Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> Římské císařství

Rozklad a zotavení (235 - 284)

15.09.2004 - Jiří Chlubný

Následující článek je věnován složité době v letech 235 - 284, době občanských válek, rozkladu, ale také velikých triumfů a změn. Ty změnily impérium natrvalo. Věnujme se však již příčinám úpadku.

Hlavní příčinou rozkladu byla hlavně rostoucí moc armády, kterou nebyl v té době schopen zvládnout takřka žádný císař. Každý panovník se sice pochopitelně snažil vojákům zavděčit, ale zdaleka se to nepovedlo každému. Oddanost vojáků totiž rychle zmizela při pomalém vyplácení žoldů a různých odměn nebo pokud vojáci zjistili, že nový císař je lakomec nebo neschopný voják.

Největší vliv mezi armádami si díky své velikosti získala dunajská posádka a právě její kandidát s získával purpur nejčastěji. Na Dunaji sloužili nejlepší vojáci i důstojníci, kteří museli rok co rok čelit barbarskému tlaku, takže měli bojové zkušenosti. Navíc dunajské armády si neznámo proč uchovaly jakousi formu vlastenectví, tedy nadšenou důvěru pohraničníků, že tím, že brání své ohrožené domovy, chrání také blaho celé říše včetně Říma. A není tedy divu, že se chtěli podílet na vládě a měli k tomu nejčastěji příležitost. A byli to právě dunajští císařové, kteří v sedmdesátých letech obrátili kurs lodi římského císařství z největšího rozkladu do největších vítězství.

Rýnské armády byly na rozdíl od raného císařství menší než dunajské. Měly navíc pocit, že je Řím zanedbává a privileguje sousedy na Dunaji. Říkali, že i oni musí čelit strašnému tlaku ze severu, ale mají mnohem méně vybavení, a proto musí počet nahrazovat statečností. Z pocitu nedostatku péče o rýnskou hranici vzniklo v šedesátých letech oddělení většiny západní části říše pod vedením Postuma a jeho následovníků.

Východní posádky se po probuzení Persie značně rozrostly a co do velikosti byly druhé hned za dunajskými legiemi. Stejně rychle jako ony si samozřejmě prosazovaly své kandidáty na purpur, popřípadě se snažily osvobodit se od centrální nadvlády. Nejvytrvalejší ze všech východních separatistických hnutí se objevilo v městě Palmýra, která se stala na pět let centrem odtržené východní části říše na přelomu šedesátých a sedmdesátých let.

Každá z těchto větších armád si chtěla zajistit císařský trůn, dát purpur svému veliteli a právě v tom spočívala bída oněch let. V prachu občanských válek a sporů Římanů s Římany mizely úžasné peníze a velké množství životů a sil. Ekonomika tím byla poslána naprosto do kolen, peněz se nedostávalo na nic. Dalším důvodem krize byl pak pokračující tlak barbarských kmenů, který s lety získával na síle, neboť armáda impéria zastarávala. Vraťme se však k roku 235, kdy končí dynastie Severovců.

Po smrti Alexandra Severa se vlády ujal jeho vrah Maximinus I. Thrax, mezi císaři naprostá anomálie (alespoň v té době). Tento drsný voják pocházel jak jméno naznačuje z Thrákie a svou kariéru ve vojsku si založil na své velikosti a síle. Údajně výškově sahal zhruba ke dvěma metrům a v armádě postupoval od nejnižších funkcí k nejvyšším. Rozhodně tento postup nebyl založen na jeho vzdělání, neboť nový císař neměl vzdělání pro jistotu vůbec žádné a neuměl dokonce ani latinsky. Nestaral se vůbec o senát a veškerou správu v říši prováděli vojáci. Ve vojsku byl oblíben, což se dá snadno pochopit, protože na bojišti byl Thrax i v roli císaře hrozným protivníkem, o čemž se mohly přesvědčit kmeny Alamanů, Sarmatů a Dáků. V říši nastala doba teroru vojáků, proti které, jak se zdálo, nebylo obrany. Maximinus měl pak ale tu smůlu, že svými zvýšenými daněmi vyvolal vzpouru v Africe a k ní se připojila brzy i Itálie. Maximinus byl všemi opuštěn a roku 238 spáchal sebevraždu. Avšak to předbíháme.

Rok 238 byl pro římské dějiny památným, neboť říši vládlo celkem sedm více či méně legitimních caesarů. V Africe vznikla na konci roku 237 vzpoura, během níž si Afričané za svého vůdce zvolili správce provincie Gordiana I. Tento muž se údajně o purpur moc nezajímal a do vzpoury se nechal do značné míry vnutit. Každopádně poslal list senátu, ve kterém žádal o podpoření sebe a svého syna Gordiana II. jako legitimní panovníky. Senát na list odpověděl kladně a prohlásil Maximina veřejným nepřítelem. Správce provincie Mauretanie však senát neposlechl, ale udeřil na oba Gordiany, porazil je a otec i syn skončili svůj život.

Vyděšený senát nyní nemohl čekat na slitování od tvrdého Maximina, ale musel jednat. Ze svého středu zvolil dva senátory - Balbina a Maxima (nebo také Pupiena) -jako zástupce moci senátu a v podstatě i císaře. Tyto dva muže navíc donutilo veřejné mínění, aby se spojili s třináctiletým Gordianem III., vnukem Gordiana I., který se stal pro svoji revoltu a hrdinskou smrt velmi populárním.

Mezitím Maximinus Thrax vytáhl proti povstání se svými jednotkami od hranic a blížil se k samé Itálii. Jeho jednotky byly poměrně špatně zásobeny, ale to chtěl císař zažehnat drancováním v Itálii. Po překročení Alp se mu však do cesty postavila pevnost Aquileia, která byla sice obsazena nezkušenými jednotkami, ale povedlo se jí odrazit první úder vedený panonskými legiemi. Thrax se na velitele těchto jednotek rozzuřil a rozhodl se město za každou cenu dobýt sám. Ani další údery však proti posádce Aquileie neuspěly a měly za následek rozpad morálky v císařově vojsku, umocněný navíc nedostatkem potravin. V průběhu přestávky v boji se pak někteří legionáři jednoho dne sebrali, strhli obrazy císaře a Maximina zabili i se synem a prefektem praetoria. Jeho vláda trvala tři roky.

Jeho nástupcem se stal Gordianus III., na čemž se shodl senát, který chtěl opět převzít větší část moci a uklidnit vojsko. Gordianus se narodil v roce 225 a caesarem se stal v březnu 238, kdy mu bylo něco málo přes třináct. Přes svoje mládí však za pomoci schopného regenta vládl poměrně slušně. Když regent Timesitheus zemřel během tažení do Mezopotámie, získal jeho vliv Philippus známý pro svůj původ jako Arabs. Ten začal záhy osnovat plány na svržení císaře. Philippus nakonec pokus o převrat u města Zaitha učinil, když se 25.2.244 úspěšně pokusil zavraždit Gordiana na lovu divokých zvířat, a sám se stal císařem.

Philippus Arabs vládl po pět let, od roku 244 po rok 249. Od počátku své vlády bojoval Philippus s nedostatkem autority u svých jednotek a ostatně ani senát mu nebyl nijak oddán, takže předpoklady pro delší vládu zde nebyly. Nový císař měl ovšem štěstí v tom, že své postavení upevnil několika kampaněmi proti Kvádům a dalším blízkým kmenům, které překročily Dunaj. V tažení trvajícím dva roky je Philippus roku 247 donutil žádat o mír. V té stejné době učinil císař další zásadní krok, když svého syna Philippa jmenoval spolupanovníkem. Tento krok ovšem všeobecně přijat, neboť zvláště vojáci začali pokukovat po novém panovníkovi.

První ze vzpour nebyly pravda příliš nebezpečné a byly snadno potlačeny jak na Rýně, tak na Dunaji. Roku 248 došlo k dalším vzpourám - na Dunaji si vojáci zvolili za císaře Pacatiana, zatímco východní legie vybraly Iotapiana. Zmatků na Dunaji navíc využili Gótové, kteří zaplavili severní provincie. Téhož roku se Philippus pokusil o důstojnou oslavu tisíce let od založení Říma. V té době ale Philippus také zvážil všechna pro a proti a nabídl senátu rezignaci. Jeden ze senátorů, Decius, však přemluvil jak caesara tak senát, že rezignace je zbytečná a situace není tak zlá. Sám Decius byl pak vyslán, aby obnovil pořádek v dunajských legiích. Ironií osudu si legie vybraly za nového caesara po krátkém pobytu právě jeho. Decius protestoval, nechtěl jít do revolty proti Philippovi, ale ten už proti němu vytáhl do boje. I Decius tedy sebral voje a vytáhl až k Veroně. Tam se obě vojska potkala. Philippus nebyl žádný skvělý vojevůdce, což se obzvláště ukázala v této bitvě. Dovedl totiž svoji větší armádu ke zdrcující porážce a našel i se synem na bojišti smrt.

Novým caesarem se pochopitelně stal vítěz od Verony Decius. Byl to muž dobrých vlastností a vloh, který se pokusil o obnovu Říma na základě starých tradic. Po dlouhé době byl obnoven úřad cenzora (stal se jím budoucí císař Valerianus) a Decius se pokusil i o velký návrat římského polyteistického náboženství, což znamenalo i další pronásledování křesťanů. Avšak Decius neměl čas reformy dokončit, neboť situace na hranicích si vyžadovala jeho zásah.

Hranice Balkánu překročila nová barbarská horda, tvořená převážně Góty, kteří zaplavili především provincii Moesia. Decius je zastihl, když obléhali pevnost Nicopolis a odehnal je od ní. Gótově neuprchli, ale zamířili k důležitější pevnosti Philippopolis. Decius je pronásledoval, ale barbaři se náhle obrátili, a Deciovo vojsko utrpělo těžkou porážku. Císař ho však zreorganizoval a zatímco Gótové dobyli Philippopolis, odřízl jim cestu soutěskami a uvěznil je. Nyní měl barbarům pouze zasadit ránu z milosti. Ta měla proběhnout ve velké bitvě na Campi Trebonii. Legie bojovaly dobře a ve šlo podle římských předpokladů, byť Decius ztratil v boji před očima svého syna. První dvě linie barbarů byly rozdrceny a zbývala pouze poslední. Před jí se ale nacházela bažina, která zastavila postup vítězících legií a nakonec i obrátila vítězství v porážku. Řady legií nebylo možno udržet a barbaři dosáhli velikého vítězství. Decius padl se svými vojáky. Stalo se v červnu roku 251.

Jeho nástupcem provolali vojáci Treboniana Galla. Ten na rozdíl od Decia nepovažoval Góty za něco, co musí být pro bezpečnost impéria potřeno, takže s nimi uzavřel mír rovnající se uznání porážky. Gótové se mohli vrátit s celým lupem a všemi zajatci. Tímto mírem sice Trebonianus Gallus získal čas na korunovaci, ale zároveň ztratil dost z respektu svých vojáků. Navíc musel čelit nové epidemii neznámé nemoci, pravděpodobně však dýmějového moru. Jeho mír navíc samozřejmě znamenal další nájezdy, které se tentokrát odehrávaly v Illyricu a Dolní Moesii. Tam se však s Góty skvěle vypořádal místní velitel Aemilianus, který disponoval celou dunajskou armádou. Úspěšný velitel pak sebral zocelenou armádu a táhl do Itálie, aby Treboniana svrhl. Ten byl zcela překvapen a nakonec ho na útěku zavraždili v srpnu 253 jeho vlastní vojáci.

Aemilianus se na trůně neudržel dlouho, přestože senát jeho vítězství potvrdil jmenováním císařem. Valerianus, nám už známý Deciův cenzor, kterého později Gallus poslal velet rýnským legiím, dostal volání o pomoc od svého císaře a v čele svých legií mu také vytáhl na pomoc. Než však přišel do Itálie, byl Gallus mrtev, ale Valerianus pokračoval v pochodu na Řím, aby porazil uzurpátora a získal purpur pro sebe. Aemilianus shromáždil své vojáky a vytáhl s nimi na sever, avšak historie se opakovala a Aemilianus byl zavražděn svými vlastními vojáky ještě před bitvou, která nakonec pochopitelně neproběhla.

Valerianus byl v době nástupu vlády takřka šedesátiletý a měl dva syny. Jeden z nich, starší Gallienus, se stal spolupanovníkem, který měl za úkol spolu s nadaným vojákem Postumem chránit hranice proti Germánům. Zatímco západní hranice byla takto zabezpečena, dal se Valerianus do řešení těžkých problémů na východě, které mu zabraly zbytek života. V Persii tehdy vládl král Šápur I. (také Sapor - vládl 234 - 270), nejhroznější protivník, kterému do té doby římští císařové na východě čelili. Každý rok pronikal tento schopný monarcha hluboko na římské území, které nebylo v důsledku vnitřní krize pochopitelně řádně chráněno.

Tak padla Mezopotámie, Arménie a Řím dočasně ztratil i hlavní město Sýrie Antiochii. Valerianus vpochodoval do Mezopotámie a s Peršany se setkal poblíž města Edessa v dnešním Turecku. Chtěl donutit Peršany, aby přestali obléhat posádku města, ale před hradbami byl poražen. Vládcové veleříší si pak vyjednali osobní schůzku, během níž byl Valerianus prostě zajat a eskortován do Persie. Byl prvním císařem, kterému se něco takového stalo a neměl se už ze zajetí nikdy vrátit. Zemřel neznámo kdy, neznámo kde. Vládu nad říší převzal jeho syn Gallienus a záhy měl co dělat, aby říši udržel celistvou...

Vojsko císaře Valeriana bylo donuceno vzdát se a Šápur se opět dostal do Sýrie. Římští generálové Macrianus a Callistus sebrali ze svých rozptýlených sil co se dalo a dokázali Peršany porazit v zoufale odvážné bitvě u Corycu, po níž Peršané vyklidili pozice až po Eufrat. Macrianus pak učinil tehdy běžnou věc, totiž využil svého vítězství ke vzpouře proti moci císaře. Valerianův syn, spoluvládce a nástupce Gallienus měl sám co dělat, aby se udržel na trůně, takže na nějaký zásah proti povstání nemohl myslet. Macrianus pak své dva syny jmenoval spoluvládci a vyhlásil východní impérium.

Přes všechnu tehdejší nemohoucnost vládnoucího císaře však byla vzpoura záhy zažehnána. Ze syrských pouští se totiž vynořil kníže Odenathus a povstání rozdrtil na kopytech své jízdy schopné lukostřelby. Za to získal od vděčného Galliena v podstatě samostatné velení nad obranou východní části říše, snad mu ani nic jiného nezbývalo. Celistvost říše na východní hranici zůstala tedy dosud zachována, byť byl Odenathus polosamostatným vládcem.

Na západě, jak už víme, polosamostatně vládl obraně proti rýnským nájezdníkům zdatný vojevůdce Postumus. Tento Gal se značným vojenským talentem si časem získal velké zásluhy a důvěru Valeriana. Po jeho zajetí musel Gallienus kromě problémů na východě řešit i další vzpouru na Balkáně, kvůli čemuž musel samozřejmě opustit západní část říše. Postumus se rozhodl osamostatnit se od císaře. Porazil císařovy věrné, kteří se uzavřeli za hradbami města Colonia Agrippina (Kolín nad Rýnem) a sám se nechal jmenovat císařem. To nebylo v tehdejší době nic tak výjimečného, vždyť za padesát let získalo tento titul 50 více či méně legitimních césarů. Ale revolta Postuma byla na rozdíl od mnoha jiných úspěšná.

Postumus si nekladl za cíl vládnout nad celým impériem a svrhnout Galliena. Sjednotil totiž pouze západní provincie - Galii, Hispánii, Británii a na nějakou dobu i Raetii a zde vybudoval římský stát nezávislý od původní veleříše, tedy separoval tyto provincie od ústřední římské vlády. Jeho stát měl vlastní senát, konzuly, pretoriány i hlavní město (Augusta Trevorum - Trevír).

Postumus byl dost moudrý na to, aby se dal do tvrdé vojenské konfrontace se zbytkem impéria. Vyhlásil, že pouze plní úkol svěřený mu Gallienem, tedy bránit Galii a vystříhal se vojenských akcí proti Římanům. V roce 263 Postumus opustil rýnské území známé jako Agri Decumates a přenechal jej barbarům. V tom samém roce totiž vyrazil Gallienus na trestnou výpravu a Postumus zoufale potřeboval síly na obranu. Gallienus bez většího odporu vrazil hluboko do Galie, Postuma dvakrát porazil a donutil ho bránit pouze opevněná města. Sám Postumus byl obležen a nedaleko od porážky, když šíp vážně zranil Galliena a donutil ho zrušit výpravu. Západ byl tedy pro Římany na neurčito ztracen. A oddělení západu, který stál proti původní říši ve studené válce, trvalo celkem 14 let...

Poté došlo k podobné situaci i na východě. Roku 267 tam zemřel Odenathus a titul velitele na východě ponechal své slavné manželce Zenobii. Tam udělala z Palmýry hlavní město východních provincií, které po vzoru Postuma odervala od impéria, zatím však ve shodě s Římem. Po západu následoval tedy v separaci i východ a impérium se chvělo v základech. Je třeba dodat, že Gallienus byl poměrně schopný císař a v lepších dobách by se snad stal i velmi dobrým císařem, ale nebylo mu přáno, a úkoly, které musel dělat, byly stále těžší. Nyní se mu rozpadala říše pod rukama a navíc musel čelit i hrozbě obrovského barbarského vpádu na Balkán...

Gótové totiž roku 268 shromáždili na Dněstru armádu asi 300 000 mužů, kterou podporoval i relativně nově příchozí kmen Herulů ze svých lodí. Barbaři pronikli do Thrákie a Makedonie, římské hraniční posádky byly pochopitelně naprosto přečísleny a zmohly se jen na chabý odpor. Řecko i Malá Asie zažily další pustošení a Římská říše dospěla k svému nejhlubšímu rozvratu...

Brzy poté však nastal takřka neuvěřitelný obrat. Signál k němu dal ještě Gallienus, který poprvé od dob Severa zreorganizoval armádu. Hlavní změnou bylo zřízení nových jízdních útočných sborů, které se konečně staly důležitou složkou armády impéria, do té doby stále stojící na zastarávajících legiích. Velitelství útvaru sídlilo v jakémsi předsunutém hlavním městě říše, v Mediolanu. Impérium tak mimo jiné dostalo vůbec poprvé silnou strategickou rezervu schopnou relativně rychlého přesunu na místo ohrožení říše. Senátorům byl také definitivně odepřen přístup k vysokým vojenským hodnostem, které začali zastávat skuteční vojáci, kteří byli bezpochyby schopnější než patricijové.

Pro vládnoucího císaře měla tato veledůležitá reformu, která prodloužila život impéria a umožnila i skvělé úspěchy, jednu závažnou nevýhodu - velitelé jízdního útvaru měli silné mocenské ambice. První z těchto velitelů se pokusil prosadit jako císař, ale neúspěšně. Druhý, budoucí císař Aurelianus, se už postavil do čela spiknutí úspěšného, při kterém byl Gallienus roku 268 zavražděn.

Avšak Gallienus se ještě stihl dožít skvělého úspěchu jeho zreorganizované armády. Když se totiž Gótové vraceli přes Balkán zpět na sever, podařilo se Římanům odříznout jim cestu. Gótové v pasti pak byli rozdrceni v bitvě u Naissu (Niš), v níž padlo 50 000 barbarů, což z bitvy dělá nejkrvavější srážku celého století. Gallienus se však z něho neměl dlouho radovat - musel rychle jet do Itálie hasit vzpouru Aureola, kterého nakonec úspěšně oblehl v Mediolanu (Milán). Tam ho však dostihla zrada a byl zavražděn. Téhož roku ho senát deifikoval.

Gallienův nástupce, dunajský velitel Claudius II. byl jedním z vůdců úspěšného spiknutí a nakonec stanul i na císařském trůně (vládl 268 - 270). S Aureolem, který zoufale doufal v pomoc Postuma, se nijak nemazlil - dobyl Mediolanum a odsoudil vzbouřence k smrti. Nedlouho poté císař rozdrtil kmen Alamanů, který se pokusil vtrhnout přímo do Itálie, v bitvě u jezera Benacus. Pak se mu podařilo zvítězit v několika bitvách nad Góty a získal pro sebe titul Gothicus.

Dosud byla jeho vláda nadmíru úspěšná, ale tím otřásla roku 269 Zenobia. Královna Palmýry totiž tehdy porušila alianci s Římem a začala dobývat východní provincie pro sebe, zatímco dosud jim formálně vládl císař. Zenobia zaznamenala záhy značné úspěchy a ovládla celý východ. V Postumově západním císařství se také děly zajímavé věci. Proti Postumovi, který ztratil část prestiže tím, že nepodpořil Aureola, se zvedla na Rýně revolta, jejímž centrem bylo město Moguntiacum (Mohuč). Postumus se proti rebelům vypravil a města dobyl. Když však odmítal dát vojákům město v plen, jeho muži ho zabili.  

Po Postumově smrti se do lůna staré římské říše vrátily provincie Hispánie a Británie. V Galii se zatím vlády ujala tajemná figurka kováře Maria. Jeho postava je nám naprosto neznámá, dokonce prý vládl jen dva dny, ale pravděpodobně déle, snad dva nebo tři měsíce, pak byl asi zavražděn. Jeho nástupcem se stal Victorinus, schopný voják a dřívější velitel praetoriánů. Pod jeho vládou začalo docházet k definitivnímu rozkladu jeho impéria. Císař Claudius si získal území k řece Rhôně a Victorinus musel čelit vzpouře galských kmenů, s kterou si poradil po těžkých bojích a za cenu zničení země. Neměl už ovšem moc času vítězství, protože ho roku 271 jeden dvořan zavraždil z osobních důvodů.

Císař Claudius Gothicus mezitím usilovně hasil problémy v Raetii a chystal se k tažení proti Zenobii. Avšak roku 270 tento skvělý velitel a císař zemřel na morovou nákazu.

Nakrátko ho vystřídal jeho bratr Quintillus, ale proti němu vystoupil respektovaný generál a vynikající vojevůdce Aurelianus. Quintillus byl všemi opuštěn, spáchal sebevraždu a vlády se v srpnu 270 ujal Aurelianus, jeden z nejzajímavějších císařů v historii Říma. V době nástupu na trůn mu bylo 56 let, ale byl mladého ducha. Rozhodl se evakuovat posádky z Traianem dobyté Dacie a získat tím více sil, neboť provincie ležící na levém břehu Dunaje se dala jen těžko bránit.

Poté došlo k další invazi kmene Alamanů, jimiž neotřásla ani těžká porážka, kterou jim uštědřil Claudius. Alemani tentokrát došli až k městu Ariminium, ale tam je císař nekompromisně rozdrtil. Přesto, že to byl skvělý úspěch, uvědomil si císař, že tak daleko zatím nedošel žádný vetřelec od dob Hanibala a Řím nebyl proti invazi chráněn adekvátními hradbami. Proto dal Aurelianus postavit mohutné opevnění obepínající celý Řím, které nese jeho jméno. Gótové, kteří v invazi následovali Alemany, byli pak císařem dvakrát poraženi u Fana Fortunae a pevnosti Ticina (Pavia). Tato vítězství nad Góty a Germány spolu s úspěchy pohraničních velitelů slibovala na jistou dobu klid na hranicích, čehož chtěl Aurelianus využít a konečně opět sjednotit sílící říši.

Aurelianus tedy roku 271 vytáhl proti královně Zenobii v čele imperiálních jednotek. Proti Egyptu vyslal velitele a pozdějšího císaře Proba, zatímco sám zamířil do Sýrie, kde leželo srdce Zenobiina státu. Královna se bránila statečně, nicméně marně a Palmýra byla po dvou porážkách v bitvách sevřena do obklíčení. Zanedlouho pak padla do rukou vítěznému Aurelianovi. Zenobia se pokusila uprchnout, ale na útěku byla zajata. Říše byla nyní sjednocena až na zmenšující se území Galie.

Na západě se roku 271 ujal vlády čtvrtý císař západních provincií Tetricus. Ten pocházel z velmi významné rodiny a získal si značnou popularitu, mimo jiné i proto, že roku 272 porazil na Rýně Germány. Jeho syn stejného jména získal titul mladšího vládce (caesara), což zaručovalo pokračování dynastie. Aurelianus si však po porážce Palmýry nechtěl nechat utéct ani Tetrica a na začátku roku 274 proti němu vytáhl.

Říká se, že Tetricus se dostal na svém dvoře do velkého nebezpečí úkladů, ale přesto vytáhl s vojskem proti Aurelianovi. Vojska se střetla na historickém bojišti na Châlons sur Marne (Katalaunská pole), ale před samotným střetem Tetricus zradil své vlastní vojsko a přešel k Aurelianovi. V následující těžké bitvě pak Aurelianus zvítězil nad protivníkem, který ztratil velitele. Důvod Tetricova útěku není dostatečně objasněn, možná se bál o život, možná si chtěl (úspěšně) vyprosit milost. Každopádně roku 274 došlo k úplnému sjednocení bývalé Římské říše. Aurelianus po oslavil nebývalým triumfem a také tím, že ponechal padlé monarchy naživu, což rozhodně nebylo zvykem. Tetricus získal dokonce správu provincie.

Tolik tedy vojenské úspěchy vynikajícího císaře. Aurelianus však musel bojovat nejen s nepřítelem, ale také s upadající ekonomikou. Úpadek středních vrstev byl skutečností už delší dobu, nyní jen pokračoval. Ale pád říšské měny byl novinkou. Lid byl zvyklý, že mince obsahuje oficiálně stanovenou hodnotu drahých kovů a nehodlal trpět, aby mince měly symbolickou hodnotu. Avšak vláda potřebovala stále více peněz, spousta jich zmizela v ohni občanských válek, a tak nezbývalo než snížit kvalitu mincí. To se dělo už dříve, ale nyní to bylo tak okaté, že lid odmítal přijímat bezcenné peníze. Vznikla i na dnešní poměry těžká inflace, přes veškeré Aurelianovy snahy měnu stabilizovat. Ceny mezi lety 258 a 275 stouply skoro všude asi o tisíc procent. Pro obyvatelstvo to znamenalo jen další bídu.

A nejen pro obyvatelstvo - i vojáci dostávali žold v penězích, tedy přesněji řečeno ho nyní skoro nedostávali. Císařové tak museli vymýšlet, jak přidat vojákům plat zvláštními metodami - dary, příplatky. Ty se dávaly i dříve, ale nyní se císařové museli chránit před rozlícenými vojáky a dary byly stále častější. Navíc to nebyly peníze běžné, ale z čistého zlata. Tak se vojsko v podstatě uplácelo od vzpoury. A to znamenalo další výdaje...

Císařové začali vybírat stále nové daně, třeba mimořádnou daň z příjmu aurum coronarum (peníze na věnec), z které se platily odměnu pro armádu. Avšak inflace byla často rychlejší než výběrčí daní a peněz bylo stále málo. Císařové tak už od dob Severovců museli vymýšlet nové daně, nejen v penězích, ale i naturáliích. Tyto dávky byly dalším břemenem hlavně pro menší rolníky, které způsobovalo jejich další úpadek. Snahy Aureliana o zmírnění daňového šroubu byly neúspěšné. A snad proto se císař rozhodl vytáhnout opět do boje.

Jako další úkol si Aurelianus stanovil tažení proti Persii. Velkolepá výprava už byla na cestě, když císaře roku 275 zavraždili někteří jeho dvořané ze strachu před trestem. Nechopili se vlády, nýbrž byli potrestáni. Každopádně jeden z největších císařů Aurelianus byl mrtev a řada jeho úspěchů mu nebyla nic platná. Jistou útěchou mu snad mohlo být to, že byl prakticky ihned deifikován. Aurelianovi se podařilo do značné míry stát vzchopit, ale neměl čas ukázat své schopnosti i mimo válečné pole.

Vlády se po jisté době bezvládí ujal pětasedmdesátiletý senátor Tacitus, kterého zvolil senát. Tacitus se rozhodl přes svůj věk vytáhnout na východ, kde došlo k další invazi Gótů. Na jaře 276 ji v provincii Asia Minor porazil, ale už v červenci byl mrtev. Jestli z přírodních příčin nebo byl zavražděn, nevíme. Vlády se na kratičko ujal jeho bratr Florianus, proti kterému se však vzbouřil další vynikající velitel, nám již známý Probus. Florianovi vojáci císaře zradili a přešli k Probovi. Sám Florianus byl zavražděn v město Tarsos.

Vlády se tedy chopil Probus. Tento rázný voják strávil celých šest let své úspěšné vlády na rázných vojenských taženích. Boje proti různým nájezdům Germánů, Gótů, Peršanů nebo jiných národů mu zabíraly pochopitelně většinu času, takže proti němu povstávali polosamostatní velitelé různých oblastí, kde se právě nebojovalo. Příkladem je třeba vzpoura velitele východní armády Saturnina. Takové příznaky přeživšího rozkladu byly možné i přesto, že Probus byl nejen skvělý voják, ale i státník. Ve své funkci byl ovšem sám a nestíhal vše. Zde pak stojí počátek přicházející doby tetrarchie. Probus nakonec skončil jako oběť povstání vedeného prefektem praetoria Carem (282) a byl deifikován.

Carus se ujal vlády jako schopný voják, byť ne tolik jako Probus. Svého syna Carina ponechal na západě, aby spravoval místní provincie, a sám se vydal proti Persii. Cestou se na Balkáně vypořádal s nájezdem Sarmatů roku 283 vkročil do Persie. Tam uskutečnil velmi úspěšné tažení, které ho vedlo dokonce až za Tigris. Avšak poté zemřel za dost nejasných okolností, říká se, že jeho stan zasáhl blesk.

Pokračovat v dynastii měli Carovi synové Carinus a Numerianus. Druhý jmenovaný převzal záležitosti i vojsko na východě. Vojsko ho donutilo vzdát nadějnou kampaň a vrátit se. Těžkosti výpravy podlomily zdraví Numeriana natolik, že byl stále upoután na lůžko a takřka veškerou moc převzal jeho prefekt praetoria. Veškerá komunikace se světem pak úplně ustala. Vojáci získali podezření, že císař snad už nežije. Vynutili si tedy přístup k císaři, ale nenašli nemocného člověka, ale pouze mrtvolu.

Na západě Carinus vládl velmi tvrdou rukou, což proti němu vzbudilo nevoli. Když pak východní armáda provolala císařem Diocletiana, který potrestal prefekta vlastním mečem, dostal se Carinus s Diocletianem do sporu, který vyústil v bitvu. V jejím průběhu byl ale Carinus zavražděn jedním důstojníkem.

Vlády nad celým impériem se ujal Diocletianus a měl si ji udržet po více než dvacet let. O tom však již v dalším kapitole Dějin...

Čtenost článku: 11195

<<zpět