Antika na Facebooku

Antika funguje také na Facebooku. Vedle upozornění na nové články zde naleznete novinky a zajímavosti o antické době, dnešní odkazy na staré Řecko a Řím i další věci, které se na web nehodí nebo nevejdou. Stránky naleznete zde.

 

 


Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> Římská republika

Vznik republiky

13.09.2004 - Jiří Chlubný

Po pádu Tarquiniů postihly Řím vážné nesnáze, ale ty nejvážnější stále nejsou dostatečně objasněné. Etruská hrozba sice na nějakou dobu ustoupila, ale mladou republiku zužovalo stále velké množství nepřátel, dychtících využít jejího oslabení. V důsledku toho probíhaly po celá dvě staletí takřka neustálé války proti některým protivníkům a často i proti několika naráz. A mnohdy šli Římané do boje, na kterém záviselo přežití celého města.

Jako první začali Římanům okamžitě vzdorovat jejich příbuzní a nejbližší sousedé - Latinové, kteří povstali hned poté, co padlo království. Legendami opředené přímořské město Lavinium ležící 25 km od Říma si tehdy prosadilo právo být společnou svatyní latinských pobřežních měst a zrušilo spojenectví s Římem. Kolem roku 496 před n.l. svedli Římané s Latiny legendární bitvu u jezera Regillus. Toto území patřilo k městu Tusculum, jež vedlo vojenský odpor Latinů. Při střetnutí na vulkanické proláklině u dnes už neexistujícího jezera si římští jezdci spolu s legionáři snadno poradili s latinskou zastarale vedenou jízdou a dobyli rozhodujícího vítězství války.

Bitva samotná možná neměla tak rozhodující vliv jak nám ho popisují římští historici, protože hned po bitvě uzavřeli Římané s protivníky dohodu na základě rovnosti obou stran (tedy rovnosti Říma a celého spolku Latinů). Na druhou stranu si Římané takto - velmi diplomaticky - vedli vícekrát. Každopádně po uzavření míru si Římané osvojili dva tusculské bohy, které známe jako Castora a Polluxe hlavně z oblohy. Ti se stali ochránci římského jezdectva. I přebírání bohů poražených nepřátel patřilo k diplomatickým zbraním Říma v bitvě o příznivce a byla to zbraň nadmíru účinná.

Přestože pád království Řím poněkud oslabil, takže už nemohli přímo ovládat Latiny, mohli se jim stále velmi účinně postavit a jejich síly byly vyrovnané. Netrvalo však dlouho a váhy moci se vychýlily na římskou stranu. Prvním signálem této změny se stalo to, že Římu kolem roku 415 před n.l. svěřili pořádání latinských slavností na Albanské hoře. A druhý příznak rozpínavosti a síly Říma se ukázal brzy poté. Za sporu mezi dvěma latinskými městy (Aricií a Ardeou) podepsal totiž smlouvy s jedním nebo snad i dvěma městy odděleně. To ovšem znamenalo, že Římané přestali brát vážně dohodu s Latinským spolkem, neboť vyjednává s jeho členy zvlášť a ve svůj prospěch. Zatím však k otevřenému porušování rovnováhy nedocházelo. Řím totiž potřeboval na latinských hranicích klid. Stará hrozba se probudila v Etruscích, o tom však ve zvláštní kapitole dějin. Nová hrozba přišla z Apenin s velkou silou.

V tamějších odlehlých dolinách, hlubokých údolích a náhorních plošinách žily izolované pastevecké obce. Obyvatelé těchto vsí, kmeny Volsků a Aequů, vedli tvrdý život a úrodná půda a přístup k moři, které měli Římané, pro ně bylo cílem výpadů. Po více než století napadali tyto dva kmeny Latium a Římané s nimi museli bojovat o horské průsmyky. Volskové, kteří představovali větší hrozbu, se usazovali v jihovýchodním Latiu, kudy vedla důležitá cesta do Kampánie. Časem se přestěhovali k Albanské hoře na samý práh Říma. Od roku 494 před n.l. podnikali Volskové skoro každý rok výpady na latinské a římské území a plenili je. Ochabli až poté, co jim Římané roku 377 před n.l. zabrali jejich pobřežní pevnost a jediný dobrý přístav Antium (Anzio). Ani to však neznamenalo konec válek s Volsky - Římané pevnost znovu ztratili a zpět ji dobyli až roku 338 před n.l. Nezávislá existence národa nájezdníků tak skončila a oni brzy podlehli romanizaci.

Rovněž Aequové sestoupili kvůli přelidnění z hor na severovýchodě od Říma Roku 484 před n.l. získali důležitý průsmyk Algidus, kterým procházela Via Latina, dlouho jediná cesta z Říma na jih. Dalších padesát let bojovali podobně jako Volskové, až roku 431 před n.l. Algidus znovu ztratili a stáhli se do svých pevností v jižní Itálii, kde byli také brzy romanizováni.

Jedním z podstatných přínosů těchto válek se stalo zakládání federálních latinských kolonií. Byla to města obklopená dobrou půdou, kterou dostávali osadníci zdarma nebo do pronájmu. Tato města měla tvořit základny proti vetřelcům, ale rovněž šířit po svém okolí mírové zemědělství místo přepadávání. Během 150 let vzniklo 14 takových kolonií na mnoha místech. A přestože Latinové zakládání těchto měst prodiskutovali jistě nejdříve s Římem, byla to města čistě latinská a Říman, který by se rozhodl žít v takovém městě, se musel vzdát občanství svého města a stát se občanem Latinského spolku. Trvalo ještě dlouho, než Římané tento skvělý nápad převzali i pro své občany a díky jemu také dobyli v neuvěřitelně krátké době Itálii. To však tehdy bylo teprve hudbou budoucnosti.

Zatím posledním kmenem, který vytáhl proti Římu v pátém století před n.l. jsou Sabinové, kteří rovněž žili na hřebenech Apenin. Žili poněkud jednoduše, byť prý byli stateční, tvrdí a zbožní. Ovládali však solná ložiska, což se nelíbilo Římanům, kteří se domluvili s městem Gabie, aby je držel na uzdě. Jeden ze sabinských vůdců, Attus Clausus, však dostal povolení bydlet v Římě spolu s celou družinou s přiznivci v počtu asi 4000. Clausus se pak stal zakladatelem slavného římského rodu Claudiů. I mnohé pozdější přední rodiny se hlásily k sabinskému původu. Římané zezačátku doufali, že Sabiny zastaví přijmutím přistěhovalců, ale to ukázalo jako lichá naděje. Kolem roku 496 před n.l. dorazili útočníci před samotný Řím a o 36 let později dokonce nakrátko ovládli kapitolskou citadelu, než je Římané spolu s vojáky z Tuscula vytlačili. Avšak už roku 449 před n.l. Římané Sabiny tvrdě porazili, přisvojili si jejich boha Dia Fidia (měl dohlížet na smlouvy a důvěru) a jejich nepřátelství se utlumilo. Dalších 150 let nedošlo k žádnému konfliktu a poté oba národy splynuly.

Obyvatelé Latia měli velké štěstí (i tak dobrou diplomacii), že se Volskové, Aequové a Sabinové nespojili, neboť jejich společný tlak by byl příliš velký na tehdejší římské a latinské síly. A Římané měli dost práce i po vyřízení těchto nájezdníků. Etruskové začali opět sbírat síly a nebyli zdaleka sami...

Čtenost článku: 24965

<<zpět