Antika na Facebooku

Antika funguje také na Facebooku. Vedle upozornění na nové články zde naleznete novinky a zajímavosti o antické době, dnešní odkazy na staré Řecko a Řím i další věci, které se na web nehodí nebo nevejdou. Stránky naleznete zde.

 

 


Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> Římské císařství

Diocletianus (284 - 305)

15.09.2004 - Jiří Chlubný

Římský císař Valerius Diocletianus se narodil jako dítě prosté rodiny (jeho děd byl dokonce ještě otrok) v roce 245 n.l. v Diocleie u Salony v Dalmácii. Záhy vstoupil do armády, kde udělal zázračnou kariéru, neboť se z prostého vojáka stal nejen důstojníkem, ale hlavně místodržícím v Moesii, konzulem a velitelem gardy. Zvláště se na jeho vzestupu podílel císař Probus, ale i jeho nástupce Carus zachoval Diocletianovi jeho úřady. S tímto císařem táhl také do války s Persií, odkud se však Carus nevrátil a zanechal císařství svému synu Numerianovi. Toho velmi rychle zavraždil jeho tchán Aper, který očekával provolání císařem od vítězných vojáků. Místo toho však vojsko zvolilo 17.září 284 n.l. Diocletiana, který dal ihned Apera zabít (prý jej dokonce zabil vlastní rukou).

Diocletianus se tedy dostal k purpuru. V říši vládly stále zoufalé problémy přes veškeré zlepšení v posledních patnácti letech. Byla ze všech stran ohrožena vnějšími nepřáteli a rozdrobená po rozpadu císařské moci od konce dynastie Severovců i zevnitř, takže stále hrozil její zánik. Naštěstí Diocletianus byl mužem na správném místě - k trůnu se dostal pouze zásluhami a měl značné vojenské zkušenosti. Záhy se dal do celé řady reforem, které měly říši zachránit. Nejdříve však musel říši znovu sjednotit, neboť Carův syn Carinus vládnoucí na západě vytáhl proti Diocletianovi do boje. Byl však poražen a zabit v bitvě u Dunaje roku 285 n.l.

Diocletiana snad tato zkušenost vedla k rozhodnutí rozdělit císařskou moc a zvýšit počet císařů, neboť celá říše se podle něj nedala řídit jedinou sebevíce nadanou osobou. Prvního května 285 si vybral svého přítele Maximiana a zvolil si jej za spoluvládce a za syna. Původně Maximianus nesl pouze titul Caesara, ale po vítězství nad Bagaudy byl roku 286 povýšen na augusta a bratra Diocletiana. Usadil se na západě, zatímco Diocletianus se odebral na východ, kde dělala potíže Persie. Císaři se však již roku 287 podařilo Persii porazit a donutit k míru, který obnovoval římský vliv v Arménii, kam dosedl Římu oddaný vládce Tiridatés.

Po úspěších ve válkách pokračoval Diocletianus v rozdělování moci. Dva z velitelů dunajských legií jmenoval caesary, v té době tento titul znamenal něco jako zástupce císaře. Galerius ze Serdicy (Sofie) měl pomáhat Diocletianovi ve správě východní části říše, zatímco Constantius I. z Naissu (Niše) měl být k dispozici Maximianovi na západě. Oba caesarové se měli po smrti augustů také stát jejich nástupci. Nový styl monarchie získal název tetrarchie, neboť se na něm podíleli čtyři panovníci. Říše tak měla i čtyři hlavní města - Diocletianus žil v Nicomedii (Izmit) u Marmarského moře, neboť obrana Bosporu se stávala stále důležitějším úkolem východního panovníka, Galerius si zvolil Thessaloniku (Soluň) v Makedonii. Na západě měl Maximianus svůj dvůr v Mediolanu (Miláně) a Constantius v Treveri (Trevír), kde chránil přirozené spojení mezi severní Galií a Porýním, popřípadě také v Eboracu (York v Británii). Senát i nadále sídlil v Římě.

K dělení impéria docházela několikrát již v minulých letech, ale tetrarchie byla myšlena jako propracované a trvalé řešení panovnické otázky Říma. Nový styl vlády tak oficiálně vládu neštěpil, ale ve skutečnosti přenášel tíhu rozhodnutí na více ramen. Zákony se pak vydávali jménem čtyř vládců. Zákon jednoho augusta se stal zákonem druhého a oba caesarové byli povinni se podřídit. Tetrarchie měla také silně zjednodušit velmi ožehavou otázku nástupnictví po mrtvém císaři, jejíž neřešení málem říši v minulém půlstoletí zničilo. Jak se později ukázalo, byl celý systém příliš založen na schopnostech dominantního augusta (augustus senior), kterým byl Diocletianus. Právě on se stal nejlepším organizátorem a reformátorem od dob Augusta. Z řady reforem a změn vyberme pouze některé...

První skupinou reforem jsou správní činy. Zvýšil počet provincií z padesáti na sto tak, že zmenšil území jednotlivých provincií. Císař tak chtěl dosáhnout toho, aby se omezilo nebezpečí nebezpečných povstání proti centrální vládě. Proto také zcela oddělil funkci správce provincie od vojenského velení. Další inovaci přineslo seskupení provincií do třinácti větších složek zvaných diecéze. Tyto správní jednotky, které stály na počátku některých dnešních národů, byly spravovány novými úředníky vikáři a ti zase podléhali čtveřici pretoriánských prefektů (každý z panovníků měl jednoho).


Dále se Diocletianus se spolutetrarchy dal do nové reformy armády, která se od dob Septimia Severa prakticky nezměnila. Jelikož Řím potřeboval mobilní jednotky i zálohy, zřídil Diocletianus novou jízdní gardu. Ta se nazývala scholae palatinae podle místa, kde dostávala panovníkovy rozkazy, a byla zařazena k jedné ze dvou složek, na které se nyní vojsko rozdělilo. První byla pohyblivá polní jednotka, složená opět ze čtyř oddílů. Toto dvorní vojsko (comitatenses) tvořila z části pěchota, ale jeho hlavní údernou silou byla jízda převážně germánského původu. Druhou složkou armády se pak staly pohraniční oddíly umístěné podél nyní silně opevněné hranice. Vojákům těchto oddílů se říkalo limitanei nebo riparienses, tedy muži hranice nebo říčních břehů. Tyto oddíly byly tvořeny jednak odvedenci z řad římských občanů, jednak barbary, kteří měli využít svých bojových zvyků i zvláštních dovedností. Armáda nyní měla již půl milionu vojáků, což bylo podstatně více než kolik lidí měl v poli Severus.

Právě aby mohl udržet armádu v poli, musel Diocletianus vyšroubovat daňovou zátěž na maximální možnou a únosnou míru. Již dřívější půlstoletí občanských válek znamenalo pro běžné lidi takřka nemožnou daňovou zátěž, ale Diocletianus byl nucen ji ještě zvýšit. Snažil se pak alespoň o to, aby se berně rozdělovaly spravedlivě. Vydal edikt nařizující maximální ceny veškerého zboží i výši maximální mzdy dělníků po celém impériu, což vycházelo z toho, že Diocletianus chtěl tímto způsobem říši zajistit sociální stabilitu a omezit nepoctivost výběrčích daní. Tento edikt je pak údajně nejcennějším starověkým ekonomickým dokumentem. Mělo to však jeden háček - tetrarchové nevlastnili výrobní prostředky ani neovlivňovali spotřebu, tudíž nemohli své edikty nijak vymáhat. Zboží tedy zmizelo z trhu a rozpoutala se těžká inflace. Diocletianus jí chtěl zabránit reformou měny, avšak ztroskotal na nedostatku cenných kovů a jeho umělá měna se zhroutila.

Ještě jeden pokus udělali císařové, aby zmírnili potíže daňových poplatníků. Uzákonili pravidelnost vybírání daní, kterážto činnost se dříve děla většinou dost nahodile. Výběr teď dostal nový - systematický a pravidelný - základ. Od doby této nové reformy se požadované sumy a naturálie oznamovaly ve stejnou dobu a vždy v revidované podobě. S tímto systémem experimentovaly některé řecké státy, ale až teď byla tato idea použita v tak velkém měřítku. V zemědělských daních došlo k další reformě. Aby se zmírnila nespravedlnost výběru. který nebral v ohled druh půdy, došlo ke změně. Vypracovala se metoda odhadu, podle níž se zemědělská půda rozdělila na jednotky vyměřené tak, aby se vzaly v úvahu rozdíly v kvalitě půdy, úrodě a celkové výhodnosti dané lokality.


Tyto reformy - i mnohé další, neboť císař vydal 1200 reskriptů - však nevedly k obratu v nepříznivé ekonomické situaci, byť to bylo spíše vlivem okolností. Stály také na počátku nevolnictví, neboť nutily občany pracovat dědičně na stejných místech. Nejdříve se to týkalo rolníků, později se však osobní nesvoboda přesunula i do státní správy nebo řemeslné výroby. Na druhou stranu v armádě se nyní mohl každý vojín stát důstojníkem. Opravdu pozoruhodným mužem byl Diocletianus i jeho spoluvladaři.

Alespoň k jednomu jasnému výsledku však reformy bezesporu vedly. Jejich hlavní cíl, totiž snaha o využívání všech prostředků pro obranu proti nepřátelům, se totiž vyplnil. Císař se totiž po několika letech usilovného reformování rozhodl vrátit na bojiště. K tomu jej roku 295 donutila vzpoura Egypťanů, kteří si za císaře zvolili Achillea. Vzpoura byla utopena v krvi. O rok později se Diocletianus rozhodl řešit problém východních hranic. Vytáhl do Persie, jejíž král Narses vypudil Římu přátelského krále Arménie. Válečné operace vedl caesar Galerius a je třeba říci, že velmi dobře - Peršané byli poraženi a na čtyřicet let uzavřeli mír. Rovněž Arménie se vrátila do rukou krále Tiridata, zatímco Římané získali severní Mezopotámii a pět provincií mezi Arménií a Tigridem. Rovněž vzpoura iberských kmenů na západě byla potlačena a v impériu zavládl klid.

Diocletianus snad právě v té době zavedl další změnu, osobního charakteru. Obklopil se hlučným dvorem, zavedl dvorskou etiketu a sám popřel dříve obecnou zásadu, že moc mu svěřil senát. Jemu měli totiž císařský purpur dát samotní bohové. Sám sebe pak Diocletianus označoval titulem dominus et deus - pán a bůh. Vznikla tak druhá forma římské císařské moci, dominát. Ten prodloužil život impériu, ale nemohl ho sám o sobě zachránit. Na rozdíl od principátu, kdy byl panovník oficiálně prvním občanem, přinesl dominát úplnou a neomezenou moc císaře. Senát ztratil úplně moc.

A právě titulování císaře bohem znamenalo konflikt s křesťany, kteří toto odmítali, čímž císaře urazili. Tak ke konci své vlády, přesně v únoru roku 303, začal Diocletianus své pronásledování křesťanů, které přineslo náboženství mnoho nových mučedníků. Diocletianovi pak vyneslo hrozně negativní hodnocení z per křesťanských spisovatelů všech věků. Když už jsme u dějepisné literatury, právě Diocletianus podnítil psaní dějin císařství od Hadriána po samotného císaře; toto dílo známe jako Historia Augusta. Každopádně toto poslední velké pronásledování křesťanů mělo stejný výsledek jako všechna předtím - k žádnému trvalému výsledku nevedla a křesťanství se za deset let mělo stát státně uznaným náboženstvím.

V listopadu 303 navštívili augustové zanedbaný Řím, aby zde oslavili triumf nad Peršany i dvacetiletí Diocletianovy vlády. Hry však byly tak chatrné a chudé, že se lid postavil proti augustům a ti znechuceni bývalé hlavní město definitivně opustili již za měsíc. Diocletianus dojel do Nicomedie, kde ho však zachvátila nějaká vážná choroba. Snad právě proto se pak císař odhodlal k nevídanému kroku - roku 305 sám odstoupil a přemluvil k témuž kroku i Maximiana. Augusty se staly dosavadní caesarové a ti si sami zvolili své vlastní caesary. O dalších osudech impéria si přečtěte v článku "Constantin".

Diocletianus se na konec života přestěhoval do mohutného pevnostního paláce v Salonách (Split). Zde zažil v přepychu a za božského uctívání pád systému tetrarchie, smrt svého kolegy a přítele Maximiana i další události. Jeho zdravotní stav se zhoršoval a roku 313 tehdy skoro sedmdesátiletý vládce umírá. Diocletianus patří rozhodně k nejdůležitějším panovníkům římské říše a zvláště v druhé polovině dějin císařství je vedle Constantina dominantní osobností... Jeho vláda znamenala tolik toužený oddech od vnitřních sporů v říši, který se však po jeho obdikaci rozhořely nanovo.

Čtenost článku: 12368

<<zpět