Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> Římská republika

Spojenecká válka

07.10.2004 - Jiří Chlubný

Na počátku prvního století před n.l. začaly opět ožívat nároky italských spojenců na privilegia, která si svoji službou a věrností během posledních staletí určitě zasloužili. Na rozdíl od dob Gracchů, kteří podobnou situaci s jistým úspěchem řešili, nyní Řím nedělal vůbec nic. Přitom spojenci se právě v té době účastnili Mariových bojů proti Numiďanům a Germánům. Roku 95 před n.l. vytáhli někteří Italikové demonstrovat za svá práva přímo do Říma, ale se zlou se potázali.


O čtyři roky později se celá, již tak nebezpečná, záležitost ještě vyhrotila, když byl Marcus Livius Drusus Mladší, syn stejnojmenného odpůrce Gaia Graccha, zvolen tribunem. Syn, kterému šlo celkem očividně o spravedlnost, přišel s radikálním návrhem - chtěl všem spojencům udělit římské občanství. Ti ho na oplátku nadšeně prohlásili svým patronem a hodlali mu plnit klientské povinnosti. Drusus se pak ale nechal unést emocemi - však také během jednoho roku udělal neuvěřitelnou kariéru - a prohlásil, že bude klidně patronem i celému senátu. Jeho návrh na udělení občanství všem spojencům však jezdci i senátoři odmítli, protože se jim nelíbil další bod Drusova programu - soudy měly totiž spadat do kompetence jezdců i senátorů (snad měly být některé jen pod vlivem jezdců, zatímco jiné by podléhaly pouze senátorům). Ke všemu se proti návrhu postavilo i obyvatelstvo Říma, pyšné na své výsadní postavení. Drusus si pak začal kopat hrob tím, že zaplatil pouliční bojůvky, které jeho program prosazovaly silou, a tak není divu, že jeho návrh nakonec totálně vyhořel. Jeho navrhovatel pak padl dýkou vraha.


Tato událost odstartovala válku, kterou nazýváme spojeneckou nebo také sociální (podle latinského socius = spojenec). Můžeme se také setkat s názvem válka marsická, neboť jádrem povstání byl kmen Marsů ze střední Itálie. Válečné operace začaly roku 90 před n.l., tedy několik měsíců po Drusově zavraždění. Na římské straně operace samozřejmě vedli konzulové pro onen rok, tedy Publius Rutilius Lupus, který operoval na severní frontě, a Lucius Iulius Caesar, který bojoval se Samnity na jihu. Jejich hlavními protivníky byli vojevůdci italických kmenů Quintus Poppaedius Silo, který vedl odboj na severu, a Quintus Papius Mutilus z řad Samnitů, kteří bojovali na jihu. Italikové si zvolili také svůj vlastní senát o 500 členech (proč tolik, není zcela jasné) a tucet praetorů. Z toho je zřejmé, že i Italikové byli zcela pořímštěni a přáli si spíše "Řím bez Říma". Římané si byli od počátku vědomi toho, že tato válka může jejich říši rozložit. Úředníci po dobu jejího trvání odložili odznaky své moci a občané dokonce sundali své tógy, odznaky jejich mírového postavení...


Samotnou kampaň si rozdělme na dvě části - na severní a jižní. Na severu Lupus disponoval několika slavnými legáty, nejznámější je určitě Gaius Marius, který v době vypuknutí války stál - po nešťastných událostech, které se odehrály za jeho konzulátu v roce 100 před n.l - již téměř 10 let mimo veřejný život. Právě Marius Lupovi radil, aby poněkud vycvičil své nově vybudované vojsko, ale konzul jeho rady neuposlechl a vydal se do boje na území kmene Marsů. Způsobilo to katastrofu - nejprve byl poražen jeden z Lupových legátů, později přímo konzul sám a aby toho nebylo málo, byl v bitvě zabit. Situaci zachránil Marius, který zreorganizoval armádu a velmi rychle dosáhl odplaty za konzulovu smrt. Oligarchie v Římě neměla Maria v lásce, a tak k němu jako rovnocenného velitele dosadila Quinta Servilia Caepia, předního konzervativce a politika, který však postrádal Mariovy schopnosti. Nakonec byl v šarvátce zabit. Ve stejné době legát Gnaeus Pompeius Strabo po dvou porážkách konečně zvítězil u hradeb města Ascula, kde revolta začala, a začal město obléhat.


Na jihu byli Italikové v poněkud výhodnější pozici, takže mohli přímo útočit. Trnem v oku jim bylo město Aesernia, které stálo na cestě mezi hlavním městem vzbouřenců (Corfinium) a největším městem Samnitů Beneventem. Toho si byli vědomi i Římané, kteří posádce města vyslali na pomoc Lucia Caesara. Italikové však přišli první, město oblehli a Caesara donutili ustoupit. Posádka Aesernie sice konala divy statečnosti, ale to jim žaludky nenaplnilo, a tak když museli sníst psy a římská pomoc stále nebyla na cestě, kapitulovali. Poté Italikové zaplavili jižní Kampánii, která zůstala loajální k Římu. Po dobytí města Noly za pomoci zrady se ke vzbouřencům přidalo několik dalších sídel (Stabiae, Herculaneum, Pompeje, Salernum). Lucius Caesar v té době disponoval novou armádou, kterou posílila auxilia z Galie a Numidie. Druhá jmenovaná ovšem dezertovala v tak hrozné míře, že musela být rozpuštěna. Přesto však v bitvě Caesar Samnity, které vedl Mutilius, porazil. To v Římě způsobilo obrovské nadšení.


Římská vláda se poté rozhodla, že přišel čas na politické ústupky, kterým se dříve tak bránila. Proto přeživší z konzulů, Lucius Julius Caesar, předložil na konci roku 90 před n.l. návrh zákona, kterým se římské občanství udělovalo všem loajálním Italikům, a také těm, kteří sice zvedli prapor revolty, ale nyní budou svolní ke složení zbraní. Tak skoncovali Římané s hlavní příčinou války, která začala vyprchávat do ztracena, i když se pochopitelně stále bojovalo.


Konzuly pro rok 89 před n.l. byli zvoleni Gnaeus Pompeius Strabo, nám již známý jako obléhatel Ascula, a jeden z bývalých Lupových legátů Lucius Porcius Cato. To je další známka toho, jak usilovně se oligarchie v Římě snažila úspěšného Maria odstavit od kormidla. Dalším faktem je, že oba konzulové se onoho roku zdržovali na severu a na jihu tak mohl vést celou římskou armádu jako legatus pro praetore Lucius Sulla, další z Mariových nepřátel, ambiciózní šlechtic a bývalý Mariův podřízený. Marius byl nakonec zbaven veškerého velení, oficiálně ze zdravotních důvodů. Není divu, že se cítil odstrčený; důsledky jeho hněvu pak nesly za pár let velmi krvavé hrozny... Vraťme se však k válce.


Na severu převzal Cato od Maria velení a vytáhl opět na území Marsů. Tam se však evidentně římským konzulům nedařilo - po úvodním vítězství byl Cato poražen u Fucinského jezera a zabit. Mariův syn byl obviněn z toho, že konzula zavraždil v bitvě, ale podařilo se mu obhájit. Catonovu armádu pak formálně převzal druhý konzul Gnaeus Pompeius Strabo, který sám stále obléhal Asculum. Tam obě strany shromáždily obrovské síly, Římané měli prý 60 000 mužů, Italikové 75 000, což se zdá trochu moc. Každopádně v bitvě na planině před městem zvítězili Římané, kteří pak Asculum oblehli mnohem pevněji a v listopadu 89 před n.l. město padlo. Všichni italičtí důstojníci byli zmrskáni a poté popraveni, obyvatelé byli prodáni do otroctví. To zlomilo povstání na severu vaz - hlavní město povstalců bylo opuštěno, velitel místních sil Silo uprchl do Samnia a vítězný Pompeius Strabo získal triumf.


Na jihu Sulla sklízel plody Caesarova úspěchu z loňského roku. Dobýval jednotlivá města Kampánie a v létě se obrátil do Samnia. Použil nečekané cesty, a tak rychle docílil několika úspěchů. Pak byl ovšem na rok 88 před n.l. zvolen konzulem a odešel do Říma. V dobývání Samnia pak pokračovali jeho legáti. Propraetor Quintus Caecilius Metellus Pius pak porazil i Sila a prakticky tak válku ukončil, i když boje trvaly ještě dva roky (do roku 87 před n.l.). Rok po Caesarově zákoně Římané vyhlásili, že římské občanství získá každý svobodný muž na jih od řeky Pád. Obyvatelé Předalpské Galie získali latinské občanství, přičemž na římské občanství měli právo jejich volení úředníci.


Sociální válka byla otřesným vzplanutím revolty, ohrožujícím nejen samu existenci římské říše, ale i přežití Říma jako centra Itálie. Bezprostředně natropila katastrofální škody na venkově, který byl plošně zničen. Kromě toho vyšly z této války celé zástupy veteránů, které - pokud by nebyly adekvátně odměněny - mohly potencionálně ohrozit bezpečnost státu. Z dlouhodobého hlediska je výsledek sociální války poněkud sporný. Na jednu stranu určitě zákon Lucia Caesara znamenal velký krok ke sjednocení Italů jako národa. Na druhé straně se však ukázalo, že systém nadvlády Říma nad svými dřívějšími soupeři je poněkud zastaralý a potřebuje změny.


Poněkud později se ukázalo, že ústupky, které se Italikové vynutili za války, jsou nedostatečné a často iluzorní. Vyšlo mimo jiné najevo, že občanství dostane pouze osm až deset z pětatřiceti spojeneckých kmenů, čímž si Řím zajistil, že bude moci spojence stále ještě celkem pohodlně přehlasovat. Dá se říci, že v době války si Italikové ani neuvědomili, nakolik Římané nové občanství omezili. Ale již v průběhu jejího doznívání to vyšlo najevo a hlasy proti tomuto omezení se zvedaly všude možně - včetně Říma.


Tam se roku 88 před n.l. tímto problémem zabýval tribun Sulpicius Rufus. Tento přítel Drusa Mladšího patřil do stejného kroužku bohatých, mladých, ambiciózních a bystrých šlechticů. Vynikal prý jako vynikající řečník, mistr dramatických efektů a velkých slov. Spoléhaje na své schopnosti a samozřejmě také na oddané bojůvky hlídkující v ulicích, se Sulpicius rozhodl podat návrh, aby bylo římské občanství uděleno všem pětatřiceti spojeneckým kmenům a kromě toho také propuštěným otrokům, kterými se v tomto směru dosud nikdo nezabýval. Ti by mohli zcela změnit poměr hlasů, takže není divu, že Sulpicius narazil na zběsilý odpor. Po tomto debaklu se odvrátil od konzervativních kruhů a hledal podporu u vojevůdce Maria, který stál již dobrých deset let v politické izolaci. Sulpicius nabídl Mariovi velení ve válce proti Mithridatovi namísto již zvoleného vojevůdce Sully. Marius po úřadu chtivě hrábl, Sulla se rozhodl, že potáhne na Řím a tím byla zahájena doba velkých vnitřních sporů optimátů a populárů, které popisujeme v kapitole "Diktátoři Marius a Sulla". Již na počátku těchto bojů byl v Římě Sullou dopaden Sulpicius Rufus a popraven. S ním na léta zemřely i snahy o plošné udělení římského občanství...

Čtenost článku: 11741

<<zpět