Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> Římské císařství

Valentinianus (364 - 375)

15.09.2004 - Radek Tůma

Flavius Valentinianus se narodil roku 321 jako první syn Gratiana staršího, rodem z Cibalae (Vinkovci) v Pannonii. Jako chlapec byl možná s otcem v Africe a později, za Constantia II. (337 - 361), sloužil patrně v letech 360 - 361 jako vyšší důstojník (tribunus militum) v Mezopotámii a za Julianovy vlády velel divizi kopiníků. Roku 362 ho však císař pro věrnost křesťanství vykázal do vyhnanství do Théb v Egyptě, ale Jovianus, který se stal císařem po Julianovi, ho povolal zpátky a pověřil ho úkolem pokusit se získat na jeho stranu galskou armádu, což se mu podařilo až po nepokojích, které ho přiměly uchýlit se do domu jednoho svého přítele. Poté se stal velitelem jednotky scutariů, jež náležela k císařským strážím. Scutarii byli příslušníci palácových vojenských oddílů, nazvaných podle velkých štítů (scutum).

Když po smrti císaře Joviana r. 364 dorazila armáda cestou na západ až k Nikaji (Iznik), která byla metropolí Bithýnie, její velitelé se po dlouhé diskusi rozhodli jmenovat Valentiniana, pobývajícího tehdy v Ancyře (Ankara), jeho nástupcem. Při hledání Jovianova nástupce se názorně ukázal vzrůstající vliv polních velitelů germánského původu, kteří začali zasahovat i do politiky. Východní i západní armády měly za své mluvčí barbarské důstojníky. Západní představitelé - Dagalaifus a Nevitta byli zcela jistě Germáni, jeden z východních představitelů - comes (titul vysokých úředníků u císařského dvora nebo některých správců diecézí, konkrétně Orientu, a také hodnost vojenských velitelů diecézí, jež byla někdy propůjčována též některým provinciálním velitelům) a magister equitum (generál jezdectva) Victor, který byl roku 369 jmenován konzulem, byl pro změnu Sarmat.

Tak se do čela říše dostal další zkušený podunajský velitel. Vojsko požadovalo, aby si zvolil spoluvládce, učinil jím tedy svého bratra Valenta. Valentinianus si jako sféru své moci zvolil západ a východ říše přenechal bratrovi. Území říše bývalo rozdělené mezi spolucísaře už dříve, ale toto uspořádání se ukázalo jako konečné a s výjimkou kratičkých přestávek, trvalé - třebaže římský svět zůstal formálně nedělitelnou jednotkou, vláda jediné mocnosti nad Středomořím, která trvala po staletí, byla fakticky u konce. Západní císařství zahrnovalo římskou Evropu (s výjimkou diecéze Thrákie), spolu se severní Afrikou včetně Tripolitany.

Rozdělením státu jeho pokladna zchudla, protože do ní přestaly plynout zisky z bohatších východních provincií. I když disponoval méně prostředky, vybral si Západ proto, že jeho hranice byly vystaveny daleko většímu nebezpečí zvenčí. Valentinianovi tak připadla obrana nejexponovanějších hranic - rýnské a téměř celé dunajské (později - od Theodosiovy vlády se do kompetence východního císaře dostaly i diecéze Dácie a Makedonie, čímž se Západu trochu ulehčilo). Pokud Valentinianovo rozhodnutí - což je pravděpodobné - vyplývalo z toho, že neměl valnou víru v bratrovy schopnosti (jejž přinucen časovou tísní přibral ke spoluúčasti na své velebnosti, jak barvitě a elegantně udává Ammianus Marcellinus), pozdější vývoj událostí mu dal za pravdu. Přesto, že území jím spravované bylo chudší, když za jedenáct let zemřel, zanechal západní impérium silnější než dřív. Tato moc se však udržovala jen díky Valentinianově neutuchající energii a ostražitosti, od svého nástupu na trůn byl nucen čelit jedné mimořádné události za druhou. Řečeno slovy Ammiana Marcellina: "toho času válečné polnice zněly celým římským světem, oznamujíce útoky zuřivých nájezdníků, vrhajících se přes nejbližší hranice". Nikoho by ale ani ve snu nenapadlo, že říše co nevidět vstoupí do konečné fáze své existence. Ze stejného důvodu jako někteří jeho předchůdci si zvolil za své sídlo nikoli Řím, ale Mediolanum (Milán), které bylo v těsnějším kontaktu s ohroženými oblastmi.

Boje s barbary na Rýně a v Británii
Velmi brzy po nástupu na trůn musel skutečně vojensky zasahovat v několika vážných situacích, dosáhl však znamenitých úspěchů. Nejprve Germáni vyrazili přes Rýn a zmocnili se pevnosti v Moguntiacu (Mainz, Mohuč). Ale císařská armáda, vedená Flaviem Jovinem, vlivným Valentinianovým velitelem jízdy, je tam třikrát porazila. Císař si nejprve zřídil hlavní stan v Lutetii (Paříž), pak se v roce 367 přesunul do Ambiani (Samarobriva, Amiens), aby mohl vést operace za Lamanšským průlivem v Británii, kam mezitím vtrhli z kontinentu Sasové a ze severu Piktové a Skotové. Později téhož roku znovu přesídlil, tentokrát do Treveri (také Augusta Treverorum, dn. Trevír) a předsevzal si obnovit v plném rozsahu hornogermánský i raetský limit.

V Británii se jako vynikající vojevůdce osvědčil comes Theodosius, otec pozdějšího císaře Theodosia, kterému se podařilo plně ovládnout ostrov až k Hadriánovu valu. Roku 370 porazil v Galii magister peditum (vrchní velitel pěchoty) Severus Sasy (latinsky Saxones) a téhož roku prováděl Theodosius, již v hodnosti magister equitum (vrchní velitel jízdy), válečné operace v Raetii tak úspěšně, že mnoho zajatých Alamanů mohlo být usídleno v Pádské nížině.

Poměry v severní Africe r. 364 - 376
Neklid byl i v severní Africe. Tam za již Joviana zpustošil jeden libyjský kmen okolí tripolského města Leptis, zatímco tehdejší comes Africae Romanus odmítal vojensky zasáhnout, poněvadž mu město nenabídlo žádný úplatek. Roku 364 si na Romana stěžovalo na císařském dvoře poselstvo provincie Tripolitany, ale Romanův spřízněnec magister officiorum (náčelník císařských úřadů) Remigius přemluvil Valentiniana, aby případ prověřil vicarius (zástupce praefecta praetoria - měl dohled nad civilní a soudní správou v diecézi. Říše se dělila na praefektury, ty na diecéze, diecéze se dále skládaly z provincií. Praefectus praetorio, zvaný též praetoriánský praefekt byl nejvyšší správní úředník praefektury, do jeho kompetence patřilo vybírání pozemkové daně a jiných dávek v naturáliích, řízení odvodu branců, vyplácení naturálního platu a zásobování vojska, správa státní pošty, dohled nad živnostnickými kolegii, regulaci tržních cen, měl také soudní a odvolací pravomoc, od které už nebylo dovoleno odvolat se k císaři) Africké diecéze Dracontius a spolu s ním kupodivu i obviněný Romanus. Roku 365 však zaútočili Libyjci na město dvakrát znovu, aniž římské vojsko pod Romanovým velením jakkoli zasáhlo. Císař poslal sice notaria (rychlopisec a kabinetní úředník na císařském dvoře) Palladia celou věc přešetřit, ale ten se nechal podplatit Romanem a na císařském dvoře referoval, že se vlastně nic nestalo.

Proto se Valentinianus, když si mu přišlo stěžovat nové poselstvo z Afriky, nepříčetně rozčílil, načež zastrašení kuriálové svalili všechnu vinu na své hlavní mluvčí, takže nakonec smrtí pykali nevinní lidé a spolu s nimi spravedlivý správce provincie Tripolitany Ruricius. Romanus a jeho povedení druhové prováděli své nezákonnosti dále, až se asi r. 373 postavil proti římské vládě náčelník maurských foederátů Firmus, jehož Romanus nařkl z bratrovraždy. K Firmovu odboji se připojila záhy téměř celá římská Mauretanie, zejména tamější křesťanská sekta donatistů, jimž tehdy Valentinianus zakázal znovu křtít přestoupivší k nim katolíky. Během roku 374 sice magister equitum Theodosius, který si získal vavříny v Británii a na Rýně, utopil povstání v krvi a podal také císaři žalobu na Romana a jeho spolupachatele, ale soudní proces se protáhl až do Valentinianovy smrti. Remigius a Palladius tehdy spáchali sebevraždu, kdežto Romanus vyšel díky protekci vlivných přátel od soudu bez trestu, a naopak, vítězný Theodosius, užívající příliš tvrdých kázeňských prostředků, byl pod neznámou záminkou pohnán před soud a na počátku roku 376 v Karthágu sťat.

Valentinianova péče o limes Romanus, nepokoje na Dunaji a Valentinianova smrt r. 375
Z Trevíru táhl císař vzhůru údolím Neckaru a zvítězil ve velké a nelítostné bitvě u Schwarzwaldu. Na germánské půdě zůstal sedm let a vybudoval tam zcela nový obranný systém a pevnost v Basilině (Basilej). Nepřátele oslaboval tím, že mezi nimi vyvolával spory, získal k tomu pomoc Burgundů, odvěkých nepřátel Alamanů. Mnozí Germáni se také snažili zajistit si přístup do říše jako osadníci. Valentinianus podle praxe svých předchůdců nadále povoloval mnoha Germánům usazovat se na území říše. Zaslouženou pozornost věnoval císař i Saskému pobřeží, systému pevnůstek na galském a britském pobřeží proti saským pirátům, který byl také obnoven a reorganizován.

Ze zřetele nepouštěl ani prostor na středním Dunaji, kde impérium sousedilo s Kvády. Kvádové sice již nepředstavovali takové nebezpečí jako v době markomanských válek, přesto však vázali část římských sil a ohrožovali přilehlá území. Valentiniana tento stav věcí přiměl posílit limes na Dunaji, a to nejen opravou zničených nebo zpustlých opevnění, ale i výstavbou nových opěrných bodů. Rozkázal přitom stavět četné pevnůstky i na barbarském území ("trans flumen Histrum in ipsis Quadorum terris quasi Romani iuri iam vindicatis" - čili na kvádském území za Dunajem, tak, jako by již spadalo pod římskou správu), a to i přes velký odpor a rozhořčení Germánů. Kandidátem na jednu z výše zmíněných Valentinianových pevnůstek je věž u Hatvanu v Maďarsku. Proto v roce 374 početné houfy Kvádů, k nimž se připojili i Sarmaté, prolomily jeden východní úsek hranice v Raetii a vtrhly za Dunaj. Následujícího roku se Valentinianus usadil v Sirmiu (Sremska Mitrovica) na řece Sávě a opěrné body na Dunaji obnovil, pak řeku překročil a zpustošil germánské území na severním břehu. Sarmaté se poddali, načež i Kvádové museli ustoupit hluboko do svého území. Kvády také rozhořčilo proradné římské zavraždění jejich krále Gabinia a při jejich vpádu málem padla do zajetí dcera císaře Constantia II., tehdy dvanáctiletá princezna Constantia, když právě cestovala z východní části říše do Trevíru, aby se zasnoubila s císařovým synem Gratianem.

Na mapce jsou římské vojenské tábory na Dunaji a přibližný stav opěrných bodů Římanů na území barbarských Kvádů v 2. polovině 4. století. Význam Pácu a Milanovců (jakož i mnoha jiných dalších římských staveb v barbaricu) není ale jasný, docela dobře se mohlo jednat o obchodní stanice nebo reprezentativní sídla germánských velmožů v římském stylu. Čerchovaná část ukazuje, že Dunaj tehdy tekl severněji než dnes.

Římská výprava na kvádské teritorium přiměla Kvády k rozhodnutí přistoupit na uzavření míru. Římané souhlasili a 17. listopadu roku 375 v Brigetiu došlo k jednání. Kvádové se nejprve omlouvali za své nepřátelské akce, žádali mír a slibovali vojenskou podporu a jiné služby. Zanedlouho se však atmosféra změnila. Zde se opět spoléhám na vytříbeného Ammiana Marcellina: argumenty a výmluvy Kvádů, například, že "pevnost, jež prý se nezačala stavět ani spravedlivě, ani vhodné době, podnítila mysl venkovanů k zuřivosti", Valentiniana tak rozběsnily, že "se mu naráz uzavřely dýchací cesty i zaškrtil hlas a bylo vidět, jak ho zbarvil ohnivý nach. A náhle se mu srazila krev a zalil ho smrtelný pot, a aby se nezhroutil před zrakem obyčejných lidí, seběhli se sluhové pečující o jeho soukromí a odvedli ho do zadního pokoje". Po dlouhém smrtelném zápasu císař záchvatu mrtvice podlehl. Po smrti tohoto posledního silného císaře nastal úpadek římského limitu a předsunuté body v barbaricu byly postupně opuštěny.

Valentinianova vojenská, hospodářská a náboženská politika
Valentinianus se nesmírně snažil o posílení armády. Podle Ammiana byl také "první, kdo zdůraznil důležitost vojáků zvýšením jejich postavení a majetku na úkor obecných zájmů". Věnoval jim hospodářská zvířata, osivo, dovolil jim, aby se ve svém volném čase mohli věnovat ještě druhému zaměstnání jako rolníci a zemědělští dělníci (kteří se těžko sháněli). Senátorská třída, které se beztak protivilo, že ji armáda politicky zastínila, to považovala za přehnané. Ve skutečnosti však vojáci nebyli placeni příliš štědře a změny započaté Valentinianem vedly jen k tomu, že jejich výdělky vzrostly na průměrnou úroveň. To ovšem vedlo ke zvýšenému daňovému zatížení obyvatelstva, zvláště ke konci Valentinianova panování stouply daně velmi prudce. Snažil se i o zvýšení kázně v armádě, ale ačkoli byl tvrdý k vojákům, k důstojníkům, jejichž loajalitu potřeboval, musel být shovívavější. Každý rok císař rázně organizoval odvody. Nadále pokračoval trend vzrůstajícího vlivu germánských velitelů, započatý již Constantinem Magnem. Za Valentiniana se prosazovali především Frankové. Například Merobaudes sloužil již císaři Julianovi při tažení do Persie roku 363, v letech 357 - 88 byl magister peditum (vrchní velitel pěchoty) na Západě, v letech 377 a 383 zastával úřad konzula (tato funkce, ač byla jen titulární a dekorativní, znamenala velikou poctu) a zdá se, že krátce před smrtí se měl stát konzulem potřetí. Jiný generál germánského původu, Dagalaifus, comes a magister equitum byl konzulem roku 366.

Valentinianus měl v úmyslu založit vlastní dynastii a pro svůj plán využíval i toho, že přednost principu dědičnosti dávala i armáda. Jednak z citových důvodů (vzpomeňme si jen na příchylnost vojáků ke constantinovské dynastii), jednak z důvodů pravidelného přísunu žoldu a výhod oproti neklidným obdobím. Roku 367 Valentinianus těžce onemocněl a po svém uzdravení jmenoval svého osmiletého synka Flavia Gratiana třetím Augustem, čímž jej zároveň předurčil za svého nástupce. V Ambiani zorganizoval slavnost zcela ve vojenském duchu, při níž mladíka před vojskem vychválil a prohlásil, že k jeho jmenování dochází "z vůle mé a našich spolubojovníků". Tento pokus o nastolení nového vládnoucího rodu se ukázal jako nečekaně úspěšný, neboť nová dynastie se udržela úctyhodných 91 let, což je jeden z nejdelších úseků v souvislé řadě následnictví v dějinách císařství a působivý příklad kontinuity v těchto bouřlivých časech.

Valentinianus byl poslední z významných panovníků západní říše, ačkoli tradice tyto zpravidla uzavírá císařem Constantinem, někdy ještě Julianem. Zvláště zavádějící je Zamarovského zjednodušené a povrchní hodnocení jeho vlády jako bezduché vojenské diktatury. Byl urostlý, měl šedomodré oči a světlé vlasy, proto se jeho odpůrci pošklebovali, že je barbarského původu. Dostalo se mu však důkladného vzdělání, byl i dobrý malíř a sochař. Byl dosti impulsivní, někdy až cholerický a krutý (i když nemusíme věřit historikovi Ammianovi Marcellinovi, který tvrdí, že své oběti předhazoval medvědům, rozhodně trpěl nekontrolovatelnými záchvaty vzteku, z nichž poslední ho stál život a zuřivost, s jakou dával příkazy k popravám, byla známá), nicméně se prokázal jako vynikající organizátor a vojevůdce. Nemiloval římskou aristokracii (sám pocházel ze skromných poměrů) a měl mimořádně silný smysl pro povinnosti vůči chudině, jejíž útlak se snažil omezovat.

Přes svou starost o chudinu neměl Valentinianus šťastnou ruku při výběru státních úředníků. Navíc, když potřeboval posílit armádu, musel utáhnout daňový šroub. Bez ohledu na svá soukromá přání byl nakonec císař přinucen povolit Sextu Claudiovi Petroniovi Probovi, prétorskému praefektu v Itálii, Illyricu a Africe, aby přistoupil k velice tvrdému vymáhání plateb. Jinými předpisy ovšem ukázal svůj hluboký zájem o blaho nižších vrstev, k nimž kdysi sám náležel. V jednom ediktu o nich hovoří jako o "nevinných a mírumilovných neotesancích". V jiné proklamaci zase volá po sociální spravedlnosti svých úředníků, aby upustili od zvláštních slev pro favorizované vrstvy, neboť na ně doplácejí prostí obyvatelé impéria. Jedním z jeho nejdůležitějších opatření v letech 368 - 70 bylo ustanovení zvláštních úředníků, nazvaných "obránci lidu", či "obránci společnosti". Tito funkcionáři se trochu podobali moderním ombudsmanům, jejichž povinností je napravovat nespravedlnosti páchané proti jednotlivcům. Ale Valentinianovi úředníci byli určeni k tomu, aby sloužili neprivilegovaným vrstvám. V dopise Petroniovi Probovi císař píše: "Činíme veledůležité opatření, abychom lidu zajistili patrony, kteří ho budou chránit před zlotřilostí mocných." Je ironií osudu, že se císař s těmito pokyny obracel na Proba, který byl sám vyhlášeným utiskovatelem. Po smrti Valentiniana institut obránců lidu rychle ztrácel na významu, takže posléze už neměl žádný význam. A tak jediný seriózní pokus o nápravu křivd páchaných utiskovateli nakonec ztroskotal.

Za Valentinianovy a Valentovy vlády se rozbujely některé zlořády (což dokládají i výše uvedené události v Africe), spíše však v důsledku mlhavých představ obou císařů o správě říše než vinou jejich osobní bezcitnosti. Jakkoli oba připustili bezohledné vybírání daní a vítali každou příležitost ke konfiskaci majetku odsouzenců, přece projevovali snahu položit státní spořivostí meze daňovému útisku. Valentinianus ani jeho bratr si nelibovali v časté výměně úředníků a poněvadž sami neměli právnické vzdělání, dávali na dlouhou dobu příliš velké pravomoci nejvyšším úředníkům, kteří je ovšemže zneužívali. Nemuseli se totiž bát stížností poddaných, neboť oba císařové žaloby tohoto druhu většinou považovali za narušení své vlastní autority a zamítali je. Na Západě měl velmi špatnou pověst již zmiňovaný Petronius Probus, příslušník tehdy nejváženějšího římského senátorského rodu Aniciů, který se již za Constantinových synů přiklonil ke křesťanství. Ten se ve státní službě nesmírně obohatil, přičemž důsledně dbal na to, aby i ti, kdo se těšili jeho ochraně, mohli beztrestně překračovat zákony. Pravdou ovšem je, že i úředníci byli podřízeni tuhé, až vojenské disciplíně.

Valentinianus zdědil náboženskou situaci, kdy se vztahy mezi křesťanstvím a pohanstvím výrazně přiostřily, napětí vládlo i mezi různými křesťanskými církvemi. Ač sám křesťan, rozhodl se pro politiku obecné snášenlivosti. Za to si zasloužil i příznivou zmínku u pilného kronikáře Ammiana Marcellina: "Jeho vláda proslula tou umírněností, že mezi rozličnými náboženstvími zůstal nestranný, aniž koho zneklidnil nebo nařídil, aby se to, či ono uctívalo. Rovněž nenutil své poddané výhružnými zákazy přiklánět se pokorně k tomu, co on sám určil, nýbrž zanechal jednotlivé strany nerušeně tak, jak je nalezl." Neústupnost některých kněží pomáhala panovníkovi překonat pohanská aristokracie ve spojení s papežem Damasem. Byl to v té době vzácný a pozoruhodný projev velkorysosti a spolu s císařovým upřímným a hlubokým zájmem o dobro nejchudších vrstev Valentiniana plně opravňuje, aby se zařadil mezi mimořádně prozíravé vladaře.

Jeho schopnosti nebyly vždy doceňovány autory jako Ammianus Marcellinus, kteří sdíleli názory senátorské vrstvy a neměli příliš pochopení pro Valentinianovu rodinu, která ho naučila pít silné ječné pivo (sabaia) z rodné podunajské provincie. Chudému obyvatelstvu Illyrie se proto hanlivě přezdívalo sabaiarii (pivodusové). Kdyby Ammianus a jiní autoři věděli, že my, kteří je zde houfně citujeme a vycházíme z nich, přes veškerou úctu máme, co se týče vztahu k alkoholickým nápojům, nejspíše mnohem blíže k Podunají a Germánii než k Itálii a Řecku, jistě by bezmocně zírali a mysleli si něco o barbarech.

Valentinianovou první manželkou byla Marina Severa, matka císaře Gratiana. Po ní se oženil s Justinou, která mu porodila dalšího syna (císaře Valentiniana II.) a tři dcery.

Prameny:
Jan Burian - Římské impérium
Josef Češka - Zánik antického světa
Michael Grant - Dějiny antického Říma
Michael Grant - Pád římské říše
Michael Grant - Římští císařové
Edward James - Frankové
Ammianus Marcellinus: Dějiny římské říše za soumraku antiky
Karel Sklenář - Od pěstního klínu k Přemyslově radlici
Malcolm Todd - Germáni
Reinhard Wolters - Římané v Germánii

konzultant: Pavel Grasgruber, autor Světa barbarů

Čtenost článku: 7822

<<zpět