Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> Řecké dějiny

Athény do perských válek

05.10.2004 - Jiří Chlubný

Článek zabývající se vznikem a vývojem Athén do počátku řecko-perských válek se zaměřením na reformní činnost Drakónta, Solóna, Peisistrata a Kleisthena a stavbu athénské společnosti.

Athény jsou jistě nejznámějším řeckým městským státem. Nacházejí se na poloostrově Attika a neleží přímo u moře, ale několik kilometrů od něj. Attika patří k územím, které po svém příchodu do Řecka obsadil kmen Iónů a Athény také řadíme k iónským městům. Stejně jako všichni příslušníci tohoto kmene se i Athéňané dělili na čtyři fýly - Geleontes, Hoplétes, Argadeis a Aigikoreis - které určovaly místo Athéňana ve společnosti nebo bitvě po dlouhá staletí.

Území Athén patřilo k těm, kde mykénská kultura nevymřela a archaická keramika ukazuje přímou následnost na mykénské ornamenty a tvary nádob. V této otázce si však nejsme zcela jisti a dobové prameny neexistují. Mýty také o Athénách mlčí až do doby krále Thésea. Měl to být on, kdo vysvobodil Athény ze závislosti na Krétě, vyzvedl je jako centrum Attiky, odrazil četné nájezdy (včetně amazonského) a řadu dalších činů. Ty však vždy ponesou nálepku mytičnosti.

Skutečné sjednocení Attiky pod vládou Athén tak můžeme datovat nejspíše do pozdní fáze temného věku, bližší údaje nebo pevné potvrzení tohoto předpokladu však postrádáme. Podobně i informace o struktuře obyvatel vznikly až mnohem později. Nejpůvodnější členění obyvatel, připisované Théseovi a jistě mnohem pozdější, dělilo Athéňany na tři vrstvy - rolníky (geomóroi), řemeslníky (démiúrgoi) a aristokraty (eupatridai) a to samozřejmě podle majetku a vlivu. Eupatridé (doslova "potomci dobrých rodičů") si jistě nejpozději na počatku sedmého století před n.l. rozdělili klíčové úřady a odstranili krále (basileus). Nejvyšší moc připadla tehdy archóntům, kteří byli snad původně voleni doživotně, později na deset let a nakonec každoročně. Jmenný seznam archóntů máme dochován od roku 682 před n.l. Nejvyšší archón se nazýval archón eponymos a podle jeho jména se datovalo. Spolu s ním zastávali úřady i archón polemarchos (nejvyšší vojevůdce) a archón basileus spravující náboženské záležitosti. K této klíčové trojici se časem přidružila šestice zákonodárců (thesmothetai), takže se archonát stal devítičlenným sborem.

V druhé polovině sedmého století před n.l. se Athény ocitly ve víru změn typických pro celé Řecko této doby. Athénský aristokrat Kylón se pokusil asi mezi lety 636 a 632 před n.l. o státní převrat s cílem vytvořit tyranidu. K činu se Kylón údajně odhodlal na základě věštby, která tvrdila, že má během největšího Diova svátku obsadit Akropoli. Kylón usoudil, že olympijské hry jsou vhodnou dobou a udeřil. Athéňané se pokusili Kylóna oblehnout, ale nebyli zcela úspěšní a řešení svěřili archóntům. Ti nakonec znovuzískali Akropoli a zatímco Kylónovi se podařilo uprchnout, většina jeho stoupenců zahynula buď hladem, nebo se uchýlila do chrámu Athény, kde byli na (posvátné půdě) povražděni. Tuto čistku řídil archón eponymos Megaklés z rodu Alkmeónovců a snad by ji vynechal, kdyby věděl, že jeho rodu zůstane navždy nálepka poskvrněných. A ta dost ztrpčila činy mnoha jeho potomků, jak ještě uvidíme...

V nejistotě vyvolané Kylónovou snahou o zavedení tyranidy byl sepsáním stávajících zákonů pověřen muž, jehož jméno vešlo do dějin jako synonymum pro neskonalou tvrdost - Drakón. Pozdější tradice dala jeho zákonům nálepku neobyčejné přísnosti, Plútarchos napsal, že nejsou napsány inkoustem, nýbrž krví; Aristoteles se zmiňuje o slovní hříčce Hérodika ze Sélymbrie, který píše, že zákony "nejsou dílem člověka, nýbrž draka, jelikož jsou tak kruté" (drakón znamená řecky had nebo drak). O Drakontových zákonech příliš věcných faktů nemáme. Jejich tvůrce je dokonce skryt tak dokonale, že vznikla myšlenka dávající zásluhu na zákoníku hadímu božstvu, spojenému s počátky Athén. Tato konstrukce byla však nakonec opuštěna. Je víceméně jisté, že zákonodárný úkol byl skutečnému Drakontovi svěřen mezi lety 624 a 621, nejspíše v roce 621 před n.l. V dochovaných pramenech se neuvádí, že by Drakón změnil nebo sepsal ústavu, zřejmě jen sesbíral zákony pro již existující ústavu. Tyto zákony se vztahovaly hlavně na těžká provinění, zejména na trestné činy s následkem smrti. Drakón však rozlišoval úmyslné a neúmyslné zabití, přičemž při neúmyslném zabití bylo pachateli povoleno odejít do exilu a stát bránil obvyklé krevní mstě. Rozlišování mezi vraždou a neúmyslným zabitím prováděl sbor 51 efetů (efetai), kteří byli vybíráni podle urozenosti. Antické pojetí tvrdosti zákonů je samozřejmě do jisté míry oprávněné, například krádež a cizoložství byly ponechány zvykovému právu, které se s pachateli jistě nemazlilo. Drakontovy zákony se ve světle pozdějšího vývoje zkrátka jistě jeví tvrdě, nicméně znamenaly krok vpřed.

Nový zákoník neměl žádný vliv na rozbroje mezi aristokracií a lidem, které propukaly stále dokola p celou řadu let. K jejich utišení měl přispět další velmi známý athénský státník, Solón. Ten byl na počátku 6.století před n.l. pověřen uspořádáním rozháraných poměrů v obci. Přesné datum je poněkud složitější stanovit, nicméně archóntem byl Solón v letech 594/3 před n.l., kam je také nejlepší datovat jeho reformy. Vraťme se však o něco zpátky.

Solónův otec se zřejmě jmenoval Exekestidés a odvozoval svůj původ od mýtického krále Kodra. Původem tedy patřil do nejvyšších vrstev, jměním ale jen do střední třídy. Počátkem šestého století před n.l. se Athény dostaly do konfliktu s Megarou o ostrov Salamínu, dějiště pozdější velké námořní bitvy proti Peršanům. Salamína byla pro obě města důležitá - Athény by mohly získat důležitý přístav, který se mohl stát vůbec prvním větším athénským kotvištěm (přístavy Peiraeus a Falerón byly postaveny až později), velmi důležitým pro obchod. Megara měla v přímém sousedství Salamíny vlastní přístav Nísaia, který mohly lodě ze Salamíny snadno zablokovat.

Válka o Salamínu byla pro Athény údajně dlouhá a obtížná. V jedné chvíli prý unavení Athéňané vydali zákon, kterým zakazovali pod trestem smrti podávat návrhy na dobytí ostrova. Solón právě tehdy významně vstoupil do politiky - aby se vyhnul problému se zákonem, předstíral šílenství, složil báseň a ta prý zapůsobila tak mohutně, že zákon byl zrušen a stratégem byl zvolen nedávno ještě šílený Solón. Podle jistých zmínek je ovšem také možné, že značný podíl na výpravě měl i pozdější tyran Peisistratos, ostatně rozhodně ne Solónův nepřítel. Podle všeho byla výprava úspěšná a Salamíny se minimálně na jistou dobu stala součástí Athén.

Vedle sporu o Salamínu se Solón zřejmě angažoval na tzv. první svaté válce na obranu Delf (okrádání slavné věštírny hrálo také důležitou úlohu při vzestupu Filippa Makedonského). Delfská věštírna tehdy vedla spor s Kirrhou, obcí, která ovládala přístup k věštírně z moře a využívala toho k pěknému obohacování. Kněží se tedy obrátili na delfskou amfiktyonii (kultovní sdružení měst kolem význačné svatyně), která vyhlásila Kirrze válku - údajně na výzvu Solóna. V samotné válce pak podle různých pramenů vedl Athéňany Alkmeón, Peisistratos (ten se vyskytuje nejvíce) nebo osobně Solón. Válka skončila po těžkých bojích vyvrácením Kyrrhy.

Solón si doma zřejmě získal velkou popularitu za války s Megarou, a právě proto byl zřejmě vybrán jako muž, který měl zklidnit domácí poměry. Jeho názory na reformu už byly zřejmě známy, máme zachovány fragmenty jakési programové básně, která měla vzniknout ještě před rokem 594 před n.l. Proto šlo zřejmě o uvážený výběr. Co tedy Solón během jednoho roku změnil?

Velmi důležitou reformou bylo zrušení dlužního otroctví, které do té doby stálo svobodu tisíce chudých Athéňanů. Od doby Solóna měli i ti nejchudší Athéňané získali jistá práva. Zrušení otroctví za dluhy bylo také spojeno s návratem mnoha Athéňanů, kteří takto svobodu ztratili a kteří byli pochopitelně Solónovi krajně vděční, i když dodnes netušíme, jak Solón získal prostředky na jejich vykoupení nebo jak se dozvěděl místa jejich pobytu. Nevíme ani, zda se navrátilci mohli vrátit na svoji bývalou půdu nebo museli hledat jiná zaměstnání, například v řemeslné výrobě. S tímto opatřením také souvisí buď úplné zrušení stávajících dluhů nebo alespoň jejich snížení spojené se snížením úrokových měr. Vedle měr finančních Solón údajně unifikoval i míry a váhy.

Solón se však věnoval i dalších klíčovým reformám. Nejdůležitější byla změna dělení obyvatelstva, která vyústila v timokratickou formu vlády. Nově byli totiž athénští občané rozděleni do čtyř tříd podle výnosu půdy. Nejvyšší třídu tvořili vlastníci výnosu většího než 500 měříc (jedna měřice čítala 52 litrů) zvaní pentakosiomedimnoi. Druhá třída se sestávala z osob vlastnícíćh pozemky o výnosu 300 - 500 měřic, označovaných zřejmě pro úlohu ve vojsku jako jezdci (hippeis). Třetí třídou byli občané s výnosem 200 - 300 měřic, zvaní zeugítai. Jejich jméno vychází buď z názvu volského spřežení (zeugos) nebo sevřeného šiku hoplítů (zygon), neboť právě jako těžkooděnci tato třída zřejmě bojovala. Poslední třída čítala osoby s výnosem nižším než 200 měřic, nazývaných thétes (nádeníci). Podle majetku byla odstupňována práva občanů - úřednické posty mohli zastávat občané prvních tří tříd, nejvyšší funkce patřily jen nejvyšší třídě, nejchudší se mohli jen zúčastnit jednání sněmu a soudů.

Solón také možná zavedl novou radu čtyř set, která své členy získala po stu z každé tradiční iónské fýly. O jejich konkrétních znacích se neví vůbec nic a je možné, že je jen vzata jako neexistující pravzor pozdější rady pěti set. Pokud však připustíme existenci této rady, působila zřejmě jako ochrana sněmu před areopagem a archónty.

V trestním právu navázal Solón na Drakonta v ustanoveních týkajících se vraždy a zabití. Zmírnil poněkud tresty za přečiny proti osobnímu vlastnictví, nicméně neodstranil dosud zcela krevní mstu. Nově snad zavedl v antice i později často zneužívané zákony proti nemravnostem a osobním urážkám. Věnoval se také otázce zločinů proti státu. Značný prostor dal Solón opatřením rodinného a dědického práva. Reguloval také přílišný přepych a přemrštěnou držbu půdy. Zkrátka jeho zákony byly propracované a Solón sám prohlašoval (samozřejmě básní), že nepodlehl krajním požadavkům ani jedné strany a zákony psal pro všechny.

Pokud se domníváte, že Solónovy zákony si získaly všeobecné sympatie, jste na hlubokém omylu. Solón odjel na cesty a jeho nepřítomnost odstartovala další vlnu nepokojů. Dvakrát se nepodařilo ani zvolit archónta, když už byl jeden zvolen, nebyl ochoten se po roce úřadu dobrovolně vzdát a spoluobčané ho dokázali suspendovat až po dalších 14 měsících. Někdy kolem roku 580 před n.l. tedy zvolili Athéňané raději rovnou desítku archóntů.

Zmatkům však rozhodně neměl být konec - athénský lid se ve stejné rozdělil do tří frakcí vedených aristokratickými rodinami. První část tvořili obyvatelé pobřeží (paralioi), kteří reprezentovali nejvíce zájmy obchodníků a řemeslníků a byli vedeni Megaklem z rodu Alkmeonóvců. Druhou skupinou lidu byli obyvatelé rovin (pediakoi), kteří prosazovali oligarchii, sestávali se hlavně z bohatých občanů a vedl je Lykúrgos, zastánce tyranidy. Poslední část obyvatel vytvořili obyvatelé hor (diakrioi) v čele s Peisistratem, který reprezentoval zájmy bezzemků, pastevců a dalších sociálně nižších skupin.

Vzájemné půtky tří stran dávaly dobré podhoubí pro politické převraty. O první se kolem roku 561 před n.l. pokusil Peisistratos, který předstíral zranění politickými nepřáteli a vyžádal si na svoji ochranu osobní stráž. Když ji dostal, dobyl s její pomocí Akropoli, ale jeho nepřátelé se spojili a Peisistratos byl donucen odejít z města. Brzy staré spory opět vypukly a tentokrát se Megaklés spojil s Peisistratem proti nejbohatší vrstvě Athéňanů. Dal mu dceru za manželku a pomohl mu v opětovném získání Athén. Peisistratos dokonce použil ženu oblečenou do plné zbroje bohyně Athény, aby mu připravila cestu. Nicméně ani druhý pokus Peisitratovi nevyšel - nepodařilo se mu upevnit moc a rozchod s Megaklem vyústil v pád jeho moci.

Dvakrát poražený politik ale nesložil zbraně. V Makedonii a Thrákii si opatřil prostředky pro další pokus o ovládnutí Athén. Kromě toho si získal podporu Théb a eubojské Eretrie. S pomocí těchto měst porazil Athéňany a roku 546 před n.l. se s definitivní platností stal athénským tyranem. Toto dnes pejorativní označení vlády mělo v šestém století před n.l. přece jen lepší zvuk a Peisistratova tyranis bývá líčena jako pozitivní období dějin města.

Peisistratos si získal chválu za zachování většiny Solónových zákonů. Novopečený tyran si pochopitelně snažil zavděčit své příznivce z řad bezzemků a zřejmě jim rozdal půdu uprchlých politických oponentů. Podporoval však také řemesla a právě v jeho době se mohutně rozvíjí athénská čtvrť Kerameikos, sídlo hrnčířů. Podpory se dočkala i stavební činnost. Prostředky získal Peisistratos významným posílením těžby stříbra v Laurijském pohoří, kde pracovali bezzemci i otroci. V zahraniční politice se Peisistratovi také dařilo. Právě on definitivně získal Salamínu a získal klidný přístup do Egejského moře dobytím megarského přístavu Nísaie. Ovládl Délos, Naxos, Thrácký Chersonésos získal Miltiadés Starší, strýc vítěze od Marathónu. Konečně ani kulturní život netrpěl, protože tyran protěžoval Athénu a Dionýsa a na jejich počest se slavily proslulé velké panathénaje s periodou čtyři roky a každoroční městské dionýsie.

Jestliže na tyranidu Peisistrata mohli Athéňané vzpomínat v dobrém, neplatilo to o vládě jeho synů Hipparcha a Hippiy, na něž přišla řada po Peisistratově smrti roku 527 před n.l. Ze začátku oba synové navazovali na politiku otce a to poměrně úspěšně. Hippiás se věnoval správě města, zatímco Hipparchos trávil čas spíše s umělci, což mu zřejmě na popularitě nepřidalo. Nakonec byl tento milovník umění roku 514 před n.l. zavražděn Harmodiem a Aristogeitónem, kteří v pozdější tradici získali čestnou roli tyranobijců a osvoboditelů Athén. Pravda je však taková, že Hippiás po smrti bratra režim naopak přiostřil a oba muži odstranili Hipparcha spíše z osobních příčin, jak tvrdí například Thúkydidés. Chtěli pravda odstranit i druhého tyrana, nicméně ten jim unikl.

Zostření tyranidy rozhodně většinu Athéňanů nenadchlo a nemůžeme se tedy divit, že Hippiás cítil, že se pod ním trůn třese. Právě v této době začali také významně zvedat hlavu Peršané, kteří mimo jiných ostrovů získali pod svou vládu i athénský Naxos a Thrácký Chersonésos. Političtí emigranti - mezi nimi i Kleisthenes - vycítili, že mohou režim svrhnout a vypravili se do Attiky, nicméně Hippiovo vojsko je donutilo k ústupu. Alkmeonóvci dokázali přesvědčit Sparťany, aby zakročili, ale jejich expediční síly vyloděné ve Faléru byly poraženy, když se Hippiás spojil s obyvateli Thessálie. Tato porážka legendárního spartského vojska nemohla zůstat bez odplaty a opakovaná expedice vedená Kleomenem I. získala úspěch. Sparťané porazili Thessalany a ve spojení s emigranty oblehli Athény. Hippiás nakonec roku 511/510 před n.l. kapituloval a odešel do Sígeia u Helléspontu. Do Athén se chtěl vrátit za perského tažení, ale porážka u Marathónu ukončila jeho politické ambice.

Svržení tyranidy bylo signálem pro boj o vládu nad městem. Hlavními uchazeči se stali Isagórás, který spolupracoval se Sparťany, a Kleisthenés, který si získal podporu athénského lidu. Isagorás vyhrál první kolo, když s Kleomenovou pomocí vypověděl Kleisthena a jeho stoupence z Athén, využívaje jako záminku dávného prohřešku Alkmeónovců z doby Kylónova povstání a prohlašuje Alkmeónovce za poskvrněné. Isagorás však neměl prakticky žádnou domácí podporu, na což brzy doplatil svržením. Do Athén se vrátil Kleisthenés a roztočil poslední kolo reforem tohoto článku.

Kleisthenovy reformy se označují jako demokratické. Nejdůležitější změny se týkaly správního rozdělení obyvatel i území. Dosavadní dělení na čtyři iónské fýly bylo definitivně zrušeno. Attika byla rozdělena na tři oblasti (přímoří, vnitrozemí a město). Obyvatelstvo spadalo pod 10 nových fýl, z nichž každá se skládala z třetin (trittyí) přímořské, vnitrozemské a městské. Nejnižší správní jednotkou se staly démy, tvořené většinou jednotlivými vesnicemi nebo městskými čtvrtěmi. Démy však nesdružovaly území, ale občany. Každý démos měl vlastní pokladnu, shromáždění a démarcha. Toto nové dělení zcela přetrhalo tradiční pouta, kterými aristokracie držela moc a stálo také na počátku úplné rovnosti Athéňanů před zákonem (isonomiá).

Významné postavení si získala rada pěti set (búlé), do které každá fýlé nominovala volbami na sněmu (ekklesíá) padesátku mužů. Ti mohli postavení v řadě držet jen dvakrát za život. Členové jednotlivých fýl se střídali ve vedení obecních záležitostí, takže každá fýlé vedla stát desetinu roku. Rada si získala velmi silné postavení, protože měla právo vyhotovovat návrhy nařízení, které schvaloval sněm, a měla také poradní právo vůči úředníkům.

Kleisthenovi se také připisuje zavedení ostrakismu. Každému athénskému občanovi byla dána možnost jednou za rok napsat na sněmu na hliněný střep jméno muže, který podle něj ohrožuje bezpečnost obce a měl by proto odejít do vyhnanství. Tímto způsobem měla být obec chráněna před tyranidou. Odsouzený neztratil majetek ani občanství a za 10 let se mohl vrátit (doba nebyla fixní, například Aristeidés se z exilu vrátil mnohem dříve). Je nutno dodat, že ostrakismus se z původně demokratického opatření velmi rychle změnil v nástroj mocenských třenic.

Provedení reforem trvalo několik let, snad se protáhlo až do začátku 5.století před n.l. V Athénách aristokraté zcela moc neztratili, byli přece jen přirozenými vůdci, nicméně i oni podléhali stejnému právnímu systému jako běžní občané. Ti se zase mohli podílet na správě státu. V takové situaci tedy Athény po celé řadě kotrmelců vstupovaly do řecko-perských válek, které je katapultovaly na špičku moci v rámci Řecka.

Čtenost článku: 75390

<<zpět