Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> Římská republika

Diktátoři Marius a Sulla

07.10.2004 - Radek Tůma a Jiří Chlubný

Tato kapitola Antiky se bude zabývat především dvěma důležitými osobnostmi Říma v období 110 - 80 před n.l. - Gaiem Mariem a Luciem Corneliem Sullou. Protože první vstoupil od politiky a na bojiště dříve a byl i starší, začněme jeho začátky. Marius se narodil jako nádeníkův syn u Arpina kolem roku 157 před n.l.  Jako takový vstoupil do armády a zde využil své vysoké postavy, vojenského nadání i přízně štěstěny a rychle se v průběhu bojů v Hispánii vyšvihnul mezi důstojníky. I v politice si získal ostruhy roku 119 před n.l. jako tribun lidu, který byl stále zastrašen pádem mladšího z bratří Gracchů. Svou vůlí protlačil i přes odpor senátu a nobility zákon proti podplácení při volbách a konzulům dokonce hrozil vězením. Ačkoliv byl homo novus, tedy člověk bez vznešených předků nebo bohatství, dosáhl časem mnoha dalších poct včetně těch nejvyšších. Záhy po funkci tribuna získal úřad praetora.

Roku 109 před n.l. se Marius vydal jako legát Quinta Caecilia Metella, který jej mimo jiné dříve vyšvihl do důstojnického stavu a podporoval v politice (byť právě Metellus byl jedním z konzulů, které chtěl Marius jako tribun lidu zavřít do vězení), do Afriky, kde probíhala válka s numidských králem Iugurthou. Tento vnuk Masinissy si pro sebe získal vraždami vládu a vraždami Italiků proti sobě popudil i Řím. Iugurtha byl schopný válečník, bojoval pro Řím v Hispánii a měl velkou výhodu ve znalosti pouštního terénu, ale přesto byla jeho vítězství nad římským vojskem šokující a ostudná. Římané do války vyslali neschopné a úplatné vojevůdce, kteří dovedli prohrát i nemožné. Jejich nástupci nebyli o moc lepší a Iugurtha si začal dovolovat víc. Charakterizoval Řím takto: "Město prodejné a zralé k záhubě, najde-li se někdo, kdo by jej koupil!" V tomto tvrzení měl částečně pravdu. Proslýchalo se, že římské velitele dokonce úspěšně podplatil a zakládal na tom i svou obranu.

Brzy po příchodu Metella a Maria se začala situace Římanů pomalu lepšit, Metellus Iugurthu dvakrát porazil a dostal čestné jméno Numidicus. Marius se na rok 107 před n.l. vydal kandidovat na konzula, což se mu také povedlo a v době, kdy zastával úřad, dostal od lidu také velení v Africe. Po svém nástupu do vojenské funkce se Marius Iugurthu znovu porazil a donutil jej k ústupu do Mauretánie. Tam vyslal oddíl vedený důstojníkem Luciem Corneliem Sullou, který úspěšně numidského krále zajal. Hlavní podíl na vítězství měl z nich dvou Marius, ale protože strana optimátů (zastupovala zájmy nobility) považovala za stejně důležitého Sullu, dostali oba společný triumf, který proběhl 1.1.104 před n.l. Iugurtha byl veden v průvodu a nakonec ho zardousili v žaláři.

Marius nejen vyhrál důležitou válku, ale také zahájil potřebnou reformu armády. Pro službu v armádě se tehdy musel uchazeč prokázat majetkovými předpoklady. Po punských válkách spousta malých hospodářství zpustla, pozemky většinou zabírali velcí vlastníci půdy, latifundisté. Proti drobným rolníkum stál i příliv otroků a fakt levnější otrocké práce. Vojenské služby schopných obyvatel ubývalo. Bratři Gracchové se stav snažili zlepšit přidělováním půdy bezzemkům (jako společenská vrstva se označovali capite censi), Gaius Marius začal přijímat do armády brance bez ohledu na majetek. Tím byl vyřešen deficit mužů pro armádu, ale zároveň tím nastal nebezpečný precedens, jeden z mnoha, které nakonec zahubily republiku. Nemajetní muži očekávali od velitele zabezpečení - jednak kořist a jednak to, že o ně bude postaráno přídělem půdy po skončení služby. Velitelé se samozřejmě o své vojáky starali, logicky pak nastala situace, že se mužstvo ztotožňovalo spíše se svým velitelem, než se státem, či senátem. Marius i Sulla si posléze ověřili, že tomu tak je.

Prakticky hned po vítězství musel Marius řešit další složitou vojenskou situaci, tentokrát na severních hranicích. Hordy germánských Teutonů a Cimbrů (Timbrů) se již před nějakou dobou vydaly na jih a setkali se na území Galie se zbraní v ruce i se Římany. Ti byli několikrát poraženi, přičemž nejhorší potupu znamenala hrozná bitva u Aurasia (dnešní Orange), největší římská porážka od Cannae. Marius se s Germány nepustil hned do boje, ale vyčkával, cvičil svoje vojáky germánskému způsobu boje a bránil průsmyky. Roku 102 před n.l. pak vytáhl proti Teutonům, které rozdrtil u Aquae Sextiae (dnešní Aix en Provence). Dalšího roku Marius porazil u Vercell na hlavu i Cimbry a oslavil velkolepý triumf. Kvůli kontinuitě jsem pominul velmi důležitý fakt - Marius byl od roku 105 do roku 101 před n.l. každoročně volen konzulem a jeho popularita po porážce Germánů kulminovala. Nazvali jej "třetím zakladatelem města" a konzulát na rok 100 před n.l. mu znovu neušel.

Pak však udělal vážnou chybu. Pro svou stranu populárů hájící zájmy lidu získal i demagoga Saturnina, který si ale začal organizovat ozbrojené tlupy ne nepodobné Hitlerovým SA. Marius dal Saturnina popravit, čímž přišel o svou popularitu u lidu a musel se dočasně (na několik let) stáhnout do ústraní, přesněji přijal diplomatické poslání na východě. Do popředí se tak dostal jeho bývalý podřízený Lucius Cornelius Sulla. Ten se narodil roku 137 před n.l. v patricijské rodině. V mládí získal velmi silný až radikální postoj stranící šlechtě a starým pořádkům a stal se nadějí optimátů. V Africe pracoval jako velitel jízdy pro Maria, který se měl brzy stát jeho největším sokem. Měl však pod ním sloužit i v další válce - při bojích s Germány měl funkci legáta v Mariově vojsku. A brzy měl velet sám. Byl rovněž jako Marius vojevůdcem první třídy. Vojákům rozuměl a měl u nich autoritu. Jeho osoba byla plná protikladů: byl chladného rozumu a přitom byl přehnaně pověrčivý, lakomý a zároveň marnotratný, vypočítavý i ukrutný, obnovoval staré pořádky a současně opovrhoval tradicí. Na rozdíl od Maria měl dokonalé vzdělání a vážil si řecké filosofie; to mu však nebránilo, aby zničil Athény, tak jako kdysi barbaři. Byl prý brutální a nelítostný, zároveň však duchaplný.

Řím měl na konci devadesátých a na začátku let osmdesátých velké problémy kvůli spojenecké válce. Po jejím úspěšném ukončení a stabilizaci došel čas na řešení dosud poněkud zanedbávaných problémů na východě. Tam král Mithridatés VI. (vládl 121 - 63 před n.l.) spojil království v Malé Asii s oblastmi na Krymu, v Arménii a bájné Kolchidě a zahájil útok proti římskému pronikání do Malé Asie. Provincii Asia nedokázali Římané stabilizovat a využívali ji hlavně obchodně. Protiřímské nálady využil Mithridatés, rychle dobyl Asii a nechal všechny chycené italické obchodníky zavraždit. Šlo prý snad o 80 000 lidí. Dobytí Asie nezůstalo jediným úspěchem pontského krále - překročil také Egejské moře a dobyl většinu pevninského Řecka včetně Athén.

Tyto události volaly po tvrdém římském zásahu, ale ten byl odložen kvůli sporu, kdo bude výpravě velet. Senát vybral Sullu - tehdejšího konzula, zatímco lidové shromáždění zvolilo Maria. Šlo z větší části o to, kdo získá bohatou kořist, protože vítězstvím si byli oprávněně jisti oba vojevůdci. Lid poslal za Sullou legáty, kteří jej měli sesadit. Byli však zabiti a Sulla využil armády na prosazení svého jmenování. Vtáhl do Říma a donutil Maria k rychlému útěku ke svým veteránům do severní Afriky. Sulla po vítězství musel rychle do války, takže jen narychlo uspořádal poměry a zbavil se největších oponentů. Pak Řím opustil.

To byl signál pro populáry, aby znovu získali ztracené pozice v Itálii. Roku 87 před n.l. se Marius vrátil z vyhnanství na pozvání konzula Lucia Cornelia Cinny. Dobyl Ostii a při vyjednávání vtáhl zrádně do Říma. Tam zahájil strašlivé vraždění optimátů, množství proskripcí si vyžádalo strašné oběti. Když se Cinna s Mariem nasytili pomsty, prohlásili se společně konzuly. Marius však několik dní po nastoupení úřadu roku 86 před n.l.zemřel, neželen ani svými příznivci pro svou krutost. Je pravděpodobné, že v posledním roce svého života nebyl zcela duševně v pořádku.

Sulla se mezitím úspěšně vylodil v Řecku, a přestože neměl dostatek peněz, zahájil úspěšné tažení proti pontskému králi, který opouštěl jednu pozici za druhou. Řekové, kteří jej původně vítali jako osvoboditele, nyní otočili a podporovali Římany. Mithridatés nakonec roku 85 před n.l. kapituloval a uzavřel se Sullou v Dardanu mír. Mithridatés musel odevzdat všechna dobytá území, velkou pokutu, musel se zříci výbojné politiky a navíc poskytnul Sullovi loďstvo na cestu zpět do Itálie. V čele své vítězné armády se tedy na jaře 83 před n.l. vrátil do Itálie, kde však většinu měst ovládali populárové vedení nyní po zabití Cinny Mariovým synem. Sulla měl oddané čtyřicetitisícové vojsko a 1500 lodí. Populárové byli celkem snadno poraženi, přičemž bitva před Římem u Collinské brány byla rozhodná a Marius mladší si vzal život.

Sulla poté krutě potrestal populáry za vraždění za jeho nepřítomnosti. Jeho proskripce znamenaly smrt pro asi 90 senátorů a 2500 odpadlých jezdců. Jejich majetek byl uchvácen a rozprodán, otroci propuštěni, aby přáli svým osvoboditelům. Kmen Samnitů byl prakticky vyhuben, zpustošena byla Etrurie. Sullovi veteráni, uvyklí vojenské zahálce, se usazovali na proskribovaných pozemcích. Sulla byl jmenován zvláštním dekretem doživotním diktátorem (roku 82 před n.l.). Snažil se povznést senát na úkor tribunů lidu a dal mu zpět některé pravomoci včetně soudnách, byť senát byl stejně zcela závislý na jeho vůli. Zvýšil počet členů senátu z 300 na 600, povznesl do senátorského stavu mnoho věrných jezdců. Změnil způsob souzení některých těžkých zločinů, neboť dosavadní praxe nezaručovala objektivitu, takže vznikly pravidelné soudní dvory. Také poněkud utáhnul šroub správcům provincií, kteří nemohli bez souhlasu senátu vést válku, čímž chtěl Sulla zabránit tomu, co udělal sám - tažením ambiciózních vojevůdců na Řím. To se mu však nepovedlo a pádu republiky svými konzervativními reformami stejně nezabránil, byť některé jeho reformy byli progresivní. Sulla se nakonec roku 79 před n.l. diktatury překvapivě vzdal, věnoval se literární činnosti a o rok později zemřel. Tím, že ve svých rukou akumuloval takovou moc, takřka monarchistickou, se stal stejně jako Marius hrobníkem republiky. Se Sullovou smrtí skončila doba velkých přeměn, která vyústila v pád republiky. Oba dva diktátoři se namísto o mínění lidu opírali o námezdné vojsko, přestože hlásali opak. Republika nyní čekala jen na příchod takových osobností, které ji dokážou transformovat do nějaké formy samovlády.

Čtenost článku: 18316

<<zpět