Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> Římské císařství

Herakleios

21.04.2014 - Jiri Chlubny

Říši bezmála celou ztratil, Konstantinopolis byla obležena z východu i západu, po osmnácti letech válčení ji znovu obnovil a pak ji opět třetinu ztratil. Jak vidno, život císaře Herakleia nebyla žádná telenovela, ale pořádně akční film. Herakleios je velkou postavou jak zrozenou pro antické tragédie. Seznamte se i vy s jeho osudem.


Úvod

Existuje celá řada římských, západořímských i byzantských císařů s pohnutým životním osudem a dramatickou vládou. Opravdu ale jen málokdo může v obou těchto imaginárních disciplínách konkurovat Flaviu Herakleiovi, který svoji třicetiletou vládu zahájil v době, kdy Byzanc byla na konci sil, dovedl ji zpátky na vrchol a nakonec otevřel cestu, která vedla k pádu Byzance.


Je samozřejmě otázkou, do jaké míry počítat Herakleia ještě mezi panovníky antické doby, neboť sedmé století je dobou, které do antiky tradičně nepočítáme. Přesto však v byzantských reáliích šlo ještě skutečně o antickou dobu, kdy pokročilí potomci starého Říma bránili své hranice proti barbarům, kteří se z chabnoucí říše snažili ujmout, co se dalo. Konečně i nepřátelé na východě, Peršané, vycházeli stále z antické doby. Přesto však právě za Herakleiovy vlády povstali nepřátelé noví, typičtí už pro středověk - muslimové a Slované. Konečně právě tento císař zahájil odluku Byzance od latiny směrem k řeckému jazyku, což je také důležitý milník pro alespoň základní hledání hranice mezi antickou a středověkou Byzancí. Proto berme dobu císařovy vlády jako terminální pro Antiku a do dalších byzantských dějin se souvisleji pouštět nebudeme. Prozatím...


Flavius Herakleios se narodil roku 575, v době, kdy vzepětí Byzance za Justiniana bylo již minulostí a ukazovalo se zcela jasně, že intenzivní politika výbojů není ufinancovatelná a kdy začínala epocha, kdy se Byzanc snažila dlouhá staletí držet území, která považovala bytostně za svá, tedy hlavně Malou Asii a Balkán, společně s některými územími na Blízkém Východě a exarcháty v Itálii a Africe. Tento geograficky nepříliš homogenní útvar roztažený po obrovské ploše Středomoří a posílený navíc držbou území v předaleké Hispánii samozřejmě trpěl útoky sousedů a centrální řízení obrany bylo věcí nesmírně složitou.


Rovněž vnitropolitická situace Byzance nebyla zdaleka optimální, když vedle uzurpací bojovala také s nejednotou náboženství a zvenčí se chystal poslední velký nápor perské říše, který se změnil v bezmála třicetiletou válku, která bezmála zlikvidovala obě říše a pojala obrovskou plochu bojových operací. Ovšem zpátky na začátek.


Nástup k moci

Herakleios byl již svým původem voják, jelikož jeho stejnojmenný otec patřil mezi nejvýše postavené byzantské velitele. Pro Herakleiovu kariéru je klíčové to, že jeho otec byl vyslán do severní Afriky, aby vedl kartaginský exarchát, což byla díky své odlehlosti do značné míry separovaná správní jednotka Byzance. V roce 602 byl právoplatný císař Maurikios sesazen převratem, který vedl velitel balkánské armády, uzurpátor Fokás. Tento puč měl pro Byzanc vážné následky. Fokás proti sobě postavil nemalou část vlivných senátorských kruhů, což by on osobně jistě přežil. Vážnější ovšem bylo, že převrat vzali Peršané jako zamínku k obnovení válečného stavu s Byzancí a to ve stejné době, kdy se začali hýbat také Avaři a Slované na Balkáně. Válka započatá roku 602 pak trvala více než 25 let a pojila se úzce právě s vládou Herakleia.


O tom, že uzurpace vyvolává další uzurpace, jsme se v římských dějinách mohli přesvědčit mnohokrát, nejjasněji snad v období tzv. třiceti císařů. Není proto divu, že odlehlý kartaginský exarchát si nejen začal žít vlastní život, ale také pošilhávat po dalších územích. Roku 608 se Herakleiův otec formálně jmenoval samostatným vládcem kartaginského exarchátu a vyslal oddíly, které k němu měly připojit Egypt, obilnici pro severní část říše. To se skutečně podařilo, přičemž ve stejně době ale postupovali také Peršané a centrální obrana tak byla dále tříštěna.


Vzbouřenci záhy obsadili vedle Egypta také Kypr a Sýrii a začali budovat loďstvo pro výsadek v centru říše, kterému měl velet mladší Herakleios. Ten skutečně po plavbě se zastávkami na Sicílii a v Řecku posílen novými stoupenci v září 610 vylodil svá vojska u města Abydos nedaleko Konstantinopole. V metropoli vypukly pouliční boje, které rozhodla zrada císařovy tělesné stráže a její kompletní přesun do Herakleiova tábora. Fokás byl dopaden a 5. října 610 popraven, poté co svého nástupce stihl ještě urazit. Tento den byl vůbec pro Herakleia poměrně rušný, stihl se ještě oženit a nechat korunovat, což je asi nejlepší důkaz toho, že jeho postavení toho dne ještě mělo daleko k jistotě.


Počátek Herakleiovy války s Persií - defenziva

Roku 610 tak po převratu začal Herakleios psát léta své vlády. O tom, jaké dědictví si nový císař vybojoval, si nemusíme dělat velké iluze. Největším trnem v oku byli Peršané. Velkokrál Husrav II. se rozhodl využít období rozbrojů v byzantské společnosti, rozdělení náboženských poměrů i mocenských otřesů a zahájil vojenskou kampaň, která mohla skončit obnovou Persie v achaimenovských hranicích. Peršané obsadili část byzantských pevností v Mezopotámii a Arménii a návrh na mírová jednání vyřešili tím, že vyslance zabili. Pro Byzanc začala válka na život a na smrt.


Herakleios čelil na východě obtížné situaci zvláště proto, že neměl čas ani moc sesadit Fókovy vojevůdce, přičemž jeho vlastní bratr dokonce velel celé východní armádě a jeho záměrem rozhodně nebylo nadšeně poslechnout nového císaře a vraha svého bratra, ba naopak v zimním ležení plánoval tažení na Konstantinopol. Byl však zavražděn vlastními vojáky a na jeho místo byl dosazen císařův bratranec Niketas, tentýž muž, který obsadil při převratu Egypt a Sýrii, a Priskos, který velel císařské gardě, která přešla k novému císaři během bojů v Konstantinopoli.


Roku 612 vyslali Peršané vojska do Sýrie a Malé Asie, aby pokračovali ve svém náporu na západ. Syrská kampaň dospěla k bitvě u Emesy (dnešní Homs), která skončila nerozhodně a na nějaký čas zastavila perský postup. Rovněž perský úder do Malé Asie zamířil do prázdna, když vojevůdce Šáhén sice dobyl kapadockou Kaisareiu, nicméně byl v ní obklíčen Priskem a držen téměř rok v obklíčení. To, že se Šáhénovi nakonec podařilo uprchnout do Arménie a s vojskem se rovnalo porážce, po které byl Priskos odvolán a do čela armády se postavil poprvé po dvou stoletích osobně císař. Kampaň roku 612 tak nikam nevedla.


Rok 613 přinesl boje hlavně v Sýrii a ani tentokrát se Byzantincům nedařilo. Byli poraženi ve velkém střetu u Antiochie a toto velké město i s okolím padlo do perských rukou, čímž se blízkovýchodní držení Byzance rozdělila ve dví. Pokus o obrannou bitvu v Kilikijských branách se také nesetkal s úspěchem a Peršané si tak otevřeli cestu do Malé Asie. Ještě na podzim si perský vojevůdce Šáhrvaráz začal razit cestu do Palestiny, dobyl Damašek a roku 614 také Jeruzalém. Herakleios tak ztratil Sýrii a Palestinu a s nimi i tamní obrovské zdroje vzešlé z obchodu. A válka se dala financovat ze zásob jen velmi krátkou dobu. O stavu veřejného mínění asi nejlépe svědčí mince z této doby s ražbou Deus adiuta Romanis ("Bože, pomoz Římanům"). A mělo být hůře, mnohem hůře.


Ztráty v exarchátech a na Balkáně

Aby bylo štěstí císaře dokonalé, začaly se dít věci také v dalších územích v západní části říše a rovněž ty nevěštily ohledně budoucnosti Byzance nic dobrého. Roku 615 obsadili Vizigóti Cartagenu a další části iberského exarchátu, to však pro Byzanc byla dávno ztracená varta a tato ztráta neměla vážné důsledky. V Itálii vojáci zabili exarchu, ale novému se podařilo situaci s vypětím sil uklidnit. Tragická však byla situace na Balkáně a to muselo Konstantinopol zajímat mnohem více.


Balkánské posádky stály v sedmém století stále na stejných základech jako ve třetím století. Systém pohraničních pevností hájil zázemí, v němž se ovšem skrývala také mnohá silně opevněná města. K opevnění je ovšem třeba vojáků a ty Herakleius potřeboval akutně na východě, proto dlouhodobě oslaboval dunajskou hranici. Toho využili Slované a Avaři a drancovali celé území Balkánu včetně Peloponésu, přičemž se jim do rukou dostala mnohá města jako Salona, Naissus nebo Serdika. Řádění barbarů pokračovalo i v dalších letech, roku 618 byla obležena Soluň a to ještě nemělo být všechno.

 

Po svých vítězstvích v roce 613 nespali samozřejmě ani Peršané. Po dobytí Jeruzaléma pokračovali dále na jih do Egypta, úhelného kamene římské politiky od Caesarovy doby. Niketas bránil zemi dobře, nicméně nakonec byla asi roku 619 za těžkého masakru ztracena Alexandrie a o dva roky později i celá provincie, přičemž zbytek posádky uprchl na Kypr. Další perské vojsko vedené Šáhénem vstoupilo do Anatolie, vyplundrovalo ji a postoupilo dokonce až do Chalcedonu, který leží na asijské straně průlivu, doslova na dohled od Konstantinopole. Chalcedon byl tak roku 616 osazen perskou posádkou. To, co bylo ještě před pěti lety nemyslitelné, se stalo realitou - Konstantinopol stála na dohled nepřátelským vojskům na východě i na západě, ztratila obrovské území a po vojenské síle byla bezmála veta. Není tedy divu, že se císař pokusil vyjednat mír s perským velkokrálem, ale byl odmítnut. Byzantská říše se i na diplomatickém poli stala jablkem, které je nutno jen zvednout ze země. Jak se asi perský král cítil o pouhých dvanáct let později, když vojska Byzance stala před jeho hlavním městem a musel žádat o mír?


Je velkou otázkou, proč v Byzanci nedošlo k tomu, co se přímo nabízelo a co se také mnohokrát stalo - násilnému sesazení dosud těžce neúspěšného panovníka. Snad byla situace opravdu natolik zoufalá, že se nenašel nikdo dostatečně troufalý, snad měl císař pevně v rukou mocenské nitky v hlavním městě, ale jediný pokus o uchopení moci provedl exarcha v Itálii a toho zabili samotní jeho vojáci.


O tragičnosti situace pak asi nejlépe vypovídá to, že císař prý uvažoval o opuštění Konstantinopole a útěku do Kartága, což by pro něj i říši mělo nepochybně fatální důsledky. Emigraci však císaři rozmluvil patriarcha Sergios i první nadějné okamžiky dosud značně trudné války.


Byzantské oživení

Situace se však na počátku dvacátých let dále zhoršovala. Balkán se stal už pravidelným terčem nájezdů a bylo jen štěstí, že barbaři neovládali dobře obléhací techniku a taktiku. Peršané pak vedle dokončení dobytí Egypta pokračovali také v náporu do Malé Asie, kde sice obsadili Ankyru (Ankara), ale jinak jim byl kladen široký lidový odpor, takže území nastálo neobsadili. Peršané nicméně vybudovali středomořské loďstvo a obsadili Rhodos, další krůček na cestě k metropoli. 


Herakleios samozřejmě neseděl v metropoli se založenýma rukama. Rozhodl se, že prioritou bude i nadále válka s Peršany a opakovaně se pokusil uzavřít mír s Avary. To se mu sice podařilo, samozřejmě za značnou cenu, ale Avaři mír nedodržovali. Císař však potřeboval klid aspoň na jedné hranici za každou cenu, takže mírová jednání se opakovala, ačkoliv jednou málem skončila císařovým únosem. Roku 622 se pak císař osobně vydal do Anatolie, aby provedl restrukturalizaci, doplnění a výcvik vojska rozptýleného po zimních táborech. Vedle toho se pokusil také pozvednout morálku vojska, jednak osobní přítomností, jednak tím, na co byzantští vojáci vždy slyšeli - náboženskými relikviemi. Konečně morálka se zvedala sama od sebe, neboť perské řádění na nepřátelském teritoriu rodilo touhu po pomstě. Všechny tyto změny nakonec přinesly alespoň nějaké ovoce, když Byzantinci na konci podzimu 622 ukončili tažení těžkou porážkou Peršanů někde na východě Malé Asie. V boji přálo císaři štěstí - pokus Peršanů o ukrytí přepadových oddílu v terénu byl prozrazen a tyto voje se samy ocitly v pasti, ženouce do zkázy i své druhy. Herakleius se pak musel vrátit do metropole, aby čelil další avarské hrozbě, ale touto kampaní zachránil pro říši Anatolii, který se záhy měla stát místem, odkud pocházely vládnoucí vrstvy dalších generací a vynikající vojáci. A měl to být teprve počátek dalšího směřování kampaně, neboť Herakleios razil ofenzivní variantu postupu proti špatné situaci a snažil se boje přesunout do Persie.


Rok 623 strávil císař řešením záležitostí s Avary a Slovany, ale příštího roku se opět vypravil na východ, když sesbíral vojsko, které mělo mít 120 000 mužů, ačkoliv v reálu to asi nebyla ani polovina. Přesto jde o fascinující důkaz byzantské síly i v jejím úpadku. Císař vytáhl do Arménie a vyplenil kraje spadající tradičně do perského vlivu, přičemž perský velkokrál se rozhodujícímu střetu vyhnul a ani Herakleios neměl dostatek sil a logistiky k vpádu do samotné Mezopotámie, což se snažil napravit během zimování v převážně křesťanských krajích pod Kavkazem.


Rok 625 se pak nesl v pokusu perského velkokrále zastavit římský postup. Husrav vyslal proti císaři tři vojska, která byzantskou armádu vmanévrovala do strategicky složité situace hrozící obklíčením a zničením vojska. Herakleius ovšem využil rozdělení perských sil a dvě z nich porazil na stejném bojišti poblíž jezera Van, kde se perské síly chtěly spojit k rozhodující bitvě. Kampaň dále pokračovala na bojištích kolem vnitrozemského jezera, kde Herakleios sbíral vítězství, mimo jiné i v nečekané noční bitvě. Perští generálové začali propadat malomyslnosti, nikoliv však velkokrál, který vytáhl do kampaně pro příští rok další nečekaný triumf.


Obléhání Konstantinopole

Husrav se spojil s Avary, sesbíral částečně i násilím další početná vojska. Velitel Šáhén dostal za úkol blokovat byzantskou východní armádu, zatímco jeho kolega Šáhrvaráz protáhl Malou Asií ke stále obsazenému Chalcedonu, aby počkal na Avary a zahájil obležení Konstantinopole. Pád metropole by samozřejmě pro Byzanc byl fatálním úderem, na druhou stranu město hájily theodosiánské hradby, div pozdní antiky a hlavně 12 000 mužů pod vedením magistra militum Bona. Sám císař se vydal v čele menšího oddílu na Kavkaz, kde by byl v případě pádu Konstantinopole beznadějně odříznut. Císařův bratr Theodoros vedl polní východní armádu a část sil se přesunula do metropole hájit hradby.


Šáhén, který nás provází po většinu persko-byzantského konfliktu, nezačal kampaň roku 626 právě šťastně, když jej Theodoros porazil někde v Anatolii a zlomený a nemilostí postižený vojevůdce po čase zemřel. To by však bylo lhostejné, kdy Konstantinopol padla.


Město se nenacházelo v závidění hodné situaci. Počet obránců byl dán na 12 000 vojáků, kteří čelili přibližně sedminásobné převaze Avarů a Slovanů, kteří mohli být z opačné strany Bosporu podpořeni ještě Peršany, pokud by se je podařilo přeplavit. Avaři také překvapivě disponovali značným množstvím obléhacích strojů. Devizy obránců? Obléhací stroje neovládali zkušení lidé, obránci se řadili k elitním složkách jízdních složek armády a patriarchovi Sergiovi se podařilo vzbudit náboženské nadšení pro boj s pohany, což významně posílilo morálku města. Bylo také zřejmé, že obléhající vojska nevydrží ve svém tlaku dlouho kvůli logistickým tlakům. Muselo se jen vydržet.


Bonos jako velitel obránců pojal obležení v dobrém duchu. Jeho vojska na hradbách bez znatelných potíží odolávala nájezdům a námořnictvu, ještě nevybavenému řeckým ohněm, se podařilo zničit jak slovanskou, tak i perskou flotilu. Pozemní síly se tak nemohly spojit a obležení se dostalo do slepé uličky, načež bylo rozpuštěno.

 

Pád Persie

Konečně i císař, přestože si zvolil zdánlivě nejméně významné bojiště, se činil. Povedlo se mu sjednat spojenectví s turkickými národy na severní hranici perské říše, které ještě roku 626 přepadly severní perské provincie a vydrancovaly je. Husrav nepochybně cítil, že válka, jeho životní dílo, se obrací proti němu. Chtěl popravit neúspěšného oblehatele Konstantinopole Šáhrvaráze, ale rozkaz zachytili Byzantinci a předali jej přímo veliteli. Ten ukončil nepřátelské akce proti Byzanci a stáhl se do Egypta, ačkoliv do konfliktu ještě zasáhne později.


Roku 627 byla zahájena velmi odhodlaná finální ofenziva Byzance do Mezopotámie. Herakleius získal 40 000 chazarských spojenců, se kterými nejprve oblehl město Tiflis (Tbilisi). To dobyl a překvapivě kampaň na podzim nepřerušil, ale pokračoval v tažení na jih, přes nepřízeň počasí i odchod spojenců do zimních ležení. K rozhodujícímu střetu celé dlouhé války tak došlo v netradiční čas, 12. prosince 627, u starodávného Ninive, kde vyzval Herakleios perského vojevůdce Razata.  


Byzanc disponovala netradičně značnou početní převahou, když jejich síly čítaly něco mezi pětadvaceti a padesáti tisíci muži, zatímco Peršané jich měli jen 12 000, navíc ještě oslabených pronásledováním Byzantinců ve vyplundrované krajině. Měly je záhy posílit tři tisícovky mužů posil, o čemž se ale císař dozvěděl a postavil se Peršanům v bitvě. Ta se odehrála v mlze, která snížila převahu Peršanů ve střelných zbraních a naopak ukázala převahu v počtech Byzantinců pro boj muže proti muži. Přes početní převahu však jistě nešlo o snadné vítězství - bojovalo se osm hodin a teprve po smrti poloviny armády včetně velitele se zbytek perského vojska v pořádku stáhl. Byzantinci tak ani nedobyli perský tábor. Toto podivné vítězství však otevřelo dveře do Mezopotámie.


Herakleius tak roku 628 táhl kraji, kam se dostali jen nemnozí z římských císařů a podobně jako oni i on nedokázal oblehnout nepřátelskou sídelní pevnost Ktésifont, neméně nedobytnou než sama Konstantinopol. Husrav se pokusil sehnat další vojska, ale armáda ho již měla plné zuby, neboť opět odmítl nabídku na mír - znovu zdůrazněme, že to bylo jen dva roky po obležení Konstantinopole a dvanáct let poté, co perská vojska stála v předpolí Konstantinopole a slavila vítězství za vítězstvím. Armádní velitelé tak svrhli vládce a vložili moc do rukou jeho syna Kaváda. Ten se zachoval ke své rodině vskutku velkolepě - své bratry nechal popravit a otce po pětidenním trýznění nechal pomalu postřílet šípy. Co je však důležité, jako další krok své vladařské dráhy nabídl Byzantincům konečně mír. Válka trvající 26 let mohla konečně skončit.


Resumé byzantsko - perské války 602 - 628

Jaké je resumé tohoto konfliktu? Již vzhledem k délce konfliktu je zcela zřejmé, že obě monarchie válka v prvé řadě zcela vysílila. Jako slabší se nakonec ukázala Persie, která nejenže vojensky podlehla, ale záhy se potopila do vnitropolitických zmatků, které ji dále oslabily. Byzanc měla nakonec štěstí na osobu panovníka, který přes neslavný počátek vlády dokázal úspěšně zmobilizovat síly impéria včetně morálních a díky ofenzivnímu duchu připravil odvěkému nepříteli deklasující porážku.


A co válka přinesla Herakleiovi? Nebylo to nic velkého, vládce věděl, že mírové požadavky musí být přijatelné, neboť i on byl u konce sil. Císař tak obnovil hranice říše z doby před počátkem konfliktu, získal zpět válečné zajatce a co bylo asi hlavní, smyl hanbu roku 614, kdy Peršané odnesli z dobytého Jeruzaléma Kristův kříž. Ten byl navrácen a roku 630 opět slavnostně instalován ve městě. Kdo v té době tušil, že za pár let bude opět Jeruzalém ztracen? Asi nikdo.


Byzanc rozhodně z konfliktu nevyšla jako triumfující supervelmoc. Ztratila četná území na Balkáně, Anatolie byla mnohokrát zničena vojsky domácími i perskými, pohraniční území na tom byla stejně a navíc zde byzantská nadvláda byla otřesena mnoha lety perské okupace. Finanční zdroje byly samozřejmě vyčerpány a stejně tak i lidské zdroje nebyly rozhodně bezedné. 


Situace se však zkomplikovala více méně vzápětí. Na podzim roku 628, po půl roce vlády, zemřel perský král Kavád na mor a vlády se měl ujmout jeho osmiletý syn Ardašír. Za jeho působení se začalo dříve mocné impérium rozkládat na kmenové základy a to nepřestalo, ani když vládu po půl roce uzurpoval nám dobře známý vojevůdce Šáhrvaráz, který přitáhl z Egypta. Po dvou měsících byl zavražděn, přičemž jen pro zajímavost dodejme, že jeho syn Niketás se stal křesťanem a vstoupil do služeb Byzance. A perské vnitřní zmatky dál pokračovaly, pod vládou žen nebo dětí, neboť sasánovských mužů zůstalo již pramálo. 


Herakleius mezitím oslavil triumf, snad v dobré víře, že zbytek jeho života už nebude tak napínavý a byzantská říše vstoupí do další velké epochy své existence. Jeho skutky byly do té doby tak vynikající, že známý historik Norman Davies praví, že kdyby zemřel krátce po triumfu v Konstantinopoli a Jeruzalémě, byl by znám jako největší římský vojevůdce od dob Caesara. Herakleios však žil až do roku 641 a zažil tak ještě jednu invazi, která měla změnit dějiny světa.


Nástup Arabů a bitva u Jarmúku 

Historicky nejvýznamnějším důsledkem byzantsko-perského konfliktu totiž nebyl fakt vyčerpání obou válčících stran, ale vznik mocenského vakua, které vyplnila nová, dravá supervelmoc - Arabové. Ti datují počátek svého letopočtu do roku 622, kdy Mohamed opustil Mekku a odešel do Medíny (připomeňme si, že téhož roku Herakleios zahájil svoje tažení na perské území). Roku 630, kdy byzantský císař znovu umístil Svatý kříž do Jeruzaléma, se Mohamedovi podařilo ovládnout Mekku a sjednotit tak arabské kmeny v jednotnou, bojovnou a nábožensky silně zapálenou masu, kterou historici přirovnávají k lidskému tsunami. Mohamed roku 632 zemřel, ale to arabskou expanzi už nemohlo zastavit.


Herakleius měl záhy možnost poznat bojovou taktiku a možnosti Arabů, kteří napadali byzantskou Palestinu už od roku 629, kdy provincie sotva přešla zpět v byzantské držení. Arabové zahájili velmi energickou kampaň, během které se sice vyhýbali dobývání měst, ale byzantské polní armády nemohly v boji obstát. Nakonec roku 635 padla do rukou Chálida ibn al-Valída, který již předtím dobyl perskou Mezopotámii včetně Ktésifontu, města Damašek a Emesa, což značilo maximální stupeň nebezpečí pro celou východní hranici.


Císař tedy sesbíral vojska svá, svých arménských spojenců, Slovanů, Franků i křesťanských Arabů z kmene Ghasánovců a vydal se do napadené Sýrie a Palestiny. Svoje vyhlídky ještě zlepšil krokem, který by ho asi před nedávnem nenapadl, když se spojil s Peršany, kteří také zoufale bojovali s Araby. Byzantinci tak sladili svoji ofenzivu s Peršany, ale provedení už tak sehrané nebylo, když vyčerpaní Peršané nebyli schopni dostát svým závazkům.


Byzantinci tak jako tak vytáhli do pole, když armádě v poli velel Armén Vanan, Herakleios zůstal v Antiochii. Základní plán byl jasný - využít centrálního postavení a porazit jednu arabskou armádu po druhé. Arabové však přípravy odhalili a soustředili svoji armádu v nehostinném a dobře branitelném terénu u Jarmúku, což je místo na dnešní hranici Izraele, Jordánska a Sýrie. A právě zde se nakonec odehrála rozhodující bitva, které se Herakleios chtěl vyhnout. Budeme se jí věnovat na Antice blíže, proto nyní jen stručně.  


Rozdělení sil bylo pro Byzantince vhodné. Arabové měli asi 25 - 40 000 mužů, zatímco Byzantinci nejméně dvojnásobek i proti silnějšímu odhadu arabských sil, které však držely výhodnější postavení. K bitvě došlo až po měsíci otálení, patrně proto, že Byzantinci neměli dobré zkušenosti s velkoplošnými bitvami, čekali na perskou podporu v Mezopotámii a konečně i císař si bitvu nepřál. Zdržení nevedlo k perské podpoře, ale k tomu, že Arabové soustředili síly dokonce až z Jemenu a elitou svých sil chtěli nejdříve porazit Byzanc, načež se chtěli obrátit proti Persii.


Bitva nakonec trvala celých šest dní, během kterých se postupně opotřebovávala morálka Byzantinců v marných velkých útocích a naopak arabská převaha rostla v méně rozsáhlých, avšak prudkých protiútocích vedených souběžně na čela a křídla oddílů. Jako rozhodující se nakonec prokázal průnik arabských oddílů do zad Byzantinců, kteří neuspěli s protiútokem a pěchota se oddělila od jízdy, pochopitelně ke škodě zvláště první jmenované složky. Arabové slavili vítězství, ačkoliv se praví, že z jejich armády zůstal jen málokdo nezraněn a desetina armády padla. Byzantinci dopadli mnohem hůře, na bojišti skončila snad polovina jejich armády.


Bezprostřední důsledky bitvy byly jasné. Herakleios ztratil armádu a hlavně vůli a prostředky k odporu proti arabské invazi. Ta se záhy zastavila v Sýrii, jednak pro epidemii moru, jednak proto, že po porážce Byzance přišla na řadu Persie. Ta byla vyřazena do roku 642 a zcela vyvrácena. Vznikl nový pořádek, který v zásadě na Blízkém Východě platil až do vzniku křižáckých států o půl tisíciletí později, potažmo do založení Izraele o více než třináct set let později.

 

Reformní činnost a smrt

Herakleios opustil Sýrii zlomený na duchu, když porážku svých vojsk přijal jako boží trest. Pokusil se ještě bránit Arménii, ale neuspěl a nakonec se z ní stáhl, když evakuoval všechny východní pevnosti a vytvořil nárazníkové pásmo ve východní Anatolii. Podobně probíhaly i boje o Egypt, který byl napaden roku 639 a kapituloval o tři roky později, přičemž se do byzantského držení už nikdy neměl vrátit.


V té době však už Herakleios byl zlomeným a psychicky patrně nemocným mužem, navíc mu již minula pětašedesátka a snad poprvé ve svém životě ztratil potřebnou energii. Zemřel 11. února 641 v Konstantinopoli po třicetileté vládě plné nevyzpytatelných zvratů a zanechal po sobě rozhodně jinou Byzanc, než jakou jí přijímal.

 

Jestliže jsme se dosud věnovali Herakleiovi jako válečnému a politickému vůdci, je nutné také zmínit jeho reformní činnost, bez které by říše zahynula na ekonomické vyčerpání po ztrátě výnosných západních provincií. Císař neváhal zkrátit platy úředníkům i vojákům, což bylo sice značně riskantní, ale nakonec se to vyplatilo. Po válečném vypětí císař opět dokázal ukrotit armádu a snížil její počty, aby zbylo také na civilní sféru. Tato opatření byla nutná, říše ztratila na Balkáně a Východě až tři čtvrtiny všech svých příjmů!

 

Císař se snažil o jisté náboženské reformy, které by usmířily rozhádané představitele monofysitského a chalkedonského směru, ale ani s imperiální autoritou neuspěl a nebylo ani pravděpodobné, že by se mu to mělo povést. Úspěšný však byl v tom, že opustil latinu i latinskou titulaturu, čímž fakticky založil řecké císařství, kterému vládli vládci s titulem basileios a používající řečtinu. Tím i reformami armády a státní pokladny předznamenal fungování Byzance v dalších stoletích.  

 

Závěr

Herakleiova vláda je nepochybně přelomovým obdobím byzantských i světových dějin. Nechybělo mnoho a říše mohla padnout do rukou barbarských nepřátel, místo toho však ještě dalších více než osm století fungovala jako štít zbytku Evropy před tlakem z východu. Císař dokázal říši nejen uhájit, ale zbavil ji také tlaku perských nepřátel. Nechtěně však otevřel dveře dalším nájezdníkům z východu, kteří zaměstnali Byzanc na další staletí a donutili ji ještě dvakrát bránit hradby samotné metropole. I v tom je ale historická úloha Byzance, vždyť Arabové došli až k dnešnímu Poitiers a války s Araby a posléze Turky předznamenaly dějiny Evropy na další více než milénium.


Císař sám tak zůstal postavou s osudem jak ze Shakespearovských tragédií - s těžkým životem, těžkým dílem a koncem, který předznamenal zborcení značné části toho, co za svého života dokázal. Přesto však jej hodnotíme jako kladnou postavu byzantských dějin, neboť udržel na svých ramenou břímě, které by mohlo slabšího panovníka a s ním i celou říši zlomit. Byl to kvalitní vojevůdce i politik s darem pro sjednání spojenectví i pro politiku ústupků, která se stala klasickou pro byzantské impérium jako celek.  Bohužel pro něj začátek a konec jeho vlády byl zkrátka katastrofou a nelze je opomíjet. Naproti tomu na zenitu moci měl za sebou i taková tažení, která svou smělostí neměla srovnání od dob Scipiona a Hannibala, případně Aurelianových tažení ve třetím století. 


Herakleiův přínos reformě řeckého císařství byl spíše nechtěný, když zkrátka přelomové události nastaly v jeho době, než že by se je císař snažil aktivně ovlivnit. Herakleios nebyl reformátor v tradičním slova smyslu, ale dokázal pružně reagovat na nové podmínky a uzpůsobit se jim. Jeho životním cílem však nebyla změna, ale zachování.A to se mu u dvou třetin říše podařilo a zanechal i prostředky pro další fungování státu.



Pro orientaci v lokacích zmíněných v textu doporučujeme Mapu antického světa.



 

 

 

 

 

Čtenost článku: 2632

<<zpět

Vaše názory: