Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> Římské císařství

Gratianus (375 - 383)

15.09.2004 - Radek Tuma

Flavius Gratianus byl syn Valentiniana I. a jeho první manželky Mariny Severy, narodil se roku 359 v Sirmiu. Byl jmenován konzulem pro rok 366 a o rok později jej otec jako osmiletého prohlásil na vojenské slavnosti v Ambiani (dn. Amiens) Augustem. Na mincích vydaných v Arelate (dn. Arles) byl pozdraven jako "Gloria novi saeculi" - sláva nového věku. Přibližně v sedmnácti letech se oženil - jeho nevěstou se stala Constantia Postuma, dvanáctiletá dcera císaře Constantia II., která se narodila jako pohrobek (postumus). Ta zemřela roku 383 a jejich syna postihla smrt dříve než Gratiana. Po její smrti si Gratianus vzal jistou Laetu, která jej přežila o více než dvacet let.

Po otcově smrti 17. listopadu 375 se stal Gratianus císařem západní říše. Protože však byl Gratianus v době otcovy smrti v Trevíru a Valens v syrské Antiochii, zatímco valná část armády operovala na středním Dunaji a nedala se vyloučit možná uzurpace, byl osiřelým císařským dvorem v Aquincu (dn. Budapešť) prohlášen Augustem čtyřletý Valentinianus II. (syn druhé Valentinianovy manželky Justiny). Valens, jehož jediný syn již dříve zemřel, i Gratianus, tehdy šestnáctiletý, souhlasili, přičemž Gratianovi připadlo poručnictví nad nezletilým polobratrem i vláda nad dvěma třetinami západní říše. Starost o výchovu Valentiniana II. si i nadále podržela jeho matka Justina, dlouholetá vdova po uzurpátorovi Magnentiovi, se kterou se Valentinianus I. po rozchodu s první manželkou Marinou Severou krátce před rokem 370 oženil.

Gratianus zahájil svou vládu sympaticky, neboť vyhlásil širokou amnestii, načež se mnoho lidí vrátilo z vyhnanství domů a dědicům osob popravených z politických důvodů byl vrácen konfiskovaný majetek. Došlo dokonce k prominutí některých daňových nedoplatků a napříště neměli být kuriálové při vymáhání patřičně neodvedených daní mučeni. Nemalou zásluhu na těchto opatřeních měl nepochybně Gratianův vychovatel, rétor a básník Decimus Magnus Ausonius. V pozadí Gratianova trůnu probíhal boj o moc, v němž hráli významnou úlohu Theodosius starší (otec pozdějšího císaře Theodosia I.), magister equitum - vrchní velitel jízdy na Západě a Maximus, prefekt pretoriánů v Galii. Oba však svým nepřátelům podlehli a byli popraveni.

Rozhodující vliv na vládu tak byl zpočátku v rukou Ausonia, v letech 375 - 376 úředníka s nejvyšší soudní pravomocí (quaestor sacri palatii) a později pretoriánského prefekta - nejprve v galských provinciích a poté v Itálii a v Africe. Na radu svého vychovatele oslavil Gratianus roku 376 svá decennalia (desáté výročí vlády) ve Věčném městě a jeho přičiněním se také změnil poměr císařského dvora k senátorskému stavu. Osobně na tuto změnu nejvíce doplatil senátory nenáviděný Flavius Maximinus, jenž v letech 368 - 371 řídil v Římě soudní procesy, postihující pod rouškou boje proti magii a neřestem politicky podezřelé šlechtice, a poté se zvrácenou křesťanskou přísností spravoval Galskou prefekturu. Roku 376 musel z úřadu odejít, načež byl senátem pohnán před soud a popraven.

Ausonius dovedl sice svého velkého vlivu hojně využít ve prospěch kariéry svých nejbližších příbuzných, ale jinak své moci nijak nezneužíval. Ke křesťanství se hlásil spíše jen formálně, a proto se v rozsahu jeho působnosti proti antickým tradicím nijak ostře nepostupovalo. Zato Gratianus se živě zajímal o teologické otázky a hned na začátku své vlády obnovil zákaz donatistické hereze a také - jako první císař - vypustil ze svého titulu starobylou hodnost velekněze (pontifex maximus). Učinil tak pod vlivem Damase, římského papeže. Paradoxně se později hodnost nejvyššího pontifika stala součástí titulatury papežů. Z ohledu na Valenta zprvu trpěl ve východní části Illyrica některé ariánské biskupy, ale zároveň se svého strýce snažil získat pro odklon od ariánství. V tom dosáhl úspěchu, neboť Valens roku 377 povolal z vyhnanství část biskupů exkomunikovaných pro přílišné lpění na nikajském synodu a dal také milost mnoha fanatickým mnichům, odsouzeným k nuceným pracím v dolech. Valentova povolnost v náboženských otázkách zřejmě vyplývala i z toho, že očekával pro případ potřeby Gratianovu vojenskou pomoc při boji s neklidnými Visigóty, kteří se bouřili a pustošili jeho území.

Hlavním Gratianovým sídlem se stalo Treveri (dn. Trevír), které v následujících dvou letech používal jako základnu pro vojenské operace proti Alamanům. Valens vytáhl proti Gótům na jaře roku 378, maje zprvu v úmyslu rozdrtit je s Gratianovou pomocí. Ten se však až do poloviny tohoto roku zdržel válkou s Alamany na Rýně, pro kterou musel z Illyrica odvolat ty oddíly, které táhly Valentovi na pomoc. Když Gratianus pokořil Alamany, táhl na pomoc Východu proti Visigótům v čele lehce ozbrojeného vojska podél Dunaje do měst Bononia, Sirmium a Castra Martis, kde v šarvátce s Alany ztratil několik mužů právě v době, kdy trpěl opakovanými nápory horečky.

Ačkoli se pak Gratianova armáda již blížila a Gratianus svého strýce prostřednictvím rychlých poslů nabádal, aby se sám nepouštěl do boje, projevil Valens, snad z touhy nenechat se Gratianem vojensky zastínit, trestuhodnou netrpělivost, která vedla k jeho záhubě a katastrofální porážce u Hadrianopole 9. srpna roku 378. Na Západě a na Východě se objevila odlišná tvrzení, že Gratianus, který byl nemocen a odmítal nárok svého strýce na postavení staršího Augusta, záměrně otálel (východní zdroje), či že se Valens pustil do bitvy urychleně naschvál, chtěje si tak připsat podíl na zásluhách (západní zdroje). Ať tomu bylo jakkoli, Valens, který patrně nebyl příliš zdatný stratég, vytáhl proti Visigótům předčasně a zbrkle. Gratianus se snažil zabezpečit střední část říše a začal uvažovat o vhodném spolucísaři. Přitom si vzpomněl na Theodosia, jež byl synem někdejšího stejnojmenného vojevůdce a sám se roku 374 vojensky osvědčil v Moesii. Theodosius mladší po popravě svého otce roku 376 žil na svých hispánských statcích jako soukromá osoba. Když pak dosáhl koncem roku 378 výrazného vítězství v Panonii nad Sarmaty, prohlásil jej Gratianus 19. ledna roku 379 Augustem. V dalším roce pak společně řídili operace, které skončily usídlením Gótů a Alanů v Panonii. K vybudování nové východní armády přispěl Gratianus Theodosiovi částečně některými jednotkami.

V zimě na přelomu roku 382 a 383 pobýval Gratianus delší dobu v Mediolanu (dn. Milán). Zdejší biskup Ambrosius Gratiana, který byl od nejranějšího věku zbožným křesťanem, stále více ovlivňoval a odvracel od umírněných názorů Ausoniových. Roku 382 odňal Gratianus starým římským kněžským sborům veškeré státní dotace, zkonfiskoval odkázané jim nemovitosti a napříště veškeré takové převody zakázal. Dalším hluboce symbolickým aktem bylo jeho nařízení, aby z budovy senátu byl odstraněn oltář bohyně Vítězství, který byl odnesen již za Constantia II. roku 357, ale za Juliánovy vlády sem byl vrácen. Pohanští senátoři reagovali na tento zásah odmítavě a vyslali k císaři deputaci v čele s Quintem Aureliem Symmachem, tehdejším předním představitelem senátorské pohanské aristokracie, ale Gratianus ji, i díky Ambrosiovým machinacím, nevyslechl.

Tehdy se zhoršily vztahy mezi císařem a dvěma západními pilíři církve, římským papežem Damasem a Ambrosiem, neboť proti jejich vůli vrátil hispánským stoupencům gnosticko-manichejského heretika Priscillana dříve jim odňaté kostely. Horší důsledky si ale císař způsobil nevšímavostí k příčinám vzrůstající nespokojenosti vojáků. Neúměrně totiž preferoval alanské lučištníky, měl nepřiměřeně velikou zálibu v honech a zanedbával své státnické i velitelské povinnosti. V roce 383, když se chystal na další vojenské akce proti Alamanům, se dozvěděl, že v Británii byl svými vojáky prohlášen císařem Magnus Maximus, a že se již přepravil do Galie. Gratianus se spěšně vydal na pochod do Lutetie (dn. Paříž), aby se s ním střetl. Gratianova neobliba se projevila, když se k Maximovi připojila celá galská armáda a věrných zůstalo jen 300 jezdců. S nimi a se skupinou přátel unikl Gratianus do Lugduna (dn. Lyon), ale tam byl v srpnu roku 383 zavražděn Andragathiem, jedním z vyšších důstojníků, který se vydával za jeho přívržence.

Gratianus byl příjemný a kultivovaný mladý muž, dobrý řečník se zájmem o literaturu i náboženství. Na historika Ammiana Marcellina velmi zapůsobilo, s jakým elánem se zúčastnil jako osmnáctiletý válečného tažení. Laskavě se choval také ke svému mladšímu spoluvládci Valentinianovi II. Gratianovy schopnosti však provázela nadměrná záliba ve sportu a zájem o cvičiště, což ho odvádělo od vládních povinností. "Byl to jinoch mimořádně nadaný," uzavřel Ammianus, "výřečný, umírněný, bojovný i laskavý a již tehdy, když se mu ještě na tvářích vlnilo sličné chmýří, byl na nejlepší cestě ve snaze napodobovat znamenité panovníky, kdyby se bývala jeho povaha, náchylná k hravému jednání, neobracela za svolné účasti jeho nejbližšího okolí k bezcenným zájmům císaře Commoda, ačkoliv se přitom nepotřísnil krví."

Zdroje:
M. Grant - Římští císařové
J. Češka - Zánik antického světa

Čtenost článku: 6667

<<zpět