Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> římské provincie

Úvod do provincií

11.09.2004 - Jiří Chlubný

Latinské slovo "provincia" původně označovalo funkci či poslání svěřené úředníkovi. Od roku 227 před n.l. označuje také dobyté oblasti ležící mimo Itálii a spravované dotyčným úředníkem. Již dříve však Řím získal území mimo území Apeninského poloostrova, a tak za počátek provinciálního systému můžeme považovat rok 241 před n.l., kdy Řím po konci první punské války získal ostrov Sicílii. Deset let poté následovaly Sardinie a Korsika a později desítky dalších území.

Jak provincie vznikaly? Po vítězném tažení se vítězný vojevůdce poradil se senátem a spolu s týmem deseti senátorů ustanovil status provincie v dokumentu zvaném lex provinciae (zákon, řád provincie). V něm se snažil maximálně dbát na místní specifika hlavně v oblasti práva. Veškerá práva na území dobyté provincie záležela na vůli Říma, který časem mohl za odměnu dávat privilegia. Největší přízni římské správy se těšila nejlidnatější a ekonomicky nejdůležitější města.

Správci provincií byli původně konzulové nebo praetoři (nebo jejich zástupci), ale roku 81 provedl Sulla reformu a provincie pak spravovali bývali konzulové (prokonzul) a bývalí praetoři (propraetor). Byli jmenováni senátem většinou na pětileté funkční období a provincii si losovali. Kamenem úrazu bylo to, že správci ani jejich pomocníci nedostávali žádný plat (kromě cestovného do provincie), a tak jim peníze i ostatní potřeby musela obstarat sama provincie. Samozřejmě se našla celá řada úplatných a hrabivých správců, kteří svého postavení hrubě zneužívali. Nejproslulejším takovým správcem se stal sicilský Gaius Verres. Tento propraetor se stal roku 73 před n.l. správcem první římské provincie a začal se neslýchaně obohacovat na úkor provincie i samotného státu. Takto do roku 71 před n.l. nahrabal asi 40 milionů sesterciů a Sicilané na něj podali žalobu, kterou měl podat řečník Cicero. Verres nakonec pod tíhou obvinění odešel do vyhnanství a založil tak Ciceronovu slávu. Roku 43 před n.l byl proskribován Marcem Antoniem.


Správci odjížděli do provincií za doprovodu svého kvestora, legátů a dalších podřízených úředníků. Měli svrchovanou moc (imperium), a proto veleli vojsku, řídili výši výběru daní a vynášeli veškeré rozsudky. Obyvatelé provincie byli povinni platit daně a byli zatíženi i dalšími povinnostmi, které správce stanovil více méně podle svého uvážení. Žádné hranice, do jaké míry se má provincie ožebračovat, stanoveny nebyly.

Dalším velkým problémem provincií se stali publikáni, tedy soukromí výběrčí daní, zpravidla z třídy jezdců. Tito muži si mohli za paušální poplatek od státu koupit právo vybírat daně a cla. Není asi třeba dodávat, že se snažili vydělat co nejvíc, a tak odírali provinciály až do dna. Pomáhali si i takovými novátorskými metodami jako jsou exekuce. Byli silně nenáviděni a za principátu byl jejich úřad zrušen ve prospěch městských orgánů.

Za tohoto stavu správy provincií římská pověst u domorodců značně trpěla. S kritikou tohoto statutu začal Cicero, který prohlásil: "Těžko se dá, občané římští, vypovědět, jak urputně nás nenávidí národové provincií pro bezohlednou zvůli a křivdy těch, které jsme k nim posílali jako správce." Nezbyl však už čas na žádné změny, i kdyby je Cicero prosadil - republika se zhroutila a vládu přebral druhý triumvirát a později samotný Octavianus Augustus. Od jeho doby je třeba rozlišovat dva druhy provincií - zcela pacifikované provincie senátorské (správce dosazuje senát) a pohraniční nebo neklidné provincie císařské (správce určoval císař), kde se musely zdržovat posádky vojska. Zvláštnímu režimu se těšil Egypt - pro svoje obilí, politický a hospodářský význam. Spravoval ho císařský prefekt vybraný přímo císařem z jezdeckého stavu. Senátoři měli bez povolení vstup do Egypta zapovězen.

Augustus také učinil další reformy ve správě provincií, které měly zlepšit životní podmínky. Velmi důležité bylo to, že začal správcům platit stálé platy, které měly zabránit nejhorším výstřelkům úplatnosti a hrabivosti. Rovněž daňový systém byl uspořádán k větší spokojenosti domorodců a provincie začaly za principátu značně rozkvétat. Obyvatelé císařských provincií nově obdrželi právo předložit své stížnosti přímo vládci. Každoročně byli oprávněni sestavit seznam pochval i výtek na adresu správce a císař se jimi obyčejně také zabýval.

Po Augustovi se říše nadále rozšiřovala. Na konci republiky měla 30 provincií, za Augusta už 45 a počet stále rostl. Vůbec největšího rozsahu říše dosáhla za císaře Traiana, kdy získala provincie Arabia, Dacia, Armenia, Mesopotamia a Asyria, většinou však jen krátkodobě. V celém impériu tak žilo 130 milionů lidí. Prosperita provincií dosáhla ve druhém století n.l. vrcholu, což v sobě neslo i jisté nebezpečí - provincie se staly téměř soběstačnými, což představovalo nebezpečí pro jednotu říše. Od roku 212 a Caracallova výnosu Constitutio Antoniniana podléhaly všechny provincie přímo císaři a všichni lidé (ne otroci) se stali římskými občany, což mělo posílit jednotu impéria - to se ovšem ne zcela podařilo. Až Diocletianus provedl nutnou správní reformu. Zvýšil počet provincií zmenšením jejich území z asi padesáti na 101. Nadřazenými správními celky se staly diecéze, kterých bychom našli třináct, každou pod vedením vikáře. Diecéze pak podléhaly čtveřici prefektur (Itálie, Galie, Illyrie a Orient). Ani tato reforma však římskou říši nezachránila a s jejím pádem končí i provinciální systém.

Čtenost článku: 8835

<<zpět