Aktuality

Raphia 217 před n.l.

01.02.2015 - Jiri Chlubny

Největší střet od bitvy u Ipsu roku 301 před n.l., první a asi jediný střet afrických a indických slonů, velká bitva, která ovšem ve finále nevyřešila nic a jen odložila řešení o dvě desetiletí dále. To je ve zkratce finále čtvrté syrské války a biva u Raphie.

 

Původně jednotné impérium vzniklé triumfálním tažením Alexandra Velikého vzalo po jeho smrti rychle za své a z chaosu dlouholetých válek diadochů vznikla tři impéria (a postupně i několik menších království) se základnami v Makedonii, Egyptě a Asii. Jejich vzájemná interakce zpravidla neproslula vzájemnou láskou a dlouholetým mírem, ba naopak nástupci říše Alexandra Velikého vedli války mimořádně urputné a vybavené obrovskými armádami.


To, co bylo řečeno obecně, samozřejmě platí i pro seleukovský a ptolemaiovský stát. Ptolemaiovci ve střetech těžili z odlehlé lokality Egypta, chráněného pouštěmi a dobře bránitelnými trasami, které jsou průchodné pro desetitisícové armády jen s velkým vypětím sil a dobrým logistickým plánem. Seleukovci naopak svoji moc zakládali na počtech vzešlých z bohatství východních provincií a indických slonech. Střetovou oblastí těchto dvou mocností byl Blízký Východ a konkrétně oblasti jižní Sýrie, Libanonu, Izraele a Palestiny, neboť právě přímořská trasa nabízela fakticky jedinou možnost průchodu pro desetitisícové armády doby. Historicky se Ptolemaiovci snažili držet předpolí před vlastním územím v podobě pevností v Palestině a naopak Seleukovci se je snažili obsadit. Přesně takový obecný scénář pak vedl k monstróznímu střetu u Raphie (dnešní Rafah nedaleko Gazy) v roce 217 před n.l.


Před popisem samotné bitvy se musíme vrátit o několik let zpátky. V roce 223 před n.l. se vlády seleukovského impéria ujal Antiochos III., později zvaný Veliký. Tento ambiciózní panovník si za cíl vlády dal obnovit seleukovskou říši v hranicích jejího zakladatele. K tomu v prvním kroku musel znovu obsadit Persii a Médii, které obligátně po smrti panovníka povstaly. Následně se obrátil proti ptolemaiovskému Egyptu, který se v té době začínal dostávat do úpadku. Ptolemaiovci totiž v minulých bojích obsadili oblast Syria - Coelia, tedy východní pobřeží Středozemního moře a Antiochovou snahou bylo tuto oblast obsadit a zbavit Egypta nárazníkové zóny. Proto vznikla válka, známá jako čtvrtá syrská.

 

Jestliže Antiochos se počítá mezi velké panovníky éry diadochů, jeho egyptský protivník Ptolemaios IV. Philopator významem neproslul. Vlády se ujal dva roky po Antiochovi a zahájil svoji vladařskou kariéru vraždou královny matky, aby následně zcela podlehl vlivu labyrintu dvorských kruhů. V rekordně rychlé době se mu podařilo uvrhnout zemi do chaosu, který podněcovali jeho všemocní a vše zneužívající ministři. Antiochos tak využil situace a toho, že si na východě uvolnil ruce, vyřadil Attalovce v Pergamu a roku 219 před n.l. udeřil na jih. Dobyl některá města ve Fénicii, mezi nimi i významný přístav Tyros a déle jak rok pak své zisky konsolidoval.

 

Ptolemaios mezitím posiloval armádu v předtuše velké bitvy. Jeho ministr Sosibios, který zemi de facto spravoval místo krále, začal cvičit novinku na válčištích té doby, totiž domorodou egyptskou falangu o síle třicet tisíc mužů - ostatní diadochové spoléhali na etnicky řecké oddíly.  Tento krok se měl v krátkodobém horizontu vyplatit, posílil vojenskou sílu chabnoucí říše, ale ve finále vedl k destabilizaci a dokonce rozpolcení Egypta.

 

Rok 218 před n.l. minul celkem v poklidu, bez větších akcí ze strany Ptolemaiovců. Dalšího roku však už Ptolemaios IV. musel vytáhnout. Vyrazil ze základny v Pelúsiu s velmi početnou armádou, největší, kterou tato generace v Egyptě mohla vidět. Král a jeho generálové si osvojili defenzivní strategii, když po překročení pouště zablokovali soutěsku Jirádí, která má jen čtyři a půl kilometry šířky a je velmi obtížné ji obejít. Nedaleko odsud se nacházelo město Raphia se zdrojem pitné vody, které už ovládal Antiochos.

 

Antiochos se o příchodu nepřátel rychle dozvěděl a vytáhl jim naproti. Nikdy nečekal, že by se Ptolemaios pustil do velké bitvy, a tak byl překvapen, ale asi příjemně, čekal vítězství svých veteránů. Zároveň se tak vyhnul dalším politickým komplikacím ve svém zázemí, které se daly čekat. Přijal tak agresivní taktiku, kdy chtěl útokem svého posíleného pravého křídla vyřídit ptolemaiovské křídlo levé a donutit tak Egypťany k ústupu do bezvodé pouště, která měla dále tvořit hranici obou říší.   

 

Obě strany postavily do boje neuvěřitelné počty bojovníků, alespoň podle Polybia. Šlo o největší vojenský střet od doby ultimátního střetu diadochů v bitvě u Ipsu roku 301 před n.l. Ten staví na egyptskou stranu celkem 75 000 mužů. Centrem ptolemaiovské síly byla pětadvacetitisícová makedonská falanga, doplněná ovšem o dvacet tisíc mužů z Egypta vycvičených v makedonském stylu a s makedonskou výzbrojí. Tyto dvě síly tvořily střed formace, obrovskou falangu o 55 000 mužích a veleli jim Andromachos a Ptolemaius, syn Thrasea, zatímco Egypťany vedl "jejich" ministr Sosibios. Vedle tohoto jádra se na pravé křídlo postavilo osm tisíc řeckých žoldnéřů a šest tisícovek mužů galského a thráckého původu, zatímco na levé křídlo se postavili Lybijci a královská garda. Celou linii pak v předsunutých postaveních obsadili lehkoodění peltastové a lučištníci z Kréty a na obě křídla se také postavilo celkem 5 - 6000 jezdců a 73 afrických slonů.

 

Seleukovci vedení Antiochem měli nasadit něco pod sedmdesát tisíc mužů s podobným rozložením prvků, ale s odlišnou národnostní skladbou. Antiochova falanga čítala sice jen třicet tisíc mužů, ale patřilo mezi ně deset tisíc Argyraspidů neboli Stříbrných štítů, elitních falangistů i na makedonské poměry, světem protřelých válečníků. Druhou nejpočetnější sílu vojska tvořili Arabové, kteří měli vystužit střed proti egyptským falangistům, a na bojišti jich dorazilo deset tisíc. Zbytek vojska pak tvořily lehkooděnci v kontingentech došedších z různých částí světa od Médie, přes Řecko po Krétu. Rovněž Antiochos nasadil na křídla šest tisíc jezdců a celkem 106 indických, tedy mohutnějších, slonů.

 

Jistý svéráz rozmístění vojsk provedl Ptolemaios, který opustil makedonskou tradici, kde elitní úderné oddíly stály vpravo. Ptolemaios je naopak umístil doleva, aby mohly čelit náporu elitních jednotek Antiocha, které tradiční rozmístění dodržely. Jinak byly obě válčící síly vyrovnané s tím, že Antiochus měl výhodu ve větších zkušenostech jeho mužů.

 

Než nastala samotná bitva, čekalo se pět dní, během kterých se hlavní síly k sobě zvolna přibližovaly, jinak ovšem nedošlo k ničemu většímu, než se střetu lehkooděnců. Po této předehře se nakonec obě armády sešikovaly a nastoupily do boje. Jako první se do vážného boje pustili sloni obou stran. Zde se ukázalo, že afričtí sloni se indickým absolutně nemohou rovnat, Polybios dokonce píše, že je nemohli ani cítit a uprchli ještě před samotným střetem. Ptolemaiovi sloni na útěku rozvrátili řady gardy a otřásli jezdectvem a na tyto formace dopadl úder Antiochových elitních oddílů. Egyptské levé křídlo se dalo na útěk a Antiochovi muži se jali jej pronásledovat, přičemž král je vedl a opustil tak bojiště v nejméně vhodný okamžik.

 

Na druhém křídle se ovšem situace vyvinula přesně opačně. Egyptské pravé křídlo s řeckými žoldnéři a jízdou sice nebylo posíleno slony, protože ti, zřejmě vyděšeni zvuky bitvy, prostě odmítli jít dopředu, ale to nezabránilo ptolemaiovským oddílům ve vítězství a vyhnání syrské jízdy a arabské pěchoty. Také tito muži se nepustili do obkličovacího manévru, ale naopak pronásledovali rozprášené nepřátele a opustili bojiště, na kterém tak v podstatě zůstali jen falangisté obou stran. A právě ti měli celou bitvu rozhodnout.

 

Obě falangy, téměř sto tisíc mužů těžké pěchoty, se utkaly na závěr bitvy, a přestože šlo a těžký a krvavý střet, početní převaha byla na straně Ptolemaiovců, které ještě posilovala přítomnost krále v jejich řadách, který se sem přemístil po porážce své gardy na začátku bitvy. Antiochova pěchota tak byla nakonec zatlačena na sever a opustila bojiště, čímž skončila také bitva u Raphie. Obě pravá křídla porazila protivníka a střet středů dopadl vítězstvím Ptolemaia.

 

Na rozměry bitvy neutrpěly válčící strany nijak těžké ztráty. Poražený Antiochos ztratil asi deset tisíc pěších, tři sta jezdců a pět slonů zatímco čtyři tisícovky pěšáků a většina přeživších slonů padly do zajetí. Ptolemaios ztratil patnáct set mužů pěších, sedm set jezdců, šestnáct slonů padlo a dvacet šest bylo zajato.

 

Antiochovo tažení do Egypta skončilo nezdarem, ale nešlo o nějakou rozhodující porážku, která by zdevastovala jeho sílu, konečně sám král přemýšlel po bitvě, že přeskupí oddíly a bude ve střetu pokračovat. Jeho muži však toto odmítli a stáhli se do Gazy, kam nakonec musel i sám král a tažení tak skončilo jasnou porážkou. Antiochovy dobyvačné plány na všech stranách impéria to ovšem nijak neohrozilo a spornou část Blízkého Východu nakonec dobyl při páté syrské válce po bitvě u Pania (Panaea) roku 200 před n.l. Do dějin se zapsal svým východním tažením do Indie a zemřel třicet let po bitvě s přízviskem Veliký.

 

Naopak ptolemaiovský Egypt sice v bitvě zvítězil, nicméně pro sílu říše to nebylo nijak určující a stabilita říše dále upadala. Ptolemaios svoji říši potopil dokonce tak hluboko, že se Horní Egypt mezi lety 207 a 186 před n.l. oddělil od zbytku říše pod vlastními domorodými faraóny a s armádou založenou právě na domorodých falangistech. Úpadek ptolemaiovského Egypta pak pokračoval i ve druhém století před n.l. a otevřel prostor pro působení nové mocnosti v prostoru - republikánskému Římu.

 

Je tak otázkou, zda bitvu nelze pojímat spíše jako remízu, která jen oddálila nezvratný výsledek, aniž by jednu nebo druhou stranu kamkoliv posunula.  


 

 

Čtenost článku: 2436

<<zpět

Vaše názory: