštních pravidel prstového počítání, pro složitější matematické úkony počítacích kostek a abaku. Grammatikové při své výuce používali texty básníků, hlavně homérských eposů. Učitel předčítal úryvky a žáci se je učili nazpaměť. Ve výuce se využívalo maximálně sluchové paměti. Podobně se postupovalo také během hudební výuky, kdy se příslušná melodie žákovi přehrála a ten ji pak podle sluchu opakoval, bez notového záznamu. Knihy jako takové, které byly obsáhlé (např. Ilias a Odyssea) nebyly psány na tyto tabulky, ale používalo se papyru. Ten se dostal do Řecka především prostřednictvím kolonií. Papyrus byl vyráběn z (Cyperus Papyrus), hojně rostoucí v nilské deltě. Kousky stébel se po délce rozřezaly a potom slepovaly do pásů. Pásy byly ze dvou vrstev, v jedné ležely proužky vodorovně, ve druhé svisle, spoje byly však tak dokonalé, že se pouhým okem stěží daly rozeznat. Tomu napomáhalo i vyhlazování a lisování pásů. Hotové pruhy byly dlouhé několik metrů a kupující si pořizoval potřebnou délku. Antická kniha pak měla podobu svitku a při čtení se v ní nelistovalo, ale rulička se držela v obou rukách, při čemž jedna ruka rozmotávala neznámý text a druhá zavinovala už přečtenou část. Protože se knihy psaly i ilustrovaly ručně, patřily mezi nákladné předměty a ne každý si mohl dovolit mít doma třeba jen malou knihovnu. V Římě se učilo v prostých místnostech, které si často učitelé pronajímali, někdy se ale učilo také na veřejných místech jako byly baziliky, zákoutí ulic nebo pod portikem na náměstích. Větší města se však postarala na vlastní náklady nebo na náklady soukromníků o školské budovy a jejich údržbu. Nejprostší bylo zařízení, ve kterých učili ludi magistri, kde muselo stačit jen křeslo pro učitele (cathedra) a jednoduché sedačky pro žáky. Učitel pracoval s každým žákem individuálně. Psacím náčiním byla nejprve dřevěná tabulka s vrstvou vosku (tabula cerata), do kterých se písmenka vyrývala kostěným nebo kovovým rydlem (stilus), jehož druhým koncem byl upraven do podoby jakési stěrky, aby sloužil k uhlazení vosku, a tím pádem k vymazání chybného textu. Po zvládnutí základů psaní se žáci učili psát na papyrové svitky. Psalo se inkoustem vyráběným buď z barviva sépií nebo ze sazí perem zhotoveným ze zaostřeného rákosu (calamus) nebo z kovu. Ve školách nebyly lavice, ani stolky, žáci podobně jako v Řecku psali na kolenou. Při výuce počtů se používalo rukou, na nichž různá poloha prstů znázorňovala číselné hodnoty a pomocí obou rukou zvládli i složitější násobení. Žáci se učili pracovat i s počítací deskou (abacus) na níž, pomocí pohybů kamínků (calculus) v naznačených sloupcích, bylo možno provádět složité dělení a násobení. Gramatikové během svého učení využívali díla významných spisovatelů, mezi které se v latině řadili Plautus, Vergilius, Cicero a v řečtině Homér, Menandros, tragikové a další. I zde se texty učili převážně nazpaměť. Bylo to z důvodu nedostatku a drahotě knih, které nebyly dostupné všem, ale také proto, že ze školy měli žáci vycházet se znalostí množství citátů, především morálních ponaučení. Texty se ve škole komentovaly, takže žáci získávali i znalosti z historie, práva, zeměpisu, filozofie a dalších oblastí. Výuka ve školách trvala od úsvitu, s přestávkami pro oddych a na jídlo, do odpoledních hodin. Ve školách vládla přísná kázeň, což ani při metodách výuky nebylo jinak možné. Dobří učitelé k ní žáky vedli přesvědčováním, pochvalami za studijní výsledky, odměnami, zvláště knihami a i tím, že dětem umožnili předvedení znalostí na veřejnosti, zvláště před rodinou. Špatní učitelé nebo ti, kteří měli horší nervy, trestali žáky rákoskou nebo metlami, aniž by rodiče protestovali. Ve škole se neznámkovalo, ale učitelé vždy nějakým způsobem skládali rodičům účty za kvalitu své práce na dětech. Mohlo se proto i stát, že učitel nedostal svůj plat, pokud otec usoudil, že nesplnil svůj úkol zcela podle smlouvy. Školní rok začínal 23. března a končil 19. března, kdy byl svátek Minervy - patronky vzdělání a děti přinášely dárky svým učitelům. Mezi tím měly děti mnoho volna. Například každý osmý den (nundinae), o Saturnáliích (17. - 23. prosince), při každoročních státem uznávaných svátcích, spojených zpravidla pro dospělé s návštěvou her. Kromě toho měli žáci (kromě rétorských škol) dlouhé letní prázdniny, které trvaly asi od poloviny července do začátku října, kdy byla největší vedra a nejvíce práce na polích. Římský rétor Quintilianus, autor jediného pedagogického spisu dochovaného z antiky (O výchově řečníka), bral vzdělání jako jednotný systém, ve kterém osobnost učitele zaujímá samozřejmě hlavní úlohu. Ideál vidí takto: " K žákům ať se chová jako otec, ať si myslí, že zaujímá místo těch, kteří své dítě svěřili do jeho péče. Měl by sám být bez neřestí a neměl by trpět nectnosti u jiných. Měl by být přísný, ale ne zachmuřený, i mírný, aniž by byl nedbalý. Tím prvním by se stal neoblíbeným, tím druhým by se mohl dostat do opovržení. Měl by často a hodně hovořit o tom, co je dobré a čestné, protože čím více bude takto radit, tím méně bude nucen trestat. Nemá se poddávat hněvu, současně ale nesmí ignorovat chyby, které vyžadují nápravu. Při svém vyučování má být poctivý, připravený na obtíže, horlivý, ale ne přes míru. Ochotně by měl odpovídat na dotazy a sám se s otázkami obracet na ty, kteří se neptají. Při chvále kompozic svých žáků nemá být ani příliš zdrženlivý, ani se příliš rozptylovat. To první vyvolává nechuť k práci, to druhé sebeuspokojení. Při opravování chyb by neměl být hrubý v žádném případě by neměl žáka urážet. Způsob, jakým někdy učitelé kárají, vyvolává dojem odporu a to žáky mnohdy odrazuje od studia... Správně vzdělávaní žáci hledí na svého učitele s láskou a úctou. A sotva je možno vyjádřit, oč ochotněji napodobujeme ty, které milujeme.”

Hračky
Jejich původ sahá již do dob předhistorických. Byly odedávna oblíbeny u řeckých i římských dětí. Podobaly se v mnohém hračkám dnešním. Máme nálezy figurek už z krétsko- mykenské doby. Homér v Odyssie nazývá hračku athyrma . Menší děti měly řehtačky ( lat. crepundia ), nalezeny byly loutky (lat. pupus, pupa, pupullus, pupulla ) a pohyblivé panenky, dvojité disky s rýhou (jo-jo) a také nádobíčka. Větší děti si hrály s malým míčem vycpaným srstí, peřím nebo vlnou (řec. sfaira) nebo s velkým nafukovacím (lat. folliculus). Na Samothráké byl v hrobě nalezen model míče, jehož povrch byl členěn do políček podobně jako je tomu dnes u kožených míčů. Hra s míčem nebyla jen zábava dětí, ale také součástí tréninku odrostlejší mládeže a dospělých. V nácviku míčových her jim pomáhal specializovaný cvičitel - sfairistés. Na různých vyobrazeních jsou zachyceni mladíci, kteří si hrají s míčem, nebo sedí svým kamarádům na ramenou a cvičitel jim nahazuje míč, zatímco oni napřahují ruce za účelem zachycení míče. Bylo nalezeno i vyobrazení, kde si mladíci hrají s míčem a s podivně zakřivenými holemi. Dívky se houpaly na houpačce (řec. petauron, lat. oscillum), chlapci tahali vozíčky, koníčky na holi, honili obruč (řec. trochos, lat. circulus), pouštěli papírové draky (lat. serpens), hrály si s maskami nebo honili káču (lat. turbo). Figurky zvířátek a ptáčků, pěších vojáčků i jezdců, malé loďky, šípy a luky připravovaly chlapce na jejich budoucí povolání. Hračky byly z terakoty, ze dřeva nebo z kosti, v zámožných rodinách i z mramoru, jantaru nebo stříbra. Podle zpráv antických autorů byly známy i hračky mechanické (např. tarentský mechanik Architás sestrojil létajícího holuba), ale z nich se však nic nezachovalo. Děti měly tedy spoustu hraček, ale nejraději měly asi ty, které si vyrobily samy a mohly tak zapojit svoji fantazii. Aristofanes ve svém díle píše:

"Již tehdy, když bylo děcko takové, už stavěl domy, vyřezával lodě a z kůže dělal malé vozíčky a z jablek žáby, a jak obratně!”

Pro děti, které už dokázaly chodit začaly být chrastítka a drobné hračky nedostačující. Častou hračkou se tedy začal objevovat terakotová zvířena převážně koně s kolečky, které se mohly pohybovat a tím navodit iluzi pohybu koně. Měly za sebou často připevněný nejen vozíček, ale také různá sedátka, na kterých mohly sedět figurky. Vedle terakotových koní jsou známi i oslové nebo psi, kteří nosili na zádech speciální koše. Dále se jako terakotové sošky objevují jeleni, krávy, býci, kozy, ovce, berani a prasata. Výjimkou nebyli ani králíci, želvy, cikády, lvi nebo delfíni a dokonce je známo i několik bronzových a terakotových myší. Častou hračkou byli také terakotový ptáci jako byly kachny, husy, kohouti a holubi. Terakotová zvířata byla jistě vhodnou hračkou pro děti, ale živá zvířata byla ještě více pro malé děti fascinující. Na různých vyobrazeních můžeme vidět jak malá děvčata drží v rukou holubici, jak si malý chlapci hrají se psi nebo kohouty (častý námět na malých oinochoe). Větší zvířata byla také používána jako tažná, kdy se zapřáhly do vozíku a vozily děti po ulicích. Na terakotových a vázových vyobrazení můžeme často vidět chlapce hrající ho si se psem, který stojí na zadních nohách, snaží se panáčkovat, olizuje dítěti obličej a ten ho objímá a nebo často sedí klidně vedle židle nebo samotného hocha. Častým mazlíčkem byla také kachna nebo husa. Velice známá je socha malého chlapce, který zápasí s husou. Chlapci si hráli s miniaturními hliněnými nebo kovovými vojáčky oblečenými a vyzbrojenými jako ve skutečnosti, děvčata hlavně s panenkami.


Panenky

Panenka byla dítětem holčičky, kterou po vzoru své matky a chůvy oblékala, krmila z miniaturního nádobí jablky, hruškami a fíky, které byly vymodelované z hlíny a ukládala ji do postýlky v pokojíčku pro panenky, vybaveném veškerým tehdy užívaným nábytkem. V řečtině byly panenky označovány výrazem kóré, který současně znamená dívka. Můžeme se také setkat s označením nymfa. Jejich podoba proporcemi odpovídala ženské postavě, což je ovšem charakteristické i pro panenky pozdější. Není důvod pochybovat o tom, že se panenky dělaly i z materiálů, které snadněji podléhaly zkáze - z hadrů, kostí, slámy a dřeva. Nám tyto hračky zastupují jen panenky terakotové. Vyráběly se ve stejných dílnách, které zhotovovaly i jiné hliněné figurky, ale některé byly na výrobu panenek specializovány. Panenky připomínaly loutky z loutkového divadla. Jejich ruce a nohy byly vymodelovány odděleně a buď nasazeny na kolíčcích nebo k trupu přivázány, v každém případě tak, aby panenka mohla končetinami pohybovat. Zvláště kolem athénské agory bylo možné dítěti vybrat panenku v některém z četných hračkářských obchodech. Výrobci panenek se nazývaly obecně koroplastikové. Velice známé, co se týká výroby panenek, byly také Sardy, hlavní město Lýdie. Ani Řím nezaostával v tomto směru. Čtvrť Esquilin byla známá dílnami, které se zabývaly mimo jiné sochařstvím, výrobou terry sigilaty nebo sochařstvím. Původně se panenky vyvinuly z kamenných sošek, které představovaly ještě v době matriarchátu ženskost, a také podle toho měly uzpůsobené tvary. Velké boky, prsa a zvýrazněné břicho a klín, z důvodu symbolismu plodnosti. Postupem času začaly mít votivní- magický význam, který zastávaly jistě i v době, kdy byly používány už jako hračky. Nejstarší panenky z řecké pevniny pochází z Boitoie z 8. stol. př.n.l. Objevuje se tu nejprve zvoncový typ panenky s pohyblivými končetinami, které tvarově byly hodně podobné přádelnému vřetenu. Dále jsou známy busty ze 6.-5.stol. př.n.l. Tyto panenky měly velmi propracovaný obličej a hruď a také měly pohyblivé nohy a ruce. Jednotlivé oblasti v Řecku se výrobně odlišovaly. Například panenky vyráběné v Attice byly hodně zidealizované, zatímco například v Aigíně byly zase hodně individualistické a realistické. Památky máme z Tarentu, Théb, Tanagry, Myrinasu a z oblasti Černého moře. Původní panenky - idoly měly, jak už bylo řečeno, magickou moc, a napodobovaly buď bohyni Héru nebo Afroditu. Proto měly i tyto panenky zlaté náhrdelníky a řetízky, náušnice, náramky, vlasy vyčesané v bohatých účesech nahoru a často ozdobené korunkami nebo diadémy. V rukou měly často buď kytice nebo jablko. Ze 4. stol. př.n.l. známe panenky z Athén, Korinthu, Boiotie a opět z oblasti Černého moře. Pravděpodobně existovaly i voskové panenky, které nebyly moc veliké, ale zato praktické. Zde bychom mohli vysledovat stopu vedoucí k výrobě soch jako takových a to převážně bronzových, které se původně dělaly na voskovém jádře. Co se týká římských panenek, tak ty byly zhotovovány ze stejných materiálů, ale objevuje se i nový a tím byla skleněná pasta. Velmi důležitou roli hráli ve společnosti panenky divadelní, které sloužily jak pro dospělé, tak i v kašpárkovském divadle pro děti. Ze 4. - 3. stol. př. n.l. pochází hodně panenek také z Myriny, Tanagry a Théb. Slovo panenka pochází z latinského slova pupus nebo pupa. Nejvíce panenek máme z 5. - 4. stol. př. n.l.. Jak už bylo řečeno, představovaly buď děvčátko nebo také bohyni Heru nebo Afroditu. Děvčátka dostávala panenky hliněné, dřevěné nebo i jiné hračky k různým příležitostem. Ke svátku, narozeninám, k Novému roku, první dny v březnu, na Saturnálie 17.-23.12. nebo na rolnické svátky a slavnosti karnevalového charakteru. Nejstarší panenky pochází z Egypta. Byly to jednoduché dřevěné panenky z 3 .tis. př.n.l. a měly jen schématicky naznačený obličej, vlasy z hedvábných nebo vlněných pramenů nebo jen plátno protažené skrz dřevěný nebo hliněný otvor na vrcholku hlavy nebo byly jednoduše přilepeny. Takovéto panenky byly nalezeny převážně v dětských koptských hrobech ze 7. - 4. stol. Existovalo několik druhů panenek. Od těch nejednodušších až po složitější, které měly propracované ruce a nohy a děvčata je mohly usadit do libovolné polohy. Na některých vyobrazeních také vidíme, jak malé děvčátko drží svoji panenku na dlani a nebo ji má dokonce na provázku nebo řetízku přivázanou k zápěstí. Byla tedy neodmyslitelnou součástí dívčina života. Některé panenky, které se nám dochovaly pravděpodobně sloužily jako votivní dary, jelikož byly nejen nalezeny v hrobech, ale také jejich propracování a pečlivost výroby odpovídá tomu, že byly zasvěceny některým bohům. V hrobě, kde byla nalezena pravděpodobně votivní panenka, která ještě v ruce držela slonovinovou holubici, byl nalezen také lebes gamikos. Můžeme předpokládat, že to byl hrob nedávno zesnulé nevěsty, které byly do hrobu dány jí nejmilejší věci. Ale také nemůžeme zavrhnout jiný výklad, který tvrdí, že se mohlo jednat o věci pro panenku. Panenky ve starověku měly také svoje nádobíčko, nábytek a oblečení. Zkrátka jako dnešní panenky. Mezi další typy nádobí patřila např. hydrie, pyxis, oinochoe nebo lekythos. Objevuje se také mnoho nádob a hrnců různých tvarů, košíky s vysokými uchy a dokonce i jeden model "pece” s upečenými terakotovými koláči. Tato pec se otevírala dole na pravé straně a můžeme tam zřetelně vidět malé koláče. Dalším nádobím jsou různé svícny, naběračky, cedítka s dlouhou rukojetí, malé tácky a košíky plněné terakotovým ovocem, chlebem, atd. Co se týká nábytku, převládaly stoličky s kulatým nebo čtverhranným tvarem. Obvykle měly tři nohy, ale později měly čtyři a podobaly se více těm, které známe dnes. Židle s úchytkami a vysokými opěradly, pohovky s polštáři, nízké čtverhranné stolečky, malé bedýnky, kolébky pro panenky a mnohé další. Hračky si děti doma ukládaly do košíků nebo do skříněk. Ve chvíli, kdy dítě překročilo hranici dospělosti, obětovalo svůj košík s hračkami bohům. Dětem, které se tohoto věku nedožily, a nebylo jich vzhledem k vysoké úmrtnosti málo, dali rodiče hračky do hrobu nebo postavili i s košíkem nahoru na hrob. (Pověst hovoří o chůvě, která ve městě Korintu dala na hrob milovanému dítěti košík z hračkami a ten prorostl bodláky. Kombinace košíku s rozeklanými listy bodláku po obvodu inspirovala sochaře Kallimacha, který hřbitovem procházel, a vedla ho k vytvoření nové hlavice sloupů, kterou dnes známe pod označením korintská.) Dětská hra měla být předobrazem činnosti dospělých a přípravou na ni, takže starověká hračka je zmenšeným předmětem - nástrojem, užívaným dospělými, a tak je nejen svědectvím o životě antických dětí, ale i o životě v antickém světě vůbec. Děti si ve starověku hráli venku na dvorech, ulicích nebo na loukách. Hodně zábavy skýtaly i jednoduché předměty, kterých bylo všude kolem dostatek, jako například fazole, oříšky, mušle nebo kamínky. Házely se na stěnu tak, aby při odrazu dopadly na předem určené místo, rozhazovaly se do obrazců, které byly namalovány v písku a podle starověkých pravidel se sbíraly, házely se do jamky nebo do předem postavené nádoby. S těmito předměty a nebo dokonce i s drobnými mincemi se už ve starověku objevují hazardní hry, mezi které patří především sázení na sudá a lichá čísla. Mezi nejpopulárnější patřily hry s astragaly, kostičkami z nohou telat, koz nebo ovcí. Jejich tvar byl často napodobován různým materiálem, někdy i velmi drahým a vzácným. Vedle astragalů hliněných se nám dochovaly i zlaté a stříbrné, vyráběné ze slonoviny a polodrahokamů. Byly vyráběny dokonce i nádoby ve tvaru astragalů. Tyto kostičky - astragaly byly ukládány do pytlíčků nebo do váčků, které byly nahoře staženy šňůrkou. Tyto astragaly dostávali také děti jako školní odměnu. Velmi pěkné vyobrazení se nám dochovalo z Herkulánia, kde na mramorové desce jsou vyobrazeny tři dívky hrající si s astragaly. Je to kopie řecké malby z 5. stol. př.n.l. Princip hry byl v tom, že se astragaly buď vyhazovaly a chytali na ruce, nebo se házely na předem připravené podklady a body se sčítaly. Každá strana astragalu byla totiž jinak tvarována a měla tedy odlišnou hodnotu i název. Astragal má tvar protáhlého hranolu a proto nejčastěji padal na některou ze čtyř dlouhých stran, zatímco na ty úzké padaly jen výjimečně. Velká obliba astragalů souvisela také s tím, že byly používány jako amulety proti zlu. Bylo tedy časté nosit astragaly také jako amulety na krku, nebo se s nimi můžeme setkat i v hojném počtu v hrobech, do kterých byly vkládány po stovkách. Hra s astragaly nebyla ale jen dětská hra, ale zabývali se jí ve volných chvílích také dospělí. Oblíbená byla hra s oříšky, při níž vyhrával ten, kdo pustil ořech po ploché desce tak, že mu spadl mezi hromádku ořechů na zemi. Dívky si hrávaly s kostkami, které vyhazovaly a chytaly na vrch dlaně. Mezi další tzv. společenské hry patřily kostičky, které byly různě vyzdobeny a používalo se jich jako skutečných hracích kostek. Většinou byly vyráběny z kostí nebo terakoty, na stranách byly označeny písmeny, která zastupovala číslice od jedné do šesti (vyobrazení na černofigurové amfoře Exekiase z roku 540 př. n. l.: Achilleus a Aias hrají v kostky). Při dalších hrách se užívalo herních plánů a figurek nebo právě zmíněných hracích kamenů. Jen útržkovitě se nám dochovaly zmínky o hrách tzv. poleis (města), diagrammismos (linie), pět linií, dvanáct linií a další. Pravidla se nám dochovala jenom útržkovitě, takže můžeme předpokládat, že se jednalo o to, aby se dostaly všechny kameny co nejdříve do středu hracího pole a aby se podle pravidel odstraňovaly figurky protihráče, např. tím, že byla figurka obklopena figurkami druhého spoluhráče a tím pádem, byla daná figurka vyřazena ze hry. Tyto hry připomínají dnešní dámu nebo mlýn. Ve hrách kde se pouze pohybovalo kameny a neházelo kostkou, kde výsledek většinou závisel na šťastné náhodě, se muselo používat rozvahy a logického uvažování, což bylo velmi dobré pro dorůstající mládež. Hrací desky byly většinou vyráběny ze dřeva, figurky z hlíny nebo drahých materiálů jako bylo stříbro nebo zlato. Některé geometricky tvarované figurky mívaly také reliéfní výzdobu. I římské děti si začaly hrát s hračkami velmi brzy. Měly hliněné nebo dřevěné panáčky a panenky, figurky zvířat, které si často sami zformovali z hlíny nebo vosku. Oblíbenými hračkami byly různé vozíčky, do kterých se daly zapřáhnout třeba ochočené myšky. Na venkově nebo v menších městech se děti povozily často na větších vozech tažených zvířetem např. ovcí, kozou nebo i psem. Někdy se děti taky tahaly navzájem. Holčičky "šily” na panenky oblečky, hoši si stavěli domečky z písku. Řada dětí měla živé hračky, především různé ptáky (holuby, drozdy, špačky, slavíky, papoušky), psíky nebo ochočenou kolčavu. Děti poháněly obruče, malá kola, závodily v běhu hrály si na "koně”, když jeden chlapec nesl na svých ramenou druhého. Házely drobné kamínky na cíl, honily káču nebo hrály s míčem a zahnutými holemi. Oblíbené byly hry, v nichž se spojovala bystrost s vrozenou římskou zálibou pro sázku. Existovala hra "sudá-lichá”, kdy jeden chlapec držel v hrsti kamínky nebo ořechy a druhý chlapec musel hádat, jestli je tam počet sudý nebo lichý. Stará byla hra capita aut navia, která se dá srovnat s naší hlava nebo orel. Princip byl v tom, že se děti snažily uhádnout, jestli mince vyhozená do vzduchu padne na zem lícem, na kterém byla nejčastěji hlava císaře, nebo rubem, na němž byla lodní příď. Další hra se nazývala micatio digitis, kdy se jeden z hráčů snažil uhodnout počet prstů, které nakrátko druhý ukázal nebo říct správný výsledek násobení, které po římském způsobu naznačil druhý polohou prstů na obou rukách. Neodmyslitelnou hračkou římských chlapců byly ořechy. Těmito pochoutkami se nejen hrálo, např. strefování do jamky nebo na čáru, ale byly také odměnou pro vítěze. Mezi kolektivní dětské hry, napodobující činnosti dospělých, patřily např. hra na "maminku a na tatínka”, ale mnohem přitažlivější byl hry na vojáky, na úředníky, na soudy, na gladiátory, do "dobré” Římany a "zlé” barbary. Do Říma se samozřejmě s dalšími vlivy z jiných zemí a od různých národností dostávaly také různé dětské hry. Z Řecka to bylo např. houpání na provaze, houpačky, pouštění draka, z kolektivních her to byla hra "měděná moucha” ( dnešní slepá bába ), hra na "džbán”, kdy jedno dítě sedělo na jednom místě a muselo chytit jiné, které pobíhalo kolem něj a různě jej škádlilo. Hra, která také procvičovala chytrost a obratnost byla hra na "krále”, jak se nazýval vítěz různých testů, které bystřily mozek, ale dítě které neuspělo, bylo označeno jako osel.

Nemoci a smrt
Pohřbívalo se dvojím způsobem: do země nebo spálením. Děti mladší šesti let zpravidla byli pohřbívány nespálené. Řekové věřili, že mrtví jsou stále spojeni se světem, proto jim do hrobu dávali předměty denní potřeby a jim milé. Muži zbraně a vítězné ceny ze závodů, ženě zrcadlo, toaletní potřeby a šperky a dětem hračky. Zvláště byly oblíbeny štíhlé nádobky na olej tzv. lékythy. V rakvi mladičké athénské dívky bylo objeveno kolem těla 13 předmětů, mezi kterými byly nádobky, obětní košíčky, kulaté krabičky, panenka atd. Z dochovaných památek nemáme moc dokladů, co se týká nemocí dětí. Umělci si totiž samozřejmě toto téma nevybírali pro svá díla, takže se musíme spokojit pouze s náhrobními stélami, kde jsou děti vyobrazeny buď v podobě a stáří, ve kterém zemřeli a nebo se objevují na bílých náhrobních lékythech. Dochovalo se nám několik nápisů z náhrobních stél :

"Osud krutě oloupil tyto rodiče, ještě že díky umění jim zůstala vzpomínka. Sochař jim oživil milovanou tvář, ukazující jim dítě v obvyklém půvabu, kterého se tmavý dům Háda nemůže zmocnit. Navěky Mnesagora a Nikochares.”

"Hades, bůh neústupný, který nedbá na modlitby člověka, proč pro naše dítě Kallaischrose, není více života? Brzy si bude v Persefonině příbytku hrát s hračkami. Bolestný smutek nekončí, ale ty, náš chlapče, budeš stále s námi.”

Velmi často se na náhrobních lékythech objevovaly děti se svými domácími mazlíčky - psíkem, ptáčkem nebo s hračkami, mezi kterými můžeme rozpoznat balónek, chrastítka panenky nebo hrací karty. Děti se zobrazovaly, jak už bylo řečeno, v takovém věku, ve kterém zemřely, aby si na ně rodiče uchovali co nejvíce vzpomínek. V některých dětských hrobech v Athénách byly nalezeny také kosti ptáků, v jednom případě zavřené v malé černé pyxidě. To může dokazovat, že s dětmi byly pohřbívány nejen hračky, ale i jejich domácí mazlíčci. Bílé náhrobní lékythy, které byly stavěny na hroby, nám také dokazují, jak se zobrazovaly zemřelé děti. Často sedí na skále a natahují ruku k matce, který stojí opodál a dívá se smutně na dítě a druhou rukou směřuje k Cháronovi, který připlouvá na své loďce a tou odveze dítě do podsvětí. Děti většinou u sebe mají právě malé krabičky - pyxidy, ve kterých měly své nejoblíbenější hračky. Byly nalezeny také sarkofágy, které byly určeny pro děti. Usuzuje se tak podle velikosti, kde nejmenší byl pouhých 56 cm dlouhý. Na jedné vázové scéně se nám dokonce zachovala zmínka o tom, jak daný chlapec zemřel. Chlapec je pronásledován hadem a snaží se před ním uniknout. Při běhu otáčí hlavu, jednu ruku má nataženou a snaží se jakoby hada od sebe odehnat a ve druhé ruce drží něco jako kámen. Autor tohoto výjevu chtěl pravděpodobně sdělit, že chlapec zemřel na hadí uštknutí.

Odraz tématu dětí v umění
Děti se zprvu objevují v umění sochařském a výtvarném jako zmenšenina dospělého člověka. Děti jako takové, co se týká jejich správných proporcí, se objevují především v období helénismu, ze kterého se nám dochovaly sochy dětí. Helénismus reprodukoval množství starých prací z předchozích staletí s novým a půvabnějším přízvukem. Helénističtí sochaři zpodobovali staré téma mladého běžce, který si po závodě sedá, aby si vytrhl trn z nohy. Jiné téma, které se v helénistické době velmi často reprodukovalo, představuje hošíka zápolícího s husou v půvabném zápase, který vypadá jako parodie atletických scén předchozích staletí. Autorem byl pravděpodobně Boetha z Chalkedonu. Nejpoetičtějším a nejcharakterističtějším příkladem záliby v dětských tématech je sousoší z muzea na Kapitolu, zobrazující dvě líbající se děti identifikované jako Eros a Psyché, pocházející ze 3. stol. př.n.l. Originál se nám nezachoval, ale existuje mnoho replik. Toto sousoší bylo také označováno jako Dafnis a Chloe, nebo jako Objev polibku. Mezi další díla patří např. detail Sousoší Nilu, které je výstižnou ukázkou umění alexandrijské školy a nesmíme také opomenout Laokóna s jeho syny. Zpodobnění dospívajících dětí může vidět nejenom v sochařské výzdobě jako byly kúroi a kóre, ale také karyatidy a telamoni. Kóre, jako "dívčí socha” většinou urozených athénských panen, které tkaly pro Athénu o Panathenájích slavností roucho " peplos”. Tento úkol, ukládající vybraným dívkám , kterým se říkalo "ergastinai”, panenskou čistotu a přísnou životosprávu, byl pokládán pro jejich rodiny za velkou čest. Kóre byla stojící nebo sedící oblečená dívka. Karyatidy, což byly podpůrné sloupy v podobě dívčích postav, můžeme nalézt na Erechteionu nebo u pokladnice ostra Sifnos v Delfách. Kúros byl ztepilý, ušlechtilý mladý muž. Byla to socha stojícího nahého mladíka. Tyto sochy se většinou stavěly na hroby a měly obrazně představovat mrtvého, ovšem bez individuální podoby. Téma dětí se objevuje také v mytologii. Z ní známe mnohé příběhy, kde hlavní úlohu má právě dítě. Mezi nejznámnější mytologické děti patří: Ganymedes, Ikaros, Astyanax, Ifigenie, děti Niobé, děti Medey a další.

Seznam použité literatury:

Schmidt, Eva. Spielzeug und Spiele der Kinder im klassischen Altertum, Meiningen: 1971 Klein, E. Anita. Child life in Greek art, New York: Columbia university press, 1932 Bouzek, Jan, Ondřejová, Iva. Periklovo Řecko, Mladá Fronta: Praha, 1989 Flaciliere, Robert. Život v době Periklově, Odeon: Praha, 1959 Hošek, Radislav, Marek, Václav. Řím Marka Aurelia, Odeon: Praha, 1992 sbor autorů. Slovník antické kultury, Svoboda: Praha, 1974 Svoboda, Ludvík, Varcl, Ladislav, Vidman, Ladislav. Encyklopedie antiky, Academia: Praha, 1973 Plutarchos, O lásce, 750 D, přel. Z.K. Vysoký, str. 12. Plutarchos, O lásce, 752 A, přel. Z.K. Vysoký, str. 18-19 Aischylos, Oběť mrtvým, v. 749-760, přel. V. Šrámek ve výboru Řecká dramata, Praha 1976, str. 89 Aristofanes, Ptáci, v. 1282. Ferdinand Stiebnizt, Řecká lyrika Plutarchos, Lykurgos, 16, 4. Plutarchos, Lykurgos, 16, 10-11, přel. R. Mertlík, str. 87-88 P.Roussel, Sparte ( 1939 ), str. 61-62. Plutarchos, Lykurgos, 14, 4, přel. R. Mertlík, str. 84 Platón, Prótagoras, 325 c-e, př. Rf. Novotný, Praha 1939, str.22 Aristofanes, Oblaky, v. 878-881, přel. J. Šprincl, str.55

Čtenost článku: 76965

<<zpět