kmeny

Vandalové

14.09.2004 - Mirek Bajgar

Slovo vandal dnes pro každého z nás znamená synonymum k ničení, bezdůvodné krutosti, zkáze a popření všeho lidského. Přitom se ti původní Vandalové, jako součást germánského etnika, zřejmě ve svých krutostech (které nepochybně konali) nijak nelišili od svých současníků, ať už to byli Vizigóti nebo Hunové, nebo od méně historicky vzdálených národů jako byli Němci ve druhé světové válce či muslimští (a jiní) teroristé dneška. Vandalové měli zkrátka "smůlu" nikdy si nevytvořili vlastní písemnictví a neznáme ani jediného autora, který by pocházel z vandalského rodu. Veškeré informace, které jsme schopni zjistit pocházejí z per jejich nepřátel. Od římských historiků nebo křesťanských kněží. Musíme bohužel konstatovat, že naše zdroje jsou tedy značně zaujaté a informace o vandalských krutostech zřejmě nesmíme brát za bernou minci.

Pokud si můžeme dovolit na základě našich dnešních součástí odhadnout, začíná historie Vandalů někdy v 1. století př. n. l., kdy se Vandalové patrně ze své pravlasti na břehu Baltského moře přesunuli do rovin kolem řek Odry a Visly. Ve 2. století se Vandalové v důsledku stěhování Gótů rozdělili na dvě větve, Hasdingy a Silingy. Zatímco Silingové se usídlili ve Slezsku, Hasdingové tehdy doputovali až do okolí řeky Tisy. Po asi dvou stoletích se obě vandalské větve opět spojily, když byly znovu ohrožovány Góty. To bylo někdy kolem roku 330. Římský císař Konstantin jim tehdy přidělil půdu v Pannonii. Zde se sblížili s kočovným kmenem Alanů, původem z dnešního Íránu. Ale ani v Pannonii nevydrželi Vandalové příliš dlouho. Po invazi Hunů okolo roku 370 se spojené vandalské kmeny doprovázené Alany vydaly směrem na západ hledat si lepší životní podmínky. Prošli provincií Raetia, kde část Vandalů a Alanů vstoupila do služeb římského vojevůdce Stilicha, aby pak bojovala proti Hunům. Hlavní proud dospěl roku 406 až k Rýnu, kde porazili Franky, kteří jakožto spojenci Říma hájili západní hranici říše.

Stěhující se kmeny vedl první doložený král jménem Godigisel, zakladatel slavné dynastie, která měla ve světových dějinách sehrát důležitou roli. Ten ale padl v bitvě s Franky a novým králem byl zvolen jeho syn Gunderich. Přesně na Silvestra a Nový Rok 406/407 se po zamrzlém Rýnu dostala celá masa lidí na území římské říše. Během tří let si probojovali cestu až k Pyrenejím. V jejich stopách zůstala spousta dobytých a vypálených měst. Ta větší města jako Tolosa (dnes Toulon), kam se stáhly římské posádky, se ale ubránila. Jakmile roku 409 překročili Vandalové Pyreneje a vpadli do provincie Hispánie, ukázalo se, že tamější římská správa je na něco takového naprosto nepřipravená. V provincii, která po staletí nezažila vpád vnějšího nepřítele, se nenašel nikdo, kdo by byl schopen se barbarům bránit. Během dvou nebo tří let si Vandalové provincii úplně podmanili. Hasdingové se usadili v Galicii (severozápad dnešního Španělska), Silingové obsadili jižněji položenou provincii Baeticu a Alanové zůstali v Lusitanii (tj. zhruba dnešní Portugalsko). Tato situace se ovšem Římu nikterak nelíbila, takže se jí snažil ze všech sil zvrátit. Požádali o pomoc Vizigóty vedené králem Walliou, aby Baeticu napadli. Stalo se tak roku 416 a Silingové byli v krvavé bitvě poraženi. O dva roky později porazili Vizigóti i Alany, a protože Vandalům a jejich spojencům usazeným v těch místech hrozilo úplné vyhlazení, spojili se v Andalusii Silingové a Hasdingové do společného království. Vládci tohoto uskupení se pak stali Hasdingové.

Ačkoliv měl Vizigótský král Wallia vítězství nad Vandaly téměř na dosah, z nám neznámých důvodů se z Hispánie stáhl. To poskytlo Silingům, Hastingům a Alanům velmi důležitý oddych, umožnilo jim to zkoncentrovat své síly a upevnit svou svazovou jednotu. Ovšem už roku 422 proti nim podnikl velmi nebezpečnou výpravu římský vojevůdce Castinus. Podařilo se mu sice Vandaly obklíčit a sevřít, ale v rozhodující bitvě byl na hlavu poražen. Zahynulo v ní prý na dvacet tisíc Římanů a samotný Castinus si stěží zachránil holý život za branami opevněného města Tarraca (dnešní Tarragona). Toto vítězství uvolnilo Vandalům v Hispánii ruce. Do roku 425 jim padla za oběť většina římských měst na jihovýchodním pobřeží. Spolu s obvyklou kořistí tam barbaři získali i jiný neocenitelný poklad - silnou námořní flotilu, jež se měla stát základem námořních sil, které později rozhodujícím způsobem zasáhly do dějin Římského impéria. Nyní je ale Vandalové využívali k pirátským nájezdům na Baleáry a na pobřeží Mauretánie a postupně se stávali pány západního Středomoří.

Zdá se, že první myšlenky na dobytí severní Afriky Vandaly měl už král Gunderich. Je možné, že v této otázce vstoupil do jednání i s Bonifatiem, který tehdy zastával úřad "comes Africae", tedy římského místodržícího. Bonifatius byl tou dobou ve válečném stavu s římskou vládou v Ravenně, která byla tehdy hlavním městem říše a zoufale potřeboval spojence. Není vyloučeno, že se s žádostí o pomoc obrátil právě na Vandaly. Král Gunderich, kterému byl nejspíš osud Bonifatiův zcela lhostejný, možná naoko s pomocí souhlasil a sám se připravoval na okupaci Afriky ve svůj prospěch. Celý tento scénář je ovšem naprosto hypotetický a vychází z toho, že pokud chtěl Bonifatius v boji s Ravennou uspět, tak prostě musel nějakou pomoc hledat a Vandalové byli jedinou jeho možností. Jiné důkazy nemáme. Každopádně Gunderich se realizace svého dobyvačného plánu nedočkal, protože zemřel v roce 428, právě, když jeho bojovníci plenili čerstvě dobytou Hispalis (dnešní Sevillu). Nástupcem na královském trůně se stal jeho nevlastní brat Geiserich, který jeho plán dovedl k dokonalému naplnění. O činech Geisericha se můžete dočíst v samostatném článku kolegy Jirky Chlubného. My budeme pokračovat vandalskými dějinami po jeho smrti.

Když Geiserich 24. ledna 477 v Kartágu zemřel, zanechal po sobě jeden z nejmocnějších státních útvarů tehdejšího světa. Dokázal svým nadlidským úsilím tolik, že se to pro jeden lidský život zdá naprosto neuvěřitelné. Teď bylo na jeho následnících jestli budou pokračovat v jeho stopách. Hunerich byl nejstarším Geiserichovým synem a na trůn nastoupil už jako více než padesátiletý muž, protože jeho otec vládl velmi dlouho. Hunerichovo vladařské umění ovšem stálo zcela ve stínu jeho slavného rodiče. Byl to fanatický zastánce ariánství a hned po svém nástupu na trůn se ukázal jako tyran a despota. Hlavními znaky sedmi let jeho krvavé vlády byla jeho snaha zajistit nástupnické právo pro svého syna Hildericha a boj proti katolické církvi. Díky snaze prosadit svého syna na trůn se Hunerich dopouštěl doslova vyhlazování vandalské šlechty. Kdokoliv projevil jen trochu nesouhlasu s jeho politikou zaplatil v lepším případě vyhnanstvím do pouště, ale mnohem častěji smrtí. Zároveň s obviněnými často mizelo ze světa i jejich příbuzenstvo a služebnictvo, jen aby nikdo do budoucna neuvažoval po odvetě či pomstě.

Hunerichův boj proti katolíkům byl neméně krvavý. Stejně jako před ním se se svými oponenty vypořádávala katolická církev i Hunerich požíval stejné praktiky. Po vzoru sv. Augustina, který zorganizoval koncil, na němž se měli donatisté přít s katolíky, a který se zvrhl v pronásledování donatistů, zorganizoval podobný koncil i Hunerich. Postavil na něm proti sobě ariány a katolíky, přičemž se postaral, aby nejvýraznější a nejschopnější postavy katolické církve na koncil nedorazily. Katolíci, kterým se nedostávalo slovních argumentů, podlehli provokacím a koncil se opět zvrhl v pouliční bitky. To dalo Hunerichovi dostatečnou záminku k pronásledování. Začal používat stejné předpisy a zákony jaké se používaly ve východořímské říši k pronásledování jiných vyznání než katolických a jejichž autorem byl císař Theodosius. Předpisy byly doslova opsány z Codexu Theodisianus, jen slova arián a katolík byly použity v opačném smyslu.

Po Hunerichově smrti roku 484 nikdo nepřihlédl k jeho přání. Trůn tedy nepřipadl jeho synu Hilderichovi, kvůli kterému teklo tolik krve, ale jeho nástupcem se stal Gunthamund, vnuk Geiserichův. Za jeho vlády se tvrdý postoj vandalské politiky poněkud zmírnil a vůči svým sousedům si Vandalové počínali daleko smířlivěji. Jak s ostrogótským královstvím, tak s Východořímskou říší už nejednali jen za zvuků zbraní. Bylo to dáno tím, že po více než padesáti letech se z původních drsných a bojovných barbarů životem v přepychu bývalých římských paláců a vil, stali mnohem pohodlnější lidé, kteří už více než po boji toužili po klidné zahálce. Tento trend se postupem let dále prohluboval a nakonec se zřejmě stal jedním z hlavních důvodů zániku vandalské říše. Také v otázce pronásledování katolických křesťanů došlo ke zmírnění původně nesmiřitelného postoje a ve vandalském království nastal náboženský mír.

Král Gunthamund zemřel 3. října 496 a po něm nastoupil jeho bratr Tharasamund. Podle soudobých pramenů to byl člověk krásného vzhledu, urostlý, štíhlý a velmi kultivovaný, což se u člověka pocházejícího z tak divokého rodu dá jen těžko předpokládat. Tharasamund byl po všech stránkách výjimkou. Za jeho vlády se opět katolická církev vzchopila a začala se jí navracet původní síla tak, jak současně slábla síla a vitalita Vandalů. Hlavním problémem doby byly totiž povstání domorodých Berberů a Maurů na jihu království, kde byla moc Vandalů jen velice iluzorní. Král se pokusil povstání potlačit, ale byl potupně poražen, když jeho vojsko, které se skládalo výhradně z jezdectva bojujícího mečem a kopím, bylo rozdrceno domorodými vodiči velbloudů, k nimž se vandalští koně odmítali vůbec přiblížit. Velbloudí pach je totiž koním velice nepříjemný a tak v rozhodující chvíli odmítali poslušnost. Berberští lučištníci pak měli velice jednoduché terče. Tharasamund poté dlouze plánoval odvetnou výpravu, ale už se jí nedočkal neboť 7. června 523 zemřel. Ačkoliv se za jeho vlády, s výjimkou berberských nepokojů, zdálo být vše v pořádku, říše navenek fungovala dobře, už teď se prohlubovaly neřešené problémy a připravovala se hluboká krize.

Novým králem se stal Hilderich, který se tak konečně dočkal vlády, kterou pro něj tak zarputile připravoval jeho otec Hunerich. Jeho věk se nedá přesně určit, nicméně při nástupu na trůn byl již starcem. Byl to velice zhýčkaný a změkčilý člověk, který velice podléhal římskému vlivu. Díky tomu nastal zásadní zlom v náboženské otázce. Hilderich se totiž snažil podporovat katolíky, což velice nelibě nesla obrovská většina vandalského národa. Král byl znám i svým příklonem k východořímskému císaři Justinianovi, který jej dokonce považoval za svého osobního přítele a často si s ním vyměňoval dopisy a dary. Díky tomuto vztahu král zřejmě vypověděl i spojeneckou smlouvu s Ostrogóty. To bylo spolu další porážkou vandalského vojska od Berberů a Maurů zřejmě poslední kapkou trpělivosti vandalské šlechty. V květnu 530 došlo k spiknutí v jehož čele stál Gelimer, pravnuk Geiserichův. Hilderich byl uvězněn a Gelimer se prohlásil králem Vandalů a Alanů.

Tento čin rozhořčil císaře Justiniána a po neúspěšném vyjednávání o navrácení původního stavu, vypravil proti Vandalům svého vojevůdce Belisara a invazní armádu. Ač původně Belisarovi nikdo moc nevěřil, ten se přesto úspěšně vylodil a za podpory domácího obyvatelstva, které v něm vidělo osvoboditele, nejprve porazil Gelimera v bitvě u Desátého milníku, dobyl Kartágo a později obklíčil vandalského krále na jedné stolové hoře a ten se, poté, co byl vyhladověn, vzdal. Vandalská říše se rozpadla jako domeček z karet. Po sto letech vlády nezbyla po vandalské přítomnosti na severu Afriky ani stopa. Téměř všichni Vandalové skončili jako otroci nebo v lepším případě jako námezdní dělníci. Vandalové si nikdy nevytvořili vlastní písemnictví a měli i odpor ke stavbě budov, takže dnes o nic víme jen z vyprávění historiků.

Zdroje:
Kartágo - Stanislav Richter
Germáni - Malcolm Todd

Čtenost článku: 13628

<<zpět