Antika na Facebooku

Antika funguje také na Facebooku. Vedle upozornění na nové články zde naleznete novinky a zajímavosti o antické době, dnešní odkazy na staré Řecko a Řím i další věci, které se na web nehodí nebo nevejdou. Stránky naleznete zde.

 

 


Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> armáda

Římská armáda - Výstroj a výzbroj legií

13.10.2004 - Radek Tůma, Ladislav Tomič

Výzbroj vojáka se dělila na ochrannou (arma) a útočnou (tella).

Oděv - uniforma:

Základním oděvem legionáře byla tunika (tunica). Důstojníci navíc nosili další vrstvy tkaného či koženého oděvu spadajícího z pod pancíře v několika vrstvách hustých pásů, někdy zdobených a opatřených třásněmi. K ochraně před nepohodou sloužil typický vojenský plášť - sagum. Tvarově vycházelo z civilní lacerny (šlo o čtverec či častěji obdélník asi 140x230cm - Kybalová, 1998, str. 128), ale bylo kratší a ze silnější vlněné tkaniny, v barvě rezavé či hnědé (vojáci) nebo červené (centurioni a tribuni za republiky, později nosili tribuni pláště bílé). Před bojem či prací se sagum odkládalo. Obuví legionáře byly caligae, hrubé, pevné vojenské boty s volnou špičkou a patou - základem byla podešev podbitá cvočky pro zpevnění, zbytek boty tvořily proplétané a provazované řemínky dosahující až k nártu. Důstojnici dávali přednost vyšší uzavřené obuvi - tzv. calcei dosahující ke kotníkům nebo až na lýtka, popřípadě obuvi vycházející z orientálních či řeckých vzorů (např. endromis). Pro rozlišení stavu (za republiky i ve sféře civilní, za císařství se od tohoto zvyku již ustupovalo) sloužilo různě provedené purpurové lemování tunik. Vojáci nosili pouze jednobarevné tuniky bez lemování, římští jezdci (ve smyslu stavu - tedy equites - nikoli funkce) úzký lem (tunica angusticlavia) a senátoři široký nachový lem (tunica laticlavia). Vojevůdcovským pláštěm bylo tzv. paludamentum, které se sice tvarově prakticky nelišilo od saga, ale bylo vyrobeno z kvalitnější dražší tkaniny a celé nachově - purpurově zbarveno. V zimním období a v severnějších oblastech vojáci oblékali teplejší kolový plášť (paenula). Po vzoru pomocných jednotek z Galie a z Germánie se i do legií rozšířily krátké přiléhavé nohavice.

Výstroj a výzbroj:

Republika:
Výstroj legionáře ve starším období republiky byla dána především jeho majetkovými poměry, neboť svobodný římský občan náklady na své ochranné odění hradil sám. Základem oděvu všech vrstev byla spodní tunika. Nejchudší pak byli chránění pouze koženicemi, někdy zpevněných na hrudi železnou čtvercovou nebo obdélnou destičkou o hraně asi 15-20cm. Bohatší nosili kroužkové košile (lorica hamata) se zesílenou ochranou ramen další vrstvou kroužků v podobě dvou pásů (uchycených na prsou a lopatkách) nebo jakéhosi límce a někdy i holenní chrániče. Vynález kroužkové zbroje bývá přičítán Keltům. Jiným typem ochrany byla šupinová či lamelová zbroj. Důstojníci nosili krátký kožený nebo bronzový anatomicky tvarovaný krunýř dle řeckých vzorů se zesílenou ochrannou ramen v podobě páru jednoduchých (někdy zdobených) pásů uvazovaných ke krunýři na prsou a na lopatkách. Důležitá byla také ochrana hlavy - lehkooděnci (velites) nosili jen lehké kožené přilby, někdy pokrývané kožešinou šelmy (nejčastěji vlka či medvěda - tyto kožešiny nosili na přilbě i praporečníci). Těžkooděnci a důstojníci používali ještě zpravidla bronzové (někdy stříbřené) přilby etrusko-korintských či řeckých vzorů, oblíbená byla i bronzová přilba s polokulovitým zvonem vytaženým do tuleje, opatřená lícnicemi uchycenými pohyblivě na pantech a vzad protaženou krempou zesilující ochranu krku (typ. nazývaný Montefortino dle místa nálezu). Přilby hastatů zdobila dvě pera, triariů pera tři, přilby centurionů příčný a přilby vyšších důstojníků podélné chocholy. Další neméně důležitou součástí výstroje legionáře byl štít. Zatímco předsunutí lehkooděnci (velites) a důstojníci používali menší plochý kruhový nebo oválný štít (parma) o průměru asi 50-100cm, ostatní legionáři nosili velký oválný štít (scutum). Scutum bylo směrem ven vypouklé o rozměrech přibližně 75-80cm šířky, 120cm délky a síly až 7cm, vyrobené ze dřeva - klížením dvou či více vzájemně se křížících vrstev. Po obvodu štít zpevňovala surová kůže, která byla ke štítu přišitá. Povrch štítu byl potažený malovanou kůží - výzdoba pevně danými motivy tzv. deigmaty, byla stejně jako jiné součásti výstroje uniformní a pomáhala vojákům v lepší orientaci v boji - snáze rozlišil své jednotky od cizích. Navíc musel být každý štít podepsán - obsahoval jméno legionáře, kohortu a centurii ve které sloužil. Parma i scutum se drželo za madlo procházející kovovým výčnělkem či puklicí na štítě (umbo). Scutum se drželo tak, že ruka směřovala dolů k madlu v umbu (pro zajímavost - podobně velké vypuklé středověké mandlové štíty se držely opačně - s rukou směřující pěstí kolmo nebo šikmo vzhůru). Za pochodu se štíty nosily ve zvláštních kožených pouzdrech, která je chránila a zabraňovala jejich moknutí - mokrý štít nasál vodu a ta zvýšila jeho už tak vysokou váhu na neúnosnou mez. Při brodění řeky se na štítě nad hlavou přenášely osobní věci (tak to alespoň naznačují pozdější vyobrazení na Trajánově sloupu). Někdy se však štít namočil i během boje, což přinášelo velké obtíže - to se například stalo Caesarovým jednotkám při prvním vylodění v Británii, když se museli prodírat ke břehu vodou - Caesar sám k tomu v Zápiscích o válce Gallské poznamenal "Byla s tím nesmírná potíž pro to, že lodi mohly pro velikost zakotvit jen na hlubině a vojáci, pobřeží neznalí, nemajíce ruce volné, prohýbajíce se pod velikým a tíživým břemenem výstroje, museli zároveň seskakovat z lodi, ve vlnobití se pevně postavit i bojovat s nepřítelem." (Caesar - Válečné paměti, 1972, str. 126). Podobně nepříjemná situace přitížila legiím i v nechvalně známém Teutoburgském lese - hustý déšť zmáčel štíty legionářů a zvýšil jejich váhu tak, že se staly unaveným vojákům více přítěží než ochranou. Situace stran výstroje i členění legií se změnila na přelomu 2-1. st.př.n.l., kdy Marius ve svých reformách armády odstranil majetkové diference legionářů - zavedl žold a standardní výzbroj, což vedlo k odstranění rozdílů ve výstroji lehko i těžkooděnců - s výjimkou pomocných sborů a spojenců tak nadále nosil řadový legionář již pouze těžkou zbroj. Základní útočnou zbraní legionáře bylo vrhací kopí/oštěp (pilum) dlouhé asi 2m (polovinu tvořil hrot o váze asi 1.2kg). Pilum se vrhalo buď pouze rukou, nebo pomocí koženého řemene (amentum), kterým se omotalo ratiště a po vržení se kopí navíc roztočilo - tak jej bylo možné vrhnou až do vzdálenosti asi 30-60m. Triarii vedle toho používali také delší kopí (hasta) určené pouze k bodu. Hlavní poboční zbraní byl meč (gladius) - za republiky šlo zejména o typ hispánský (gladius hispaniensis). Šlo o krátký meč s listovitou čepelí, bez příčky s válcovitým jílcem a nevýraznou hlavicí, později se objevují i úzké čepele s dlouhým hrotem. Meč mohla doplňovat podobně provedená dýka (pugio). Řadový legionář nosil meč na straně pravé, důstojníci na straně levé. Gladius i pugio se upínaly na opasek (cingulum - od citoslovce připomínající cinkání řemínků a nákončíků zástěrky) - zpočátku prostý, později dvojitý. Vpředu byla cingula opatřena ještě poměrně dlouhou zástěrkou, tvořenou volně visícími řemínky zpevněnými falérami a volně uchyceným nákončím. Zástěrka plnila funkci ochrannou i ozdobnou. Vyšší důstojníci cingulum nenosili, meč nosili zavěšený na řemeni přes rameno tak, že visel vysoko na levé straně a krunýře jim obepínala pouze šerpa označující jejich hodnost.

Císařství:
Výstroj císařských legionářů se zpočátku příliš nezměnila - standardem byla ještě dlouho kroužková košile (lorica hamata), ale objevují stejně jako dříve i jiné typy - např. šupinová či lamelová zbroj, pravděpodobně však byla zavedena spíše u nižších důstojníků (stylizovaná lamelová zbroj je doložena např. z náhrobku centuriona T. Calidia Severa). Za vlády císaře Tiberia (14-37 n.l.) se poprvé ve výzbroji legionářů objevuje nový typ ochranného odění (lorica segmentata), složené z kovových segmentů - pásů spojených navzájem ozdobným kováním, panty a koženými řemínky - tuto zbroj mají na sobě i legionáři z Trajánova sloupu. Dvě takové kompletní loricy segmentaty byly nalezeny roku 1964 v Corbridgi na Hadriánově valu, proto se tento starší typ loricy zpravidla označuje jako Typ Corbridge. Ve 2. století byla lorica segmentata částečně vylepšena (pravděpodobně s rozvojem technologií) - zvětšila se plocha jednotlivých dílů a jejich celkový počet se snížil, díky tomu také zmizela část zdobeného kování, protože ztratila smysl. Vyšší důstojníci (tribunové, legáti) zůstávali i nadále věrní tradici řeckých vzorů - nosili krátké anatomické svalové krunýře vyrobené z bronzu nebo později i železné. Původní "republikánské" přilby však nahradil nový gallský typ i když linie typu Montefotino se udržely i v pozdějších přilbách. Přilby císařského období byly zpočátku ještě bronzové, později již železné. Typickým příkladem přilby císařského období je tzv. "galská císařská přilba" (gallea imperiale) - tak jako v předchozím období zůstaly praktické pohyblivé lícnice a široký dozadu vybíhající štítek zesilující ochranu krku. Přilby centurionů byly opatřené tulejkou pro uchycení příčného chocholu a také přilby pretoriánů měly tulejku pro chochol. Důstojníci zůstávali věrní archaické formě přileb vycházející z řeckých vzorů s oblým zvonem jen lehce vybíhajícím vzad, s volnými lícnicemi a s výrazným plochým zdobeným štítkem na čele. Také v císařském období nosili na hlavě podélně situovaný chochol (s výjimkou centurionů - ti nosili chochol příčný). Ochrannou výstroj doplňoval, stejně jako v předchozím období nezbytný velký legionářský štít (scutum). Scutum císařského období zůstalo vypuklé, také jeho vnitřní konstrukce se nezměnila, ale změnil se jeho tvar - odříznutím původního zaoblení ve všech směrech vznikl charakteristický vypuklý obdélník. Štít zpevňovaly zesilovací dřevěné lišty na jeho vnitřní straně a od 1-2.st.n.l. také obvodové bronzové kování. Základní zbraní legionáře zůstalo tak jako v předchozím období vrhací kopí (pilum), ale přibližně od poloviny 1.st.n.l. se objevuje v těžší verzi - charakteristická pro tento typ kopí je masivní olověná koule v místě spoje hrotu s ratištěm. Poboční zbraní zůstal meč (gladius). Místy se ještě i hlouběji do období císařství používal meč hispánského typu (gladius hispaniensis) a tvar štíhlé zužující se čepele převládal ještě počátkem prvního století našeho letopočtu. Tyto čepele později nahradil typ s rovnoběžným ostřím a ostře vybíhajícím hrotem - podobné meče se například našly v Pompejích. Jílce gladiů byly vyráběny ze dřeva a kovu (sloupky i kostěné) - tvar jílců již má charakteristickou masivní kulovitou nebo vejcovitou hlavici a polokulovitou (v řezu oválnou) záštitu suplující funkci pozdější (od ranného středověku) příčky, zesílenou na straně k čepeli kovovým terčíkem. Gladius se nosil v dřevěné nebo kožené pochvě opatřené bronzovým kováním, podobně jako dříve řadovými legionáři na straně pravé (důstojníky na straně levé), ale již ne přímo na opasku (cingulum), ale na řemeni přes rameno. Dýka (pugio) nedoznala z předchozího období velkých konstrukčních změn a koncem 1.st.n.l. se ze standardní výstroje legionáře zcela vytrácí. Opasek (cingulum) se používal opět pouze jednoduchý, ale masivnější než v předchozím období, pokrytý čtverhrannými kovovými lamelami. Počet řemení zástěrky visící v předu opasku se snížil a ve 2.st.n.l. se celá zástěrka zkrátila, takže nadále šlo již spíše o ozdobu než funkční doplněk. Důstojníci cingulum nenosili.

Další vojenská výstroj:

Zavazadlo římského vojáka obsahovalo kromě oděvu i další věci, nezbytné pro vojenský život: přikrývku, kotlík, misku, šálek, polní láhev s typickým vojenským nápojem, jímž byla voda s octem, kožené pásky, pilu, krumpáč či motyku na vytrhávání drnů, rýč a košík na přenášení zeminy při budování tábora během pochodů. Každý voják měl dávku pšenice na tři dny, při tažení nepřátelským územím na sedmnáct dní. To vše, včetně výzbroje, nesl voják buď na sobě, nebo zavěšené na speciální holi přes rameno. Přilba se nosila pověšena na krku, případné chocholy se připevňovaly až před bojem. Není divu, že legionáři byli za pochodu označováni jako "soumaři" či "mezci" (viz. "mezci Mariovi").


Čtenost článku: 31181

<<zpět