Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> Římská republika

Mezidobí v Římě a Karthágu

13.09.2004 - Radek Tůma

Poražené Karthágo nesmělo po porážce v první punské válce posílat své lodě do italských vod a příštích deset let muselo platit Římu vysoké odškodné. A především muselo vyklidit Sicílii, tu Římané museli zabrat, aby se tam již Karthaginci nemohli vrátit a ohrožovat odsud Itálii. Navíc Sicílie byla bohatá na obilí. A tak s výjimkou Hieronových Syrakus a několika dalších měst se statutem nezávislých spojenců byl ostrov anektován. Římané převzali Hieronův praktický a proslulý daňový systém a zavedli přímé daně nebo poplatky ve formě desátků (desetiny úrody). Připojení Sicílie byl historický krok, neboť Římany poprvé odvedl mimo italské území, ostrov se stal první provincií. Začala nová epocha výbojů mimo mateřskou zemi. Pro funkci správce Sicílie byl jmenován další praetor.


Ztráta Sicílie byla největší škodou, kterou Karthágo utrpělo. Navíc, v kritickou dobu po válce došlo k divokému povstání 20 000 žoldnérů, kteří se vrátili do severní Afriky a domáhali se vyplacení dlužného žoldu. S ohledem na reparační splátky a ohromná vydání posílal Hamilkar Barkas (tj. Blesk), vrchní velitel vojsk na Sicílii, žoldáky do Karthága v malých skupinách. Rada starších měla žold proplácet postupně, aby se příliš nezatěžovala pokladna. Ale Karthágo je město obchodníků, ti se pokoušejí s žoldáky smlouvat a oddalovat splácení žoldu do nedohledna. Pak najednou stálo celé žoldnéřské vojsko před Karthágem. Tato masa bojovníků z více než půltuctu různých národů se dokonce prohlásila samostatným státem a začala razit vlastní mince. Vojáci se dali na pochod proti samotnému Karthágu, zároveň se pak při té příležitosti bouřily podrobené kmeny z afrického vnitrozemí. Až po více než třech letech se podařilo tuto vzpouru potlačit. Boje se vyznačovaly urputností a nelidskými ukrutnostmi. Během těchto zmatků Římané, donedávna nepřátelé, ale nyní spojenci, ochotně Karthágu pomáhali ve válce s žoldnéři. Považovali je totiž za mezinárodní nebezpečí, které by mohlo destabilizovat situaci ve Středomoří.


Velení ve válce proti žoldákům nedostal nikdo jiný než významný vojevůdce Hamilkar Barkas, proslulý již v první válce s Římany o Sicílii, otec Hannibala, jednoho z nejhroznějších protivníků, které kdy Římané poznali. Když se však k rebelům přidali také spolubojovníci na Sardinii a obrátili se s žádostí o pomoc na Řím, postoj Říma se radikálně změnil. Vláda okamžitě vyslala na jihozápadní pobřeží ostrova vojsko, aby vzbouřencům pomohlo a zmocnilo se kartháginských pevností. Římané pak anektovali Sardinii i Korsiku a navíc na poražených vyžadovali zaplacení dalších dávek. Karthágo bylo bezmocné. Řím na těchto ostrovech neměl žádný ekonomický zájem, jen využil okamžité šance, aby se chránil před eventuálními znovu roznícenými válečnými choutkami nepřítele. Ale právě tento čin vedl k tomu, že nepřátelské pocity v Karthágu se znovu probudily. Oba ostrovy, stejně jako Sicílie, musely platit desátek a i zde se vytvořila nová praetura. Římanům pak trvalo víc než století, než sardinské obyvatelstvo zpacifikovali, každopádně připravili Puny o toto území navždy. Karthágo navíc vlivem řeckého města Massilie ztratilo téměř všechny državy v Hispánii. Karthágu zůstalo jen o něco víc než Gades a Gibraltarská úžina.


V Římě se mezitím lid vzepřel proti nobilitě. Šlo o území před více než půl stoletím zabrané Galům (r. 283 př. n. l.) - Ager Gallicus. Římané tam založili jednu latinskou a jednu římskou kolonii, ale jinak tamní území nevyužívali. A během těžkého desetiletí po válce se lid začal této půdy domáhat. Kampaň, která tyto požadavky podporovala, byla vedena tribunem Gaiem Flaminiem, "novým člověkem", který nepatřil k patricijsko-plebejské nobilitě. Avšak senátoři, z nichž někteří si v uvedené oblasti propachtovali výnosné pozemky, byli ostře proti parcelaci. Nato Flaminius prostřednictvím lidového sněmu svůj návrh prosadil. Takováto svévolnost byla v historii Říma něco nevídaného, Flaminius jako první ukázal, že politika se dá dělat i bez senátu. V této době hrozila Římu agrese Galů, kteří chtěli pomstit porážku svých předků, která vedla ke ztrátě jaderských oblastí. V důsledku tohoto nebezpečí odsoudili Flaminiovi odpůrci jeho návrh jako zbytečnou provokaci vůči Galům, neboť tento krok by vedl k přílivu množství Římanů do ožehavé pohraniční oblasti. Roku 225 př. n. l. se koalice galských kmenů rozhodla situaci řešit násilím, sedmdesátitisícová armáda se silnou jízdou a vozbou se vydala hluboko do italského poloostrova. Avšak u Telamonu, kde si při ústupu chtělo galské vojsko bezpečně ukrýt kořist, se dostalo mezi dvě římské armády. V následujícím střetnutí, na rovině, kde legie mohly operovat jako na cvičišti, byli Galové, bojující opřeni zády o sebe, totálně rozdrceni. Jejich velitel si vzal život. V době vítězné bitvy nebyl Flaminius velitelem, přes svůj neurozený původ se mu podařilo získat r. 223 konzulát. A potom vyrazil na sever, bez ohledu na to, že mu senát přikázal návrat do Říma, vedl první armádu přes řeku Pád. To byla předzvěst budoucích výprav, které toto území proměnily v lidnatou a kvetoucí oblast Itálie. Situace se konsolidovala - jenže ke konsolidaci docházelo i v Karthágu.


Nejschopnější karthaginská rodina, Barkasové, získala přes houževnatý odpor obchodnické oligarchie doma významné postavení a usadili se v Hispánii, kde si počínali téměř jako samostatní vladaři. Tato rodina odvozovala svůj původ přímo od legendární královské dcery Elissy (Dido) - zhrzené odmítnuté milenky také legendárního Aenea, od tohoto momentu se poeticky traduje zuřivé nepřátelství mezi Římem a Karthágem. Když skončila válka se žoldáky, vyslala kartháginská vláda Hamilkara Barkase do hispánských vod. Dostal za úkol zmocnit se tamních území náhradou za ztrátu Sicílie a dalších ostrovů.


Hamilkar Barkas dosáhl v Hispánii impozantních úspěchů. Zabral větší část jižních a východních oblastí země až na sever k mysům Ifach a Nao. A nedaleko hranic obsazeného území založil přístav a hlavní město v místě zvaném Acra Leuce, Bílý útes. Hispánské území bylo bohaté, hlavně na kovy. A z Hispánců, mužů keltsko-iberského původu, proslulých svou otužilostí a vytrvalostí mohl postavit nejlepší armádu, jakou kdy Karthágo mělo. Podíl na výtěžku z nesmírně bohatých dolů, který dostávali Hamilkarovi političtí odpůrci doma, je natolik uchlácholil, že mu nedělali potíže. R. 229 však Hamilkar v bitvě poměrně kuriózním způsobem padl. Neznamenalo to však ani konec postupu Karthága ani konec vlivu rodiny Barkasů.


Po něm nastoupil jeho zeť Hasdrubal, který hlavní stan přesunul dále na jih, aby byl blíž domovské základně. Toto místo Carthago Nova, neboli nové Karthágo mělo výborně strategicky položený přístav a v místních dolech se těžilo stříbro. Je zajímavé, do jaké míry Punové na jména měst neměli fantazii, již sám název Karthágo (Kart Hadašt) znamená nové město. Ačkoli Hasdrubal přesunul hlavní město na jih, posunul hranici kartháginských území daleko na sever, až ke břehům řeky Iberus (Ebro). Zabral také území hluboko ve vnitrozemí a v rozsáhlých oblastech si zajistil řadu výhodných spojeneckých smluv. Hasdrubal byl pak r. 221 zavražděn jedním z otroků a velení přešlo na jeho švagra, syna Hamilkara Barky, Hannibala (narodil se roku 246 nebo 247 př. n. l.).


Ten už jako malý chlapec provázel otce na jeho hispánských taženích. Otci odpřísáhl, že bude vždy nepřítelem Říma. Již brzy byl považován za nejlepšího jezdce, šermíře i lučištníka. Teď dostal velení nad pestrou žoldnéřskou armádou, složenou z numidských jezdců, libyjských pěšáků, prakovníků z Baleár, Hispánců, a Galů. Jen důstojníci byli z Karthága. Hannibalovi byli přímo podřízeni jeho bratři Hasdrubal a Mago a africký velitel jízdy Maharbal. Prvním činem Hannibala ve funkci vrchního velitele byla změna vojenské organizace. Až dosud se v oblasti Středozemního moře podle řeckého vzoru prosazovaly sevřené šiky. Ze všech stran nepohyblivé vojsko vyžadovalo dlouhý výcvik a přísnou disciplínu. Sevřené šiky byly nyní nahrazeny malými, pohyblivými jednotkami a veškerá pěchota byla vybavena meči pro boj zblízka. To odpovídalo také tradici Hispánců a Libyjců, kteří chápali válku jako souhrn jednotlivých osobních soubojů. Nová organizace měla přednost v tom, že skupina byla územně nezávislá a mohla operovat podle potřeby. V dalších válečných letech v Itálii se právě tato strategie projevila jako rozhodující mistrovský tah. Téměř vždy se Hannibalovi podařilo Římanům vnutit místo boje, zosnovat léčku a rychlými překvapujícími manévry rozehnat nepřítele.


Také si vybudoval vynikající rozvědku, jejíž výkony jsou na tehdejší podmínky neuvěřitelné. Od obchodníků a zvědů se dozvěděl o válce, kterou Římané vedli s Galy a věděl, že Řím oslabí a z Galů se stanou jeho spojenci. Dověděl se také o slabině římských legií, kterou byla jízda. Posílil proto svou kavalerii, kterou navíc rozdělil na lehkou a těžkou jízdu. Nyní pronikl ještě dál do vnitrozemí, až k řekám Durius a Tabus. Diplomatickými metodami si získal mezi Hispánci značnou popularitu. Podle Polybia měli Římané s Hasdrubalem smlouvu, kde si vymínili, že Karthaginci nesmí ozbrojeni překročit Iberus a ten se tak stal hranicí sféry zájmů. Na tomto bodě Řím jistě trval kvůli svému dávnému spojenci, Massilii. Té záleželo na zachování bezpečnosti vlastních obchodních středisek na východním pobřeží Hispánie, což dalo najevo svým nepřátelským postojem k tamnímu karthaginskému panství. Římané si rovněž nepřáli, aby Karthaginci měli možnost proniknout do jižní Galie a odtud do Galie Předalpské, kde by mohli podpořit Galy proti Římu.


Avšak jedno město, v karthaginské sféře zájmů jižně od Iberu, Saguntum, se rozhodlo k odporu. S Římem mělo celkem přátelské vztahy a není vyloučeno, že pod vedením nějaké protikarthaginské strany s ním uzavřelo jakési spojenectví. Saguntští se obrátili o pomoc na Řím. A Řím učinil osudový krok, že jim vyhověl. Do Nového Karthága se vypravilo poselstvo, které mělo Hannibalovi odevzdat příkaz senátu, že má dát od Sagunta ruce pryč. Smířlivá strana v Karthágu chtěla Římanům vyhovět, ale Hannibal ultimátum odmítl a pokračoval tvrdě s blokádou Sagunta. To se Hannibalovi po osmi měsících nemilosrdného obléhání podrobilo (r. 219 př. n. l.). Rozezlení Římané žádali po kartháginské vládě vydání Hannibala, ale ta tento požadavek samozřejmě odmítla. Nakonec římský vyslanec oznámil Karthágu, že jeho rozhodnutí nevydat Hannibala znamená válku. Zvedla se opona, aby odhalila scénu pro nejstrašnější ze všech římských válek, jež měla katastrofální důsledky - scénu pro druhou punskou válku.

Čtenost článku: 9991

<<zpět