Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> armáda

Řecká armáda - Námořnictvo

11.10.2004 - Alexandr Kolouch a Ladislav Tomič

foto

Námořní válečnictví hrálo v antickém Řecku a především v Athénách vždy velice důležitou roli. Homér nám v Odyssey téměř určitě popisuje lodě používané v jeho době, v 8. století př. n. l. Existovaly dva druhy: lehké, rychlé lodě o 20 veslech a těžší válečné galéry o 50 veslech. Odysseus vyrobil svou loď z borového dřeva a vesla ze dřeva smrkového. Jako kotvy se obvykle používaly velké jednoduše tvarované balvany s dírou uprostřed a připevněné k lanu. Kolem roku 600 se začaly objevovat i mnohem efektivnější typy kotev, ovšem stejně nevytlačily z používání zmíněné kameny, které se používaly dokonce i v helénistické době. Pokud to bylo možné, na noc se lodě vždy vytahovaly na pobřeží. Jako všechny galéry, i Homérovy lodě měly stěžeň a čtvercové plachty, které však mohly být použity jen v případě, že vítr vál správným směrem. Jak plachty tak i stěžeň byly před bitvou vždy sundány. Lodě se řídily jedním nebo dvěma širokými vesly umístěnými na zádi. Příď lodi byla těsně nad hladinou protažena v kloun. Trupy lodí se natíraly smolou a dehtem na černo, přídě na červeno.


Na konci 8. století př. n. l. začaly být používány diéry. Tyto dvouřadé veslice byly téměř určitě vynalezeny Féničany a později převzaty Řeky. Vylepšení spočívalo v přidání druhé řady vesel umístěné lehce nad řadou první. Největší řecká galéra tohoto období měla stále pouze 50 vesel, takže hlavní cíl této přestavby byl zřejmě vytvořit kratší a lépe manévrovatelnou loď.


Po zhroucení mykénské civilizace byli Féničané hlavní středomořskou námořní silou. Jejich flotily se staly hlavní částí perského námořnictva. Féničané byli vždy hlavním nepřítelem Řeku na moři. Mír mezi těmito dvěma národnostmi zavládl teprve poté, co obě upadly pod římskou nadvládu.
Po první perské invazi do Řecka v roce 490 př. n. l. se Athény zapletly do války s ostrovem Aigínou, ve které však nepochodily moc dobře. To a další okolnosti je nakonec donutilo vybudovat moderní námořní flotilu. Přesto její vytvoření nebylo snadnou záležitostí. Velkým propagátorem válečného námořnictva byl v Athénách Themistokles. Při prosazování své myšlenky však narazil Themistokles na tuhý odpor svých politických protivníků v čele s Aristeidem - stratégem od Marathonu a tvrdým zastáncem těžkooděné pěchoty. Za Aristeidem stála také staletá athénská vojenská tradice, budovaná právě na pěchotě. Platón to komentoval slovy "Z těžkooděnců, kteří jsou spojeni se zemí, činil lodníky a námořníky, a dal podnět k řečem, že odňal athénským občanům kopí a štít a přikoval je k lodní lavici a veslu". Přesto však Themistokles svou vizi nakonec prosadil - z části právě díky konfliktu s ostrovem Aigínou, který si vyžádal nové lodi a z části díky využití výnosu z nově objevené stříbrné žíly v laurijských dolech. Themistokles tak získal dostatek prostředků k vybudování jednoho sta plavidel, čímž zdvojnásobil athénskou námořní flotylu. V době druhé perské invaze tedy byly Athény schopny vypustit na moře již 200 moderních triér (lodí se třemi řadami vesel), přestože se stále ještě nemohly rovnat dovednostem a zkušenostem fénických námořníků. U Salaminy postavili Athéňané téměř jednou tolik lodí, než kolik činil počet plavidel všech zbývajících řeckých spojenců dohromady. Athénské loďstvo pak také značnou měrou přispělo k odražení perských vojsk.


Po porážce Peršanů vytvořily Athény ligu námořních států, která vešla ve známost jako "délský spolek". Každý člen spolku přispíval loďmi nebo penězi na pokračování boje proti perské říši. Výsledkem bylo, že kolem roku 420 př. n. l. Athény ovládaly flotilu o síle 350 lodí. Athénská námořní nadvláda trvala 75 let. Roku 415 př. n. l. při obléhání Syrakus přišly Athény o polovinu svého loďstva. Konečná porážka přišla o deset let později u Aigospotamoi. Když později Athény nakonec podlehly, Sparťané zkonfiskovali vše kromě 12 trirém.


Někdy během 6. století př. n. l. tedy byla na diéry přidána třetí řada lavic pro veslaře a vznikla slavná triéra či triréma. Na konci tohoto století se již stala standardní válečnou lodí ve středomoří.
Triréma měla tři řady vesel, každé ovládané jedním veslařem. Vesla byla dlouhá 4-4,5 metrů. Loď byla maximálně 37 metrů dlouhá. Šířka spodku trirémy byla 3 metry a směrem nahoru se zvětšovala až na přibližně 6 metrů. Hlavní zbraní trirémy byl bronzem okovaný kloun, který se vrážel do boku nepřátelských plavidel. Vzniklou dírou pronikla do lodi voda a ta se potopila. Přesto lze ale říct že největším nepřítelem všech středomořských galér bylo špatné počasí -drtivá většina lodí Antiky nebyla potopena v bitvách ale v bouřích.


Podle athénských záznamů bylo na nejnižší úrovni 27 veslařů (thalamites) na každé straně, na druhé řadě lavic také 27 veslařů (zygites) a navrchu bylo veslařů 31 (thranites). Stejně jako u předchozích typů lodí i tréry byly řízeny širokými vesly na zádi. Kromě těchto 170 veslařů, kteří se rekrutovali s nejchudších vrstev svobodného obyvatelstva, bylo na lodi dalších 30 lidí. Byli to lučištníci, námořníci, flétnisté, kteří udávali veslařům tempo flétnou a palubní pracovníci. Každé lodi velel nauarchos nebo také trierachos. Loď ovládal na zádi kormidelník (kybernetes). Za příznivých podmínek mohla triéra plout rychlostí až 12 kilometrů za hodinu.


Konstruovány byly po celou antiku tak, že se nejprve postavil trup a do něj se následně vestavěla kostra. Pevnost a tuhost konstrukce zajišťovalo též lano utahující k sobě přední a zadní zdvižený vaz. Z původních záznamů známe dokonce i cenu triér z doby kolem bitvy u Salamíny - Themistokles pořídil celkem 100 triér za stříbro v ceně 100 talentů a o něco dříve pořídil Miltiadés 70 lodí za 50 talentů - měla tedy jedna loď přibližně cenu mezi jedním až dvěma talenty (tedy něco mezi 26-52kg stříbra) i když tady lze asi uvažovat o ceně za hromadnou objednávku.


V helénistickém období se funkce galér změnila. Lodě teď byly projektovány jako těžce obrněné plovoucí platformy schopné nést katapulty, věže a námořníky. Kolem roku 400 př. n. l. se poprvé objevují zmínky o plavidlech s větší veslařskou kapacitou než triéry. Řecké slovo pro lodě se třemi řadami vesel bylo trieres . Nyní se začínají objevovat tetreres a penteres , tj. čtyř a pětiřadé lodě. Kolem 350 př. n. l. slyšíme o "šestkách" a číslo se postupně zvyšovalo. Na konci třetího století máme zmínky dokonce o "čtyřicítkách". Tato čísla odborníky značně matou a je několik teorií, jak takové lodě mohly fungovat. V roce 1864 Grase publikoval knihu, kde se pokouší o rekonstrukce takových plavidel. V případě lodě se čtyřiceti řadami vesel by musel nejvýše umístěný veslař (asi 15 metru nad hladinou) ovládat veslo o délce 75 metrů. Stejně neproveditelná je však další teorie, která předpokládá, že žádná z galér nikdy neměla více než jednu řadu vesel a že čísla hovoří o počtu veslařů u jednoho vesla. To by bylo v pořádku do počtu osmi mužů u jednoho vesla, nicméně od šestnácti nahoru je to čirá fantasie.


Je možné, že odpověď leží někde uprostřed. Plastiky římských lodí jasně ukazují, že se používaly lodě s více řadami vesel, ale nikdy neznázorňují plavidlo s více než třemi řadami. Možná, že tyto lodě byly jen větší a těžší verze diér a triér a že nikdy neexistovala loď s více než třemi řadami vesel. Čísla by tedy mínila nikoliv počet řad, nýbrž počet mužů v jedné vertikální řadě. "Šestnáctka", nejčastěji zmiňovaná z těchto velkých lodí, by tedy měla dvě řady vesel a u každého vesla by bylo osm veslařů.


Námořní taktika byla poměrně jednoduchá a závisela na schopnostech námořníků jednotlivých lodí. Lodě se formovaly podobně jako pěchota na souši - v řadách o různé hloubce, se středem i křídly. Jakmile se k sobě dvě flotily přiblížily, boj začaly lučištníci, katapulty a balisty umístěné na lodích. Střílelo se šípy, koulemi nebo zápalnými střelami na bázi nejrůznějších směsí olejů a pryskyřic. Jakmile mohli, začali metat své zbraně i oštěpaři. Pak se vojáci na palubě přikrčili a připravili na náraz. Některé lodi se srazily příděmi a byly nuceny couvat, aby pak mohly zaútočit znovu. Námořníci se snažili prorazit klounem bok nepřátelské lodi a potopit ji. V případě, že kloun v trupu uvízl, námořníci naskákali na palubu nepřátelské lodi a bojovali muž proti muži. Někdy se mužům poškozené lodi podařilo přemoci nepřítele a zajmout jeho plavidlo. Přeskakovat z paluby na palubu nebylo zase tak jednoduché a tak se nezřídka stávalo, že voják spadl do vody, kde byl zasypán střelami protivníka. Lodi, které se vyhnuly celnému střetu se snažily obrátit svou záď a urazit vesla nepřátelské lodi, která pak již byla bezmocná. Nejlepší námořníci starověku byli obyvatelé Rhodu. Jedním z jejich typických manévrů byl čelní útok, při kterém se na poslední chvíli těsně před srážkou stočili, stáhli svá vesla a propluli kolem boku nepřátelské lodi a pokud možno zuráželi její vesla. Jakmile se dostali za nepřátelskou linii, spoléhali na to, že jejich větší zručnost v ovládání lodi jim umožní otočit se rychleji než protivník a zaútočit na nepřipravenou a vesel zbavenou loď. Rhoďané také zdokonalili techniku, která jim umožnila částečne potopit příď jejich lodi. Bohužel nikde není přesně popsáno jak tento manévr probíhal. Můžeme jen předpokládat, že těsně před nárazem se posádka vrhla na přední část lodi, takže záď se mírně nadzvedla a příď mírně potopila pod kloun nepřátelské lodi. Výsledkem bylo, že jakékoliv poškození rhodské lodi bylo nad vodní hladinou, zatímco nepřátelská loď byla poškozena ve své spodní části. Tyto dva manévry musely mít strašný efekt na nepřítele, protože ten nikdy nemohl vědět, který z nich rhodské plavidlo použije. Kromě toho bylo užíváno i nejrůznějších lstí, předstíraných útoku nebo ústupu, které měly protivníka zmást, vylákat do nevýhodného postavení či navést na útesy nebo mělčiny.

Čtenost článku: 15886

<<zpět