Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> Římské císařství

Julianus Apostata (361-363)

15.09.2004 - Mirek Bajgar

Když roku 337 n.l. unikl, spolu se svým nevlastním bratrem Gallem, velkému masakru, tehdy šestiletý Julianus ještě netušil, že to byl pouze první z mnoha zvratů v jeho životě.

Po smrti Constantina I. Velikého, zakladatele Konstantinopole, měla po vzoru tetrarchie Diokleciánovy přejít vláda na jeho tři syny Constantina II., Constantia a Constanse a jeho nevlastního bratra Dalmatia. Posledně jmenovaný se ale vůbec nezamlouval armádě, která odmítla poslouchat kohokoliv jiného, než syny Constantinovy. Následoval masakr, jehož obětí se v Konstantinopoli stali Dalmatius a všichni mužští příbuzní z jeho větve Constantiova rodu. Spolu s nimi zahynuli i další vysocí hodnostáři říše a také král Pontu a Arménie Hannibalius. Julianus a Gallus byli jediní dva, kteří tehdy přežili a to navíc víceméně náhodou. Od té doby byli ovšem drženi v ústraní a pod stálým dohledem svých strážců a křesťanských učitelů.

Vláda tří bratrů augustů ovšem nebyla zdaleka idylická. Zejména nejstarší Constantinus se dožadoval přednostního postavení. Ovšem mnoho si nepomohl neboť v následující občanské válce proti Constantovi byl poražen a zabit. Ani mezi zbývajícími bratry nepanovaly dobré vztahy. Ale protože byli oba zaměstnáni boji ve své polovině říše, nedošlo mezi nimi k vzájemné konfrontaci. Problém se ale objevil odjinud. Proti Constantovi vzniklo v Galii spiknutí a jeho úřad pro sebe uzurpoval vysoký důstojník armády Flavius Magnus Magnentius. Constans byl pak zavražděn na svém útěku do Hispánie. Vznikla dost nepřehledná situace jejímž výsledkem byla Magnentiova porážka u Mursy (nyní Osijek) 28. září 351 a následně jeho sebevražda roku 353, když Constantius vtáhl s vojskem do Galie.

Aby se mohl Constantius věnovat galským záležitostem, potřeboval si uvolnit ruce na východě, a tak jmenoval jednoho z poslední dvojice svých příbuzných caesarem. Volba padla na pětadvacetiletého Galla. Ten ale vládl velmi špatně a po mnoha přehmatech a po tom, co dal dokonce zavraždit praefekta praetoria pro východ Domitiana, císařova trpělivost došla. Roku 354 dal Galla postavit před soud a popravit.

Nyní přišla řada na Juliána. Ten byl hned příštího roku (355) odvolán ze studií v Athénách a jmenován caesarem pro západ. Byla mu svěřena správa Galie a obrana rýnských hranic. V této funkci si mladý a nezkušený caesar počínal nad očekávání dobře. Již roku 357 s mnohem menší armádou na hlavu porazil spojené germánské kmeny u Argentorata (nyní Štrasburk) a dokonce zajal alamanského krále Chnodomera. Po dlouhé době tak obnovil u Germánů respekt z římské moci. Také v oblasti civilní správy se talent Juliánův ukázal v dobrém světle. Rozumnou vládou dokázal podstatně snížit daňové zatížení obyvatelstva Galie, což jeho popularitu pozvedlo ještě více než jeho vojenské úspěchy.

Pak ale nastal v jeho životě další zlom. Císař Constantius totiž pro své boje s Persií potřeboval posily a možná při té příležitosti chtěl i oslabit pozici Juliána. V roce 360 tak vydal rozkaz, podle něhož se většina vojska měla z Galie přesunout na východ. To se ovšem vojákům, kteří z valné většiny byli Germáni, nelíbilo a tak se na počátku jara 360 stala Lutetia Parisiorum (nynější Paříž) svědkem Juliánova provolání augustem. Zdá se pravděpodobné, že k tomu došlo proti vůli Juliána, který si konflikt s císařem nepřál, ale nyní už neměl na výběr. Constantius v tomto aktu totiž spatřoval uzurpaci a přesto, že se mu Julián snažil situaci vysvětlit a přesvědčoval ho, že bude nadále respektovat jeho svrchovanost, vydal se císař na válečnou výpravu proti svému novému protivníkovi. Julianus se mu s vojskem vydal naproti a po rychlém přesunu po Dunaji se připravoval ke střetnutí v provincii Dacii. K rozhodující bitvě však nedošlo, neboť starší císař cestou v Kilikii náhle onemocněl a 3. listopadu 361 zemřel. Vláda nad celou římskou říší tak v klidu přešla na Juliána.

První, co Julianus po svém triumfálním příjezdu do Konstantinopole 11. prosince 361 učinil, bylo, že nechal odsoudit ty představitele Constantiovy byrokratické vlády, kteří se dopustili mnoha přehmatů a krutostí. Nový císař se také zřekl přebujelého Constantiova dvora. Nepotrpěl si na císařskou okázalost a raději než dvořany a úředníky se obklopoval vzdělanci. Podporoval hlavně filosofy a rétory. Snažil se ve všem následovat slavné představitele bývalého konstitučního principátu, zejména Marka Aurelia. Podle jeho vzoru také často navštěvoval zasedání senátu. Julianus se snažil maximálně podporovat vše co přežilo z klasických dob. Díky výraznému snížení nákladů na údržbu dvora mohl stejně jako v Galii snížit daňové zatížení. Tato úleva se týkala zejména měst, jejichž kurie (samosprávy) byly zbaveny mnoha povinností vůči státu. Městům byl také vrácen majetek zkonfiskovaný za Constantinovy vlády ve prospěch státní pokladny. Julianus také zrušil daňovou imunitu pro křesťanský klérus, vysloužilé úředníky a jiné hodnostáře, kteří ji dosud hojně využívali. Zakázal také používat státní poštu pro jiné účely než doručování státních depeší a kurýry, čímž také výrazně ulevil městům, která se o tuto tíživou povinnost starala. Pozvedl i hodnotu drobnějších mincí a poněkud uvolnil podmínky pro podnikání.

Oblast, díky níž se Julianus nakonec stal "slavným" byla jeho náboženská politika. Julianus pocházel z křesťanské rodiny. Jeho nevlastní bratr Gallus byl fanatickým odpůrcem jakýchkoliv kultů vyjma křesťanského. Dokonce i po celou dobu, kdy byl držen v domácím vězení byl vychováván křesťanskými učiteli. Přesto jeho náboženské přesvědčení se ke křesťanství neklonilo. Přídomek Apostata v jeho jméně znamená odpadlík, byť ho císař dostal až v devátém století. Julianus skutečně od své víry odstoupil ve prospěch starých antických kultů (vyznával kult Sol Invictis - Nepřemožitelného Slunce). Jeho proměna zřejmě nastala v době jeho krátkého pobytu v Athénách, kde se seznámil s tehdy nejslavnějším rétorem Libaniem a zřejmě se stali přáteli. Svou náboženskou orientaci musel dlouho tajit a po celou dobu jeho působení v Galii se mu to také dařilo. Až po svém nástupu na trůn se pravda vyjevila na veřejnosti. Julianus vyhlásil politiku náboženské tolerance, což ovšem bylo vnímáno jako akt proti do té doby protěžovanému křesťanství. Ty úředníky, kteří se hlásili ke křesťanství ovšem Julianus nijak nedegradoval, pouze doporučoval při obsazování nových funkcí dávat přednost těm, kdo projevovali úctu ke starým bohům. Křesťany totiž kvůli jejich víře považoval za nevzdělance a lidi se zatemnělou myslí. Z tohoto důvodu dokonce vydal velmi kontroverzní edikt, jímž zakázal křesťanským učitelům přednášet o klasických autorech, protože ti podle jeho názoru nemohli svým žákům předat jejich odkaz ve správné podobě. Pro výuku v křesťanských školách to byla veliká rána, protože znalost děl klasických autorů představovala základ tehdejší vzdělanosti.

Julianus začal zřizovat a obnovovat chrámy zasvěcené starým kultům a jakožto pontifex maximus, tedy nejvyšší velekněz se horlivě zapojoval do kultovních obřadů. Sám ovšem, díky své výchově, detailně znal křesťanskou věrouku. Největší reformy prováděl v sociální oblasti, která tehdy velmi úzce souvisela s vírou. Jako velký nedostatek starého říšského náboženství chápal jeho slabiny v otázkách charity, kde se křesťané velmi angažovali. Nechal tedy zřizovat při antických chrámech starobince a nemocnice, aby tento handicap maximálně vyrovnal. Městská veřejnost ovšem jeho snahy odmítala přijat za své. O tomto faktu se mohl na vlastní kůži přesvědčit při návštěvě Antiochie v létě 362. Julianus se na tuto návštěvu těšil neboť se chtěl setkat se svým starým přítelem, rétorem Libaniem. Město jej ale přijalo více než chladně a zfanatizovaný křesťanský lid, včetně městské rady, zarytě ignoroval veškeré Julianovy projevy přízně. Celá návštěvy zanechala v Juliánovi trpký pocit marnosti, který vyjádřil v zajímavém spisku Misopógón (= Nepřítel vousaté brady, tj. filosofie).

Důvody, které vedly Juliána na jaře 363 k výpravě proti Peršanům, jsou nejasné. Perský král Šápur II. si válku nepřál, Juliánovi rádci prosazovali mírové řešení, armáda zrovna nehořela nadšením bojovat na východě a dokonce i věštby byly nepříznivé. Přesto Julianus v čele 65 000 mužů vyrazil do boje. Zřejmě mělo jít jen o preventivní výpravu, ale tak obrovská armáda napovídá, že Julianus možná chtěl napodobit podobné tažení Traianovo. Armáda překročila Eufrat a vydala se vstříc nepříteli podél řeky. Po vodě ji následovalo přes tisíc lodí vezoucích proviant a obléhací stroje. Kanálem spojujícím Eufrat a Tigrid se římské vojsko dostalo až ke Ktésifónu, tehdejšímu hlavnímu městu Persie. Před ním dokonce porazilo perské vojsko, ale oblehnout a dobýt město se už Julianus neodvážil. Nevyšla mu totiž druhá část plánu, podle níž se druhá část římského vojska (asi 18 000 mužů) měla spojit s arménskými spojenci a vpadnout do Médie. Julianus nařídil ústup a tehdy provedl hroznou chybu. V domnění, že jej lodi se zásobami budou při cestě proti proudu zdržovat, je nechal spálit. Ovšem Peršané, svou taktikou spálené země, která znemožňovala zásobování, a neustálých přepadů vyhladovělého římského vojska na ústupu, jej přesvědčili jak hluboce se mýlil. Během jedné bezvýznamné potyčky byl Julianus zraněn oštěpem, který přilétl neznámo odkud a v noci 26. června 363 císař zranění podlehl. Podle některých domněnek mohla osudný oštěp vést i ruka některého křesťanského římského vojáka, který Juliána nenáviděl.

Tak skončila vláda mladého bezdětného císaře. Už navždy zůstane otázkou, zda měly Juliánovy reformy v tehdejším světě naději na úspěch. Za oněch padesát let, které uplynuly od vydání milánského ediktu, oficiálně ustanovujícího křesťanství na státní náboženství, se téměř veškeré měšťanské obyvatelstvo stačilo christianizovat. Do většiny úřadů byli přednostně vybíráni křesťané, kteří antické kulty snaživě potírali. Na druhou stranu, vyznavačů starých kultů nebylo zanedbatelné množství, navíc to většinou byli vzdělanci s poměrně značným vlivem na veřejnost. Také v armádě, převážně tvořené Germány, byl silný pohanský element. Navíc téměř nedotčen křesťanstvím zůstával venkov. Odtud ostatně pramení i označení pohan = pagan (vesničan nebo vesnický okrsek). Poměrně značná část měšťanstva se rovněž ke křesťanskému vyznání přiklonila z konjunkturálních důvodů. Prostě bylo ekonomicky výhodné být křesťanem.

Už nikdy se nedozvíme, co by se stalo, kdyby tehdy Julianus nenechal spálit lodi se zásobami. Možná bychom místo zapálené svíčky v kostele občas udělali pořádnou obětní hostinu někde u Apollónova chrámu v sousední vesnici a místo abychom se dívali na papeže a poslouchali jeho řeč Urbi et Orbi, bychom na televizoru značky Mars Invictis shlédli každoroční obřad pontifexe maxima na náměstí Moudrosti v Konstantinopoli.

Čtenost článku: 25197

<<zpět