Antika na Facebooku

Antika funguje také na Facebooku. Vedle upozornění na nové články zde naleznete novinky a zajímavosti o antické době, dnešní odkazy na staré Řecko a Řím i další věci, které se na web nehodí nebo nevejdou. Stránky naleznete zde.

 

 


Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> armáda

Římská armáda - Členění, taktika a výcvik vojska

13.10.2004 - Radek Tůma, Ladislav Tomič

Členění a taktika legií:

Popis postupného vývoje římských legií je obsažen v předchozím oddíle a protože již v době diktátorů Maria a Sully získaly legie svou prakticky definitivní podobu, popíšeme přibližněji členění, organizaci a taktiku právě tohoto nejtypičtějšího římského vojska. Pozdně republikánská a raně císařská legie legie čítala původně kolem 5000 mužů těžké pěchoty a asi 1000 mužů nebojového personálu (např. vozatajstvo), v pozdním císařství byl tento počet vyšší. Legie se skládala celkem z 10 kohort (cohors) z nichž každá s výjimkou první se dále rozpadala na 3 manipuly po 2 centuriích (setninách). Druhá až desátá kohorta čítala kolem 600 lidí - dle Flavia Vegetia Renata za pozdního císařství (konec 4.st.n.l.) čítala přesně 555 mužů pěchoty (nazývá tuto kohortu "pětistovkovou") a 66 jezdců. První kohorta byla elitní, neboť pod její ochranu spadal hlavní odznak legie - orel (aquila), popřípadě portréty císařů aj. Tato kohorta čítala pouze 5 centurií, ale s dvojnásobným počtem mužů - celkem tedy šlo dle Vegetia o 1105 mužů pěchoty a 132 těžkých jezdců (cataphractes) - tuto kohortu nazývá "tisícovkovou". Za plných počtů tedy měla mít Vegetiova pozdně císařská legie 6100 mužů pěchoty a 730 jezdců. Ne vždy však měly legie plné stavy (někdy se stavy doplňovaly, jindy se vytvářely prostě legie nové), ale za pozdního císařství mohly mít i stavy vyšší - pokud byly složeny z většího počtu "tisícovkových" kohort. Výše jmenovaný vojenský taktik a teoretik Flavius Vegetius Renatus ve svém Nárysu vojenského umění také rozpracoval jednak taktické rozmístění jednotlivých kohort v nástupním šiku, ale také teorii rozložení vojáků dle kvality v jednotlivých kohortách s ohledem na jejich místo v obvyklém šiku. Kohorty se obvykle řadily podle čísel vedle sebe zprava doleva od první do páté do šiku prvního (frons) a pět zbývajících do šiku druhého. Obzvláštní důraz byl obvykle kladen na muže první elitní kohorty, ale Vegetius preferuje s ohledem středové místo v sestavě prvního šiku také 3. kohortu a 6. kohortu, která zpravidla hájila týl orla neboť nastupovala za první kohortou. Velitel legie zaujímal zpravidla místo u odznaků - u první kohorty na straně pravé. V nástupní sestavě vojska se vedle sebe stavěly celé legie - sestava pak mohla mít i více než dva šiky (acies) - Gaius Iulius Caesar obvykle stavěl své vojsko do tří šiků, výjimečně postavil i šik čtvrtý - na posílení ohrožených míst nebo na obranu proti nepřátelskému obchvatu a útoku na týl jeho jednotek. Jízda se zpravidla stavěla po bocích pěchoty. Při přibližování k nepříteli nebo k jeho opevnění používali někdy vojáci speciální formaci zvanou želva (testudo) - určitý počet mužů vytvořil útvar ze všech stran obložený štíty (scutum) a vojáci uvnitř zdvihli své štíty nad hlavu tak, že vznikl kompaktní obrněný útvar. Vojáci se v tomto útvaru učili pochodovat tak, aby drželi tvar a údajně se pevnost želvy testovala nájezdem válečných vozů. V případě ohrožení přesilou se někdy používala čistě defensivní taktika - vojáci vytvořili ze svých štítů obrannou formaci ve formě čtverhranné nebo kruhové hradby a odolávaly náporu nepřítele, dokud tento nepolevil, nedorazila pomoc nebo se nenaskytla jiná vhodná příležitost k dalšímu postupu. V případě, že vojsko porazilo nepřítele a obrátilo jej na útěk, bylo žádoucí jej pronásledovat a pobíjet, dokud byl zachvácen panikou, čímž utrpěl další citelné ztráty - k tomu se hodily nejlépe pomocné lehkooděné oddíly a především jízda. Někdy do pronásledování vyrazili i pěší legionáři, ale se svou těžkou výstrojí nebyli dostatečně rychlí a nutně museli při takovém počínání rozrušit své řady - někdy se pak stávalo, že se nepříteli podařilo zastavit útěk nebo šlo jen o útěk předstíraný a odvážlivce, kteří se příliš vzdálili od svých oddílů pobil dříve než se stačili vrátit. Flavius Vegetius shrnuje tuto zkušenost jednou větou "Zásadou legie tedy je: nedávat se snadno na útěk, nepouštět se snadno do pronásledování".

Vstup a služba:

Vojenská kariéra začínala zverbováním nebo dobrovolným vstupem do legie. Motivací k dobrovolnému vstupu, zvláště nemajetných lidí, byl fakt, že armáda se o člověka zcela postarala - nakrmila, ošatila, ozbrojila, poskytla útočiště a navíc dostával pravidelný žold. Žold, který voják dostával mohl být odměnou (beneficium) za dobrou službu i zdvoj nebo trojnásoben. Někdy se vojákům nevyplácel celý žold "na ruku" ale část žoldu se uschovávala ve vojenské "pokladně" v podobě úspor, které dostal až při propuštění ze služby; důvodem bylo jednak brzdit vojáky v nadměrném utrácení a ztížit jim možnost dezerce vědomím, že úspory již nikdy neuvidí. Pokladnou byly dle Flavia Vegetia vaky uschovávané u odznaků - každá kohorta měla svůj vlastní vak u signa (proto mimo jiné získání odznaků přinášelo krom slávy i kořist), což motivovalo vojáky k větší obraně vlastních odznaků. Vedle 10 pokladních vaků existoval ještě vak jedenáctý, do kterého si legionáři přispívali na vlastní pohřeb. Neobčané (sloužili v pomocných sborech) navíc po skončení vojenské služby po 25 letech získávali kromě výsluhy (dříve šlo o finanční částku, později o příděl půdy) také římské občanství (a to i pro své poté narozené potomky), ze kterého plynuly další výhody pro život v říši. Naproti tomu vyžadovala římská legie tvrdou disciplínu, slepou poslušnost, dobrou fyzickou zdatnost, často tvrdou fyzickou práci (zvláště v ženijní oblasti) a bylo-li to nutné, i jeho život. Také vlastní soukromí musel voják oželet - jeho nejbližší rodinou byla legie a to až do konce služby (u občanů po 20 letech) nebo života. Teprve později, koncem 2.st.n.l. bylo vojákům (římským i pomocným sborům) dovoleno se ženit již během vojenské služby - děti, které se během služby legionářům narodily získávaly automaticky římské občanství a jejich další život byl zpravidla zasvěcen vojenské službě v legii. Pokud byl voják zverbován jinde, než sídlila legie ke které měl být přidělen, mohl obdržet i příspěvek na cestu do místa lokace legie. Jakmile se u své legie přihlásil, musel složit vojenskou přísahu (sacramentum) - od tohoto okamžiku až do konce vojenské služby patřil jeho život bezezbytku římské armádě a potažmo také veliteli legie či vojevůdci.

Výcvik:

Základem výcviku nového legionáře byl pochod, pochod a zase pochod. Při nutné mobilitě převážně pěších legií byl logicky na přesun kladen obzvláštní důraz. Nováčci si tedy museli zvyknout na útrapy spojené s pěšími přesuny s plnou polní výstrojí a utužit svou fyzickou kondici. Do měsíce museli i v čase míru absolvovat nejméně tři 30km dlouhé pochody, když polovinu z této trasy navíc museli zvládnout poklusem. Dalším úhelným kamenem římské armády byla ženijní práce - vojáci se tedy museli naučit stavět opevněný tábor a další fortifikace přesně podle rozkazů a plánů velitele. Další součástí výcviku bylo plavání a jízda na koni. Důstojníci, kteří na koni jezdili (i když mohli bojovat jako pěšáci), jej museli přirozeně také ovládat, ale jezdeckým výcvikem musel projít také řadový římský legionář. I pěšák musel dokázat na koni jezdit a nasednout na něj (původně bez třmenů) v plné výstroji z obou stran. Tento výcvik měl pravděpodobně zvyšovat všestrannost použití legionáře, musel-li velitel improvizovat - Caesar jej plně využil za války s germánským náčelníkem Ariovistem, když si tento dal podmínku pro jednání, že obě strany smí dorazit pouze s jízdou. Důvod této podmínky byl zjevný - Germáni jednak cítili respekt k římské pěchotě a jednak věděli, že Římané nemají vlastní jízdu, ale pouze spojeneckou, takže v případě, že by náhodou došlo při jednání ke střetu, byl by v každém případě obklopen Caesar cizinci a odkázán pouze na jejich loajalitu, také respekt ke gallské jízdě zřejmě neměli Germáni nijak zvlášť velký. Caesar si byl tohoto nedostatku vědom, proto nechal Gally sesednout a na jejich koně usadil vojáky X. legie (tato legie byla jeho nejoblíbenější a na její loajalitu se mohl plně spolehnout), s nimiž pak odjel na smluvené jednání.Sám pak zaznamenal vtipkování jednoho z legionářů dotčené legie "Caesar dělá víc než slíbil. Slíbil prý, že desátou legii bude mít jakoby za svou tělesnou stráž. A teď že ji povyšuje dokonce do stavu rytířského" (Caesar - Válečné paměti, 1972, str. 63). "Rytířským" je zde míněn pomyslný stav jezdecký (equites) a jde o narážku, že na koních kromě spojenců již jezdili pouze důstojníci (a ti byli stavu jezdeckého či senátorského). Následoval výcvik ve zbrani - nováček obdržel cvičný dřevěný meč (rudis) o váze skutečného gladia, cvičný štít vyrobený z vrbového proutí a učil se zasazovat rány do kůlu výšky člověka, vetknutého do země cvičiště. Na stejný kůl se pak učil házet kopím. Pokud nováček ovládal dobře zmíněné dovednosti, musel si zvyknout na bitevní vřavu - proto se pořádaly cvičná střetnutí ve kterých byla používána kopí bez ostrých hrotů a meče v pochvách, aby se předešlo zbytečným zraněním. Poslední dovedností, kterou např. Flavius Vegetius vyžaduje, byla schopnost alespoň jednoduchých zápisů nebo počtů, protože i to mohl voják během své služby potřebovat a to zvláště, pokud dosáhl vyššího stupně nebo nějaké funkce (např. tessarii, circumitorres nebo i signiferi).

Čtenost článku: 25661

<<zpět