Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> armáda

Římská armáda - Vojenská hierarchie legie

13.10.2004 - Radek Tůma, Ladislav Tomič

foto

Vyšší důstojníci:

Vojenský legát
Pomineme-li vojevůdce (konzul, později někdy též přímo císař) tak nejvyšším velitelem legie byl vojenský legát (slovem legát se též označoval vyslanec či diplomat, proto se uvádí "legát vojenský"). Legáty byli normálně jmenováni příslušníci senátorského stavu - původně šlo často o bývalé konsuly (konsuláry). V císařské době byli legáti jmenováni císařem rovněž z řad příslušníků senátorského stavu, výjimkou byl ale Egypt, kde bylo velení svěřováno praefectům, kteří byli stavu jezdeckého (equites). Vstup do Egypta byl totiž od Augustovy doby senátorům zakázán a v případě nutnosti byl vázán na císařovo výslovné svolení. Legát podléhal vrchnímu veliteli a spolu s dalšími legáty tvořil velitelský štáb vojevůdce. V rámci vojska vykonával legát vůli vojevůdce, ale bylo žádoucí, aby šlo o zkušeného profesionála se schopností improvizace, protože v nepřehledné bojové situaci, stejně jako při samostatné dislokaci v zimních táborech na území nepřítele musel dokázat samostatně reagovat na aktuální situaci. Gaius Iulius Caesar ve svých zápiscích O válce galské popisuje kromě akcí, kterým sám velel i některé samostatné akce svých legátů - podařené - kupříkladu některá tažení legáta Tita Labiena (ten samý Titus Labienus později stanul na straně Caesarových protivníků v občanské válce) či třeba Decia Bruta (např. námořní střet občanské války před Massilií) i ty méně šťastné - Caesarův legát Quintus Titurius Sabinus se kupříkladu nechal gallským úskokem vyprovokovat k nepředloženému odchodu ze zimního tábora z obavy, aby nebyl odříznut a zničen vojskem Ambiorixovým, přesně to se mu však následně stalo na pochodu. Caesar sám popisující Sabinovo velení za této krizové situace (tak jak se k němu později doneslo a jak jej zaznamenal v Zápiscích o válce Gallské) jej svou kritikou nikterak nešetří "Teď teprve Titurius, jenž dříve zhola o nic se nestaral, pobíhal v úzkostném zmatku sem a tam a rozestavoval kohorty, ale i to poplašeně a tak, že na něm bylo vidět, jak si neví rady ani pomoci. Což se stává obyčejně těm, kdo jsou nuceni se rozhodovat teprve ve chvíli, kdy už je na místě jednat." Vedle toho však za stejné situace vyzdvihuje zásluhy legáta Lucia Aurunculeia Cotta, jenž s Tituriem Sabinem sdílel velení nad dotčenými kohortami a aby nevnášel do velení nesvornost, nešťastně ustoupil Sabinovu požadavku k ústupu. "Zato Cotta, poněvadž počítal s tím, že k něčemu takovému může dojít a zrazoval proto od něho, nepomíjel nejmenšího pro obecnou záchranu všech a plnil povinnosti jak dobrého velitele, promlouvaje k vojákům a dodávaje jim ducha, tak i řadového vojáka, udatně si veda v boji." (Caesar, 1972, str. 153). Nakonec byl Sabinus znovu oklamán Gally a přímo uprostřed jednání s Ambiorigem o kapitulaci zabit, když před tím odložil svou zbraň. Cotta padl následně v boji, stejně jako většina vojska.

Praefectum castorum
Prefekt tábora (praefectus castorum) - byl velitelem stálého tábora (castrum). Tato funkce nepatří k nejstarším - vytvořil ji až císař Octavianus Augustus jako reakci na vývoj situace na hranicích říše. Posláním prefekta tábora bylo spravování stálých táborů na hranicích. Pod pravomoc prefekta tábora patřily všechny legie dislokované v jeho táboře a v případě nutnosti, za současné nepřítomnosti legáta nebo prvního tribuna (tribun laticlavius) velel legiím i v poli. Prefektem tábora se teoreticky mohl stát každý starší voják, nutné ale bylo, aby se stal centuriem primipilem. Prakticky jde tedy o nejvyšší vojenskou hodnost, k jaké se mohl výjimečně zdatný voják dostat.

Tribun
Velitelský sbor legie tvořili vyšší důstojníci - vojenští tribuni (podobně jako u legátů i pojem tribun mohl označovat i jiné funkce nebo občanské úřady - např. tribun lidu, proto se uvádí "tribun vojenský"). Původně šlo o funkci víceméně čestnou protože vojenská služba byla nezbytným stupínkem v politické kariéře mladých aristokratů, později tribuny jmenoval sám císař a z původní čestné polohy se tribun stával více profesionálním vojákem-velitelem. Tribunů v legii bylo celkem šest. První tribun (tribunus laticlavius) pocházel ze senátorského stavu, jeho odznakem byla purpurová šerpa na pancíři a široký purpurový lem tuniky (latus - široký, clavus - pruh). Za nepřítomnosti legáta velel legii. Po několika letech vojenské služby zpravidla odcházel do senátu, kde pokračoval v politické kariéře. Ostatní tribunové (tribunus angusticlavius) bývali středního stavu jezdeckého (equites - tuniky jim zdobil úzký purpurový lem, od slova angustus - úzký) a pomáhali legátům ve velení legii.

Nižší důstojníci:

Centurion
Centurioni - setníci byli základním velitelským kamenem legie. Každé centurii velel jeden centurio, kohorta tedy měla celkem 6 centurionů s výjimkou první kohorty, která měla jen pět (ale dvojitých) centurií - celkem měla tedy legie 59 centurionů. Mezi centuriony však byl velký rozdíl - pro kariérní postup vojáků v legii fungoval pevný řád - tzv. centurionát. Prostý voják který se pro své výjimečné schopnosti stal centurionem, měl-li dále postupovat na další stupně (scholae) vojenské kariéry, musel se stát nejprve prvním ze šesti centurionů své kohorty - tzv. pilus prior. Poté postoupil do kohorty první, kde prošel stupni hastatus posterior, princeps posterior, hastatus princeps až se nakonec stal primipilem (primus pilus). Jen ti nejlepší po dosažení mnohých zásluh dosáhli jednoho ze 4 stupňů centurionů první kohorty a jen vyvoleným bylo dáno stát se primipilem. S funkcí primipila byly spojeny mnohé požitky a výsady - například byl podřízen přímo veliteli legie bez ohledu na vojenské tribuny, ale centurio ji mohl zastávat pouze jeden rok - poté byl buď s výsluhou propuštěn do civilu, nebo byl povýšen na prefekta tábora (praefectus castorum). Pro dosažení výše popsaných hodností a poct bylo nutné prokazovat neustále nevšední odvahu, iniciativu a schopnosti, často též nebezpečně riskovat - ať již šlo o to stát se centurionem nebo postoupit v centurionském žebříčku. Soudobí autoři si tak povšimli nejednoho odvážného či riskantního kousku vojáka či centuriona, za který ovšem velmi často zaplatil odvážlivec životem - anonymní autor zápisků O válce Hispánské zaznamenal například "Když v táboře bylo zpozorováno, že ti, kteří pracovali na valu proti obyčeji ustoupili, překročili dva centurioni páté legie řeku a uvedli bitvu opět do pořádku. Jak spolu s ostatními s vynikající statečností urputně bojovali, jeden z centurionů padl, zasažen množstvím oštěpů vržených shora. Jeho druh pokračoval v boji sám, ale když viděl, že je ze všech stran obkličován, chtěl se stáhnout zpět, přitom klopýtl a upadl. V okamžiku se k němu vrhlo množství nepřátel dychtících zmocnit se odznaků a vyznamenání tohoto hrdiny." (Caesar, 1972, str. 566). Sám Caesar v Zápiscích o válce Gallské si povšiml nevšední obětavosti jiného centuriona, takže jej ve svém díle i jmenuje "Marcus Petronius, také setník osmé legie, byl při pokuse vyrazit bránu přepaden přesilou...volal na vojáky svého manipulu "Společně s vámi se už zachránit nemohu, ale aspoň o váš život přec jenom se postarám, když jsem vás z touhy po slávě uvedl v nebezpečí!" S tím se vrhl rovnou doprostřed nepřátel, dva z nich zabil, ostatní zahnal ještě poněkud od brány...tak bojuje za chvíli padl, ale své vojáky zachránil" (Caesar, 1972, str. 236). Odznakem funkce a moci centuriona byla hůl z révy - ta sloužila jednak jako symbol a nezřídka také nástroj, kterým tvrdý centurio trestal provinilé vojáky.

Další důstojníci:
K dalším důstojníkům patřili principales a optiones - zástupci centurionů (optiones stál na druhé straně centurie a opakoval centuriovy rozkazy, za jeho nepřítomnosti přebíral jeho funkci). Mezi nižší důstojníky ale patřili také nosiči odznaků - orlonoš (aquilifer) či dalších odznaků (signifer). Stát se nositelem orla znamenalo vysokou poctu, ale také obětavost a statečnost, protože orel jakožto hlavní odznak celé legie přitahoval obzvláštní pozornost nepřátel (získat nepřátelského orla bylo obzvláště ceněno), zároveň ale také povzbuzoval vlastní vojáky - takže se někdy vrhal úmyslně do nejhustší bitevní vřavy - jeho ztráta byla považována za velkou potupu (při ztrátě odznaku byl praporečník, pokud přežil, zpravidla prohlášen za bezectného). Gaius Iulius Caesar v Zápiscích o Válce Gallské zaznamenal příkladné chování aquilifera X. legie při svém prvním vylodění v Británi, když invazní lodě museli zastavit dál od břehu kvůli velkému ponoru a nepřítel shromážděný na břehu brodící se legionáře zle tísnil "..tu praporečník, který nesl orla desáté legie, vzkřikl, dovolávaje se bohů na pomoc, aby jeho počin pro legii šťastně dopadl: "Seskakujte, soudruzi - vojáci, nechcete-li orla vydat nepříteli! Já aspoň najisto splním, čím jsem povinen republice a svému veliteli!" Tak vzkřiknuv mocným hlasem, vrhl se z lodi do vody a orla v ruce, dral se proti nepříteli. Tu naši navzájem se povzbudivše, aby nedávali takové hanbě dopustiti, seskočili z lodi všichni jako jeden muž. Když je uviděli vojáci z nejbližších lodí, rovněž za nimi hned seskákali a už se pouštěli za nepřítelem" (Caesar, 1972, str. 127). Jiný příklad udatnosti a obětavosti aquilifera uvádí ze střetnutí s Ambiorigem, který lstí vylákal a zničil legie legátů Sabina a Cotta - "...je pobita většina vojska. Co zbylo, uteče se do tábora, z něhož vytáhli. Z nich orlonoš Lucius Petrosidius, tísněn velkou nepřátelskou přesilou, vhodil orla přes val do tábora a sám padne před táborem, hrdinsky se bráně." (Caesar, 1972, str. 156). K dalším nižším důstojníkům legie patřili také trubači na roh (cornu - cornicines), polnici (tuba - tubicines) či trubku (bucina - bucinatores), důstojníci stráží (tessarii), kati (quaestionarii), exekutoři (speculatores), ale také lékaři, správní úředníci, písaři (librarii) a další funkce zajišťující chod legie.

Čtenost článku: 28429

<<zpět