Aktuality

Válka s Cimbry a Teutony

08.01.2015 - Jiri Chlubny

Římská republika mnohokrát v bitvách podlehla, aby následně v kampani slavně zvítězila. Nikdy ale, s výjimkou druhé punské války, nemusela o vítězství v kampani bojovat tak dlouho a tuze. Řím v bojích s Cimbry a Teutony zažil největší porážku své historie i dvě z největších vítězství a svým triumfem v kampani změnil nakonec tvář sama sebe.


1. Úvod

Římská válečná mašinérie se v rámci široké veřejnosti považuje za neporazitelnou a valící se od úspěchu k úspěchu od Hanibala až do doby stěhování národů. Realita ovšem byla o dost různorodější, Římané dokázali podávat velmi hodnotné výkony i v oblasti zdrcujících porážek. Co jim ovšem bylo vždy vlastní, je schopnost se po drtivé porážce vzchopit i tažení dokončit vítězně. A to je v maximální stručnosti také příběh války s Cimbry a Teutony, která přinesla Římu nejstrašnější porážku v celé jeho historii, ale také jedno z největších vítězství.

 

Římská říše na konci druhé století před n.l. se zbavila Kartága, makedonského nebezpečí na východě a nadechovala se zvolna k náporu na sever k Rýnu a Dunaji a k pokoření odolávajících dynastií diadochů na východě, který z ní udělal supervelmoc. Nedá se však říci, že by se říše nacházela v nějakém superklidném stavu, vpád barbarů přišel krátce po působení bratří Gracchů, v době Jugurthovy vzpoury a také v čase, kdy stále jasněji vyvstávala nutnost změny politického a vojenského systému říše. Právě desetileté řádění Cimbrů a Teutonů tyto společenské změny urychlily a změnily tak tvář římské říše napořád.

 

Hlavními hrdiny příběhu jsou členové kmenů Cimbrů a Teutonů (a společně s nimi i méně známé kmeny, například Ambroni), kteří sídlili na konci druhého století před n.l. v sousedství na území Jutského poloostrova. Tyto kmeny se z neznámých, snad klimatických, důvodů zvedly ze svých sídlišť a masově vyrazily na jihovýchod přes polské roviny dále na jih. Zde se migrující Germáni utkali s místními keltskými kmeny, mezi nimi i s Bóji, žijícími na území Maďarska (Pannonie ještě nebyla součástí římské říše). Jejich snaha o zisk nové domoviny se zde však nesetkala s úspěchem, Germáni byli poraženi a museli pokračovat dále na západ do oblasti Norica (dnešní Rakousko), kde se setkali s římským vlivem.

 

2. Noreia a další římské porážky

Cimbrové a Teutoni totiž zaútočili na kmen Taurisců, římských spojenců v oblasti plnících úlohu nárazníkového státu. Tauriscové požádali Římany o intervenci a ti vyslali na sever konzulské vojsko Gnaea Papiria Carbona, které zaujalo silnou defenzivní pozici u Aquileje. Barbaři se patrně velmi rychle doslechli a sami přesvědčili o pověsti římského vojska a jejich bojechtivost upadla natolik, že souhlasili s příkazem stáhnout se z území Taurisců zpět do míst, kde byli poraženi Kelty. To by bylo pozoruhodné vítězství, kdy si třicet tisíc legionářů beze ztráty jediného života poradilo s až desetinásobnou převahou, ale mělo to drobný háček.

 

Carbo měl jiný záměr než nechat Germány prostě odejít, ať už byl hnán touhou po zničení nepřátel nebo po triumfu. Vypravil nepřátelům průvodce, kteří je měli doprovodit za hranice - a v reálu nachystal na pochodující hordu past. Cimbrové se však o pasti dozvěděli, snad od domorodých informátorů, snad vlastním průzkumem a naopak přepadli nic netušící Římany. Ti v následující bitvě u Noreie (112 před n.l.) utrpěli těžkou porážku, když na bojišti zůstaly čtyři pětiny vojska a od naprostého zničení je uchránil pouze příchod bouře, která obě bojující strany rozdělila.

 

Poražený konzul se vrátil do Říma s troskami armády a byl zbaven úřadu, což ovšem samozřejmě nic nevyřešilo. Zdálo se, že se vrátí doba Hanibalova tažení do nepřipravené Itálie, nicméně toto se nestalo a Cimbrové a Teutoni vyrazili na západ, do Galie, která v té době byla římská jen na středomořském pobřeží. O důvodu tažení právě do Galie nevíme nic bližšího, vímě však, že alpští Tigurinové se přidali k proudu uprchlíků a posílili tak voje barbarů.  

 

Cimbrové s Teutony se načas schovali v příšeří rané galské historie a jen dvakrát vystrčili růžky. Roku 109 před n.l. vpadli do Narbonské Galie a na neznámém místě porazili konzulské vojsko Marca Iunia Silana. O dva roky později dorazili Tigurinové na západní výspu celé římské Galie, kde se u Burdigaly (dnešní Bordeaux) přepadlo třicetitisícové vojsko alpských kmenů deset tisíc legionářů pod vedením Lucia Cassia Longina. Podrobnosti nejsou známy, jen výsledky - konzul Longinus v boji padl, stejně dopadl i bývalý konzul a legát Lucius Calpurnius Piso Caesonius, římské vojsko bylo znovu těžce poraženo a jeho zbytky se stáhly jen výměnou za kapitulaci celého tábora s vybavením a většinou zásob. Pochod zbytků legií zpět nebyl jistě žádnou merendou. A mělo být ještě hůř.

 

3. Aurum Tolosarum

Na zprávu o dalším debaklu Říma citlivě zareagovali obyvatelé galských měst, kde vypukla vzpoura. Jedním z měst, které se obrátilo proti metropoli, byla i Tolosa, dnešní Toulouse. Konzul pro rok 106 před n.l. Quintus Servilius Caepio rebelii uklidnil a jako bonus se měl zmocnit něčeho, co v římské době bylo známo jako aurum Tolosanum a hraje to podobnou roli jako pověst o Eldorádu. Dovolme si tedy vsuvku mimo historické vyprávění.

 

Když se Keltové začátkem třetího století před naším letopočtem dostali na Balkán, dostali se do křížku s Makedonií a jejími spojenci v oblasti. Makedonie už nebyla čtyřicet let po Alexandrově smrti hegemonem světového dění, přesto hrála významnou roli v politice tehdejšího světa. O to překvapivější byl vpád galských kmenů vedených Brennem, které zvítězily v bitvě u Thermopyl a začaly pustošit Řecko. Mezi jinými oblehly veleslavnou svatyni Apollóna v Delfách a Keltové si odsud měli odnést báječnou kořist.

 

Když se válečné štěstí otočilo, vypravilo se mnoho Keltů se zpáteční cestu do Galie. Předtím než došli domů, museli se podle svých náboženských představ zbavit pokladů ze svatyně, které měly být prokleté. Naházeli je proto do jezer právě v okolí Tolosy, odkud se zřejmě poklady díky podnikavějším osobám bez náboženských okolků dostaly částečně do chrámu v Tolose, částečně samozřejmě pod obětavou osobní péči nálezců.

 

Zde do příběhu vstupují Římané, konkrétně konzul roku 106 před n.l. a prokonzul Cisalpinské Galie pro rok 105 před n.l. Quintus Servilius Caepio, který Senátu oznámil, že nalezl bájný poklad o váze několika set tun stříbra a zlata. Byl vyzván, aby poklad převezl do Massilie, ale po cestě se poklad ztratil. Měl být ukraden bandity, ale obecně přijatelnější představou bylo to, že prokonzul prostě přepad nafingoval a zlato si ponechal. S Caepionem a údajným pokračováním kletby pokladu se ještě setkáme. Na závěr odbočky o zlatu z Delf v Tolose dodejme - je to patrně jen báje zaznamenaná Strabonem. Poseidonius zkazku rozebral a dospěl k závěru, že v Delfách, již předtím vypleněných Fóky, zřejmě mnoho zlata nezůstalo, natož pak tuny - a pokud by opravdu keltští válečníci tahali tuny zlata přes půl Evropy, aby jej nakonec zahodili, zasloužili by dost zvláštní cenu fair-play.

 

4. Arausio 105 před n.l., nejtěžší římská porážka v historii

Nyní už zpátky ke zdánlivě nekončící sérii vítězství severních barbarů na galské půdě. Po bitvě u Burdigaly si Římané lízali rány a posilovali své vojsko, dovedli konečně do vítězného konce válku v severní Africe s Jughurtou, takže pro rok 105 před n.l. mohli vytáhnout všechny své trumfy a konečně se po šesti letech vypořádat s hrozbou v podobě Cimbrů, Teutonů a jejich spojenců.

 

Za tím účelem vyslal Řím přes Alpy největší armádu, kterou sestavil od punské války a možná vůbec největší polní armádu, kterou do té doby sesbíral dohromady. Čítala osmdesát tisíc legionářů a zhruba polovinu pomocného a táborového personálu. Řím se tedy poučil v tom, že desetinásobnou převahu neporazí prostým výkonem legií a vystrojil monstrózní armádu s potenciálem konflikt vítězně ukončit. Římští vůdcové se také ihned nevrhli do útoku, ale vyčkávali, s čím přijdou nepřátelé ve víře, že ve slabé chvíli udeří. Víra měla dojít těžké zkoušky, než nakonec až na konci válečné sezóny, 6. října 105 před n. l., se obě hordy konečně setkaly. Šlo o pravý souboj titánů.

 

Římská republika postavila deset až dvanáct legií, celkem nějakých osmdesát tisíc těžkooděnců, které doprovázely také pomocné jednotky, logistika a personál tábora. Tento moloch potřeboval schopného velitele a jednotu - a ani jedno nenašel. Starší konzul Publius Rutilius Rufus by takovým velitelem asi byl, šlo o úspěšného vojáka se zkušenostmi z numidské války s Jugurthou a snad se záměrem, že bude velet polní armádě, byl také zvolen. Armádě však nakonec nevelel on, ale jeho mladší a nezkušený kolega Gnaeus Mallius Maximus. Důvod Rufovy absence není znám, snad byl nemocen, čelil opozici v Římě, zkrátka nevíme). Nezkušenému Mallia Maxima tak měl podpořit Quintus Servilius Caepio, nám známý konzul z předchozího roku a muž, který měl sám pro sebe ukrást legendární zlatý poklad, ale také člověk prostředí a nepřítele znalý.

 

Bohužel byl Caepio také ješitný a odmítl se podřídit rozkazům konzula, takže v reálu oba vedli své vojsko v blízkosti a součinnosti, nikoliv však v plné jednotě. Důvodem vzájemného sporu bylo prostě to, že Mallius Maximus byl nováček nejen ve válce, ale také ve vyšších společenských vrstvách a Caepio se mu prostě odmítl podřídit. Pro římské vojsko to mělo mít devastující důsledky. Oba vojevůdci si postavili své vlastní tábory a oba sledovali své cíly a nenechali toho dokonce ani v přímé blízkosti nepřátelské armády.

 

Cimbrové a Teutoni se dostavili na bojiště v přesile, ovšem pochopitelně nikoliv už tak výrazné jako v předchozích střetech. Na březích Rhony se mělo pohybovat na dvě stě tisíc Cimbrů, které vedl král Boiorix, a Teutonů pod velením krále Teutoboda. Obě vojska čítající hodně přes čtvrt milionu mužů se měla střetnout u tehdy keltského města Arausio, dnešního Orange v Okcitánii.   

 

Oba protivníci se poprvé střetli svými předsunutými silami a už tato šarvátka znovu nevěstila pro legie nic dobrého. Velitel předvoje legát Marcus Aurelius Scaurus byl zcela přejet, jeho oddíl zničen a sám legát skončil jako zajatec Cimbrů. O sebedůvěře Římanů, která bitvu významně poznamenala, svědčí to, že Scaurus jako zajatec doporučil Boiorixovi, aby se stáhl, neboť nemá naději na úspěch v bitvě. Nato byl popraven.

 

Hlavní síly se následně utábořily proti sobě a byla zahájena vyjednávání, která přinesla barbarům trochu času na přípravu plánu a rozeznání římských slabin. Nebylo to konečně tak těžké, nesvornost ve velení stále trvala, Caepio sice před bitvou alespoň přesunul svá vojska na stejný břeh jako konzul, ale mělo to tu nevýhodu, že oba tábory teď stály s řekou v zádech. S řekou bez mostů a se separovanými tábory...

 

Konzul Gnaeus Mallius Maximus se svými protějšky zahájil vyjednávání s neznámým obsahem, které bylo v průběhu přerušeno tím, že část římského vojska prostě zaútočila na tábor Cimbrů. Caepio totiž znovu vypověděl poslušnost a odmítl přihlížet vyjednáváním nebo aspoň druhou část vojska zpravit o tom, že hodlá zaútočit. Sebevědomí Římané narazili na tuhou obranu a zuřivou defenzivu, která sílu útoku nejen rozptýlila, ale dokázala útočníky obrátit na útěk a téměř do posledního pobít. Kostky byly vrženy a osud celého římského vojska byl právě zpečetěn. Je poněkud paradoxní, že sám Scaepio byl jedním z mála, kteří dokázali z boje uniknout.

 

Vítězní Germáni následně udeřili na Caepionův tábor, přičemž smetli zbytek odporu této části vojska a zcela změnili ještě nedávno vyrovnanou situaci na bojišti. Konzulské vojsko se nyní ocitlo v obklíčení, zdemoralizované z pohledu na porážku svých druhů a v těžké početní nevýhodě. Situace byla tak nevýhodná, že se přímo nabízelo stažení sil z bojiště, nicméně kvůli řece v zádech to nebylo možné, znamenalo by to kolosální ztráty výstroje a životů (mezi oblíbené legionářské sporty plavání rozhodně nepatřilo a říjnová Rhona není právě místem, kde byste se chtěli učit plavat, nejlépe s výstrojí). Římané se tedy připravili k poslednímu boji. 

 

Cimbrové zanedlouho odpor legií překonali a vypukl otřesný masakr, který legionáři nezažili nikdy předtím ani nikdy potom. Z osmdesáti tisíc těžkooděnců neunikl téměř nikdo, jedním z mála šťastných přeživších byl konzul Mallius Maximus. Podobný osud sdíleli členové trénu a auxilií, snad dalších čtyřicet tisíc mužů. Na bojišti tak mohlo zůstat na 120 000 Římanů, což byla těžká rána i pro válečnický národ zvyklý na občasné nezdary. Cimbrové a Teutoni ztratili asi 15 000 mužů, což bylo také mnoho a jde o nezvyklý počet při vítězné bitvě starověku, svědčící o tom, že boje zvláště v první fázi musely být mimořádně těžké.

 

Jestliže další debakl římského vojska u Cannae slouží jako příklad vynikajícího manévrového boje a důkaz geniality Hanibala, slouží bitva u Arausia spíše jako doklad toho, jak strašné chyby je možné napáchat na jediném bojišti. Chybu v rozmístění vojska a táborů zády k řece udělal Mallius Maximus, katastrofální se ukázala být nezávislost Caepiona, která umožnila zničit obě římská vojska jedno po druhém s využitím místní početní převahy. Jak jsme zmínili, oba velitelé bitvu přežili a vrátili se do Říma, kde byli zbaveni svých úřadů a posláni do vyhnanství.

 

Bitva u Arausia podobně jako bitva u Cannae sice znamenala katastrofální porážku Říma, ale neznamenala konec války a na její konečný výsledek nakonec neměla o nic větší vliv než předchozí tři porážky. Měla však velmi významný dopad na společenské klima v Římě, který tak konečně odložil roční konzuláty ambiciózních mužů, kteří se za každou cenu chtěli ve vymezeném čase vyznamenat. Na scénu tak vstupuje muž, který zahájil cestu k diktatuře jednoho člověka v Římě, kterou zakončil Augustus. Jmenoval se Gaius Marius

 

5. Mariovy reformy

Marius porušil dosavadní aristokratickou tradici velkých velitelů římského vojska, pocházel z nádenické rodiny. Přesto se dokázal od píky vyšvihnout do důstojnického stavu a získat značnou moc i v politické sféře, když zastával post tribuna a praetora. Poté se již jako legát vydal do severní Afriky, kde se úspěšně zapojil do války s Jugurthou. To mu pomohlo v získání konzulátu pro rok 107 před n.l. a v této funkci de facto dotáhl do konce bolestnou válku v poušti a zajal Jugurthu. Stal se tak přirozeným kandidátem na post velitele proti severní hrozbě. Měl takovou pozici, že si dokonce mohl dovolit klást podmínky a ty mu byly splněny. Hlavní podmínka byla - žádný spěch. Marius dostal času opravdu dost, do konzulského postu byl zvolen pětkrát po sobě, což bylo flagrantní porušení zákonů omluvitelné jen zoufalostí situace.  

 

Marius si byl vědom dlouhodobého problému římské armády - pro vstup do ní musel žadatel prokázat majetkové předpoklady (3500 sesterciů a hrazení výstroje) a takových lidí prostě ubývalo, což ve spojení s těžkými ztrátami posledních let vytvořilo nebezpečný precedens. Marius tedy začal přijímat mezi legionáře dobrovolníky bez ohledu na majetek, čímž jeden problém vyřešil a další vytvořil - takoví muži jej považovali za chlebodárce a svoji loajalitu směřovali spíše k němu, než k republice. Tento přístup přímo vedl k soupeření Maria a Sully a ve finále k triumvirátům. To však předbíháme.

 

Dalším problémem římské armády byla přílišná suverenita, hrubé strategické a taktické chyby a nedostatečné přizpůsobení germánské taktice, což byly věci, jejichž odstranění nemohlo trvat rok, což však byla délka konzulátu. Marius přesto začal jako první jednat trpělivě a dal se do výcviku armády, která se mimo to jala bránit průsmyky do Itálie a vyčkávala vhodné konstelace. Marius vedle lidského složení změnil také standardy pro zbraně a brnění, zlepšil velitelskou strukturu, omezil počet doprovodného personálu a kohortu učinil hlavní taktickou a administrativní jednotkou legií. Právě v této době se také objevuje symbol orla, aquila, který nikdy nesměl být legiemi opuštěn, a také se to mnohokrát nestalo. A co hlavně - vojenské oddíly nyní fungovaly a cvičily celoročně a ne jen v době míru, mohly se tedy mnohem lépe připravit na střet.  


Marius měl také štěstí, se zdecimovanou armádou po porážce u Arausia by toho asi moc nesvedl, pokud by se barbaři pokusili o přesun do Itálie, maximálně se mohl opevnit ve městech a čekat, až zase odejdou. Cimbrové a Teutoni však zvolili odlišný směr, když se pustili do války s mocným keltským kmenem Arvernů a Cimbrové také navštívili, jistě s dobrými úmysly, sever Iberského poloostrova. Tím se od sebe kmeny oddělily a dali tak Římanům příležitost. Roky 104 a 103 před n.l. tak pro římskou republiku dopadly v poklidu, Marius byl opakovaně zvolen konzulem a v roce 102 před n.l. už jeho reformovaná armáda byla připravena na obnovení římské moci nad oblastí proti separovanému nepříteli.  

 

6. Aquae Sextiae 102 před n.l. 

Marius si dobře vybral budoucí bojiště a vybudoval na něm silnou obrannou pozici. Vybral si kopce v okolí města Aquae Sextiae, dnešního Aix-en-Provence, které obsadil šesti legiemi a dalším vojskem, které dohromady čítalo asi čtyřicet tisíc mužů. Přišedší voje Ambronů a Teutonů sice byly asi třikrát silnější, ale spekuluje se, že nečítaly právě elitu barbarských vojů a bylo v něm jistě účastno velké množství žen a dětí. Marius každopádně použil svoji jízdu a lehké pěší jednotky, aby vyprovokovaly barbary k útoku. Ti se nenechali dvakrát přemlouvat a v předtuše dalšího vítězství zaútočili na legie ve výhodné pozici.

 

Marius ovšem svá opatření před bitvou nezaložil čistě na defenzivě, ale ponechal si v rukávu trumfové eso, které představovaly čtyři tisícovky mužů detašované jednotky Mariova zástupce Claudia Marcela, která se schovávala za kopci mezi postavením Římanů a Teutonů s Ambrony. Když se střetly hlavní síly obou armád, Mariovy voje nápor vydržely a oddíl Claudia Marcela zahájil zcela nečekaný útok do zad barbarů. Ti byli zcela překvapení a dali se na útěk, který se změnil v totální masakr. Ze 120 000 osob na bojišti jich mělo 90 000 padnout a dalších dvacet tisíc padlo do zajetí, včetně krále Teutoboda. Vítězství snad ani nemohlo být větší.

 

Přeživší Teutoni se stali otroky, což byla vidina, která jaksi nenadchla tři stovky vdaných teutonských žen, které se nejdříve snažily nabídnout pro chrámovou službu a po odmítnutí zabily svoje děti a ráno i samy sebe. Podobný osud nakonec čekal i krále Teutoboda, který byl v rámci triumfu po římském způsobu patrně rituálně popraven. Každopádně ta část Teutonů, která opustila Jutský poloostrov, byla v podstatě kompletně vyhubena a ačkoliv o Teutonech slyšíme od antických geografů i dále, už nikdy se nestali hrozbou.

 

7. Vercellae 101 před n.l. 

Teutoni byli poraženi, nyní zbývali Cimbrové. Ti se vrátili z Iberského poloostrova bohatší o kořist, ale chudší o pobité spojence a jistě s pocitem, že jejich vláda nad oblastí začíná povážlivě kolísat. Aby Cimbrové nastolili opět pořádek vybojovaný v řadě úspěšných bitev, rozhodl se jejich vůdce Boiorix k něčemu, čemu se zatím bránil - k tažení do Itálie. Je otázkou, jak k tomuto rozhodnutí vůbec dospěl, zdá se totiž, že Cimbrové se po zpustošení severu Iberského poloostrova vraceli domů, tedy na Jutský poloostrov.

 

Každopádně v roce 101 se ze severní Galie obrátili zpět na jih a zamířili přes východoalpské průsmyky do centra římské moci. Velící římský důstojník Quintus Lutatius Catulus nedokázal udržet průsmyky a nakonec byl donucen vzdát se území na sever od řeky Pád a stáhnout se za něj. Cimbrové zplundrovali okolí a tažením na západ se dostali do Piemontska. Zde se jim u Vercell v dnešním Piemontsku postavily římské legie, nyní již posílené Mariovými oddíly, přesně těmi, které zvítězily u Aquae Sextiae.

 

Cimbrové nasadili na tažení asi všechno, co jim zbývalo, tedy zhruba třináct tisíc mužů jízdy a téměř dvě stě tisíc pěších bojovníků. Římané přivedli na bojiště opět poněkud skromnější síly, tentokrát osm legií a další jízdní a pomocné oddíly o celkové síle 50 000 mužů. Římské oddíly opět vedl Gaius Marius, ačkoliv stejné pravomoci měl velitel části vojska zmíněný Quintus Lutatius Catulus, jeho pozdější tuhý politický oponent. 

 

30. července 101 před n.l. bitva vypukla. Římané opět obsadili výhodnější pozice, jistě znali terén podstatně lépe. Cimbrové váhali, zda zaútočit, a tak se do ofenzivní formace postavili Římané. Lucius Cornellius Sulla, další a největší Mariův pozdější politický oponent, v čele jízdních oddílů vyhnal z křídel bojiště silnější jízdu Germánů a následovala děsivá jatka, kdy se obklíčené oddíly Cimbrů snažili marně bojovat o život. Pěší oddíly byly zcela zničeny za cenu relativně nízkých římských ztrát. Boiorix se pokusil armádu vést příkladem a postavil se na finální odpor se svými šlechtici, ale všichni byli pobiti a odpor se definitivně zhroutil.


8. Závěr 

Bitva u Vercell se stala krvavou tečkou za celou válkou s Cimbry a Teutony. Teutoni byli zničeni u Aquae Sextiae a stejně nyní dopadli Cimbrové, kteří měli nechat 140 000 padlých na bojišti, a dalších 60 000 lidí bylo zajato. Kmen tak byl v podstatě vymýcen a vymizel z historie stejně dokonale jako Teutoni. Germánská hrozba byla odražena a do prvního století před naším letopočtem tak mohl Řím opět vstoupit jako sebevědomá supervelmoc a hegemon středomořského prostoru. Pro Římany bylo vítězství jistě sladké, ale zažili také sérii těžkých porážek, kterou ještě nezažili, a jejich existence opět po století závisela na bitvách svedených přímo na území Itálie. Neuspěl však Hanibal a neuspěli ani Boiorix s Teutobodem. 


Velké vítězství však také přineslo zárodky budoucích rozporů v nitru Říma, které se měly řešit další desítky let. Přineslo rivalitu populárů a optimátů, Maria a Sully; přineslo touhu italických kmenů po zrovnoprávnění s římskými legionáři; a přineslo také nové pojetí věrnosti legionářů, kteří se pomalu stávali soukromým vojskem svého velitele. Na velikosti vítězství v dlouhé a krvavé kampani to však nic nemění. Řím si opět dokázal poradit s nájezdníky, kteří dlouho vítězili a nakonec skončili zničeni téměř do posledního muže.

 


Pokud si nevíte rady s lokalitami zmíněnými v textu, doporučujeme možnost využít naší Mapu antického světa


 

 

 

Čtenost článku: 2905

<<zpět

Vaše názory: