Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> Římská republika

Spory s Latiny, římské kolonie

13.09.2004 - Jiří Chlubný

Po překonání krize během vpádu galských kmenů kolem roku 387 - 386 před n.l. museli Římané svoji pozornost upnout na své spojence v Latiu. Ti byli již od poloviny pátého století proti Římu v méněcenném postavení a nic to neukázalo lépe, než dělení půdy po dobytí Vejí - Latinové nedostali vůbec nic. Vpád Galů situaci poněkud změnil, neboť Římané po něm museli být ke spojencům ohleduplnější, a tak dostali Latinové právo podílet se na územních ziscích etruské půdy. Mohli si také na novém území založit dvojici osad.


Přes tato dílčí opatření se vztah Latinů k Římu horšil. Během galské invaze se sice žádný státeček ze spolku s Římem neutrhl, ale to bylo způsobeno spíše strachem z Galů. Po jejich odchodu však začala největší latinská města zvedat hlavu a stála spíše o nezávislost než o spojenectví s městem na Tibeře. Tak se už roku 381 před n.l. octli občané Tuscula na pokraji otevřené vzpoury. Římské území Tusculum zcela obklopovalo, proto neměl odpor přílišnou naději na úspěch, ale některého z předních Římanů napadlo geniální řešení - Tusculu mělo být nabídnuto začlenění do samotného římského státu s plným občanstvím. To samozřejmě změnilo situaci, neboť mít práva římských občanů neslo četné výhody, a tak se vzpoura tentokrát nekonala. Nový nápad udělování občanství se velmi osvědčil v budoucnu - latinská města dostávala římské výsady a proměnila se z latinské v římskou obec, i když se svojí vlastní městskou organizací a samosprávou.


Tato nová politická koncepce měla pro budoucí rozmach Říma zásadní význam. Ani jeden z velkých řeckých států nic podobného nenapadlo, čehož pak měli Řekové ve třetím století před n.l. otevřeně litovat. Nyní Římané rozšiřovali řady své populace mnohem rychleji než kterýkoli konkurent v širokém okolí. Nedá se sice říci, že by lidé nějak zvlášť prahli po římském občanství, ale to jim poskytovalo přinejmenším ochranu před svévolí úřadů, což přivítala hlavně nobilita - ta tusculská tak dychtivě, že v průběhu let dodala Římu několik konzulů.


Když se pak roku 366 před n.l., zhruba po osmdesáti letech vojenské vlády, v Římě obnovil úřad konzulů, byla zavedena také nová funkce praetora, která měla odlehčit konzulům v jejich soudní práci, aby se mohli více soustředit na války, které neustále hrozily. Latinská města totiž stále proti Římu bouřila. Jedním z center bouří bylo město Praeneste (Palestrina), starobylé sídlo na ostrohu Apenin, ovládající důležitou cestu do Kampánie. Obyvatelé města měli velmi málo pochopení pro růst Říma - najímali proti němu galské žoldnéře a podněcovali k boji kmen Volsků. Dalším neposlušným městem byl neméně starobylý Tibur (Tivoli), vzdálený od Říma třicet kilometrů. I on ovládal důležité cesty a díky tomu, že se obklopil spojeneckými obcemi, se stal významným členem Latinského spolku. Tibur vyvolával ve čtvrtém století před n.l. s Římem časté rozbroje a snad s ním i přerušil styky. Na to Římané tentokrát odpověděli silou a prosadili Tiburu starou spojeneckou smlouvu, ale za poněkud horších podmínek. Stalo se roku 358 před n.l.


Další důležitý krok k upevnění své moci udělali Římané tím, že rozšířili oblast svého vlivu do Kampánie. Její hlavní město Capua (Santa Maria Capua Vetere) byla druhým největším sídlem celé Itálie, které těžilo z úrodnosti krajiny a dovedného zpracování bronzu. Dříve tvořilo páteř etruského panství nad Kampánií, později město převzali Samnité, přesněji řečeno jeden z jejich kmenů. Roku 343 př.n.l. ale Capuu přepadl jiný samnitský kmen. Obyvatelé sídla se obrátili s žádostí o pomoc na Řím. Senát se velice dlouho radil. Jedni prohlašovali, že se přátelům v nouzi nesmí odmítnout pomoci (a také si určitě velice dobře spočítali výhody, které by vyplynuly z konečné porážky Samnitů, kteří s Římany neměli vůbec dobré vztahy), zatímco druzí, kteří nechtěli pomoci, protože tato záležitost byla stranou tehdejších římských zájmů, při hlasování zvítězili. Žádost tak byla odmítnuta. Pak se však capuánský lid odhodlal k něčemu, co v historii nemá obdoby: Capua se zřekla samostatnosti a prohlásila se poddanou Říma. To Římanům velice zalichotilo a zanedlouho dvě legie pochodovaly na jih bránit Capuu jako římské město.


Dva roky trvala tato válka o Capuu, až poté se Římanům podařilo Samnity zatlačit do hor, ze kterých přišli. Městu potom ponechali samosprávu a iniciátorům připojení udělili římské občanství. Ve městě pak zanechali malou římskou posádku (což se neobešlo bez problémů, protože cizí armáda, třebaže osvoboditelská, nikdy není vítána). Ale vtom se na Římany začaly hrnout problémy z opačné strany, totiž od Latinů. Ti vyslali do Říma poselství, které oficiálně žádalo, aby se jako pokrevní příbuzní spojili. Za touto nevinnou žádostí se však skrývaly další, pro Latiny logické, pro Římany však naprosto neslýchané požadavky: Římané měli Latinům přenechat polovinu míst v senátě a právo volit jednoho konzula. Konzul Manlius poselstvo nepříliš vybranými způsoby odmítl a uražení Latinové vypověděli Římanům válku.


Další dva roky pak trvala válka latinská (340-338 před n.l.), ze které je nejznámější příhoda o konzulovi Manliovi, který nechal popravit vlastního syna za to, že se vrhl do útoku bez rozkazu. A to přesto, že zvítězil. Římané válku vyhráli a právě z této doby pochází otřepaná římská zásada divide et impera, rozděl a panuj (zásada je sice považována za antickou, ale použil ji až král Ludvík XI. v temném středověku ve Francii). Římané totiž neuzavřeli mír s Latinským spolkem, ale s jednotlivými městy zvlášť. Obyvatelé Aricie a dalších tří míst blízkých Římu získali plné římské občanství, čímž se římské území rozšířilo na 11 000 kilometrů čtverečních s populací okolo milionu osob. Města Tibur a Praeneste přišly o nějaké pozemky, ale zachovala si formální nezávislost a bylo jim potvrzeno spojenectví s Římem. Ostatní latinská města si zachovala své dřívější postavení s jednou "drobnou" výjimkou - nemohli uzavírat smlouvy navzájem mezi sebou, ale pouze a jen s Římem. Tím přestal Latinský spolek fakticky existovat a Latinové se dostali pod moc Říma.


Mužským obyvatelům podrobených měst poskytl Řím právo nového typu, občanství bez volebního práva. Šlo vlastně o poloviční římské občanství, které sice nedávalo možnost volit své zástupce, ale přiznávalo soukromá práva jako možnost uzavírat římské smlouvy s Římany nebo právo sňatku s Římankou. Tato praxe byla nejdříve ozkoušena na obyvatelích Kampánského spolku, poté na Volscích a pak i na Latinech.


Celkově se dá říci, že pro poražené to bylo přitažlivé uspořádání. Sice o něm naprosto monopolně rozhodli Římané, Latinové museli souhlasit s římskou zahraniční politikou a v případě války přispět svými muži na "společnou obranu", ale přesto... Oddíly sloužily z poloviny pod vlastními veliteli. Římané navíc až na výjimky nepoužívali okupačních posádek, které si v každé době získávají značnou nepopularitu. A klady občanství - hlavně pro majetné a vládnoucí vrstvy - byly příliš významné. Tak se díky umění kompromisu povedlo Římu udržet Latiny na uzdě, aniž by se dotkli jejich touhy po samostatnosti.


Nyní upřeme svoji pozornost někam mimo bojiště a diplomatická jednání. Povězme si něco málo o koloniích, které Řím a Latinové právě v těchto letech začínají ve velkém budovat. Pro jednoduchost si kolonie rozdělme na kolonie latinské a římské. Jako první se budeme věnovat prvnímu typu.


Instituce latinských kolonií sahá svými kořeny do devadesátých let čtvrtého století před n.l. Kolonií se v antice rozumí opevněné město obklopené půdou vhodnou k obdělávání, kterou osadníci dostávali od státu za služby nebo jim byla přidělována do nájmu. Tato území trochu připomínají izraelské kibucy. Jejich úkolem byla ochrana hranic (neboť tam obyčejně stávaly) a mírové působení na okolní kmeny, které se měly postupně "latinizovat". Místa jejich vzniku mívala velký strategický význam a o jejich výběru rozhodoval Latinský spolek, i když asi ne bez porady s Římem. Přesto to byly osady latinské a každý Říman, který se tam přistěhoval, ztratil své římské občanství. Žilo v nich obyčejně 2100 rodin latinského původu.


Zpočátku druhotným typem kolonií byly kolonie římské, z nichž první vznikly až na konci čtvrtého století před n.l. Jejich osadníky tvořili pochopitelně pouze římští občané. Sídla rostla na předem dobře promyšlených místech, nejčastěji však na pobřeží. Římské kolonie byly vždy spojeny přímo s Římem bezpečným a nepřerušovaným pruhem římského území, a tak nepotřebovaly tolik obránců jako jejich latinské protějšky. To bylo samozřejmě výhodné, neboť Řím si stále nemohl dovolit posílat stovky bojovníků daleko od města (ostatně ani sami Římané se do kolonií tohoto typu moc nehrnuli). Obyvateli těchto sídel tak zpravidla bylo 300 rodin.


Jednou z prvních římských kolonií se stala Ostia, pozdější veliký přístav u ústí Tibery do moře. Osadníci se usadili uvnitř pevnosti o rozloze 2,5 hektaru, která měla zároveň držet v šachu piráty, kteří by chtěli proniknout Tiberou k Římu. U ústí řeky navíc Římané zřídili přístav (možná poněkud nadnesené slovo pro tehdejší stav Ostie), kde se překládalo zboží pro Řím a platila se cla. O čtyřicet tři kilometrů dál vznikla další taková kolonie v Antiu (Anzio), které patřilo Římu od roku 338 před n.l. Osadníky zřejmě brzy posílili místní usedlíci. Této komuně se podařilo roku 317 před n.l. přesvědčit metropoli, aby povolila Antiu samosprávu, což byl důležitý precedens pro budoucnost. Z římské kolonie se postupně vyvinulo plnoprávné město. O dalších asi padesát kilometrů dál po pobřeží byla v nejvzdálenějším výběžku římské moci založena třetí pobřežní římská kolonie v dřívějším volském městě Terracina, kde už dostal každý osadník příděl půdy o rozloze půl hektaru. A tak do počátku druhé punské války vzrostl počet pobřežních kolonií v držení Říma na dvanáct. Ještě víc jich ve stejné době střežilo přechody řek, horské průsmyky a strategické silnice.


Římský projekt kolonií byl gigantickým úspěchem. Mezi roky 343 a 264 před n.l. bylo zřízeno na 60 000 usedlostí, která ztrojnásobila plochu území využívanou Římany k nějakému účelu na 125 000 kilometrů čtverečních. Osadníci představovali značnou posilu nejen pro zemědělství, ale také pro vojenství římské říše. To mělo záhy projít sérií těžkých zkoušek, které začínaly Pyrrhovými válkami.

Čtenost článku: 11834

<<zpět