Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> bitvy

Bitva na řece Frigidus 394 n. l.

28.09.2004 - Mirek Bajgar

foto

Bitva na řece Frigidus (dnes Vipava) vešla do dějin jako poslední válečné střetnutí, v němž se nad hlavami římských vojáků hrdě tyčily standarty s vyobrazením Jupitera. Byla to bitva mezi starými a novými bohy. Bitva mezi antikou a nastupujícím středověkem. Bitva v níž hlavní roli nehrály zbraně, ale počasí. Nejprve se ale podívejme co jí předcházelo.

Hlavní postavou příběhu je Flavius Arbogast. Vojevůdce franckého původu a pohanského vyznání s titulem magister militium in praesenti. Pod císařem Theodosiem se s úspěchy bil na rýnské hranici a zasloužil se o znovuobnovení města Colonia Agripina (Kolín nad Rýnem). Jenže pak Theodosius porazil uzurpátora Maxima a jako vládce západní části říše potvrdil Valentiniana II. Protože byl nový císař příliš mlád (bylo mu 20 let) byl jeho poručníkem a rádcem jmenován právě Arbogast. Jenže vztahy mezi těmito muži nebyly právě růžové. Vysloveně se nesnášeli a navíc jeden druhému zasahovali do mocenských choutek. Situace vyvrcholila v okamžiku, když Valentinianus II. osobně předal Arbogastovi dopis s jeho odvoláním. Ten se prý neovládl a křičel na něj: "Ty jsi mi velení nedal, takže mi jej ani nemůžeš vzít!". Později, konkrétně 15. května 392 byl Valentinianus II. nalezen oběšený ve své rezidenci v Trevíru. Arbogast trval na tom, že to byla sebevražda, ale mnozí jej obviňovali z úkladné vraždy. V podstatě ale nemohl Arbogast vraždou nic získat, protože jako Frank nemohl pomýšlet na císařský purpur a veškerou faktickou moc už ve svých rukou stejně měl.

Nicméně v srpnu byla jmenována náhrada za mrtvého císaře. Stal se jím pohansky smýšlející Flavius Eugenius. Najednou se zdálo jako by se vrátila doba Juliána Apostaty. Všude se propagoval návrat ke staré víře, byly obnovovány staré chrámy a sochy. Tento vývoj ovšem nemohl křesťansky smýšlející Theodosius, který byl pod silným tlakem biskupa Ambrosia z Milána, dopustit a v létě 394 vytáhl se všemi dostupnými mobilními jednotkami Východu na pochod. K jeho tažení se připojilo i 20 000 Vizigótů. Ani Arbogast nelenil a své vojsko posiloval kde mohl. Mezi jeho vojáky se tak ocitli i Frankové a Alamani. Rozhodl se postavit se přesile Theodosiova vojska v Julských Alpách. Zaujal tam na jejich předhůří obranné postavení a vyčkával.

Pochodující východní vojsko bylo překvapeno v úzké soutěsce, která jim nedovolovala plně rozvinout bojové formace a tak museli útočit přímo čelně. Arbogastovi vojáci ve výborném postavení masakrovali Vizigóty, kteří se na ně vrhli jako první. Po obrovských ztrátách (padla polovina tj. asi 10 000 Gótů) Theodosius útok odvolal. Následující noci Eugenius oslavoval své "vítězství", zatímco Theodosius ji prý strávil na modlitbách. Konkrétní pomoci se mu dostalo od skupiny vojáků, kteří za tučnou odměnu dezertovali na stranu Východu. Druhý den ráno 6. září 394 dal Theodosius z návrší křížem znamení k novému útoku. Ani s radami dezertérů se mu však nepodařilo prorazit, přesto, že Arbogastovi muži bojující pod pozlaceným symbolem Jupitera byli útokem velice překvapeni. Bitva se dlouho přelévala z jedné strany na druhou a ani po velkých ztrátách na obou stranách nebyl výsledek bitvy jasný.

Pak prý podle pověsti poklekl Theodosius k nové modlitbě a v té chvíli se zvedl prudký vítr. V této oblasti se mu říká bóra a skučel údolím přímo proti mužům pod Jupiterem. Vítr byl tak silný, že vrhal štíty jeden proti druhému, všechny vržené a vystřelené zbraně a projektily se vracely zpět, ale hlavně byli Arbogastovi vojáci oslepováni pískem, který jim prudký vítr vrhal přímo do tváří. Dezorientovaní a vyplašení muži brzy ztratili bojovou morálku a jejich obrana se rozpadla. Boj byl náhle rozhodnut. Eugenius byl ihned po bitvě popraven, zatímco Arbogast se po dva dny skrýval v horách a pak se po vzoru starých římských vojevůdců po prohrané bitvě probodl vlastním mečem.

Vítr, který pomohl Theodosiovi k vítězství byl samozřejmě pokládán za boží intervenci v bitvě, kde jako by křesťanský Bůh jednou provždy skoncoval s božstvy pohanskými. Z toho vyplývá, že k prosazení nějaké myšlenky není nutně potřeba, aby byla lepší než jiné, nebo aby její nositelé převyšovali své protivníky. Někdy k tomu stačí třeba úplně obyčejný vítr.

Čtenost článku: 7219

<<zpět