Aktuality

Výbuch Vesuvu a zkáza Pompejí (79 n.l.)

01.05.2014 - Jiří Chlubný

Zkáza Pompejí zajímá lidstvo už dva tisíce let, dnes se na zbytky města můžeme kdykoliv podívat. Samotná zkáza letoviska u moře proběhla bleskově a nevyhnutelně, což je memento pro možnost budoucího výbuchu sopky, na jehož úpatí dnes pro změnu leží třímilionová Neapol. Vraťme se zpět do roku 79 a rekonstruujme si poslední okamžiky Pompejí.


Pompeje jsou i skoro dvě milénia po svém zničení synonymem apokalyptické zkázy. Římské přímořské letovisko bylo vyhlazeno tak dokonale, že patnáct set let lidé ani nevěděli, kde přesně se sídlo nacházelo. Dnes nám však odhalené segmenty Pompejí pomáhají poznat život Římanů, neboť město bylo chyceno ve své zkáze a vulkanickým materiálem dokonale zakonzervováno. Podívejme se tedy do Kampánie, do dnešního Neapolského a Salernského zálivu, kde se setkáme s dvěma hlavními postavami dramatu roku 79. Sopkou Vesuv a městem Pompeje.


Vesuv

Vesuv je dominantou neapolského okolí. Nachází se v malebném kraji nedaleko od moře, díky čemuž vyniká jeho výška 1281 metrů, přičemž tato výška se samozřejmě mění v závislosti na tom, v jakém stadiu činnosti se sopka nachází. Sopka nesla řadu derivací svého jména, nejčastěji byla však nazývána Vesuvius, což je jméno ne zcela jasného původu a významu. Vesuv se řadí mezi stratovulkány, tedy strmé kuželovité sopky, pro něž jsou typické pravidelné a explozivní erupce.


Vesuv je pochopitelně produktem tektonické činnosti, konkrétně vzájemné interakce africké a euroasijské litosférické desky. Slabší deska africká se v hlubinách země podsouvá pod silnější desku euroasijskou a vzniklé magma uniká k zemskému povrchy v místech sopek. Těch je samozřejmě na území dnešní Itálie více, zmiňme alespoň další legendární vulkán Etna na Sicílii, ale známe také řadu dalších aktivních, neaktivních či částečně aktivních sopek, které sdružujeme pod názvem Kampánský vulkanický oblouk a který sahá až do Toskánska. Z těchto sopek je Vesuv v současně době jediný vedený jako aktivní vulkán a také jde o jedinou sopku v Evropě, která vybuchla v posledních sto letech. Přestože v současné době vykazuje jen mírné známky aktivity, je středem zájmu vulkanologů i veřejnosti - ve stínu Vesuvu žijí tři miliony lidí a potenciální výbuch aktivity by mohl mít katastrofické následky. Z dlouhodobého pohledu je pak jisté, že Středomoří bude v průběhu dalších milionů let skutečně dost žhavou a sopečně aktivní zónou, neboť africká a euroasijská deska spolu budou kolidovat nadále, s rostoucí intenzitou a rostoucími viditelnými účinky, včetně vzniku pohoří na místě dnešního Středozemního moře.  


Vesuv jako sopka neexistuje na geologické poměry nijak dlouho, rozhodně je aktivní méně než 35000 let a spíše se jeho aktivita datuje 25 - 17 tisíc let do minulosti. Aktivitu vulkánu v prehistorické době můžeme sledovat jen chabě, ale je vcelku jisté, že Vesuv aktivitou nikdy nešetřil, ke třem velkým výbuchům došlo před osmnácti, patnácti a osmi tisíci lety. K dalšímu velkému výbuchu došlo nepochybně někdy mezi roky 2000 a 1500 před n. l., kdy sopka vyvrhla přes jeden a půl krychlového kilometru pemzy a vytvořila tak ve svém okolí vrstvu popela o síle 15 - 50 cm. Výbuch byl podle stupnice VEI zhruba stejně vydatný či dokonce o něco silnější jako ten, který zničil Pompeje. Pro místní obyvatelstvo doby bronzové to samozřejmě mělo zhoubné účinky, existují doklady o jejich rychlém útěku. Exploze, která nese jméno blízké vesnice Avellino, dokonce mírně pozměnila i globální klima.


O dva tisíce let později však byla tato exploze dávno zapomenuta a pod Vesuvem se rozrůstala římská letoviska. To dnes nejznámější neslo jméno Pompeje.


Pompeje

Každá katastrofa vyžaduje prostředek a cíl. Prostředek jsme si již představili. Cílů bylo více, je obecně známým faktem, že katastrofou utrpěly třeba Herculanaeum nebo Stabiae, ale symbolem výbuchu Vesuvu v roce 79 se staly jednoznačně Pompeje. Město bylo starobylého původu, bylo založeno kmenem Osků v sedmém nebo šestém století před n.l. na křižovatce mezi již stávající městy Cumae, Stabiae a Nola, navíc jako bezpečný přístav pro řecký námořníky v oblasti.


Město později připadlo Samnitům a nakonec s celým kmenem podlehlo Římanům, ale stalo se spojeneckým městem a jeho statut byl značně autonomní, což, předpokládáme, stálo i za věrností Pompejí Římu v druhé punské válce, což nebyla v oblasti rozhodně samozřejmost. Naopak ve spojenecké válce se město Římu postavilo, bylo obléháno Sullou v roce 89 před n.l. a nakonec se o devět let později vzdalo. Do oblasti se pak přistěhovalo množství Sullových veteránů a Pompeje získaly statut kolonie, spolu s novým názvem Colonia Cornelia Veneria Pompeianorum.


Z nového statutu město těžilo, stálo na obchodně výhodné poloze, u přístavu a moře poblíž Via Appia, kterou zboží proudilo na sever. Navíc se v průběhu konce republikánské éry a počátku císařství stávalo okolí Neapole populární turistickou a dovolenkovou lokalitou, řekněme protějškem jihofrancouzské Riviéry nebo anglických lázní Bath. To přivedlo návštěvníky a Pompeje se na ně vyzbrojily. Ve městě vznikly, zvláště za císaře Augusta, mnohé budovy typické pro infrastrukturu římského města - amfiteátr, lázně, dvě divadla, akvadukt, velký hotel, rozlehlý trh, hospody, nevěstince, zkrátka všechno, co potřebovali běžní obyvatelé i návštěvníci pro dosažení římského komfortu.


V době výbuchu sopky obyvatelstvo Pompejí čítalo asi dvacet tisíc duší a mnoho dalších žilo v blízkém okolí, ať už ve villách u moře, nebo v menších osídleních v okolí. Ti všichni byli ohroženi, bezprostředně ohroženi.  


Výbuch Vesuvu

Rok 79 nebyl pro římskou říši nijak významný, byl počátek vlády císaře Tita a v jižní Itálii Pax Romana nesl své plody v podobě klidu, míru a prosperity. Pro místní kraj uběhlo sedmnáct let od poslední velké události, když se v Neapoli objevil na umělecky motivované návštěvě císař Nero, a zároveň krajem proběhlo silné zemětřesení, které si vyžádalo značné škody, ale roku 79 již byla většina z nich opravena.  


Klid nenarušila ani četná slabá zemětřesení, na která si místní zvykli a brali je s klidem. Proto ani série otřesů, která přišla 20. srpna a opakovala se i v dalších dnech, nevzbudila žádnou větší pozornost, ačkoliv to bylo jediné varování před samotnou explozí. Pak přišlo poledne 24. srpna. Poněkud paradoxně šlo o sváteční den a probíhaly Vulkanálie, svátky na počest boha ohně a sopek.

 

Někdy kolem poledne došly oslavy svého zlatého hřebu. Ozvala se obrovská exploze a obyvatelé okolí Vesuvu se stali jedněmi z prvních lidí, kteří slyšeli ránu vzniklou při prolomení rychlosti zvuku. Nepochybně by však byli rádi, kdyby o tento kulturní zážitek byli ochuzeni. Co následovalo, lze popsat pouze čísly, která ovšem dávají minimálně hrubou představu, jak strašné chvíle prožívali obyvatelé Pompejí a dalších sídel v okolí. Bezprostředně po explozi vystřelil ze sopky první vyvržený materiál rychlostí 1400 kilometrů za hodinu a v této fázi dokázala sopka chrlit 150 000 tun materiálu každou vteřinu. Sloup popela, pemzy a kamení dosáhl výšky 32 kilometrů, načež se jej ujal vítr a začal jej hnát na jihojihovýchod, tedy přesně na Pompeje.


Obyvatelé města jistě nepotřebovali nějaké evakuační příkazy, stačily jim smysly na to, aby věděli, že situace je vážná. Ovšem opustit v rychlosti město jižním směrem, pryč od vulkánu, nebylo nic jednoduchého, v ulicích byl samozřejmě zmatek. Někteří zůstali, neboť museli, jiní se nemohli rozloučit s bohatstvím nebo blízkými. Na město se začal sypat popel a tefra, velmi lehký sopečný materiál o velikosti vlašského ořechu. Každou hodinou ho přibývalo asi patnáct centimetrů, takže do setmění už Pompeje seděly ve vrstvě o mocnosti asi metr a čtvrt. V jednu hodinu ráno déšť tefry přestal, přibyl ji však další metr a některé střechy váhu nevydržely a praskly, přičemž pohřbily obyvatele zde schované. Ve městě se měly nacházet na dva tisíce lidí, většinou živých, oběti si připsal chaos při útěku a kolapsy budov. Lidé si ale mohli myslet, že mají vyhráno.


Realitě však nemohli být dále. Smrt se přiblížila. V momentě, kdy přestala padat tefra, totiž sopečný výbuch ztratil svoji dynamiku, se kterou vyplivoval ohromná kvanta materiálu do stratosféry. Místo toho se celý sloup materiálu zhroutil na zem a začal tvořit pyroklastické proudy, to nejděsivější, co může při sopečné činnosti nastat. Na obecné rovině je pyroklastický proud směs žhavých sopečných plynů, magmatu a popela, která získává teplotu v řádech stovek stupňů Celsia a pohybuje se rychlostí až 700 kilometrů za hodinu, tedy mnohem rychleji než člověk. Tento proud je nezastavitelný, překážkám se snadno vyhne a zničí za nimi vše živé, dokonce překonává i vodu.


Toto tedy mělo čekat obyvatele Pompejí. Ti však strávili relativně klidnou noc, neboť pyroklastické proudy nenahrazují sopečný spad ihned, ale až po několika hodinách, musí získat svoji sílu. Do 25. srpna se tak Pompejané probudili do města zapadaného popelem a tefrou, ale většinou ještě naživu. Někteří se dokonce vraceli, aby začali dávat do pořádku své domovy, aby zjistili situaci, aby zachránili bohatství zanechané na místě při rychlém úprku při explozi sopky. A to byla chyba.


Někdy nad ránem totiž začaly na úbočích hory vyšlehávat plameny, nebo aspoň tak to z dálky vypadalo. V reálu se na cestu vydávaly pyroklastické proudy a při jejich spatření i davy uprchlíků, kterým bylo jasné, že setkání s touto katastrofou je fatální. Prchali lidé dokonce až v Misenu, přes třicet kilometrů daleko, což už překračuje akční radius pyroklastického proudu. A dávali se na útěk také lidé v Pompejích, kteří měli ve dvou dnech už podruhé tu smůlu, že se ocitli ve špatnou dobu na špatném místě.  


Přitom ještě měli čas na útěk do bezpečí, které nebylo tak daleko, jak se mohlo zdát. První vlna trefila Herculanaeum, ležící přímo na úpatí sopky. Další úder, o půl sedmé ráno, už byl mohutnější, zastavil se až osm kilometrů od sopky, Pompeje přitom byly deset kilometrů od kráteru. Pak přišla půl osmá a s ní konec. Vlna rozpálených sopečných plynů, magmatu a popela o teplotě zhruba tři sta stupňů Celsia narazila do Pompejí od severu a prošla celým městem za pouhou půlminutu. Účinky byly pro vše živé zcela zničující...


Všichni obyvatelé do posledního byli pravděpodobně v této půlminutě usmrceni. Budovy, které vyčnívaly nad příkrov popela vysoký toho času dva a půl metru, byly tlakovou vlnou a samotným pyroklastickým proudem smeteny z cesty a vše bylo tak rychlé, že dokonce i stromy, které tlaková vlna ohnula, byly zasypány sopečným materiálem v této pozici. Lidé hynuli dříve, než dopadli na zem, přičemž příčinou smrti nebylo zadušení, ale zničení měkkých tkání žárem. Zkroucené polohy, ve kterých byla většina lidí nalezena a které byly dlouho interpretovány jako důsledek dlouhé agónie, byly naopak důsledkem posmrtných spasmů jako reakce na teplotní šok. Teorie o mučivém umírání na nedostatek kyslíku v oblacích prachu tak není pravdivá. Smrt nastávala okamžitě.


Pokud by snad někdo měl přežít první vlnu, následovala pro jistotu ještě vlna druhá, která zlikvidovala i to, co snad mohlo s obrovským štěstím nějak přežít první úder a zastavila se až po patnácti kilometrech. A jako by si sopka řekla, že do třetice všeho dobrého, udeřila přes Pompeje ještě potřetí, přičemž tato vlna byla vůbec nerozsáhlejší a přikryla mrtvé město dalšími mohutnými vrstvami sopečného materiálu.


Vesuv ještě hrozil celý den, načež se 26. srpna opět pohmouřil ve výhružný klid. Při výbuchu vulkán vydal tolik energie jako při sto tisíci výbuších jaderné bomby v Hirošimě. Přesto však z globálního hlediska nešlo o nějak rozsáhlou explozi, neboť v osmibodové škále VEI je hodnocena jako 5 - 6, vyvrženo tedy bylo zhruba jeden až deset krychlových kilometrů sopečného materiálu. V místních podmínkách však stačila k vykonání děsivé zkázy. Herculanaeum bylo zavaleno třiadvaceti metry sopečných nánosů, přičemž na něj díky větru nepadal popel, vše sem přinesly pyroklastické vlny. Pompeje skončily v tomto směru o něco lépe, zapadalo je 4 - 6 metrů vulkanické hmoty.


Výzkumy se pochopitelně soustředily na otázku teploty přišedších plynů a materiálů. Vědci dokázali odhadnout, že zkáza probíhala zhruba následovně. Samotný výbuch přinesl sopečný spad. Ten se nejprve skládal z bílých částic popela a sopečného materiálu o velikosti do tří centimetrů, který dokázal rozehřát střešní krytinu na 120 - 140 stupňů a samozřejmě ji i náležitě zatěžkat. Když sopka vyčerpala svrchní vrstvy magmatu, sáhla hlouběji a začala chrlit šedý dým se sopečným materiálem o velikosti do deseti centimetrů. Teplotu nelze specifikovat, ale bude asi vyšší než v předchozí fázi. O grandfinále se postaraly pyroklastické vlny, z nichž první byla chladnější (180 - 220 °C), druhá teplejší (220 - 260°C), přičemž při ukládání se teplota zvýšila na cca 300 stupňů. Zde pak jasně vidíme, proč nikdo nepřežil - celé město bylo obklíčeno plyny o teplotě vysoce převyšující bod varu vody. Dokonce i v nejchladnějších místech, což byly budovy, které se zřítily ještě před příchodem pyroklastické vlny, se teplota nárazu rovnala asi 100 °C, dost na okamžitou smrt. Nebylo záchrany.


Celkový počet obětí výbuchu se dnes odhaduje na 16 000 duší, materiální škody byly nepochybně nevyčíslitelné. Lokalita byla opuštěna a nikdo se ji nepokusil narušit pátráním po pohřbeném bohatství. A jak plynul čas, vedle Pliniova vyprávění existovalo stále méně důkazů, že Pompeje vůbec existovaly. Nakonec upadly v zapomnění úplně a toto kdysi bohaté město muselo čekat na své znovuobjevení. Přispěl tomu ten fakt, že kdysi přístavní město se ocitlo ve vnitrozemí, asi nejlepší důkaz toho, že přírodní síly přeperou při správném souběhu okolností libovolnou člověkem vytvořenou strukturu.  

 

Pliniova rodina a výbuch Pompejí

Jestliže je s celou událostí spojen osud tisíců anonymních obyvatel, neměli bychom vynechat rodiny, kterou zasáhl výbuch Vesuvu velmi zblízka a která měla pro římskou kulturu a stát značný přínos. Plinius Starší a jeho synovec Plinius Mladší totiž byli přítomni explozi a druhý z nich explozi také přežil a pořídil o ní jediný podrobný záznam, díky kteréžto vědecké práci obou příbuzných nese explozivní erupce sopky dodnes název pliniovská. 


Plinius Starší se v oblasti neobjevil náhodou, ale zavedla ho sem služební povinnost. Přestože historicky proslul spíše jako autor encyklopedie Naturalis historia, ve státních službách procestoval půlku Evropy ve významné pozici prokurátora za Vespasiana. Nakonec jej císař pověřil funkcí prefekta římského námořnictva (můžeme říci admirála) dislokovaného v Misenu, nějakých třicet kilometrů od Vesuvu. 


Zde jej také zastihla exploze sopky, kterou se jako správný vědec pokusil prozkoumat. Během toho došlo do Misena volání o pomoc od různých lidí a Plinius tedy vypravil celé loďstvo na evakuační operaci, přičemž sám se vypravil přes Neapolský záliv v předstihu v lehkém kutru, který byl k ruce. Jeho synovec odmítl jet s ním a nebyl tedy přímým svědkem strýcova konce.


Plinius Starší byl sice varován, aby se nevyloďoval, ale nedbal toho a našel svého přítele Pomponiana poblíž Stabií. Toho chtěl odvézt, ale neměl příznivý vítr a musel čekat - nejdříve v budově, kterou ale on a jeho společníci museli opustit pro strach z jejího kolapsu, přičemž mířili rovnou do deště padajících kusů sopečného materiálu. Při útěku Plinius Starší upadl a nebyl schopen pokračovat v cestě. Byl nalezen o dva dny později v návějích tefry, bez nějakého zranění. Je tedy možné, že jako korpulentní muž prostě situaci nezvládl a zkolaboval a později zemřel, možná podlehl srdeční nebo mozkové příhodě a možné koncentraci plynů, i když to není moc pravděpodobné, jeho společníci přežili bez problémů podobného druhu. Jeho smrt je tedy zahalena záhadou, ale jisté je, že se stal jednou z tisíce obětí Vesuvu.


Plinius Mladší nebyl při řádění živlů osobně přítomen, ale nacházel se v oblasti a samozřejmě slyšel řadu osobních zpráv lidí, kteří přežili výbuch v blízkosti sopky, sám ji mohl jasně sledovat z Misena. Jeho přínos při zkoumání výbuchu je ten, že asi pětadvacet let po tragédii napsal historiku Tacitovi dva dopisy, ve kterých popsal celý výbuch. Vzhledem k smyslu pro detail má tento dokument pro historiky a vulkanology mnohem větší přínos než letmé zmínky ostatních autorů. Dopisy v angličtině si můžete přečíst zde.


S dopisy je mimochodem spjatá jedna velká kontroverze. Tradiční datování výbuchu Vesuvu, které jsme použili také my, je odvozeno právě z dopisů Plinia Mladšího. Ten má ovšem více dochovaných verzí, přičemž některé z nich naznačují, že sopka nevybuchla v srpnu, ale spíše až v listopadu a to také lehce naznačují některé archeologické nálezy (například mince, která byla vyražena nejdříve týden před datem katastrofy a to rozhodně nikoliv v oblasti) a zkoumání převažujících směrů větrů v jednotlivých měsících roku. Je tedy otevřenou otázkou, zda nebudeme muset někdy v budoucnu naše datování zničení Pompejí o pár měsíců poupravit.


Pompeje znovuobjevené

Trvalo velmi dlouho, než se Pompeje opět objevily na světle světa přesně ve stavu, v jakém ji zanechala běsnící sopka. Více než patnáct set let je nikdo neviděl a nikdo je ani nehledal. Nakonec byly Pompeje objeveny náhodou a ta se navíc musela opakovat, aby svět znovu pohlédl na město. V roce 1599 byly Pompeje objeveny při výkopu podzemního tunelu pro odvod vody z řeky Sarno, ale nikdo si nálezy fresek nespojil s existencí antického města. Pompeje tak ležely pod sopečným materiálem dalších 150 let.


Roku 1748, tedy až po objevu Herculanea (o deset let dříve), jej konečně objevil španělský vojenský inženýr Rocque Joaquin de Alcubierre, následně v jeho práci pokračovali převážně španělští inženýři, neboť Neapolské království bylo dynasticky úzce spojeno se Španělskem. Při vzniku Itálie se prací ujal Giuseppe Fiorelli a byl to právě on, kdo poznal, že dutiny v materiálu kdysi obsahovaly lidi, jejichž pozůstatky se rozložily. Fiorelli tyto dutiny začal vyplňovat sádrou a vzniklé odlitky dokonale vystihovaly poslední chvíle obyvatel Pompejí, lidí i zvířat.


Společně s těmito důkazy posledních chvil člověka se z popela začaly vynořovat také Pompeje. Ačkoliv byly poničené pyroklastickou vlnou, představovaly a dodnes představují ten nejdokonalejší model římského města se zachovaným rozvržením ulic, řadou budov s jasným užitím, spoustou mozaik a dalších uměleckých fragmentů, zkrátka nenapodobitelný poklad architektury a obrovské turistické lákadlo. A mimochodem, město také proslulo obrovským množstvím erotického materiálu a to nejen v nevěstincích.


Od roku 1997 jsou Pompeje na seznamu kulturního dědictví UNESCO, spolu s dalšími podobnými památkami v okolí pod názvem Vesuvský národní park. V roce 2008 Pompeje navštívilo 2,6 milionu lidí, což z něj dělá jednu z nejpopulárnějších památek v celé zemi. K tomu je nutno připočítat také návštěvníky Neapolského národního archeologického muzea, kde jsou vystaveny tisíce předmětů zachráněných z města.

 

Pompeje dlouho fungovaly jaksi samospádem a bez údržby, nicméně tato doba právě míjí. V nedávné době spadly dvě budovy ve městě, zřejmě následkem intenzivních dešťů, podmáčené půdy a dlouhodobého poškození z vystavení zdiva venkovním vlivům. Sice nedošlo ke ztrátám na životech, ale stejné bylo provedeno šetření, které odhadlo náklady na nutné opravy budov města na asi 335 milionů dolarů. V současné době je tak přístupná jen třetina budov, kterou mohli navštívit turisté v šedesátých letech, a situace bude jen horší.


Tak jako tak, jakkoliv se rozmáhá trend otevřené archeologie a archeologie v terénu, je velmi pravděpodobné, že ucelenější římská památka než Pompeje nebude nikdy nalezena. Pokud tedy chcete vidět římské město, jsou Pompeje jasná volba. I přes mnohá omezení přístupu zde můžete trávit doslova dny v tepajícím městě římské riviéry, jehož život zhasl během půlminuty v roce 79.


Tvář Pompejí si minimálně vizuálně můžete připomenout také při sledování nedávno vydaného filmu Pompeii. Lyričtější duše snad nepohrdnou záznamem koncertu legendární skupiny Pink Floyd a DVD Live at Pompeii, které se natáčelo v městském amfiteátru. A konečně mladší ročníky jistě znají skladbu Pompeii od britské skupiny Bastille. 

 

Lokality uvedené v textu naleznete na naší mapě Itálie a přilehlých ostrovů

 

 

 

 

 

Čtenost článku: 20038

<<zpět

Vaše názory: