kmeny

Hunové

14.09.2004 - Radek Tuma, Tomáš Vacha

Jejich původ leží v temnotách raných asijských dějin. Jeden archeologický nález hliněné figurky jezdce na koni by mohl ukazovat na to, že jejich vlast ležela na Dálném východě, tam, kde dnes hraničí Čína s Koreou. Kůň má na hřbetu upevněný zvláštně tvarovaný kotel, typický právě pro Huny. Od 3. století př. n. l. se zprávy z čínských pramenů zmiňují o barbarech, kteří opakovaně vnikali do úrodných údolí Žluté řeky. Číňané vetřelce pojmenovali "Xiongnu" (Siung-nu). Od tohoto označení se nejspíše později odvodilo slovo Hunové.

Už tehdy asi byli Hunové společenstvím mnoha různých kočovných kmenů. Tyto nomádské národy táhly od mongolské náhorní plošiny na jih a západ a podrobily si rozsáhlá území. Roku 214 př. n. l. na obranu proti nim Číňané postavili svou Velkou zeď. Ani ta ovšem vetřelce nezastavila. Siung-nu založili v podrobených oblastech svou první říši, stávali se vládci nad městskými centry a sňatky pronikali do čínské společnosti. V následujících neklidných staletích postupně ztráceli po mnoha vojenských střetech svůj vliv, až v roce 350 n. l. došlo k jejich brutálnímu etnickému pronásledování. Podle dochovaných zpráv jich bylo pobito na 200 000. Ti kdo přežili, utekli nejprve na sever. Tento pochod buď vyhnal na západ hunské kmeny, které byly na tomto území usazeny a nebo - pokud jsou Siung-nu identičtí s Huny - to byl počátek dlouhého pochodu, který skončil až uprostřed Evropy. Dodnes není známo, jestli Hunové používali řeč etnicky bližší Turkům nebo Mongolům. Dalším důvodem migrace mohly být klimatické změny, tuhé zimy, suchá léta a přelidnění.

Jelikož na jihu byli Číňané se svou zdí, rozhodli se putovat na západ. Z nekonečných náhorních plošin Mongolska se pustili přes stepi střední Asie, přes Altaj, podél Aralského jezera, Kaspického a Černého moře. Na tomto pochodu zanechali všude stopy - hlavně své typické bronzové kotle. Ty jsou vysoké 50 - 60 cm a ozdobeny jemným vzorem. Na jejich okraji jsou stylizované listy nebo houby, a to někdy v opakujícím se pořadí. Účel těchto kotlů není přesně znám, má se obecně za to, že šlo o kultovní předměty. Jsou nacházeny v hrobech nebo v jejich bezprostřední blízkosti a jsou záměrně poškozeny. Jelikož Hunové neznali písmo, jsme odkázáni na zprávy, které o nich zanechali jejich nepřátelé, jakkoli jsou zkresleny strachem a hněvem, který tito nomádi vzbuzovali. Ale Hunové nebyli jen anarchističtí záškodníci, pěstitelé dobytka a bojovníci na koních. Byli kožešníci, zlatníci, tesaři, truhláři, sedláři a hrnčíři.

Už první setkání s hunskými bojovníky Evropu šokovalo. "Ani kentaurové nebyli s koněm více srostlí než oni," napsal jeden římský historik. Koně Hunů byli vyšlechtěni z divokých prakoní, byla to malá, ošklivá, rozježená, ale skromná a nenáročná zvířata s extrémní houževnatostí. V zimě si hledali potravu pod sněhem. Byli používání po celý rok a s každým bojovníkem přišlo asi 7 koní. Harmonie mezi jezdcem a koněm spočívala sedle. Sedla Hunů nebyla jako římská tvořena z obyčejné kůže, obepínající tělo koně. Sedlo mělo dřevěnou kostru, která svým vpředu a vzadu vyvýšeným můstkem dodávala jezdci při všech způsobech jízdy velkou stabilitu. Podle tohoto principu jsou v asijských stepích vyráběna sedla ještě dnes. Další revolučním vynálezem byly třmeny. Proti únavě nohou při dlouhých jízdách byly na sedlo upevněny bandáže, či kožené pásy. Třmen ze železa se objevil až v pátém století. Ale již tato jeho původní forma dále zvyšovala stabilitu jezdce, který se zároveň mohl na třmenu vzpřímit, otáčet se na všechny strany a střílet šípy. U těžkopádné římské jízdy na to nebylo ani pomyšlení, navíc se mnohokrát stalo, že v bitvě jezdec ztratil rovnováhu a spadl z koně. Koně byli důležitým obchodním artiklem Hunů, v době války byl ale jejich prodej zakázán. Další zázračnou zbraní byl neobvykle konstruovaný luk (tzv. asymetrický reflexní luk). Byl vyráběn z ohebného dřeva, které bylo mezi střední částí a oběma konci luku vytvarováno do oblouku. Konce a střední části byly zesíleny plochými kostmi. Na koncích luků byla tětiva a napětí se koncentrovalo do dvou oblouků připomínajících písmeno C. Vrchní oblouk byl o něco větší než spodní, jezdec měl tím pádem větší volnost při jeho ovládání. Luk měl daleko větší průraznost a dostřel než klasický "kulatý luk" a nehrozilo mu přetažení a ztráta účinnosti při velkém napětí. Šípy měly trojhrannou železnou špičku a otvor v dříku, který způsoboval, že vystřelený šíp různě pískal - tímto způsobem se vydávaly rozkazy, kterým nepřítel nerozuměl. Byla to zbraň ideálně se hodící pro rychlé jezdectvo, a tak se stali tito kočovníci děsivou hrozbou.

Taktika Hunů byla v malých oddílech 500 až 1000 mužů za hustého krupobití šípů napadat nepřítele ze všech stran. Jakmile se nepřítel začal formovat, předstírali útěk, tím nepřítele svedli k tomu, aby je začal pronásledovat. Pak Hunové na neopatrné, většinou neuspořádané nepřátele znovu zaútočili, zpravidla za další pomoci oddílů, které do té doby byly dobře ukryty, čímž se překvapení jen umocnilo. Hunové byli schopni, hlavně díky vlastnostem svých koní, provádět nečekané útoky s krvavými následky a vzápětí se stáhnout před odvetnými akcemi napadených. Odtud pocházela vojenská převaha Hunů, protože mohli napadnout protivníka, aniž s ním přišli "do styku". Antická taktika, založená na přímém dotyku s nepřítelem, na tuto strategii neměla odpověď. Přesto, že nomádský způsob boje nebyl do příchodu Hunů neznámý - perskému králi Dareirovi tímto způsobem boje uštědřili nepříjemnou lekci Skythové, se stylem boje kočovníků se jistě setkal i Alexandr Veliký. Parthové a Sasánovci po staletí odráželi na svých severovýchodních hranicích nájezdy Sakků, Russů, Gelů, Massagetů a dalších. Parthové například použitím jízdních lučištníků (přičemž zásoby šípů byly dopravovány na velbloudech), zdecimovali Crassovu invazní armádu. Luky nepřátel Hunů zdaleka nedosahovaly kvalit luků hunských (reflexní luk byl však dávno znám, snad již od dob hyksóských vpádů do Egypta), navíc nebyly používány tak masivně. Nejspíše jen sasánovští Peršané na tom byli trochu lépe. Podle Priska, východořímského velvyslance na dvoře hunského krále - to byli jejich pěší lučištníci, kterým se podařilo rozprášit hunské jízdní lučištníky, když loupežili v Přední Asii.

Válečníci byli se svými luky pohřbíváni, ale jak se vzdalovali od své vlasti, navzájem si je předávali a nebo dědili. Bylo stále těžší opatřit si materiál na jejich výrobu a zhotovit je umělo jen málo specialistů. Jejich bojová síla tak později v mnoha ohledech trpěla chybějícími luky.

Komu se vyhnul šíp, ten se musel obávat dvousečného, tzv. dlouhého meče. I ten byl vynikající kvality. Jeho předností byla především odrážecí vzpěra, upevněná napříč držadla, která chránila ruku hunského bojovníka. Hunové ovšem používali meče přímé i zakřivené a pravděpodobně se v tomto případě nedá hovořit o jednotné výzbroji a takovému vlivu, jako měl hunský luk. V přímém boji také své nepřátele nebo jejich koně zaplétali do las, aby jim znemožnili pohyb. Hunové byli mistři psychologického vedení boje, rozřezávali si tváře, aby budili hrůzu, měli tetování, rozježené vlasy, spletené do copu, půlku hlavy vyholenou, a tak s hlomozem a pronikavým jekem táhli do boje. S rostoucím vlivem Hunů to šlo tak daleko, že byl přijat i jejich ideál krásy, byly nalezeny tzv. věžové lebky. U kojenců byly kolem lebky obtočeny pásky, či řemeny, aby se jejich hlava při růstu protahovala. V oblastech, které si podmanili, to po nich přebíraly především šlechtické rodiny. I v germánských oblastech v Durynsku a Odenwaldu se našly důkazy o rozšíření nového ideálu krásy.

Od doby, kdy se objevili v Evropě, objevilo se o nich spousta legend, které vzbuzovaly hrůzu. Říkalo se o nich, že z lebek poražených nepřátel vyrábějí poháry, že jedí ženské maso a pijí dětskou krev, že deformují nosy svých novorozenců, aby jim na hlavě dobře držela válečnická přilba. Historik Ammianus Marcellinus barvitě napsal: "V lidské podobě, třebas nevzhledné vedou tak drsný způsob života, že nepotřebují ani oheň, ani ochucené pokrmy, nýbrž živí se kořínky bylin a polosyrovým masem jakéhokoli dobytčete, které si vkládají mezi svá stehna a hřbety koní a svým teplem je krátce prohřívají... Nikdo z nich neoře, ani se nedotkne pluhu. Všichni se totiž bez pevných sídel, bez domova a zákona či trvale platného ritu podobají lidem stále utíkajícím a toulají se se svými vozíky, na kterých bydlí... Nikdo u nich nedokáže odpovědět na otázku, odkud pochází, neboť jinde byl počat, daleko odsud se narodil a ještě dále byl vychován." Výše uvedené nakládání se syrovým masem může mít reálný základ, buďto si někdo všimnul, že jej Hunové takto používají pro rychlé ošetření odřenin od dřevěného sedla, nebo je viděl pojídat sušené maso. Stepní národy konzervují maso tímto způsobem dodnes.

Hunské kmeny, které se účastnily velkého stěhování národů sestávaly ze dvou hlavních skupin: takzvaní Bílí Hunové, kteří se usadili na Kavkaze a na severu Perské říše a Černí Hunové se snědou pletí a tmavýma očima. Ti přišli ze západních svahů Uralu. Pod vedením svého náčelníka Balamira překročili r. 374 Volhu a vrhli se na stepní národ Alanů, usazených mezi Volhou a Donem. Alanové se stali první obětí hunské expanze, ačkoli i oni byli nomádi, jejich kopí a meče se nemohly rovnat zbraním Hunů. Tuto událost, naprosté zničení královské říše, zaznamenaly římské i čínské kroniky. Skupinkám prchajících Alanů se podařilo probít až břehům Ženevského jezera. Později se Alanové spojili s Vandaly a vytvořili v Africe mocné království.

Znepřátelení kočovníci se rychle změnili ve spojence a začali společně napadat Ostrogóty, usazené západně od Dněpru. I ostrogótské království bylo zničeno, jejich král Ermanerich spáchal po ztracené bitvě sebevraždu. Ostrogóti utekli a vytlačili spřátelené Visigóty. Část Visigótů se stáhla do Sedmihradska, část se požádala o možnost usídlit se v Římské říši. Souhlas dostali, aniž by tušili, že s Huny budou zarputile bojovat ještě dvě další generace. I přes obrovské území, které Hunové ovládli, nevytvořili jediný národ. Bílé kmeny z oblasti Kaspického moře se tažení na západ neúčastnily. Hunské kmeny spolu sice udržovaly jisté vztahy, ale zatím je nebylo možno považovat za jednotnou velmoc.

Část bílých kmenů, která se rozhodla podrobit si dnešní Irán a Malou Asii, táhla přes Kavkaz. Jejich cílem byla bohatá východořímská města. Císař Theodosius I. musel vzít bezmocně na vědomí, že Hunové nejenom stojí na Dunaji, ale že i plundrují východní provincie v Malé Asii. Brzy se dostali až do Antiochie. Jeden z občanů Antiochie zanechal svědectví o jejich plenění: "Najednou byli mezi námi, aniž bychom věděli, odkud přišli. Jejich koně pili ze studny bohů. Na schodech chrámů si brali naše ženy. U sloupů našeho města drtili hlavy našich dětí. Nahé a hozené přes hřbet koně, tak opustily naše dcery Antiochii. Nikdy víc je nespatříme." Theodosius měl potíže s Visigóty a tak uzavřel s Huny, stojícími na Dunaji smlouvu. S Bílými Huny udržoval spojenectví i přes jejich drancování Malé Asie. Navenek se prezentoval jako přítel hunských kmenů, ve skutečnosti však štval jeden kmen proti druhému. S touto nebezpečnou politikou se mu podařilo zajistit na 20 pro říši let jakýs takýs klid. Po smrti Theodosia se říše rozdělila mezi jeho dva nezkušené, nezralé a neschopné syny. Někdy v té době se narodil Attila.

Koncem 4. století již patřili Hunové k velmocím. Attila byl někdy kolem roku 410, to mu bylo asi 14 let, uveden v Ravenně na dvůr císaře Honoria. V té době bylo zvykem, že si národy vyměňovaly děti šlechticů a knížat mezi sebou jako jakási rukojmí. V Ravenně se Attila seznámil římskými dějinami a civilizací i s křesťanstvím, učil se latinsky. Přátelil se s o pět let starším Aetiem, který byl rukojmím nejdříve u Visigótů, pak na dvoře hunského krále Rugy, kde poznal stranu budoucího protivníka. Jméno Attila bylo dáno králi Hunů pravděpodobně později, je možné, že on sám je nikdy neslyšel. Pochází z gótských zdrojů a znamená "tatíček". Jak se jmenoval skutečně, nevíme. V Písni Niebelungů vystupuje jako král Etzel. Jako flagellum dei, bič boží byl označován až v pozdějších stoletích.


Hunští jezdci koncem 4. století pronikli na Balkán, dostali se do rovin Moesie, podnikali výpravy až k Alpám. Na východě drancovali bohatá syrská obchodní města. Pohyb Hunů strhával další kmeny. Svět byl ve varu. Začínalo stěhování národů. V této situaci vnitřně rozvrácený a ohrožený Řím začal využívat vojenské síly Hunů. První s Huny uzavřel pakt západní Řím. Východní říše nedospěla ke smlouvě a rychle se dostala do konfliktu. V roce 408 zaútočil hunský král Uldin. Jist si vítězstvím, měl ukázat na slunce a říci: "Vše, na co svítí, si mohu porobit, budu-li chtít." Následovník Uldina, Ruga, přišel na dosud neznámý zdroj peněz - prodej míru. Po tom, co bez větší námahy dobyl a vyplundroval Thrákii, byla uzavřena mírová smlouva. Ruga obdržel od Konstantinopole roční poplatek 350 liber zlata. Tak začaly časy, kdy Hunům stačilo zachrastit zbraněmi a zlato se jen hrnulo.

Galla Placidia, nevlastní sestra císaře Honoria měla dobrodružný život. Nejdříve ji unesl po vyplenění Říma visigótský náčelník Alarich, pak se s ní oženil jeho nástupce a švagr Athaulf. Po zabití Athaulfa ji jeho bratr Walia vrátil Římanům, poté si ji proti její vůli vzal uzurpátor Constantius III. a ona mu porodila syna. Po smrti Constantia III. se dostala do sporů s Honoriem a utekla do východní říše i se svým čtyřletým synkem. Když Honorius roku 423 zemřel na vodnatelnost, východní armáda jí pomohla vrátit se do Itálie a porazit senátora Johannese, který chtěl usednout na trůn. Tomu měli mu Hunové Aetiovým prostřednictvím za finanční úhradu pomoci. Ale Aetius přitáhl s Huny do Říma v době, kdy už byl Johannes zavražděn. Galla Placidia, matka císaře Valentiniana, se ctižádostivého důstojníka zbavila tím, že jej jmenovala nejvyšším velitelem galské provincie. Tam si Aetius získal popularitu tím, jak se vypořádal s Visigóty, Franky a Burgundy. Samozřejmě s pomocí Hunů. Když umírnil Galii, udělal stejný pořádek v Raetii a v Noricu. Jeho úspěchy ale znovu znepokojily Gallu Placidii, která mu odebrala všechny pověření a tituly. Po neúspěšném pokusu prosadit se v Římě Aetius utekl ze země. Na dvoře hunského krále Rugy byl srdečně přivítán. S pomocí Hunů se do Říma vrátil, byl jmenován nejvyšším vojevůdcem říše, Hunové dostali jako dík Pannonii, která pak byla jejich základnou.

Roku 434 zemřel Ruga a na trůn nastoupili jeho synové Bleda a Attila. Nejprve se postarali o prázdnou pokladnu, protože Východořímská říše platila nepravidelně a často se zpožděním. Došlo k další válce, nastalo příměří a došlo k novým jednáním. Bleda a Attila přinutili římské vyslance, aby spolu jednali v sedle koní, pro Římany nezvyklé a nepohodlné poloze. Mír byl uzavřen roku 435 v Margu, na svahu Transylvánských Alp a byl diktátem Hunů. Východořímské říši bylo zakázáno uzavírat spojenectví s germánskými kmeny mimo její území, byla vypracována pravidla pro výměnu zajatců, obě strany zřídily chráněné trhy nedaleko hranic a poplatky za mír byly zvýšeny.

Aetius zajistil Hunům v Galii značná práva. Visigóti si opět museli nechat líbit tvrdost hunských vojáků. Burgundové, kteří se nepodrobili a dokonce napadli hunské a římské pohraniční posádky, byli pod vedením Bledy zmasakrováni a jejich král Gunther padl. Bylo to roku 435 nebo 436. Tato traumatická porážka se udržela v lidovém podání a později byla zpracována v Písni Niebelungů.

Roku 440 využili Hunové nepříznivé situace Východořímské říše, jejíž vojska byla zaměstnána Vandaly a Peršany. Věděli, že na Dunaji nemohou předpokládat žádný odpor, a tak přepadli jedno z obchodních center, které sami pomáhali zřizovat a uvěznili všechny obchodníky. Vynutili si tak další jednání, které však skončilo neúspěšně. A tak se znovu hunští jezdci vydali za Dunaj. A tato vyděračská hra se několikrát opakovala.

Attila s Bledou se vypořádali s nepřáteli ve svých řadách. Dva vévodové, kteří po jejich převzetí unikli do Východořímské říše, byli pod hrozbou vojenské odplaty vydáni. Přímo před očima Římanů byli nabodnuti na kůly. Attilovým cílem byla samovláda, bylo tedy třeba ještě odstranit Bledu. K tomu došlo roku 445. Zda jej zabil Attila, nebo najatý vrah, nelze s určitostí říci. Attilovi spojenci obstoupili Bledův tábor na dolním řeku Tisy a zatímco Attilovi vojáci drželi v šachu Bledův doprovod, přikročil Attila se svou tělesnou gardou ke krvavému činu. Jeden z mála důkazů bratrovraždy byl objeven v Maďarsku, jedná se o poklad 1440 zlatých mincí o hmotnosti více než 600 kilogramů. Jsou to solidy, které ještě nebyly v oběhu, datum ražby mají rok 443. Byly zakopané pravděpodobně v době útoku na Bledu, ale později je už nikdo nevyzvedl. Mohl je zakopat Bleda nebo některý z jeho věrných.


Attila vládl tvrdě a nemilosrdně pronásledoval své nepřátele. Je neuvěřitelné, jak udržel pod kontrolou svou říši, která se prostírala od Rýna až k Dunaji. Měl jenom několik sekretářů, jinak říše držela pohromadě systémem osobních závislostí. Jediné zařízení typické pro stepní národ, které zajišťovala moc až do nejodlehlejšího koutku hunské říše byl systém stanic na výměnu koní. Po celém území byly stanice, kde bylo možné vyměnit unavené koně za čerstvé. Tímto způsobem se zprávy rychle dostávaly z jednoho konce říše na druhý.

Oporou Attily byli "logades", vyvolení, kterým patřil jeho poradce Onegesius a jeho bratr Scottas. Oba byli barbaři, kteří přijali řecká jména, ovládali řečtinu, latinu a jazyk Hunů. K dalšímu okruhu patřili "epitedeioi", takzvaní přátelé nebo přívrženci. Dále se Attilova moc opírala o germánské krále, vazaly, různá alanská knížata, krále Ostrogótů Laudaricha a krále Gepidů Ardaricha. Z Gepidů, kteří byli Huny nejprve krvavě poraženi, se stali nejvěrnější spojenci. Věrnost Gepidů se stala příslovečnou pro germánskou ctnost, bezpodmínečnou a slepou poslušnost.

Priskos, východořímský velvyslanec na dvoře hunského krále napsal, že Attila bydlel v dřevěném paláci. Kde to místo bylo je dodnes hádankou, odhaduje se, že to mohlo být někde v jižním Maďarsku. Tam byl objeven poklad ze Szegedu-Nagyszeksos. Vědci se domnívají, že tento poklad zlatých mincí, náhrdelníků, spon a jiných ozdob, souvisí s pokladem krále Rugy nebo některého z Attilových následníků. Podle Priska se jednalo o dřevěný tábor, chráněný palisádou. Jediný kamenný dům s luxusní řeckou lázní měl prý Onegesius. Vojáci spali ve stanech. Priskos se zmiňuje o zvyku Hunů nabídnout hostu na noc svou vlastní manželku. Attila byl prý hrdý, charismatický, obratný diplomat, odvážný v boji, měl výdrž v pití při hostinách a byl nenasytný, co se týče získávání nových krásek i z nejvzdálenějších koutů světa pro svůj harém. Zatímco jeho hosté pili ze zlata a stříbra, on pil z dřevěného poháru, byl skromně, ale čistě oděn. Priskos o něm píše: "Pyšně kráčel, jeho oči zářily, svou hrdou moc projevoval i pohyby těla. Třebaže nade vše miloval boj, jednal uvážlivě a nejvíce dosáhl svým rozumem. Vůči prosícím projevoval soucit a byl milostivý k těm, kteří se mu vzdálili. Byl bystrý a chytrý a vždy útočil jinak, než jak hrozil." Žádný věrohodný obraz, či socha Attily nebyly nalezeny.

V lednu roku 447 se v důsledku silných zemětřesení zřítila značná část městských zdí Konstantinopole. Attilovi se zdálo, že je vhodná chvíle pro podrobení východořímské říše. Neuvědomil si však, že jeho vojsko je pro svou ohromnost nepohyblivé a těžkopádné. Zpustošil sice krajinu od Balkánu až po Bospor, ale tím ztratil čas a obyvatelům Konstantinopole se podařilo během dvou měsíců zdi opravit. Zaútočit na Konstantinopol bylo pro Huny riskantní. Znovu byla zahájena jednání. Když měla být kolem roku 450 smlouva konečně podepsána, utrpěl císař Theodosius II. při pádu z koně úraz, kterému podlehl. Jeho následník Marcianus, starý a zkušený voják nebyl ochoten za mír zaplatit ani solidus. Attilovi sdělil, že pokud nabídne mír, získá přátelské dary, pokud ne, rozhodnou zbraně. Attila peníze potřeboval, protože na odměny pro vazaly potřeboval enormní příliv peněz.


Příležitost ke kořistění se naskytla na západě. Sestra západořímského císaře Valentiniana III., Grata Iusta Honoria, čekala s jedním z jeho tělesných strážců dítě. Rozzlobený císař ji poslal k svému bratranci na východořímský dvůr, kde byla uvrhnuta do domácího vězení. Mladá matka zosnovala osudný plán. Poslala Attilovi prsten a nabídla mu svou ruku. Attila nechal Honorii vzkázat, že si ji přeje za manželku a jako věno žádal polovinu římské říše, čímž myslel Galii. Galla Placidia nechala poslat Honorii zpět do Říma a tam byla provdána za muže svého stavu. Valentinianus III. oznámil Attilovi, že jsou jeho požadavky odmítnuty. Současně mu byl zastaven plat za jeho oficiální římský titul "magister militum". Attila neměl najednou kam ustoupit.

Attila se rozhodl podrobit si Galii. Provincie neustále vřela a Aetius tam vládl tvrdou rukou, a Attila předpokládal, že se mu podaří na svou stranu dostat Visigóty. Ale jejich král Theodorich po dlouhém váhání Aetiovi napsal, že bude proti Hunům bojovat. Na stranu Říma se dali Frankové a samozřejmě Burgundové, zavilí nepřátelé Hunů, byť jimi byli decimováni ve jménu Říma. V únoru roku 451 dosáhlo obrovské mnohonárodnostní Attilovo vojsko Rýna. Ostrogóti pod vedením Theodomira zničili Basilej a Colmar, Gepidové pod vedením Ardaricha Štrasburg, Speyer, Worms a Mohuč. Attila vyplenil Mety - ten den vešel do dějin jako krvavé velikonoční pondělí. Pak přišla na řadu další města, která Hunové napadali jako jezdci z Apokalypsy. Remešský biskup vyšel Hunům vstříc, v ornátu, se svátostmi v rukou. Uprostřed zpěvu žalmu mu byla sražena hlava. Jenovéfa, pozdější patronka Paříže prý vyšla v bílém rouchu nevinnosti Attilovi vstříc a věštila mu jeho konec.

Paříž nechal Attila být, spíše z taktických příčin, aby nemrhal svými silami při obléhání města, navíc od jihu se již blížil Aetius a putoval dál k Orleansu. Ten koncem června dobyl. Mezitím se přiblížil Aetius. Před branami města došlo k bitvě, kde byl Attila poražen. Aetius mu povolil svobodný odchod s podmínkou, že se stáhne na severovýchod bez Alanů. Attila souhlasil a v rovině kolem Champagne začal shromažďovat zbylé rozptýlené jednotky. Ve staré keltské pevnosti rozbil tábor a čekal na rozhodující bitvu. Krvavá bitva na Katalaunských polích skončila Aetiovým vítězstvím. Padlo prý 150 000 mužů, podle některých pramenů až půl miliónu. Jedním z padlých byl i král Visigótů. Attila nechal postavit obrovskou hranici z dřevěných sedel potažených kůží a chtěl se upálit. Ale Aetius již nezaútočil, neměl ve svých kalkulacích zájem na změně poměru sil, spočítal si, že stepní národ drží v šachu nebezpečné Germány.

Attilu neodradila porážka od útoku na Itálii. Obětí jeho nájezdů se stala Aquileia a oblast Popádí. Ti z Aquileie, kteří přežili, utekli do bažin a lagun, kam si hunská jízda netroufala. Tam pak byly založeny Benátky. Jeho útoku nestálo nic v cestě, protože římské síly byly mimo Itálii. Bylo dobyto město Pavia, zničena Vicenza, Verona, Mantova a Milán byly vypleněny. Jeho rabování se snažilo odvrátit poselstvo, které vedl římský papež Leo Veliký. V Attilově vojsku vypukla bahenní zimnice nebo mor, což jeho vojsko oslabilo, souhlasil tedy s jednáním. V roce 452 na řece Mincio došlo k jednání mezi papežem a Attilou. Attilovi bylo přiřčeno obrovské bohatství severoitalských měst a chrámů, pokud ušetří město Řím. Attila byl během jednání v sedle a papeže donutil zaujmout stejnou pozici.

Obtěžkán kořistí se vrátil Attila do Pannonie. Po lásce k Honorii byla veta, zato však zahořel k dceři germánského knížete, jejíž jméno bylo Hildico, Ildico nebo Kriemhilda. Nyní začala poslední dramatická kapitola v životě Attily, příběh, který dodnes žije v básních, románech, operách a filmech. Po svatební noci byl nalezen mrtev. Co se té noci stalo, nebylo nikdy vysvětleno. Jeho smrt o svatební noci v náruči mladé germánské ženy vedla již jeho současníky k domněnce, že jej Hildico po milostném aktu zavraždila dýkou. Historik Jordanes tvrdí, že Attila si lehl opojen vínem a usnul hlubokým spánkem a pak se zadusil krví, která mu tekla z nosu.


Podle Jordana byl Attila pohřben v trojdílné rakvi. Vnější rakev byla ze železa, další ze stříbra a třetí ze zlata. Spolu s ním bylo pochováno velké bohatství a aby se zabránilo lidské hrabivosti, byli hrobníci povražděni, aby nemohli místo hrobky nikomu prozradit. Některé pověsti tvrdí, že byl takovým způsobem pohřben i Čingischán.

Po smrti vůdce se obrovská říše zhroutila. Germánští poddaní se proti Hunům vzbouřili a v bitvě u Nedaa, v Panonii je roku 454 porazili. Zlomení hunské moci pracovalo proti Římanům, jen strach před Huny je nutil zachovávat k Římu loajalitu. Někteří z Hunů se usadili a smísili s původním obyvatelstvem, jiní odtáhli tam, odkud přišli - do východních stepí. V Champagne je vesnička Courtisols, která měla být založena Huny. Místní obyvatelé věří, že jsou potomky Hunů. Skoro senzací se stala geneticky podmíněná "mongolská skvrna", která se tam u několika dětí objevila. Potomky Hunů by mohli být i ruští kozáci.



Zdroje:

Jens - Peter Behrend a Eike Schmitzová - Hunové útočí na Evropu
M. Grant - Dějiny antického Říma
Jan Burian: Římské impérium

Čtenost článku: 36933

<<zpět