Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> bitvy

Cannae 216 před n.l.

28.09.2004 - Jiří Chlubný

Po porážkách Římanů roku 217 před n.l. (např. u jezera Trasimene) se Hannibal rozhodl táhnout směrem na jih Itálie bez toho, že by se pokusil dobýt Říma. Přezimoval v Apulii. Poté postupoval se svým vojskem směrem k moři, kde se jeho cílem stala z hlediska obyvatel nezajímavá osada Cannae. Nebyl to však jen vrtoch vojevůdce, neboť zde Římané soustředili velké zásoby.

Proti Hannibalovi stáli v roce 216 před n.l. tito dva konsulové - Lucius Aemilius Paulus jakožto zastupitel konzervativních kruhů a Marcus Terentius Varro jako stoupenec lidových vrstev, syn řezníka a velký odpůrce boháčů. Zvláště Varro byl špatným vojevůdcem, neboť ho ovládala prchlivost. Římská armáda se po porážkách z minulého roku nenacházela vůbec v dobrém stavu. Její početní stavy se sice mohutně zvýšily, ale morálka zůstávala slabá, vojáci si nevěřili. Po odstoupení diktátora Fabia se navíc rozhodli Římané opustit taktiku spočívající v šetření sil a připravili se na další bitvu. Ta měla podle Římanů přinést konečné vítězství, ale jak asi prozradil výčet okolností, nedisponovali Římané natolik skvělým kapitálem, jak se sami domnívali.

Kartaginci se nenacházeli rovněž v nikterak dech beroucím postavení. Jejich armáda byla opravdu šílenou směsicí různých národů, které nebojovaly pro velikost Kartága, ale pro peníze. Proto jakákoli nespokojenost vojska mohla přerůst ve vzpouru, která by nutně znamenala konec nadějí na dobytí Říma. I přes to, že toto Kartaginci věděli, vybavili expediční armádu poněkud špatně - peníze došly Hannibalovi velmi brzy a početní stavy vojsk se mohly zlepšit jen díky verbování italických kmenů. Zásob měl Hannibal po celé své tažení pramálo a rok 216 před n.l. nebyl vyjímkou, spíše naopak - už jsem psal o důvodech tažení ke Cannae. K těžkostem se přidružily politické nepokoje v Kartágu, kde se aristokracie stavěla proti válce s Římem a blokovala odesílání posil do Itálie (Hannibal však stejně ještě nezískal žádný přístav).

Poblíž osady Cannae teče řeka Aufidus, která se měla stát centrem dramatu. Hannibal totiž po svém příchodu postavil tábor u osady na pravém břehu řeky. Římané vyslali dvě armády svých konsulů, kteří dorazili nedlouho po Kartagincích. Římané postavili dva tábory, přičemž ten větší stál na levém břehu (řeka nedělala nějaké velké potíže při manévrování). Kartaginci tedy rovněž přesunuli své hlavní síly na levý břeh řeky.

Velení Římanů mělo jednu zvláštnost - konsulové se ve velení střídali. Jeden den tedy vedl vojáky Paulus, umírněný a klidný voják, zatímco druhý den prchlivý Varro. Tak se v den, kdy velel první jmenovaný rozhořela jezdecká bitka mezi nepřáteli, která však díky římskému veliteli nepřerostla ve větší konflikt. Druhý den se velení ujal Varro. Ten se rozhodl, že bitvu vnutí jak Hannibalovi, tak i svému kolegovi a rozestavil legie k boji, aniž by se s Paulem poradil.

O bitvě u Cannae (nebo u Kann) jsme informováni poněkud hrubě. Nevíme třeba, na kterém břehu se boj odehrával, pravděpodobnější je pravý břeh (vojáci by tedy znovu překročili Aufidus). Bitva se odehrála někdy v srpnu roku 216 před n.l. Jisté však je, že Varro vůbec nepochyboval o výsledku bitvy. Domníval se, že je dvojnásobná převaha v pěchotě bude rozhodující. Římané skutečně měli na bojišti 80 000 pěších a 6000 jízdních bojovníků, ale Hannibal nepustil situaci ani na chvíli z ruky. Kartaginský generál měl celkem 50 000 mužů, z toho 10 000 jezdců. Údaje nejsou samozřejmě jisté, ale víme, že Hannibal převyšoval Římany v jezdectvu, zatímco legie měly mnohem více pěšáků.

Bojová linie Římanů stojících na severu bojiště byla naprosto standardní - těžká pěchota stála za linií lehkooděnců, na krajích stáli jezdci (vpravo římští, vlevo spojenečtí). Pravému křídlu velel Aemilius Paulus, levému Terentius Varro, středu pak bývalý konsul Gnaeus Servilius. Hannibal zvolil zajímavější sestavení vojsk. První řadu tvořili stejně jako u Římanů lehkooděnci, jádro pěchoty pak v druhé řadě Keltové a Hispánci. Tito muži pak stáli v půlkruhovité formaci otočené čelem k Římanům (představit si to můžeme i tak, že Římané útočili na napjatý luk). Po stranách tohoto šiku pak stáli Afričané. Všem těmto oddílům velel Hannibal spolu se svým bratrem Magonem. Křídelní prostory vyplňovali jezdci, nalevo stáli Hasdrubalovi Keltové a Hispáni, napravo pak Numiďané pod Maharbalem.

Bitva započala nevýrazným soubojem lehkooděnců, který skončil nerozhodně. V tutéž dobu už se bily jezdecké oddíly na obou stranách bojiště. Boj muže proti muži jasně vyhráli Kartaginci, kteří vyhnali římské jezdce od řeky a donutili je k panickému útěku. Mezitím se do bitvy zapojili i hlavní síly pěchoty na obou stranách. Převaha Římanů zde jasně vystoupila na povrch a keltská a hispánská pěchota krok po kroku ustupovala náporu legií. Přední oddíly půlkruhovitého útvaru byla proražena a Římané začali bezhlavě útočit v domnění, že vítězství a pád Hannibala je na dosah.

Hannibal však čekal na svůj okamžik - počkal, až se Římané trochu zpomalí postupem do záložních řad, poté dal Afričanům na kraji pěšího šiku rozkaz obrátit se kolmo na římské řady (pro zjednodušení se to dá představit jako když písmeno T položíme na bok) a jezdcům vracejícím se z pronásledování dal příkaz zaútočit římské armádě do týla. Vznikl tak obrovský kotel, kde zůstala uzavřena valná část legionářů bez naději na záchranu. Tento Hannibalův manévr je dodnes výrazem naprostého taktického mistrovství. Kruh byl uzavřen, následovala už jen řež...

Římané zaplatili děsivou cenu krve za nerozvážnost Terentia Varra. Více než 50 000 římských vojáků zůstalo na bojišti a našlo zde i svůj hrob, 3000 pěšáků a 1500 jezdců padlo do zajetí. Z významných osobností padl v obkličovací bitvě konsul Paulus (zajímavě tak napodobujíc osud svého jmenovce ve službách wehrmachtu u Stalingradu), velitel legií Gnaeus Servilius, bývalý velitel jízdy Marcus Minucius a mnoho senátorů a důstojníků. Z římské armády se dochovaly žalostné trosky, které do Říma dovedl ironií osudu právě Terentius Varro. Ten nebyl ani potrestán, naopak, pokládali ho za vlastence, kterého nezničila ani největší porážka.

Hannibal neoslavoval radostné vítězství. Ztráta 6000 mužů sice vypadá proti římským nízká (a také je), ale i tak to byly ztráty, které si Hannibal nemohl dlouhodobě dovolit, nechtěl-li skončit jako Pyrrhos. Při procházce po bojišti prý spatřil mnoho svých přátel mrtvých a prohlásil: "Takové vítězství jsem nechtěl." Cannae zůstalo Hannibalovou největší bitvou, největší ukázkou jeho vojenského umu. Zajistil si jím vojenskou převahu nad Římany i klid v Kartágu, ale neodvážil se táhnout do Říma, takže můžeme jen spekulovat, zda mohl svého vítězství lépe využít. Takhle Římané prohráli velmi důležitou bitvu, ale výsledek války zůstával otevřený.

Další průběh druhé punské války naleznete ve článku zde.

Čtenost článku: 12309

<<zpět