kmeny

Ostrogóti

14.09.2004 - Mirek Bajgar

Po rozdělení Gótů na dvě větve - Vizigóty a Ostrogóty se osudy těchto "bratranců" vyvíjely velice odlišně. Zatímco Vizigóti pod tlakem Hunů ustoupili na římské území, Ostrogóti takové štěstí neměli. Po nástupu Hunů do Podunajské nížiny v sedmdesátých letech 4. století n. l. a po katastrofální porážce roku 375 žila většina Ostrogótů jako poddaní svých hunských pánů. Tento stav v podstatě přetrval až do porážky Hunů na Katalaunských polích roku 451 a následné brzké smrti Attily a rozpadu hunské říše (453). Informací o historii ostrogótského etnika v tomto časovém období téměř stovky let máme jen naprosté minimum. Víme, že vystupovali jako spojenci Hunů a v bitvách stáli často po jejich boku spolu s Alany. Jedinou výjimkou jsou události z let 376-380. Tehdy (376) se gótské oddíly vydaly přes Dunaj. A byla to právě ostrogótská jízda spolu s Alany a hunskými jízdními lučištníky, která o dva roky později 9. srpna 378 rozhodujícím způsobem zvrátila výsledek bitvy u Adrianopole. Po tomto historickém mezníku je roku 380 císař Gratianus usídlil jako spojence v Pannonii. Tam nějakou dobu prý celkem uspokojivě plnili svou úlohu obránců římského území.

Roku 451 se Ostrogóti zúčastnili Attilova dobrodružství v Gallii. Po jejich porážce se moc Hunů zhroutila a celková mocenská konstelace na Dunaji se od základů změnila. Další porážka hunské armády roku 454 na řece Nedao znamenala naprostý konec jejich nadvlády na tomto území. Jejich uzemí si rozebraly jednak bývalé porobené národy a také nově příchozí etnika. Centrum bývalé hunské říše zabrali Gepidové, na severu se usadili Rugiové a Herulové, kteří obsadili Moravu. Ostrogóti se drželi v Pannonii. Vypadalo to s nimi ovšem všelijak. Všude okolo byli obklopeni nepřáteli a ani jejich vlastní vláda nebyla nijak pevná. Navíc se skoro vůbec nevěnovali zemědělství, takže byli čím dál více závislí na dodávkách z Konstantinopole, která s nimi už předtím uzavřela spojeneckou smlouvu. Ostrogótské etnikum před sebou prostě nemělo nijak růžovou budoucnost.

Jenomže tou dobou už si krásy období stěhování národů užíval muž, nebo zatím spíše chlapec, který, stejně jako Alarich v případě Vizigótů, nesmazatelně zapsal jméno svého národa do dějin Země. Jmenoval se Theodorich a byl levobočkem jednoho z lokálních králů jménem Thiudimir. Díky svému původu se chlapec dostal jakožto rukojmí do Konstantinopole, aby tam zůstal až do svých osmnácti let. Hlavní město tehdejšího světa udělalo na mladíka velký dojem a zformovalo v něm velmi zajímavou osobnost. Byl vzdělán v klasickém řecko-římském duchu, ale to v něm nepotlačilo válečnického ducha. Po svém návratu se brzy stal vládcem východní části ostrogótského území. Nedlouho nato dobyl významného vítězství nad Sarmaty. V následujících letech se se svými lidmi přesunul do staré provincie Moesie, aby byl co možná nejblíže Konstantinopoli. Smrt jeho soupeře v boji o vládu nad ostrogótským národem, který se pyšnil stejným jménem jako on jen s přídomkem Strabón (Šilhavý), mu velice usnadnila pozici. Když navíc roku 484 zabil v Konstantinopoli syna Theodoricha Strabóna, nestálo mu nic v cestě stát se vládcem Ostrogótů. V této roli se stal natolik mocným, že začal ohrožovat i samotnou Konstantinopol. Dokonce obsadil její předměstí a přerušil městský akvadukt. Na samotné dobytí Konstantinopole mu však zřejmě chyběly prostředky. Není divu, na mohutných theodosiánských hradbách si vylamovali zuby útočníci ještě dalších tisíc let. Navíc zasáhla i tradičné skvělá konstantinopolská diplomacie. Každopádně Theodorich od bran města odtáhl směrem na západ. Zdá se pravděpodobné, že úmysl dobýt bývalou západní část římské říše mu vnukl sám císař Zeno, který se takto hodlal zbavit nebezpečného barbarského vládce západní části Říše Odoakera.

Spíše než vojenskou výpravu připomínalo Theodorichovo tažení roku 488 stěhování celého národa. Spolu s vojskem o síle asi 20 000 mužů šly ženy děti i starci, celkem kolem 100 000 lidí. Vyrazili po žních a podél Dunaje směřovali na severozápad. Snažili se je zadržet Gepidové, ale marně. Když Ostrogóti dorazili k hranicím severní Itálie postavil se jim do cesty u Isonza na mostě přes Wippach sám vládce Itálie Odoaker (nebo Odovakar). Theodorich si v bitvě vynutil přechod řeky a celý následující rok spolu obě armády bojovaly o nadvládu nad Itálii. To se Gótům podařilo roku 491. Odoaker byl obklíčen v Ravenně a po dlouhém obléhání se oba vládci dohodli, že zanechají nepřátelství a budou nad Itálií vládnout společně. To byla ale od Ostrogótů pouze lest, neboť o dva roky později byl Odoaker, poslední Theodorichova překážka v cestě k absolutní mocí nad Italií, zabit při hostině. Jako perličku uvádím podrobnosti. Odoaker byl pozván na hostinu spolu se svým synem a vysokými důstojníky a úředníky své "vlády". Jakmile se Odoaker usadil na své místo, postavil se před něj Theodorich a jednou mocnou ránou svého meče proťal protivníkovo tělo od klíční kosti až po stehno. Theodorich byl prý velice překvapen účinkem svého úderu a poznamenal: "Ten ubožák snad neměl v těle jedinou kost." Odoakerův syn byl pak na útěku zabit šípy a jeho manželka Sunigilda byla uvržena do vězení, kde zemřela hlady.

Ostrogóti se stali faktickými vládci Itálie a části Illyrika. Dále se jejich moc projevovala více méně jen v diplomatických kruzích, ale zato docela výrazně. Na poloostrově ovšem vládli poměrně pevnou rukou. Theodorich sice oficiálně neměl titul císaře, ale to mnohým Římanům nebránilo v tom, aby jej nazývali dominus (pán) nebo dokonce augustus (císař). Jeho vláda k nim byla totiž celkem shovívavá a dokonce ani příliš nezasahoval do činnosti senátu. Navenek se nijak nesnažil odtrhnout se od Římské říše a své impérium v podstatě považoval za její svrchovanou a autonomní součást.

Ve své době byla Itálie ještě velmi bohatou říší a přebytky z její produkce byly náležitě zhodnocovány. Theodorich inicioval poměrně velkorysé stavební úpravy zejména severoitalských měst. Ve Veroně, Pavii, Ravenně nebo v Mediolanu (Milán) se stavěly a opravovaly jak hradby, tak i paláce, vodovody, lázně i amfiteátry. Přesto se kromě toho mnoho z archeologických památek na Góty nedochovalo. Zdá se, že jejich osídlení bylo velmi řídké a sídlili zejména v již fungujících městech, takže nálezy ostrogótských osad a pohřebišť jsou velice výjimečné. Zřejmě velice rychle splynuli s životními zvyklostmi římských starousedlíků.

Theodorich panoval svou silnou rukou až do roku 526, kdy zemřel. Jeho nástupcem se stal jeho nedospělý vnuk Athalarich. Za něj prozatímně vládla jeho matka, královna Amalasuntha. Ta otevřeně podporovala Konstantinopol a dokonce začala projevovat ochotu se jí podrobit. V té době ještě byla Ostrogótská říše velmocí, ale už dávno na ni měl zálusk Východořímský císař Justinián I. Jeho snem bylo obnovení Římské říše v její původní velikosti a Itálie přirozeně byla cílem z nejdůležitějších. Hledala se jen vhodná záminka a ta, podobně jako v případě dobytí vandalské severní Afriky, přišla v pádu a smrti královny Amalasunthy roku 534, za kterým stáli gótští šlechtici, nelibě nesoucí královniny vztahy s Konstantinopolí. Invazní vojska pod vedením Belisaria nejprve bez boje obsadila Sicílii a pak bez větších obtíží prošla až k Římu. Pak byl ale pro neschopnost odstraněn král Theodahad, který vládl po smrti královny Amalasunthy. Jeho nástupce Witigis byl mnohem schopnější a dokonce oblehl Belisaria v Římě. Belisarios byl ovšem skvělý vojevůdce, vzchopil se a zanedlouho naopak Witiguse oblehl v Ravenně a přiměl jej roku 540 ke kapitulaci. Zdálo se, že válka v Itálii je u konce, ale Gótové se ještě vzdát nehodlali. Roku 542 za svého vůdce zvolili Totilu a zahájili protiofenzívu. Římanům v jednu chvíli zbyla v moci jen Ravenna a několik dalších silně opevněných měst. Válečně úspěchy se až do roku 551 přelévaly z jedné strany na druhou. Pak byl ale do Itálie Justiniánem vyslán eunuch Narses, který se mohl směle srovnávat s Belisariem, ale který měl mnohem víc prostředků na vedení války. O rok později zasadil Ostrogótům zdrcující porážku u Busta Gallorum (nebo také u Taginae). V bitvě zahynulo 6 000 Gótů a také sám král Totila. Roku 554 mohl císař Justinián vyhlásit svou "pragmatickou sankci" a obnovit římskou civilní správu v Itálii. Tou dobou, ale už Ostrogóti byli jen vzpomínkou. V dlouhé válce byla Itálie strašlivě zpustošena a naprostá většina Ostrogótů zahynula na bojištích nebo upadla do otroctví.



Zdroje:

Dějiny Byzance: Bohumila Zástěrová a kol.
Germáni: Malcolm Todd

Čtenost článku: 9690

<<zpět