Antika na Facebooku

Antika funguje také na Facebooku. Vedle upozornění na nové články zde naleznete novinky a zajímavosti o antické době, dnešní odkazy na staré Řecko a Řím i další věci, které se na web nehodí nebo nevejdou. Stránky naleznete zde.

 

 


Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> Římská republika

Pyrrhovy války

13.09.2004 - Jiří Chlubný

Řecká města, která rostla v jižní Itálii a na Sicílii jako houby po dešti (oblasti se říkalo Magna Graecia - Velké Řecko), neměla až do roku 300 před n.l. se Římany téměř nic společného. Avšak po skončení samnitských válek se území ovládané spojenci Říma protáhlo daleko na jih, až do bezprostřední blízkosti některých řeckých měst. Na italské pevnině se za nejdůležitější město považovalo Tarentum (dříve Taras, dnes Tarent nebo Taranto). Leželo na šíji mezi mělkým chráněným zálivem a přílivovou lagunou a jeho pevnost byla považována za takřka nedobytnou. Kolem roku 300 před n.l. bylo větší než Řím a bohatlo z obchodu na vlně a obilí. Státním zřízením byla v podstatě demokracie, která se v místním prostředí uplatnila dobře a Tarentum se považovala za velmi stabilní stát. Tarenťané disponovali největším loďstvem v Itálii a armádou 15 000 mužů, které navíc doplňovali žoldnéři. Ti měli držet hranici především před kmeny z Lukánie (příbuznými se Samnity).

S Římem mělo město starou dohodu, která zapovídala Římanům vstup do Tarentského zálivu, který samozřejmě považovali Tarenťané za svoji doménu. V závěrečných fázích samnitských válek došlo málem k otevřené konfrontaci, když si Řím roku 291 před n.l. založil velkou a mocnou kolonii ve Venusii. Ta ležela na jihu pokořeného Samnia a měla tak chránit dobyté území před Lukány, ale zároveň se rozkládala pouze 150 km od Tarenta. A to nechtěli Tarenťané přenést přes srdce. Vzniklé napětí se stupňovalo a vyvrcholilo v roce 282 před n.l.

Tehdy na město Thurii ležící na druhé straně zálivu od Tarentu udeřili lukánští nájezdníci a měšťané požádali o pomoc Římany. Ti po jistém váhání skutečně poslali vojsko a Thurie osvobodili. Lukánové však zaútočili znovu, a to roku 280 př.n.l. Římané přivolali posily po zemi i po moři a malou flotilu vyslali také do Tarentu. Tam se však došlo k dodnes nevysvětelenému incidentu. Tarenťané, snad následkem rozháraných poměrů ve městě, se na římské lodě vrhli a pět jich potopili, admirála zabili a přeživší mužstvo dílem prodali do otroctví, dílem pobili. Rovněž posádku z Thurií vyhnali. Vyslané římské poselstvo pak ještě bylo zesměšněno pro špatnou řečtinu. Římané se válce, pro ně nezvykle dlouho, ještě snažili vyhnout, když velitel římských vojsk přitáhl k Tarentu a místo útoku tlumočil požadadvek, aby byli k potrestání vydáni viníci celého incidentu. Řekové však naposledy odmítli a válka mohla začít. Aby Řekové neválčili sami, pozvali si Tarenťané do Itálie epeirského krále Pyrrha.

Tento muž se na trůn dostal po smrti svého otce již ve dvanácti letech, byl však brzy sesazen a svůj návrat si musel vybojovat. Rozšířil do značné míry území svého království a na nějakou dobu vládl i v Makedonii. Měl pověst znamenitého vojevůdce a obrovského dobrodruha, takže nebylo divu, že pozvání do Itálie přijal. Sliboval si od něj získání celé římské říše a možnost pokračování výbojů na Sicílii a Afriku. Pyrrhos, který mimochodem chtěl následovat Alexandra Velikého (tehdy velmi moderní záležitost), tedy vyzbrojil 25 000 elitních žoldnéřů z Řecka, vybavil je také dvaceti slony a roku 280 před n.l. odplul přes Jadran do Itálie. Základem jeho vojska byla falanx o 20 000 mužů, bojem protřelých veteránů mnoha tažení. Tito muži měli v bojích za úkol zastavit římskou pěchotu, aby na boky a týl nepřítele mohla zaútočit jízda doprovázená slony (Pyrrhos byl asi první, kdo použil slony nikoli k čelnímu útoku, ale k útoku na bok nepřátelské formace¨).

Po příjezdu do Tarentu se snažil Pyrrhos získat více sil, ale četné jihoitalské kmeny, a dokonce i mnohá řecká města mu pomoc odepřely. Pyrrhos si tedy vyjel získat podporu vítězstvím v boji. Poprvé se Pyrrhos utkal se Římany u Herakleie, západně od Tarenta. Legie odolávaly falanze velmi dlouho a Pyrrhovi vítězství vybojovali teprve sloni, kteří rozehnali jízdu (ta se slonům nemohla bez výcviku postavit, protože koně se plašili). Ztráty na obou stranách byly hodně těžké, ale Pyrrhos mohl být spokojen - Římané opustili jižní Itálii. Pyrrhos se za Římany vydal na sever, přímo do Latia. Se svými spojenci Samnity a Lukány došel až do samého Latia, ale poté, co nepřišla slíbená pomoc od Etrusků, ustoupil král zpět na jih.

V dalším roce války, roku 279 před n.l, se s Pyrrhem spojily některé italské kmeny. Tentokrát s početnějším vojskem doslova utrpěl výhru, když na Římany narazil v bitvě u Auscula. Bitva byla velmi tvrdá, neboť Římané odolávali falanze celý den a na útěk je zahnal až útok slonů druhého dne. Málem přitom byli zničeni, ale podařilo se jim včas se vrátit do opevněného tábora. Tam jim Pyrrhos nabídl mír - žádal pouze svobodu pro Tarent a jeho spojence, ale Římané nabídku odmítli na radu Appia Claudia Caeca (Slepého), který viděl v jižní Itálii poklad, který impérium potřebuje. Po odmítnutí nabídky prý Pyrrhos prošel bojiště, a když poznal své ztráty, poznamenal: "Ještě jedno takové vítězství a jsme zničeni." Odtud tedy pověstné Pyrrhovo vítězství, tedy vítězství, které je téměř porážkou. Jeho ztráty na elitních útvarech byly skutečně hrozné, veteráni padali po tisících a nahrazovali je nezkušení muži z Itálie. Pyrrhova bojeschopnost klesala.

Snad možná proto - není to jisté, neboť Pyrrhos byl nevyzpytatelný - se roku 278 před n.l. po bitvě u Auscula odebrala celá Pyrrhova armáda z jižní Itálie na Sicílii. Sem ji pozvali řecké státy na ochranu před útoky Kartaginců a Mamertinů. Pyrrhos se před odjezdem znovu snažil zajistit si mír a uzavřít krvavou válku, ale senát to odmítl. Pyrrhos přesto vyplul a řecká města jako například Syrakusy nebo Katania ho přivítala s nadšením. Pyrrhos porazil Kartagince, odňal jim strategické pevnosti Eryx a Panormos a oblehl dokonce Lilybaion, jednu z hlavních opor kartaginské moci na Sicílii. V momentě, kdy se Pyrrhos chystal vyrazit do Afriky a sbíral už jen italské námořníky, se k němu sicilská města otočila zády. Navíc se Kartagincům podařilo zničit Pyrrhovi loďstvo, takže epeirský král musel odtáhnout i ze Sicílie a vrátil se do Itálie, kde spojenecká města už dlouho volala o pomoc.

Pyrrhos se vrátil ze Sicílie roku 275 před n.l. a téměř ihned vytáhl proti Římanům, kteří stáli v Samniu. Na legie narazil u místa, které bylo tehdy nazváno Maleventum (v překladu to znamená špatný výsledek). Zde v bitvě Pyrrhos prohrál, byť nikterak dramaticky (více výhledově v sekci Bitvy) a byl donucen stáhnout se do Tarenta. Místo střetu bylo přejmenováno na Beneventum (bene=dobrý) Pyrrhovo vojsko už ztratilo dvě třetiny mužů, nebyla naděje na naverbování nových, a tak se v Tarentu epeirský král rozhodl vrátit se zpět do vlasti. Nechal v Tarentu část svého vojska pod vojevůdcem Milonem a vydal se pokračovat ve válečných dobrodružstvích do Řecka

Pyrrhos po návratu do vlasti bojoval proti makedonskému králi Antigonu Gonnatovi, kterého chtěl donutit k přispění ve válce se Římany. Do roku 274 před n.l. Pyrrhos ovládl většinu Thesálie i samotné Makedonie a vydal se zničit i zbytek Antigonova panství v Řecku. Zde byl však nejdříve odražen při útoku na Spartu a poté ho při pokusu o dobytí města Argos zabila cihla, hozená nějakou ženou v jedné z úzkých uliček tohoto města. Tak skončil jediný opravdu významný epeirský panovník. Už svými současníky byl považován za vojensky nejschopnějšího nástupce Alexandra - jeho taktické schopnosti byly opravdu výborné - ale jeho zahraniční politika se řídila spíše dobrodružně. Chyběla mu také vytrvalost a větší soustředěnost na konkrétní úkol. Jeho životopis zanechal Plútarchos.

Římané z války vyšli velmi dobře. Odrazili krajně nebezpečného agresora a upevnili své postavení v Itálii natolik, že Tarent roku 272 před n.l. sám podepsal spojeneckou smlouvu s Římem, kde hrálo věčné město samozřejmě prim. Římané si začali uvědomovat, že se dostávají do čela velké říše. Jako jeden ze znaků tohoto se pokládá vydávání prvních mincí v Římě roku 269 před n.l. Po Pyrrhových válkách si Řím prakticky zajistil suverenitu v Itálii. Nyní si už říše hledala své nepřátele v zahraničí...

Čtenost článku: 18325

<<zpět