Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> bitvy

Pharsalos 48 před n.l.

28.09.2004 - Jiří Chlubný

Poté, co Caesar vstoupil do Itálie, aby se zbavil oponentury Pompeia, připisoval si na Apeninském poloostrově rychlé úspěchy. Pompeius byl rád, že se svými věrnými uprchl na východ. Caesar mu v tom nemohl zabránit, protože loďstvo zůstalo věrné Pompeiovi. Tak alespoň obnovil chod úřadů a začal se chystat na výpravu, kde chtěl Pompeia definitivně zničil. Nejprve si zajistil týl, když v Hispánii nakonec po tvrdé kampani porazil sedm legií starého Pompeiova vojska. Mnozí vojáci z těchto legií se pak přidali na stranu Caesara. Ten se na nějakou dobu vrátil do Říma, po jedenáct dní zastával úřad diktátora a poté se stal jedním z dvojice konzulů. Záhy hlavní město opět opustil, aby se vrhl na Balkán. Síly shromáždil v přístavu Brundisium (Brindisi).

Do té doby stačil Pompeius z bohatých východních provincií sehnat jedenáct legií pěchoty a sedm tisícovek jezdců. Rovněž pomocná vojska spojenců přispěchala na pomoc. Problémem této armády byla nezkušenost jejich vojáků, kteří bojem prošli buď před dlouhou dobou nebo vůbec, takže bylo třeba vojáky řádně vycvičit. Pompeius šel sám příkladem a přes svůj věk se účastnil i cvičení v běhu. Velkou výhodu pak měl Pompeius ve věrnosti svého loďstva, které zprostředkovalo styk s Afrikou, zajišťovalo kvalitní zásobování a chránilo Balkán před Caesarovým výsadkem.

Caesar měl na své straně asi dvanáct legií a deset tisíc skvělých galských jezdců. Rozhodl se přeplavit se směrem k hlavní základně pompeiovců, přístavu Dyrrhachium (možná dnešní Drač). Využil bouřlivého počasí, které znemožnilo hlídkování nepřátelského loďstva, a nákladními loďmi přeplavil necelých šest legií a pár set jezdců. Přistál na jih od Dyrrhachia u Apollonie. To se ukázalo jako velká chyba - Pompeius soustředil své síly v Dyrrhachiu, odřízl Caesara od zásobování z moře, a tak, protože okolí Apollonie bylo chudým krajem, hladověli Caesarovi vojáci a údajně se živili po několik dní jen kořínky a trávou.

Nyní bylo pro Caesara životně důležité přeplavit posily z Itálie. Sám se s několika průvodci pokusil tajně z Balkánu odjet, aby se osobně pokusil zorganizovat příjezd posil, ale bouře ho donutila k návratu a Marcus Antonius, velitel italských sil, se snažil o odjezd marně, neboť flotila Pompeia hlídkovala usilovně. Pompeius nyní udělal hroznou chybu, když nevyužil své drtivé převahy v počtu a morálce vojsk a nezaútočil. Antoniovi se nakonec podařilo opustit Itálii, a přestože jej Pompeiovo loďstvo spatřilo, pronásledovalo a dvě lodi potopilo, úspěšně se vylodil. Caesar tak dostal toužebně očekávané posily. Začal se připravovat k bitvě.

Následovalo období každodenních malých půtek, ze kterých vycházela častěji vítězně Caesarova vojska. Když však došlo k vážnějšímu střetu, nevydržely mnohé oddíly tlak Pompeia a utekly z bojiště. Caesar se osobně pokusil vojáky zastavit, ale byl přitom málem zabit. Proto i on ustoupil do tábora se zdecimovaným vojskem. Měl štěstí, že se Pompeius vzdal dalších útoků. Později prohlásil, že by byl na hlavu poražen, kdyby se mezi nepřáteli našel někdo, kdo by uměl zvítězit. I tak byla jeho situace hrozivá. Armáda se blížila kolapsu, zásobování stále nefungovalo. Proto se Caesar rozhodl odejít od moře, kde vše nahrávalo Pompeiovi, směrem do Makedonie, kde se zdržovaly některé oddíly Pompeiovy armády, které chtěl Caesar napadnout a buď zničit nebo donutit Pompeia k nové a rozhodující bitvě.

Caesar tedy odešel do vnitrozemí. Pompeiovi příznivci už slavili vítězství, protože to chápali jako konec války. Sám Pompeius si byl vědom, že Caesar jenom odešel do lepších podmínek a nechtěl se dát vlákat do vnitrozemí, ale ostatní jej do tažení vnutili. Obě armády teď táhly jedna za druhou. Tak obě dospěly až do Thesálie k rovině u města Pharsalos. Zde se vojska utábořila a připravila k bitvě.

Početní převaha byla jasně na straně Pompeia, který disponoval 47 000 pěšáky a 7000 jezdci oproti 22 000 legionářům a pouhé tisícovce jezdců. Pompeiova jízda byla elitou římských aristokratů, Caesar měl své elitní jezdce z Galie. Ráno 6.8.48 před n.l. dal Pompeius přesvědčený pevně o svém vítězství povel k zahájení bitvy. Na pravé křídlo Caesarových vojsk vrhl celou jízdu. Po rozprášení tohoto křídla chtěl pak na legie udeřit z týla jízdou a frontálním útokem legií zepředu. Caesar však vystihl nepřátelské úmysly a umístil na své pravé křídlo elitní jednotky velmi zkušené pěchoty, jejichž část navíc dovedně skryl.

Střet Pompeiovy jízdy s Caesarovou pěchotou probíhal překvapivě - pěchota, která na rozkaz svého velitele sekala aristokraty na obličejů (Caesar správně vystihl, že se mladí aristokraté nejvíce bojí zohavení), obrátila jezdce na útěk a sama je rychle pronásledovala. Naše doba nemůže vystihnout, jak bezbranný byl tehdy prchající voják... Pompeius se pokusil útok zastavit pěchotou, ale Caesarův útok byl tak prudký, že linie Pompeiových legií byly porušeny a v boje muže proti muži byly Caesarovy oddíly nepochybně lepší. Římští občané se tak vzájemně bili, dokud levé křídlo pompeiovců neuteklo z bitvy. K těmto uprchlíkům se přidala vojska spojenců, kteří dosud vůbec nevytasili meče a strhla brzy i zbytek vojska včetně samotného Pompeia.. Caesar nyní i při pronásledování projevil svůj vojenský talent - separoval jednotlivé oddíly nepřítele a vojáky po jednotlivých oddílech zajímal nebo zabíjel. Pompeius úplně ztratil rozvahu a upadl do jakéhosi ustrnutí, při zprávě o tom, že Caesarovi muži vstoupili už i do jeho tábora, odvětil: "Tak tedy už i do tábora?" Až poté Pompeius uprchl, ale v Egyptě byl faraónem zabit.

Bitva u Pharsalu byla největší bitvou, kterou mezi sebou Římané svedli. Její výsledek v podstatě rozhodnul občanskou válku, byť definitivní uzavření této krvavé epizody římských dějin trvalo Caesarovi ještě tři roky. Ani vítězství Pompeia by ale asi nezachránilo Řím od pádu republiky. Caesarovo vítězství proti dvojnásobné přesile se stalo jednou z nejlepších ukázek jeho vojenského umu.

Čtenost článku: 7409

<<zpět