Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> Římské císařství

Pád Západořímské říše

15.09.2004 - Jiří Chlubný

Po zavraždění Aëtia i Valentiniana III. roku 455 n.l. se otevírá poslední kapitola dějin Říma. Císař po sobě nezanechal žádného dědice, takže spolu s ním zahynula i jeho dynastie, která vládla říši téměř po celé století. Tímto jeho smrt znamenala stejně závažnou ránu jako zabití Aëtia, který byl schopen porážet barbary. Opět docházelo k bojům o trůn a vnitřní nestabilitě, kterou už říše pod údery barbarů nemohla vydržet.

Hned v roce smrti obou velkých mužů došlo ke katastrofě. Vandal Geiserich, jehož loďstvo naprosto ovládalo Středozemní moře (tedy alespoň jeho západ), osobně přistál v římském přístavu Ostia a zmocnil se Říma. Zůstal tam po čtrnáct dní a ukořistil mnohem větší lup než Alarich za svého krátkého plenění. Při odchodu s sebou kromě nesčetného bohatství vzal také Valentinianovu vdovu a dvě dcery.

Západní říši tehdy zbývalo jednadvacet let života. Za tuto dobu se hlásilo o trůn celkem devět více či méně legitimních uchazečů. Patřili k nejrůznějším rodinám, ale většinou měli naprosto nepatrnou moc a šest z nich zahynulo násilnou smrtí.

V rychle se rozkládající ravennské vládě se stal hlavní osobností germánský velitel Ricimer. Tento muž nabyl vojenského vzdělání u samého Aëtia a po jeho smrti se stal prvním Germánem od dob Stilicha, který vedl císařskou armádu. Jeho moc byla v podstatě neomezená, ale jeho původ ho přece jen příliš diskvalifikoval, než aby mohl nosit císařský purpur. Avšak Ricimer se spokojil s funkcí šedé eminence, která dosazovala panovníky podle svého uvážení. Celkem měl Ricimer podíl na nástupu pěti panovníků. Nejschopnějším z nich byl asi Maiorianus (457 - 61), který porazil Germány v Galii a Hispánii, ale poté utrpěl těžkou porážku v námořní bitvě s Geiserichem, a za to ho dal Ricimer popravit. Nakonec roku 472 umírá jak Ricimer tak i jeho chráněnec Olymbrus na mor a říše se definitivně hroutí.

Během tří následujících kraťoučkých vlád ztratila říše poslední části loajální Galie, která připadla nezávislým Vizigótům. Roku 475 velitel Orestes dosadil na trůn vlastního syna, který se jmenoval Romulus Augustus, ale obecně se mu říkalo posměšně Augustulus (císaříček). Tento mladík se stal posledním císařem Západořímské říše. Na trůně se příliš neohřál, protože si proti sobě postavil germánského vojevůdce Odoakera (nebo Odoakara), který vedl vojsko svých krajanů sloužících pod Římany. Odoaker chtěl totiž pro své vojáky příděly půdy v Itálii stejně jako je dostávali jiní spojenci Říma v jiných částech říše. Když mu císař nevyhověl, provolali Germáni Odoakera svým králem. Roku 476 se Odoaker zmocnil Ravenny, Oresta dal popravit a Romula Augusta odeslal na nucený odpočinek na venkov. Už nikdo se nepokusil povstat proti germánské nadvládě a insignie západořímské moci měly být podle příkazu Odoakera odeslány do Konstantinopole, kde vládl císař Zeno. Ten se zdráhal přijmout, protože jím podporovaný císař ještě žil, ale nezasáhl, neboť měl dost práce s vnitřními rozbroji. Odoaker tedy nechal velmi rytířsky razit na mince hlavu Zenona i jím podporovaného císaře, ale nad Itálií vládl zcela sám.

V důsledku Romulova svržení stanovili historici rok 476 za konec starověku. Dnes se tato událost přece jen bagatelizuje, neboť to byla už jen pouhá epizoda, navíc nikterak destruktivní - Germáni vládli lépe než poslední císařové. Přesto je však abdikace posledního Římana na trůně významnou událostí, neboť se jádro říše stalo germánským královstvím. Říše římská tedy konečně padla. Její existance trvala, počítáme-li legendární rok založení Říma 753 před n.l. za počátek počítání, celých 1229 let. Nyní trvala již jen Východořímská říše.

Když se římská vláda na západě zhroutila, začali barbaři bojovat mezi sebou. V Galii se usadili ze severu Frankové, Burgundi a Vizigóti. Frankové chytře využili situace a síly katolického náboženství a do roku 507 dobyli značnou část bývalé Galie. Jejich panovník Chlodvík z roku Merovejovců (482 - 511) se dal pokřtít i se svou družinou a byzantský císař mu poslal insignie římského konsula. To však neznamenalo nějakou závislost - naopak, franská říše stojí na počátku dnešního Německa a Francie. O to se zasloužil nejvíce Karel Veliký, ale to už se příliš vzdaluji od tématu.

V Hispánii upevnili moc místních Vizigótů králové Eurich (466 - 485) a Alarich II. (485 - 507). Po pádu galské části vizigótského království se stát změnil na více méně národní svazek. Přežívaly zde mnohé římské osady i města (např. Hispalis, tedy dnešní Sevilla), stejně jako četné křesťanské komunity. Za jednoho z nástupců Alaricha, Leovigilda (568 - 586), se říše rozšířila o další části poloostrova a tento panovník dal jako první od dob Římanů razit své vlastní mince. Jeho nástupce Rekared pak zemi pokřesťanštil. To už byla labutí píseň říše Vizigótů, neboť roku 711 vpadli do země Arabové pod Tárikem a snadno ji dobyli.

V Itálii si Odoaker brzy zajistil nezávislost na Konstantinopoli a jeho ostrogótský následník Theodorich (493 - 526) nastolil v zemi nebývalý mír a prosperitu. Uvážlivě zanechal římskou správu a rozmachu se kupodivu dočkala i latinská literatura. O konci říše Ostrogótů se více dovíte z článku o bitvě u Taginae.

Čtenost článku: 22701

<<zpět