Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> Římské císařství

Nástup barbarů

15.09.2004 - Jiří Chlubný

Po Theodosiově smrti se říše opět rozdělila, tentokrát opravdu natrvalo. Východ připadl jeho osmnáctiletému synovi Arcadiovi (395 - 408) a západní část říše si přivlastnil mladší (jedenáctiletý syn) Honorius. Brzy se ukázalo, že oba chlapci jsou naprosto dokonale neschopní samostatné vlády a místo nich vládli regenti. Na západě se jím stal napůl Říman a napůl Germán Stilicho, který měl za ženu Honoriovu sestřenici. Byl neobyčejně schopný a navíc skvělý vojevůdce. I on měl své stinné stránky. Nenáviděl východní část rozdělené říše a nechal zde zavraždit regenta Rufina. Navíc Stilicho z neznámých důvodů váhal se zničením náčelníka kmene Vizigótů Alaricha, který si získal značnou prestiž.

Alarich byl velkým nepřítelem, již v letech 401 - 403 několikrát vyplenil sever Itálie. To přinutilo bázlivého císaře Honoria, aby přesunul své sídlo z Mediolana (Milán) do Ravenny ležící na pobřeží Jaderského moře. Město bylo dobře chráněno proti útoku bažinami a navíc umožňovalo únik po moři. Ani po nájezdech ze začátku pátého století se Stilicho neodhodlal proti Alarichovi zakročit. Chtěl si ho asi totiž nechat v plné síle pro případný úder spojeného Říma a Vizigótů proti Konstantinopoli. Podivnost Stilichonova jednání vystoupí poněkud zřetelněji pokud víme, že roku 405 ihned po vstupu do Itálie rozdrtil Ostrogóty, kteří zase nebyli o tolik slabší než Alarichovi Vizigóti. Téhož roku začal Stilicho s přípravami na tažení do Řecka.

Čáru přes rozpočet mu udělal dosud největší vpád barbarů přes Rýn. 31.prosince 406 přešlo přes zamrzlý Rýn vojsko složené z mnoha kmenů - Vandalů, Suevů, Alanů, Burgundů - a smetlo veškerý římský odpor. Tak vážnou invazi dosud Řím nezažil a ani ji už zažít neměl, protože hranice na Rýně udržovaná po 400 let se zhroutila a už nikdy nebyla v plné síle obnovena. Vetřelci vyplenili velká města jako Moguntiacum (Mohuč) a Treveri (Trevír) stejně jako desítky sídel menších a stovky opevnění a nakonec vtrhli do Galie. Galská města nekladla až na vyjímky jako byla třeba Tolosa (Toulouse) vážný odpor.

Stilicho nepodnikl proti invazi žádné výrazné kroky. Nejdříve proto, že měl plnou hlavu příprav k napadení východu, poté se musel vypořádat s četnými uzurpátory, kteří se pokusili sami nájezdníky zahnat. Jeden z těchto mužů například odešel z Británie s celým vojskem a nechal ji bez posádky napospas Sasům. Sám Stilicho začal mít vážné problémy, když po něm Alarich chtěl 4000 liber zlata výkupného. Senát byl donucen k souhlasu, ale vynesl si ze sporu obvinění, že se s Alarichem paktuje. Jestli to byla pravda netušíme, každopádně se proti Stilichonovi rozpoutala vojenská vzpoura a jeho stoupenci byli zmasakrováni. Sám Stilicho hledal záchranu u císaře v Ravenně. Tam ho také dal Honorius roku 408 popravit. Po celé následující půlstoletí se žádný Germán neostal do pozice vrchního velitele armády. Mezi Římany se nyní zmohlo velké protigermánské cítění, na které doplatili především Germáni v římské armádě.

Alarich se pádu Stilichona rozhodl pokračovat v požadavcích o peníze a půdu. Když mu je senát odmítl splnit, přitáhl tři roky po sobě k římským hradbám. Poprvé se nechal uspokojit výpalným, podruhé dosadil loutkového císaře a potřetí už vtrhl do města (roku 410). Zde se sice zdržel jen tři dny, ale způsobil obrovské škody, zvláště pak samozřejmě na cennostech. Řím byl dobyt poprvé za 800 let, kdy ho dobyl keltský král Brennus. Po vyplenění Alarich odtáhl, odvedl si s sebou císařovu nevlastní setru Placidii a chystal se napadnout severní Afriku. Než k tomu došlo, zemřel tento veliký vůdce v Itálii. Jeho tělo pohřbili do řeky, aby jej nemohl nikdo zhanobit.

Nejvýznamnějším vojevůdcem Říma se tehdy stal Constantius III., velitel z Podunají. Ujal se iniciativy brzy po vyplenění Říma, porazil tři další uchazeče o trůn a usadil se v Arelate, které nahradilo zničené Treveri jako centrum západních provincií. V roce 413 pak poskytl kmenu Burgundů možnost žít na římském území jako federátům (tedy spojencům pod římskou svrchovaností). Mezitím se Alarichův nástupce Ataulf rozhodl přemístit kmen do Galie. Zde si jako výraz dobré vůle k Římu vzal Placidii, což se ukázalo jako chyba. Honorius totiž se sňatkem nesouhlasil a Constantius vyhnal Vizigóty do Hispánie, kde byl roku 415 Ataulf zabit. Jeho bratr Wallia vrátil Placidii Římanům a dostal statut federátů. Nato se se svolením Říma přesunul zpět do Galie, kde dostal za sídlo Tolosu.

Placidia se proti své vůli vdala za Constantia, kterému dala syna, pozdějšího císaře. Roku 421 Honorius uznal postavení Constantia tím, že ho uznal spoluvladařem pro západ. Konstantinopolis ho odmítla uznat, což nového vládce rozzuřilo, ale už neměl šanci k odvetě. Několik měsíců poté totiž zemřel. Je možné, že právě on mohl konec říše oddálit.

Placidia po smrti manžela kvůli neshodám s císařem utekla na východ i se synem Valentinianem. Když pak Honorius roku 423 zemřel na vodnatelnost (nebylo mu ani 40 let), pomohla východní armádu porazit uzurpátora v Římě a dosadila Valentiniana (III.) na trůn. Tento chlapec pak vládl pomalu se rozpadající se říši po třicet let, až do roku 455. V prvních letech vládla za syna Placidia, avšak brzy se důležitou postavou stal Aëtius pocházející z Podunají. Jako mladík se stal rukojmím Vizigótů a poté Hunů, takže dokonale poznal barbary. Byl skvělý voják, snad nejlepší za několik set let a jako takovému mu mohla říše děkovat za přežití.

Prozatím mu v cestě k moci bránila Placidia. Proti ní se Aëtius postavil při jejím návratu do Říma roku 425, vedl tehdy oddíl Hunů. Nakonec se s ním usmířila, ale ne zrovna upřímně. Rozeštvala ho s dalším významným vojevůdcem Bonifatiem, který polosamostatně vládl v Africe. Bonifatius byl podivný muž, představoval směs světce a dobrodruha, ale byl schopný. Na Aëtia však nestačil. V bitvě utrpěl Bonifatius zranění a roku 432 zemřel. Od té doby se stal jediným velitelem římské armády Aëtius.

Nejnaléhavěji bylo třeba zastavit Vandaly, germánský lid, který přes Galii vtrhl do Hispánie (podle nich se část Španělska jmenuje (V)Andalusie) a poté do obilnice říše, tedy do severní Afriky (429). Jejich král Geiserich byl vůdce, jehož diplomacie a armáda připravily Římanům tolik starostí jako žádný jiný germánský národ. Ani spojená vojska východu a západu proti Vandalům nic nezmohla, takže nezbylo nic jiného než vyjednávání. Podle smlouvy byl sice Vandalům dán statut federátů v Mauretánii a Numidii, ale jejich postavení bylo téměř samostatné. Geiserich to dal najevo, když napadl jádro římské Afriky a kromě jiných dobyl roku 439 i druhé nejvýznamnější město západu Kartágo.

To Řím donutilo zrevidovat smlouvu. Geiserich si měl nechat nově dobytá území, ale měl vrátit Mauretánii a Numidii. Geiserich si nechal všechno a dokonce přestal předstírat, že uznává ravennskou vládu. Nechal postavit válečné loďstvo, s kterým vážně ohrožoval Středozemní moře (také poprvé po 600 letech) a svoji samostatnost dále rozšířil až do naprosté suverenity. Není žádný jednotlivec, který by k pádu říše přispěl více než Geiserich. Přestože se Aëtiovi na jiných frontách velmi dařilo, nyní byl naprosto bezmocný.

Vyvstalo i nové obrovské nebezpečí - Hunové. Ti dosud dávali Římanům mnoho vojáků, ale nyní se pustili do boje s oběma částmi říše. Počátkem pátého století si vybudovali říši prostírající se od Baltu k Dunaji a roku 434 toto území zdědil Attila (v překladu Tatíček) spolu se svým bratrem. Toho dal Attila zabít. Byl malý, vzteklý s rozpláclým nosem, vždy plný energie, na pádu říše měl skoro stejný podíl jako Geiserich. V průběhu čtyřicátých let udržoval s Aëtiem přátelské vztahy a svými útoky zaměstnával východ. Poté se však obrátil na západ, kde tušil novou kořist.

Záminku k útoku mu dala Valentinianova sestra, kterou měl Hun zachránit před sňatkem s nemilovaným mužem. Attila si to vyložil jako nabídku ke sňatku a jako věno chtěl půl západní říše. Samozřejmě nepochodil, takže vytáhl dobýt svá práva do Galie mečem. Tam se však setkal s vojskem dosud nevídaným - skládalo se z římského vojska a velkých sil germánských federátů, všem velel Aëtius. Dokonce i Vizigóti stanuli na bojišti po boku Římanů, jejich král byl jedním z mnoha, kteří v bitvě padli. Ta proběhla roku 451 na Katalaunských polích poblíž dnešního Chalons - sur - Marne. Tuhou bitvu nakonec spojené síly Říma a Germánů vyhrály - bylo to největší vítězství celé éry. Attila se musel z Galie stáhnout.

Pro Galii to znamenalo veliké štěstí, pro obyvatele Itálie hrůzu, neboť Attila mířil právě tam. Překročil Alpy, vyplenil Mediolanum a další města. Aëtius už neměl k dispozici žádné síly a zdálo se, že Attila si bude moci loupit dle uvážení. Při přechodu jednoho z ramen Pádu však k Attilovi přijel papež Lev I. Ten nakonec Attilu přemluvil k odchodu - pravděpodobně ho přesvědčil, že Itálie vzhledem k moru a hladu nebude nejlepším cílem loupení. Za dva roky pak Attila, snad někde v Maďarsku, zemřel. O říši se přeli jeho synové tak dlouho, že se rozpadla. Poté navíc čelila povstání poddaných Germánů jižně od Dunaje a vojska Hunů utrpěla těžkou porážku. Tak těžkou, že se roku 455 stáhla z Evropy a Hunové už nikdy nepředstavovali významnou moc.

Tehdy však už byl veliký vojevůdce Aëtius mrtev. Valentinianovi totiž dvořané nalhali, že je vojevůdce zrádce a císař ho roku 454 vlastní rukou zabil. Více než dvě desítky let se Aëtius snažil udržet nájezdníky v šachu a až na Geisericha v Africe se nu to také dařilo. To, jak důležitý byl pro říši, ukázalo později, kdy se říše konečně rozpadla. Po zavraždění Aëtia začala závěrečná krize císařství a agónie neměla trvat dlouho. Valentinianus se neměl z vraždy vlivného vůdce armád těšit dlouho. Po šesti měsících ho dva z Aëtiových barbarských dvořanů zabili. Osobně to byl bezvýznamný panovník, ale jeho smrt uvolnila soupeření o trůn a vnitřní spory. Císař totiž neměl dědice a vymřela jím dynastie, která výjimečně vládla skoro celé století. Nyní začínalo poslední drama...

Čtenost článku: 13535

<<zpět