Společnost

Saturnálie

23.12.2013 - Jiri Chlubny

Vánoční doba je tu a s ní i dobrá příležitost si připomenout, odkud dnešní podoba Vánoc vychází a jak Saturnálie slavili Římané.

 

Kvapem se nám blíží doba Vánoc a přilehlých svátků a je dobré při té příležitosti připomenout, jak se s tímto obdobím roku vypořádávali Římané. Snad nás překvapí, že pojetí konce dnešního roku (Římané zpočátku začínali nový rok až začátkem března a k dnešnímu pojetí přestoupili až v roce 153 před n. l.) bylo až nečekaně podobné. Saturnálie byly totiž do té míry populárním pohanským svátkem, že nastupující křesťanství jej nezrušilo, ale pouze na něj naroubovalo příběh o narození Ježíše Krista a základ svátku zůstal stejný - a to až do dnešních dní.

Saturnálie však původně byly výsostně pohanskou tradicí a jejím účelem bylo, jak již název lehce napovídá, uctění boha Saturna. Toto božstvo mělo pro účely slavení svátku tu úlohu, že bylo patronem zemědělců a jimi vydobyté hojnosti a byl to Saturn, kdo měl vládnout v době zlatého věku, kdy lidé v Latiu měli obecný dostatek a byli si také všichni sociálně rovni. Jak vidíme, komunistické vize také nejsou vynálezem moderního věku.

Kdy se římské Saturnálie slavily? Vzhledem ke složitému vývoji římského kalendáře na to neexistuje jednoduchá odpověď, dnes to máme přece jen snadnější. Prvotní Saturnálie se za republiky a snad ještě za království slavily šestnáct dní před lednovými Kalendami (ante diem XVI Kalendas Ianuarias), neboť svátek se připomínal jako výroční pro chrám Saturna na Foru Romanu (jeho trosky jsou zde dodnes, sloužily jako aerarium neboli státní pokladna) a měl se slavit od roku 497 před n. l., či patrně ještě dříve. Saturnův svátek spadal do kalendáře jako dies festus, tedy čistě nepracovní svátek věnovaný božstvu. 

Gaius Iulius Caesar provedl reformu kalendáře, která přiblížila římský kalendář dnešnímu a posunula také kvůli vložení dvou dní Saturnálie na 17. prosinec, který je svátku nejčastěji připisován. Délka trvání se postupně z jednoho prodlužovala a znovu zkracovala na tři až sedm dní, zpravidla podle postoje panovníka k dlouhým soudním prázdninám či obecné zábavě. K oslavě Saturna tak přistoupila také oslava bohyně Ops, Saturnovy manželky (19.12.) a Dies Iuvenalis (21.12.).

Původní Saturnálie čítaly některé řecké prvky, ostatně lze celkem odůvodněně předpokládat, že celý svátek ideově vychází z řeckých vzorů, konkrétně z tzv. Kronií. Po katastrofální porážce římské armády Hanibalem v bitvě u Trasimenského jezera roku 217 před n. l. však vzniklo hnutí, vidící za neslavnými výkony římských legií v této době hněv bohů, který měly vyvolat řecké vlivy v kultu bohů. Proto svátky, mezi nimi i Saturnálie, byly oklestěny na čistě římskou záležitost a takto byly slaveny prakticky až do pohlcení křesťanstvím na státní i soukromé úrovni. V případě Saturnálií se to projevilo tak, že podle Livia byla zavedena veřejná hostina na Foru.

Přestože jsou Saturnálie dobře známým svátkem (dokonce je zná i Word ;-)), přesnou podobu státního ritu neznáme. Jisté je, že probíhaly oběti v Saturnově chrámu, kněží hodovali v přítomnosti boha a na Foru Romanu se konala veřejná oslava, ovšem více toho spíše tušíme a pro dnešní Vánoce je to stejně nepodstatné, právě tyto části římské tradice konflikt s křesťanstvím pochopitelně nepřežily. Naopak dobře známou je tradice volby krále Saturnálií, kterou mezi jinými měl vyhrát (a v mnoha historických románech ji také vyhraje) císař Nero. Tento tzv. rex bibendi (král popíjení) měl svůj průvod, jehož členové museli plnit královy pokyny, často značně zlomyslné. 

Soukromá část Saturnálií byla právě tou částí, která z nich udělala velmi populární svátek po celém impériu: přátelé si rozdávali dárky, atmosféra se patrně poněkud podobala karnevalovému jiskření, na veřejnosti se mohly hrát hazardní hry (a také se ve velkém hrály, což jindy bylo omezováno či přímo zakazováno) a zřejmě nejznámější aspekt Saturnálií spočíval v tom, že páni měli obsluhovat své otroky a patroni své klienty, byť toto se většinou odehrávalo v reálu spíše tak, že otroci i páni jedli společně z jednoho stolu a otroci mohli ležet na lehátkách a hovořit s pány či je dokonce i kritizovat. Samozřejmě záleželo na jednotlivci, jak moc nechal popudit uzdu, jakkoliv co se stalo o Saturnáliích, mělo zůstat zapomenuto. 

K tomu všemu se pochopitelně také razantně pilo a velké procento populace nosilo frygijské čapky, jejíž nošení vyjadřovalo svobodu nositele, byť mnohdy jen dočasnou, právě pro tento svátek. Bylo zakázáno nosit honosné tógy a tak lidé chodili ve volných neformálních oděvech, často bohatě barevných. Ve velkém se také obětovala selata, která byla ideální obětinou pro zemské božstvo.

Pokud tedy tento svátek maximálně zjednodušíme, dnešním viděním šlo o jakýsi mix Vánoc a Silvestra. Proč je však Římané slavili tak vehementně? Jistě proto, že jim vůbec nevadila atmosféra všeobecného uvolnění, nevázanosti, veselí a uvolnění sociálních rolí. Na spirituální úrovni však měly Saturnálie poněkud jiný význam.

Na celém světě se v době zimního slunovratu konají slavnosti, které jsou nejčastěji spojeny se symbolikou trvajícího světla. V evropském prostoru se můžeme setkat s podobnými oslavami u Řeků, Keltů (21. prosince či kolem tohoto dne, uctívání Tanise), židovské Chanuky, případně babylonské tradice založené prý královnou Semiramis, která svého syna nechala oslavovat jako boha světla Baala. Tato tradice má mimochodem k dnešním Vánocům asi vůbec nejblíže - vedle zmíněné symboliky světla se také pekly obrazy Semiramis se synem v náručí a spolu s dalšími sladkostmi a ovocem se věšeli na stromy, byť jistě ne jehličnaté. Oslavy v době zimního slunovratu spojené se světlem jsou tedy opravdu světovou záležitostí. 

V římském případě šlo o předávání si hořících svící (cerei), jež asi měly symbolizovat trvající světlo či snad teplo v zimních dnech a symboliku plamene s významem nejen světla, ale i naděje a radosti. Odsud pak není daleko k dnešní tradici, kdy svíce patří k celému prosinci v různých podobách. O poznání složitější, přesto však možný, je výklad další vánoční tradice. Dnešní vánoční ozdoby měly nahradit neméně roztomilou tradici rozvěšení lebek lidských obětí, které snad kdysi byly součástí římských Saturnálií. Lebky později Římané vyměnili za masky, masky za malé sošky z pálené hlíny (sigillaricia) a ty za kulaté vánoční ozdoby. Snad.

Křesťanství si, jak jsme zmínili na počátku textu, vánoční svátky přivlastnilo spojením Saturnálií s tradicí narození Ježíše Krista. První zmínku o tomto dění máme k roku 204, ačkoliv ještě o sedm desítek let později Římané založili ke stejnému datu oslavy kultu Neporazitelného Slunce (Sol Invictus, opět stejná symbolika). Ty neměly dlouhého trvání, nicméně na soukromé úrovni dávání dárků se římská tradice udržela dodnes a řada dalších vánočních zvyků má patrné římské tradice.

Máte-li tedy z vánočního shonu morální či regulérní kocovinu, neděste se - je to v zásadě celoevropská tradice už po nejméně dvě tisíciletí a dnes už alespoň nemusíme rozvěšovat lidské lebky. A můžeme na římskou tradici navázat aspoň v tom, že ti se na tyto svátky vyloženě těšili, jak zachytili třeba Catullus, Petronius nebo dokonce i Seneca, avšak i opačné názory mají své vzory v antice - Saturnálie nesnášel třeba Plinius. Tak jako tak přeji všem čtenářům Io Saturnalia!

Zdroje:
http://neviditelnypes.lidovky.cz/historie-vanoce-nebo-saturnalie-daq-/p_spolecnost.aspx?c=A121224_181612_p_spolecnost_wag  
http://en.wikipedia.org/wiki/Saturnalia  
http://www.castraromana.cz/Saturnalie.html  
http://penelope.uchicago.edu/~grout/encyclopaedia_romana/calendar/saturnalia.html
http://www.simpletoremember.com/vitals/Christmas_TheRealStory.htm
rozcestník http://ancienthistory.about.com/od/saturnalia/

 


 

Čtenost článku: 4809

<<zpět

Vaše názory: