Počet článků

V této chvíli je na Antice již 327 článků!


 

 

> Římské císařství

Constantinovi synové (337 - 361)

15.09.2004 - Radek Tůma

Constantinus se snažil otázku nástupnictví řešit kompromisem mezi Diocletianovým způsobem a tradičním dynastickým postupem. V roce 317 jmenoval své levobočky Flavia Julia Crispa a Flavia Claudia Constantina za Caesary. Do hodností Caesarů určil později i své legitimní syny, jejichž matkou byla jeho manželka Fausta, a to Flavia Julia Constantia roku 324 a Flavia Julia Constanta roku 333. Constantinus byl znám jako energický panovník, jenž svá rozhodnutí nekompromisně uplatňoval i v kruhu své rodiny. Roku 326 dal popravit Crispa, obviněného svou nevlastní matkou Faustou, že ji sváděl k cizoložství. Crispus Constantinovi prokázal platné služby zejména v boji proti Liciniovi a jako nejstarší ze synů měl největší naději, že se stane jeho hlavním nástupcem. Fausta chtěla tuto alternativu zřejmě překazit a její obvinění bylo nejspíš falešné. Hněv Constantina se záhy obrátil proti císařovně a ta svůj čin odpykala též smrtí.

Roku 335 jmenoval Constantinus dalšího Caesara, svého synovce Flavia Dalmatia. Do následnického systému přiřadil i svého dalšího synovce Hannibaliana, jemuž roku 336 svěřil vládu v Arménii a přilehlé pontské oblasti. Dal tak najevo, že je ochoten respektovat i zájmy příslušníků legitimní větve rodiny Constantia Chlora (ten žil ve volném manželství s dcerou hostinského z Bithýnie Helenou, s kterou měl Constantina a v oficiálním manželství s Theodorou, dcerou jeho kolegy v tetrarchii Maximiana).

Constantinovi synové však neprojevili velkorysost svého otce. Na počátku jejich vlády vypukla revolta v Konstantinopoli, při níž vojáci vyvraždili téměř všechny potomky Constantia Chlora a Theodory. O život přišli Constantinovi bratři Dalmatius a Julius Constantius, Caesar Flavius Dalmatius i arménský král Hannibalianus, jejich čtyři další sourozenci a někteří významní císařští úředníci. Constantinův syn Constantius II, který ovládal východ říše a který byl v té době v Konstantinopoli, nechal událostem volný průběh, buď se necítil dost silný k účinnému zásahu, možná i z toho důvodu, že bylo v jeho zájmu, aby se co nejvíce snížil počet jeho potenciálních rivalů. Naživu zůstali pouze nezletilí synové Julia Constantia - Flavius Claudius Constantius Gallus a Flavius Claudius Julianus.

V září roku 337 se Constantinovi synové prohlásili za Augusty. Constantius II (337 - 361) ovládal východ říše, Constantinus II (337 - 340) vládl na západě a Constans (337 - 350) spravoval dáckou diecézi a italskou prefekturu. Constantinus byl uznán za hlavního představitele císařské moci a za poručníka mladého Constanta. Vznětlivý Constans ale tuto podřízenost odmítal přijmout, dalším destabilizujícím faktorem pak byly rozdílné náboženské názory Constanta a Constantia. Constantinus se napětí pokusil řešit vpádem do Itálie, byl však roku 340 poražen a zabit u Aquileie. Constans se zmocnil území Constantina, nepřipustil možnost, že by část jeho území postoupil Constantiovi a začal dokonce požadovat, aby ten uznal jeho nadřazenost. Nepřátelství zvyšoval fakt, že Constans přistupoval ke křesťanství z nikajských (katolických) pozic, zatímco Constantius patřil k umírněným stoupencům ariánství. Constantovi se povedlo otevřenými zásahy do východních církevních záležitostí, i skrytými machinacemi docílit toho, že na východě arianismus nepřevládl. Náboženskou jednotu na západě se snažil posílit tvrdým zásahem proti donatistům v severní Africe.

Constans ale vyvolával rostoucí nevoli - u vojska vymáháním tuhé disciplíny a u civilních obyvatel vysokými daňovými požadavky. V lednu roku 350 tato nespokojenost vyvrcholila vojenským povstáním v Galii. Velitelem byl Magnus Magnentius, který ho zbavil císařské hodnosti a sám se prohlásil císařem v galském městě Augustodunu (dn. Autun). Na jeho stranu se brzy přidali další přívrženci, takže se stal nejvýznamnějším činitelem na západě. Historicky šlo o první revoltu, která povýšila na císaře, byť nelegálně a dočasně, vojenského činitele germánského původu. Constans, který se pokoušel uprchnout, byl zabit. Úkolem zabránit mu v útěk byl pověřen Magnentiův oblíbenec Gaiso, nejspíše také germánského původu. Ke Germánům, zaujímajícím významné místo v Magnentiově okolí patřil i Frank Silvanus. Ve snaze legitimovat své postavení přijal Magnentius v letech 351 a 353 titul konzula. Svého bratra Magna Decentia pak učinil spoluvladařem a i jemu svěřil v letech 352 a 353 konzulát.

Constantius byl vázán problémy na východě a nemohl hned reagovat. Magnentiova revolta vyvolala reakci i u jiných vojenských činitelů. Ve snaze předejít nebezpečí, že se k uzurpátorovi připojí i vojska v ilyrské oblasti, prohlásil se jejich velitel Vetranio rovněž císařem. Vzhledem k Magnentiově vojenské síle byl nucen taktizovat a dokonce s ním zahájit jednání. Jakmile však Constantius vstoupil do Thrákie, dostavil se Vetranio do Serdicy (dn. Sofie), setkal se s Constantiem, spojil své vojsko s jeho oddíly a na sklonku roku 350 se zřekl císařské hodnosti. Constantius byl srozuměn s formou této kapitulace a dal mu možnost za přijatelných podmínek žít v bithýnské Prúse.

Revoltu proti Magnentiovi rozpoutal Flavius Popilius Virius Nepotianus, syn dcery Constantia Chlora Eutropie. Zmocnil se Říma a dal se provolat císařem. Jeho kruté jednání však vyvolávalo všeobecnou nespokojenost, takže byl po měsíci zavražděn i se svou matkou a Magnentiovo panství nad Římem bylo obnoveno.

Constantinus počítal s nutností delšího pobytu na západě, proto se rozhodl jmenovat Caesara pro východ - tím se stal jeho bratranec Gallus. Aby si usnadnil zásah proti Magnentiovi, vyprovokoval vpád Alamanů na jeho území. Magnetius se nebezpečí snažil čelit posílením vojska z řad Franků a Sasů. Za peníze, získané bezohledným vydíráním obyvatelstva, vedl celkem úspěšné akce proti nastupujícím Constantiovým oddílům. 28. září roku 351 však získal Constantius nad Magnentiem velké vítězství u Mursy (dn. Osijek). V důsledku vysokého počtu padlých je toto střetnutí známo jako jedno z nejkrvavějších v říši. Podle starověkých zpráv čítala Constantiova armáda 80000 vojáků a Magnentiova 36 000. Celkem údajně přišlo o život okolo 54 000 vojáků. K vítězství Constantiovi pomohl zradou Silvanus, který spolu s Magnentiovými vybranými jízdními oddíly přešel v rozhodující chvíli na stranu nepřítele. V roce 352 Magnentia opustilo množství přívrženců a na sklonku tohoto roku ovládal jen galské území. Roku 353 vpadl Constantius do Galie a v bezvýchodné situaci spáchal Magnentius a po i něm Decentius sebevraždu.

Ani teď nenastal klid - Gallus zasahoval do záležitostí východní říšské oblasti, Constantius se obával, že chce vládnout nezávisle na něm a napětí se stupňovalo. Gallus byl pozván na jednání do Mediolana (dn. Milán), ale cestou byl zatčen a v roce 354 v Pole (dn. Pula) popraven. Roku 355 došlo na západě k další uzurpaci, v Colonii Agrippině (dn. Kolín) se dal za císaře prohlásit zkušený Constantiův velitel, Frank Silvanus. K uzurpaci se dal dohnat intrikami dvorských úředníků. Vládu si udržel necelý měsíc, pak byl úkladně zabit. Constantius si uvědomoval, že poměry v galské oblasti vyžadují přítomnost schopného a vysoce postaveného činitele. Navíc, v Galii stále operovali Germáni, které tam kvůli Magnetiovi Constantius prakticky pozval. Rozhodl se tedy jmenovat Caesara pro západ, kterým se stal Gallův mladší bratr Julianus. Ten, ačkoli byl znám svým filozofickým zaměřením, si vedl velice dobře, se skromnými vojenskými silami vypudil vetřelce z Galie, v bitvě u Argentoraty (Štrasburk) r. 357 získal velké vítězství a zajal krále Chnodomara.

Důležitou složku činnosti Constantia tvořily náboženské otázky. Arius po nicejském sněmu putoval do vyhnanství. Jeho přívrženec, biskup Eusebios, získal na jeho otce Constantina takový vliv, že povolal Aria zpátky a do vyhnanství šel pro změnu Ariův protivník, alexandrijský biskup Athanasius. Mladý Constantius vyrůstal pod Eusebiovým vlivem. Když se stal císařem, tak Athanasia, který se mezitím vrátil do Alexandrie, poslal do vyhnanství znovu a s ním i jeho přívržence. Athanasius byl pro svou nekompromisní fanatičnost věru málo oblíbenou osobou a různými císaři byl poslán do vyhnanství celkem pětkrát. Uprázdněná biskupství Constantius obsadil ariánskými knězi. Spory, které z toho vznikly se snažil řešit svoláním církevního sněmu v Serdice. Jednání skončilo tím, že západní biskupové vyloučili z církve své východní kolegy a ti zase vyloučili všechny biskupy západní. Constantius pak svolal další sněm do Sirmia, potom do Arles, pak do Milána, nakonec svolal sněm pro západní biskupy v Rimini a pro východní v Seleukii. Názorové rozdíly mezi různými skupinami křesťanů ohrožovaly Constantinovu snahu vytvořit z křesťanství jednotící státní ideologii. Rozpory se nepodařilo vyřešit ani Constantiovi a mezi západem a východem se prohlubovalo odcizení, které vyvrcholilo rozdělením říše a později i rozdělením církve na katolickou a pravoslavnou.

Constantius měl konečně možnost vládnout říši, která nebyla zmítána vnitřními boji. Chvilkového oddychu využil k návštěvě Říma, jehož monumentální památky na něj velice zapůsobily. Vystoupil v senátu a nařídil, aby byl ze senátní budovy odstraněn oltář pohanské bohyně Vítězství. Potom se zhoršila situace ve středním Podunají, boje v této oblasti skončily pro Římany vítězně, ale záhy se zkomplikovaly východní poměry. Šlo o mohutný vpád Peršanů. Král Šápur II, Římany zvaný Sapor (309 - 379) obnovil válečné akce proti Římanům.

Útoky se soustředily na strategicky důležitá města, k nimž patřily především Amida, Nisibis a Edessa Historik Ammianus Marcellinus se účastnil bojů o Amidu a o perském králi u něj čteme: "Perský král, onen letitý Sapor, jenž se od samých počátků své vlády oddával slastem z loupeží...". Zajímavý je rovněž text dopisu, který prý zaslal Sapor Constantiovi II. V něm připomíná, že jeho předkové "měli říši až k řece Strýmonu a k makedonským hranicím". Je si sice vědom toho, že historické právo nemůže v plném rozsahu uplatnit, trvá však na svých nárocích na Arménii a Mezopotámii. Amida byla zničena a Římané ji byli nuceni opustit. Když zničenou Amidu roku 360 navštívil státní pokladník Ursulus, pronesl trpkou poznámku: "Hle s jakou odvahou brání naše města vojsko, na jehož nadbytečné výdaje už ani bohatství říše nestačí". Tuto poznámku později zaplatil smrtí z rukou vojáků, které kritizoval. Constantius se rozhodl k urychlenému návratu na východ a chtěl posílit své jednotky některými jednotkami ze západní oblasti. To však narazilo na rozhodný odpor západních oddílů, což nakonec vedlo k tomu, že byl Julianus roku 360 vyhlášen Augustem. Julianus se snažil incident vyřešit mírovým jednáním, ale Constantiova reakce byla negativní. Julianus se nakonec vydal na pochod proti Constantiovi, když se dostal do dácké diecéze, jeho protivník náhle zemřel. Julianus byl bez dalších průtahů uznán za vládce celé říše.

Čtenost článku: 6544

<<zpět