Antika na Facebooku

Antika funguje také na Facebooku. Vedle upozornění na nové články zde naleznete novinky a zajímavosti o antické době, dnešní odkazy na staré Řecko a Řím i další věci, které se na web nehodí nebo nevejdou. Stránky naleznete zde.

 

 


Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> Římská republika

Druhá punská válka

13.09.2004 - Jiří Chlubný

Druhá punská válka začala tím, že si Hannibal, velitel kartaginských sil zajistil postavení v Hispánii, odkud vyrážel. Zde stálo město Saguntum, které zprostředkovávalo obchod pro Řeky z dnešní Marseille a Římanům sloužilo jako výchozí základna pro výboje. S příchodem jara 219 před n.l. vyrazil Hannibal proti městu. Okolí města vojáci snadno zpustošili, ale samotné Saguntum se bránilo velmi urputně - bitky byly velmi urputné a město se bránilo celé měsíce. Hannibal nemohl být s vývojem situace spokojen, neboť měl v hlavě již další postup do Itálie, ale snad by ani města nedobyl, kdyby Saguntum jeho římští spojenci nevydali napospas osudu. Když nepřicházely posily a situace začínala být zoufalá, soustředili všechno zlato, znehodnotili ho (hodili ho do ohně s kusy mědi...), muži vyšli do posledního boje a ženy s dětmi spáchaly sebevraždu. Osm měsíců trvalo Hannibalovi než dobyl města, které se bránilo zcela samo a získalo si tak věčnou slávu.


Po vítězství Hannibal sebral poměrně bohatou kořist, zajatce poslal do Kartága a sám se vydal na odpočinek do Nového Kartága (dnes Cartagena). Svým vojákům povolil návštěvy rodin a sám plánoval postup, kterým chtěl zničit Řím - přes Alpy do samotné Itálie. Římané ztráceli čas zbytečnostmi - hledali, zda Hannibal překročil mírovou smlouvu o své vlastní újmě nebo se souhlasem Kartága. Pád Sagunta konečně Římany probral a začali sbírat své roztroušené legie. Většinu jich ovšem poslali špatným směrem.


Na jaře 218 před n.l. se Kartaginci připravili k pochodu. Vojsko Hannibal rozdělil - některé poslal do Kartága, aby město chránili a drželi jeho vliv, část nechal svému bratrovi Hasdrubalovi v Hispánii a se zbytkem, podle Livia to bylo 90 000 pěších a 12 000 jezdců se stádem válečných slonů (37 kusů), chtěl táhnout do Itálie. Cesta, kterou si Hannibal vybral, je notoricky známá dnes, ale pro Římany byl pochod před Pyreneje i Alpy velikým překvapením (resp. přesně známá tato cesta není a nikdy nebude - antičtí spisovatelé ji nezaznamenali).


Římané reagovali stále ještě zmateně - vyslali poselstvo do kartaginského senátu. Posel prý nabídl Punům válku nebo mír podle jejich uvážení. Kartaginci odpověděli, že si má posel sám vybrat a Říman zvolil válku (Kartaginci také odmítli vydat Římanům Hannibala, o což je římská republika rovněž naivně žádala). Válka začala.


Římané svěřili obranu proti Hannibalovi Publiu Corneliovi Scipionovi. Ten se domníval, že bojištěm bude Hispánie, a proto vyplul tímto směrem. Hannibal se mezitím bez problémů dostal do jižní Galie a zde také poprvé narazil na Scipia. Oba vojevůdce čekalo při vzájemném střetu překvapení, nemohli o sobě vědět. Bitva se změnila v šarvátku průzkumných oddílů, z níž vyšli lépe Římané, ale Scipio věděl, že to nic neznamená a rozhodl se stáhnout do Itálie. Část sil pod vedením svého bratra Gnaea Cornelia poslal také do Hispánie. Kartaginci se tak v podstatě bez odporu dostali k Alpám. Nyní vše stálo proti Hannibalovi, počasí nestálo za nic a horské kmeny kladly Punům pasti všude, kde to jen trochu šlo. Po patnácti dnech pochodu se konečně trosky veliké armády dovlekly do podhůří Alp na italské straně. Přechod těchto hor se rovnal porážce v obrovské bitvě, Hannibal prý mluvil o tom, že v Itálii měl 20 000 pěších a 6000 jezdců. To by znamenalo ztrátu asi poloviny lidí, se kterými se vydával přes Alpy. Ze strategického hlediska to ovšem bylo veliké vítězství. Hannibal nyní mohl ohrozit samotný Řím.


Scipio se vylodil v Pise a vyrazil Hannibalovi naproti. Měl slíbeny posily ze Sicílie, kde byla rozložena většina legií. Hannibal mezitím zkonsolidoval síly a vydal se na jih. Cestou se také zkoušel spojit s místními kmeny, což se mu nezřídka v případě Keltů podařilo.


Scipio se svými nezkušenými legiemi se rozhodl, že zkusí Hannibala porazit nebo alespoň zpomalit jeho postup, aby mohly dorazit posily. K bitvě došlo na řece Ticinu, na sever od Pádu. Morálka Římanů nebyla dobrá, zatímco Hannibalovi se podařilo vyvolat u svých mužů nadšení pro boj. V bitvě samotné se vyznamenali numidští jezdcí, kteří obrátili na útěk římskou jízdu a poté i legie. Scipio měl co dělat, aby neztratil celou svou armádu a sám byl středně vážně zraněn. Po bitvě tedy odvedl přeživší za největší italskou řeku Pád. Tu Hannibal bez boje překročil. V té době přišel na sever s posilami Sempronius Longus, plný sebedůvěry. Rozhodl se bez ohledu na Scipia svést s Puny bitvu. Ta, známe ji jako bitvu na řece Trebii, dopadla mnohem hůř než ta předchozí a Římanů příliš nevyvázlo.


O kandidátech na konsulský úřad pro rok 217 před n.l. a situaci v Římě píšu v článku o bitvě na jezeře Trasimene. Hannibal samozřejmě odpočíval, získával spojence a nové vojáky. Jeho plánem byl odříznout Řím od spojenců a dostat tak pyšné město do neřešitelné situace - Řím by se sám neubránil. K tomu, aby se Hannibal do střední Itálie, musel překročit Apeniny. První pokus nedopadl vůbec dobře a Hannibal se musel vrátit a spokojit se se ztrátou 7 slonů. Druhý pokus začal nadějně, ale jeho pokračování se stalo noční můrou kartaginských žoldnéřů. Pochod přes bažiny stál tisíce lidských životů, ze slonů zůstal jediný a jeho jezdec, Hannibal, ztratil po neznámé chorobě jedno oko. Přesto však Hannibal svým vojákům vrátil v krátké době bojeschopnost. Proti němu se vydal konsul Gaius Flaminius, kterého však Hannibal na hlavu porazil u Trasimenského jezera.


V Římě vypukl po bitvě zmatek, ještě umocněný porážkou 4000 mužů, které poslal Flaminiův kolega konsul Gnaeus Servilius. V této situaci si Římané zvolili diktátora. Tím se stal Quintus Fabius Maximus, jeho jakýmsi nižším kolegou pak Marcus Rufus. Fabius sice neměl závratnou popularitu, ale svou strategií asi zachránil Řím. Odmítal vojenský střet s Hannibalem a pouze střádal síly a Kartagince znepokojoval nájezdy. Tím si u svých spoluobčanů vysloužil ne zrovna chvalnou přezdívku Cunctator (Louda) a vlnu kritiky, kterou vedl hlavně Rufus. Prostý lid totiž toužil po rozhodné bitvě, která měla Hannibala konečně porazit.


Mezitím Hannibal rozvažoval další kroky. Nakonec, místo toho aby táhl na Řím, vydal se do Umbrie, kde vojákům rozdělil kořist a nechal je odpočívat. Tento krok považují již antičtí autoři za podivný, protože se tak Punové dostali daleko od Říma. Hannibal si asi myslel,že pochod na Řím už je nad jeho síly, a je možné, že to odpovídalo skutečnosti. Každopádně šance zůstala nevyužita. V Kartágu samém si však Hannibal získal bezvýhradnou podporu - alespoň podle slov.


Hannibal měl velké potíže se zásobováním, a proto musel procházet Itálií a drancovat bohaté kraje. V Apulii se na Hannibala nalepila vojska Gnaea Servilia a pronásledovala jej podobně jako pár měsíců předtím Flaminiovi muži. Tentokrát však dostali Římané Hannibala do úzkých. V soutěsce mu uzavřeli cestu a zkáza Kartaginců vydala velmi reálně. Hannibal si však vzpomněl na boj, ve kterém padl jeho otec, pustil na Římany (mimochodem stejnou lest použil i Žižka) vozy naplněné dřívím a zapálené a prorazil beze ztrát cestu - Římané totiž ustoupili. Po bitvě se Hannibal přesunul do městečka Gerunium, kde hodlal přezimovat. Ještě předtím však Hannibal Římany znovu porazil a jen příchod diktátora Fabia zachránil legie před další pohromou. Velitelem poraženého vojska byl v podstatě také diktátor (došlo ke zdvojení funkce) Minucius.


O prvních měsících roku 216 před n.l. a bitvě u Cannae, která znamenala drtivou porážku legií a málem i konec římské vojenské síly, se zmiňuji v oddílu Bitvy. Po bitvě se Hannibal musel rozhodnout co dál. Jeho vojsko utrpělo poměrně těžké ztráty, ale římská moc se zdála zlomena. Není divu, že mnoho kartaginských velitelů včetně těch nejvýznamnějších radilo Hannibalovi, aby táhl na Řím. To však Hannibal odmítl - nevíme proč, je však možné, že to bylo z nějakého vážného důvodu (a u člověka jako Hannibal i téměř jisté). Místo vojenské pak zahájil diplomatickou ofensivu, která měla Řím zbavit spojenců ve střední Itálii. To se ukázalo jako marná snaha - spojenci zůstali v drtivé většině věrní i po bitvě u Cannae. Hannibalovi se podařilo získat posily z Kartága a stejně cenné byly i peníze, které poslal kartaginský senát.


Pro Řím znamenala katastrofa u Cannae vzpruhu. Velitel poražených Varro, který vyvázl z bitvy, byl přivítán v Římě okázale jako muž, který ani v nejhorší chvíli nezoufá nad stavem vlasti. Do čela státu se opět dostal diktátor - Marcus Iunius Pera. Ten za cenu drastických opatření obnovil sílu armádu - nebo ji alespoň zvýšil na maximální možnou úroveň. V legiích nyní bojovali vedle mužů i sedmnáctiletí chlapci, vězňové a otroci. Misky vah se začaly pomalu, ale jistě přesunovat na římskou stranu.


Hannibal se přesunul na jih, kde hodlal vybudovat protiřímskou základnu s centrem v městě Capua. To se mu do jisté míry podařilo, i když rozhodně ne zcela. Na kartaginskou stranu se poté přidalo sicilské království, které předtím bojovalo proti Punům a do boje vytáhl i makedonský král Filip V., který chtěl po Římanech Balkán. Řím nyní bojoval všude a jeho situace opět nevypadala dobře.


Léta 215 - 211 před n.l., o kterých budou následující odstavce, se považují za přelom ve válce, ukázalo se, že jen Řím může sjednotit Středomoří. Na jaře 215 před n.l. sice Kartaginci dobyli dva přístavy a konečně se k nim připojily posily se samotného Kartága, ale obléhání jiných měst se stalo velmi zdlouhavou a krvavou záležitostí, která navíc nemohla obrátit výsledek války. Posledním velkým Hannibalovým úspěchem v Itálii se pak stalo dobytí jihoitalského Tarentu roku 212 před n.l. (nepadla však citadela, kterou Kartaginci nikdy nedobyli). Od této doby prakticky Hannibalova armáda ztratila jakýkoli vojenský význam a získala roli pozorovatele. Naopak Římané začali zvedat hlavy a od roku 213 před n.l. obléhali Capuu, která také po dvou letech padla. Aby město zachránil, odvážil se Hannibal k tomu, co nechtěl ani po bitvě u Cannae - k tažení do Říma. Asi tušil, že jeho vyhlídky jsou malé, ale přesto obešel Římany u Capue a roku 211 před n.l. vytáhl k centru impéria. Tam však nedokázal nic, než způsobit paniku (známé Hannibal ante portas - Hannibal před branami), neboť vojensky na Řím ani nezaútočil. Bylo jasné, že Hannibalovi docházejí síly, zatímco Římané sílí den ode dne.


Římský úspěch nezůstal osamocen - dobyli také Tarent, což byla velmi důležitá základna Kartaginců. Na Sicílii se bojovalo o Syrakusy, které padly roku 212 před n.l. (při tom byl zabit Archimédes) a Římanům od té doby patřil i tento ostrov. V Makedonii si Římané uvolnili ruce tím, že Filipovi dali nějaké menší území výměnou za mír. V samotné Africe bojovali Kartaginci proti numidskému králi Sifakovi, což si vyžadovalo odvelení jistých sil z Hispánie.


Zde Římané bojovali pod oběma Scipiony, známými nám ze začátku války, Punům velel Hannibalův bratr Hasdrubal, velmi schopný vojevůdce. Věci šly lépe pro Římany - dobyli zpět severní provincie a přenesli boje opět k Saguntu. Scipionové si byli tak jisti porážkou Kartaginců, že rozdělili své vojsko ve dvě. To byla katastrofální chyba a oba bratři roku 211 před n.l. padli v prohraných bitvách. Jako jejich nástupce se dostavil mladý, tehdy čtyřiadvacetiletý, muž, Publius Cornelius Scipio, později jeden z největších vojevůdců Říma. Ten dobyl Nového Kartága a do roku 205 před n.l. i celou Hispánii.


Toto vítězství mohlo docela dobře stát na počátku porážky Římanů. Kartaginská armáda pod Hannibalovým bratrem Hasdrubalem totiž opustila Hispánii a vydala se do Itálie, kde měla posílit ochablé a nečinné sbory Hannibala. Příchod Kartaginců vyvolal přechod části Keltů k nepříteli a vyvolal protiřímské nálady i v dosud loajálních částech střední Itálie. Řím postavil nouzové vojsko podobně jako v bitvách na začátku války, ale Kartaginci tentokrát bitvu - na říčce Metauru - prohráli. Hlava Hasdrubala pak skončila v kartaginském táboře Hannibala. Bylo zřejmé, že Kartágo začíná bojovat o své přežití.

Kartaginci zkusili znovu poslat vojáky do Itálie. Druhý Hannibalův bratr Mago se vylodil v severní Itálii, aby se spojil s Hannibalem (roku 205 před n.l.), jeho síly však nebyly dostatečně silné, aby prorazil. Také pokus konvoje 100 lodí a zásobení a přívoz posil pro Hannibala byl odražen u Sardinie a jen asi pětina lodí se zachránila zpět do přístavů.


V té době už Římané chystali výpravu do Afriky, které měl velet Scipio. Transport 400 lodí dorazil po menších problémech do Afriky, aby zničil tuto zemi v odplatě za úděl Itálie po většinu války. Stalo se tak ve stejném roce, kdy se v Itálii vylodil Mago. Dlouhou dobu se k útoku pouze připravoval, situaci mu ztížila i zrada mocného numidského krále Syfaka, který přešel na stranu Kartága. Římané nyní podpořili vůdce jiné části numidských kmenů Masinissu, který Syfaka po bojích zajal a dobyl jeho království. Kartaginci požádali o mír za tvrdých podmínek, který by snad i Římané přijali, ale plnou moc v řešení problému dali Scipionovi, který zvolil pokračování války.


Rok 203 před n.l. znamenal pro Kartágo dvě těžké porážky v Itálii - Maga porazili Římané v Kampánii a donutili k návratu a Hannibal byl nucen činit totéž, což byla nejtěžší chvíle jeho života. Avšak válečník se v něm nezapřel - bojoval dál. Jeho příchod znovu rozproudil umírající válku v Africe, neboť naplnil Kartagince novou nadějí. Scipio vyrazil směrem ke Kartágu, aby město zničil a Hannibal mu šel v patách, aby jej na cestě porazil. To se stalo v krvavé bitvě u Zamy. Po své porážce uznal i Hannibal, že je třeba uzavřít mír. Mírová smlouva znamenala konec touhy Kartága stát se vládcem mocné říše. Loďstvo bylo zredukováno na pouhých 10 lodí, Kartaginci měli za padesát let zaplatit Římu 262 000 kg stříbra, vydat všechny zajatce a přeběhlíky, bojovat mohli jen se souhlasem vítězné strany. Tak skončila jedna z nejkrutějších válek antiky, ne-li úplně nejhorší. Moc Kartága byla zlomena. Tehdejší Římané nevědomky vytvořili světovládný státní útvar, který v příštích sto letech expandovat do celého Středomoří.



Další osudy Hannibala najdete na konci tohoto článku

Článek o první punské válce naleznete zde.

Článek o třetí punské válce pak naleznete zde.

Čtenost článku: 25670

<<zpět