Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> armáda

Římská armáda - Praetoriánská garda

14.10.2004 - Alexandr Kolouch

foto

Historie:
Formálně byla prétoriánská garda zřízena Octavianem (pozdějším císařem Augustem) krátce po jeho vítězství v občanské válce nad Markem Antoniem. Nicméně podobné skupiny osobních strážců známe již z dřívějších dob. V období pozdní římské republiky si vojevůdci začali kolem sebe držet tzv. "skupiny přátel" (později pojmenované cohortes praetoriae), z nichž se pravděpodobně v průběhu občanských válek postupně vyvinuly jednotky osobních strážců. Mít kolem sebe osobní ochranku se v době občanských válek stalo téměř samozřejmostí.


Podle římského historika Appiana Octavianus i Marcus Antonius každý měli k dispozici vlastní prétoriánskou stráž, vytvořenou z Caesarových vysloužilých vojáků, kteří si přáli zůstat v aktivní službě. Údajně si mezi sebe rozdělili 8000 Caesarových veteránů. Víme, že Antonius měl s sebou tři kohorty na své východní kampani v roce 36 př. n. l. a že Octavianus měl pět kohort prétoriánů u Actia.


Po svém vítězství sloučil Octavianus své a Antoniovy jednotky a vytvořil tak základ pro stálou prétoriánskou gardu. Roku 13 př. n. l., nyní již Augustus, stanovil délku služby prétoriánů na 12 let (oproti 16 v legiích), ale v roce 5 př. n. l. to již bylo 16 let u prétoriánů a 20 let u legií.


Není jisté, kolik kohort a s jakým počtem vojáků Augustus vytvořil. Nápisy naznačují, že původně jich bylo devět. Toto číslo nám pro rok 23 n. l. potvrzuje i Tacitus. Co se počtu týče, každá kohorta měla pravděpodobně kolem 1000 mužů (i když někteří historikové se přiklánějí k počtu 500 mužů, jako v legiích).


Do samotného města Říma umístil Augustus pouze tři kohorty, které byly ubytovány různě po městě (neměly svůj vlastní tábor). Ostatní kohorty byly roztroušeny v okolních italských městech. Je jisté, že Augustus se úzkostlivě snažil nevystavovat příliš na odiv jeden ze základů své moci.


Až do roku 2 př. n. l., každá prétoriánská kohorta byla nezávislá jednotka pod velením tribuna, který se vybíral ze stavu jezdců (equites). Ve zmíněném roce jmenoval Augustus dva prefekty prétoriánů (praefecti praetorio), kteří převzali velení nad celou prétoriánskou gardou (jednotlivé kohorty vedli stále tribuni, prefekti veleli gardě jako celku). Hodnost praefectus praetorio byla často brána spíše jako hodnost politická než vojenská. Prefekti prétoriánů získali v Římě velkou moc a často byli zapleteni do nejrůznějších politických intrik.


Hlavními povinnostmi prétoriánů bylo držet stráž v císařském paláci, doprovázet a chránit císaře a členy jeho rodiny, popřípadě i potlačovat nepokoje v Římě. Aby příliš neprovokovali obyvatelstvo, a také kvůli starým římským tradicím, prétoriáni ve službě přímo v Římě nenosili zbroj. Místo toho byli oblečeni do normální tógy.


Po Augustově smrti roku 14 n. l. musel jeho nástupce Tiberius (14-37) čelit vzpouře legií na Rýně a v Pannonii, které si ztěžovaly na podmínky služby (hlavně ve srovnání s prétoriány). Bylo to právě tehdy, kdy se prétoriáni poprvé zapojili do akce i mimo Řím. Tiberiův bratr Drusus, který se vypořádal se vzpourou pannonských legií byl mimo jiné doprovázen i dvěma kohortami prétoriánů a prétoriánským jezdectvem.


Za Tiberia však došlo i k mnohem důležitějším událostem. Byl to především růst moci Lucia Aelia Seiana. Seianus byl spolu se svým otcem prefektem prétoriánů za Augusta. V roce 15 n. l. se stal prefektem jediným. Seianus se snažil využít svého postavení pro vlastní politické cíle. Měl obrovský vliv na císaře Tiberia, který využíval k posílení svého postavení a ke svému obohacení. Během své kariéry přesvědčil Seianus Tiberia, aby dal na okraji Říma vystavět prétoriánský tábor (castra praetoria), kam pak koncentroval všechny kohorty prétoriánů. Tiberius se tak vlastně stal jakýmsi "druhým zakladatelem" prétoriánské gardy, což bylo také téměř určitě důvodem, proč prétoriáni přijali štíra (znamení, ve kterém se Tiberius narodil) za svůj znak. Brzy začal Seianus intrikovat i proti císařské rodině. Poté, co v roce 19 zemřel nástupce trůnu Germanicus, Seianus otrávil císařova syna Drusa a snažil se přemluvit Tiberia, aby ho učinil svým nástupcem. Mezitím systematicky likvidoval své odpůrce. Nebyl daleko od cíle, když bylo jeho spiknutí v roce 31 odhaleno a Seianus byl popraven. Aby si zajistil věrnost prétoriánů, vyplatil Tiberius po Seianově smrti každému z nich speciální bonus (donativum) 1000 denárů. Tento ve své podstatě úplatek nám jasně ukazuje, jak velkou moc si garda ve městě získala.


Tiberiův nástupce Gaius Caligula (37-41) se dostal k moci za pomoci dalšího prétoriánského prefekta - Quinta Sutoria Macrona. Caligula byl šílenec a maniak. Během velmi krátké doby si proti sobě dokázal popudit nejen obyvatele Říma, ale také důstojníky gardy v čele s Cassiem Chaereou, kteří ho roku 41 zavraždili.


Zatímco Caligulovi zuřiví germánští tělesní strážci hledali vrahy a senát plánoval obnovení republiky, prétoriáni, plenící zrovna císařský palác, objevili za jedním ze závěsů Caligulova strýce Claudia. Bez císaře by byla existence císařovy tělesné stráže neopodstatněná a tak vzali prétoriáni Claudia do svého tábora a provolali ho císařem. Senát byl donucen "volbu" přijmout a tak byl zdárně dokončen první pokus prétoriánů o dosazení císaře. Za svoji námahu byl každý prétorián odměněn bonusem o velikosti pětinásobku svého běžného platu. Nápisy ukazují, že roku 43 vzal Claudius prétoriánskou gardu s sebou do Británie, kde se zúčastnila závěru jeho úspěšné invaze. Někdy za vlády Caligulovy nebo Claudiovy navíc vzrostl počet prétoriánských kohort na dvanáct.


Claudius si sice mohl koupit bezpečí ze strany prétoriánské gardy, žádné peníze ho však nedokázaly ochránit před vlastní rodinou. Byl otráven svou ženou Agrippinou a nevlastním synem Neronem. No, a prétoriáni samozřejmě ani na chvilku nezaváhali při přísahání věrnosti novému císaři Neronovi. Nero byl podobně vyšinutý jako Caligula, jeho výstřelky však držely v určitých mezích jeho rádci, především praefectus praetorio Sextus Afranius Burrus, který získal na císařském dvoře velký vliv. Po Burrově smrti se Nero úplně vymkl kontrole a seznam jeho zločinů začal prudce narůstat (obsahoval mimo jiné i matkovraždu). Netrvalo dlouho a vynořilo se nebezpečné tzv. Pisonovo spiknutí (65 n. l.), ve kterém byli zapleteni i četní důstojníci prétoriánské gardy, včetně jednoho z jejich prefektů. Druhý z prefektů, Tigellinus, však zůstal císaři věrný a povstání nemilosrdně potlačil. Prétoriáni byli odměněni 500 denáry. Nicméně o tři roky později Tigellinův nový kolega Nymphidius Sabinus dohlédl na to, aby garda zradila svého císaře a přidala se na stranu Galby, který zrovna sbíral vojsko a chystal se vytáhnout na Řím. Tím byl Neronův osud zpečetěn.


Sabinus slíbil prétoriánům za jejich podporu 7500 denárů každému, ale Galba je odmítl vyplatit. To umožnilo jeho rivalovi Othonovi, aby podplatil 23 prétoriánských jezdců (speculatores) a posléze ovlivnil i zbytek gardy. 15. ledna roku 69 byl Galba zavražděn.


Za Julio-klaudijské dynastie se prétoriánská garda na bitevní pole příliš nedostala. To se mělo po smrti Nerona změnit. V tzv. "roce čtyř císařů" (69 n. l.) se prétoriáni poprvé zúčastnili větších tažení. Dokonce ještě před smrtí Galby byl místodržící Dolní Germánie, Aulus Vitellius, prohlášen svými legiemi za císaře a vydal se na pochod na Řím. Otho mu zastoupil cestu u Bedriaca (poblíž Cremony). Přestože měl na své straně prétoriánskou gardu a vynikající dunajské legie, byl přesvědčivě poražen, částečně i díky nedisciplinovanosti svých prétoriánů. 16. dubna spáchal Otho sebevraždu.


Vitellius dal popravit všechny centuriony gardy a existující prétoriánské kohorty rozpustil. Místo nich vytvořil 16 nových kohort, každou o síle 1000 mužů, které byly vybrány z jeho vlastních vojáků. Rozpuštění prétoriáni se stali páteří vojska dalšího uchazeče o trůn, Tita Flavia Vespasiana, který byl podporován i východními legiemi. Po další bitvě u Bedriaca oblehl Vespasianus Řím. Vitellius byl zajat a popraven 20. prosince 69. Občanská válka skončila. Vespasianus opět uvedl do bývalých funkcí své věrné prétoriány a srazil počet kohort na devět. Prefektem prétoriánů se stal Vespasiánův syn Titus.


Vespasiána vystřídal na trůně Titus a toho pak jeho bratr Domitianus. Domitianus opět zvýšil početní stav gardy na deset kohort. Za jeho vlády se prétoriáni účastnili těžkých bojů proti Germánům a Dákům. V roce 87 byl dokonce praefectus praetorio, Cornelius Fuscus, poražen a zabit. Domitianus byl u prétoriánů velmi oblíbený, což se výrazně projevilo roku 96, kdy byl císař zavražděn.


Rozezlení prétoriáni si vylívali vztek na novém, senátem vybraném, císaři, Marku Cocceiu Nervovi, kterého činili odpovědným za Domitianovu smrt. Vymohli si, aby dal Nerva popravit Petronia Secunda, jednoho z prétoriánských prefektů, který byl rovněž zapleten ve spiknutí proti Domitianovi. Nerva si velmi dobře uvědomoval moc prétoriánů i svou nebezpečnou pozici. Potřeboval získat silného spojence, který by byl schopen potrestat jakékoli případné pikle proti Nervovi. Proto se rozhodl učinit svým nástupcem Marka Ulpia Traiana, správce Horní Germanie, který mohl počítat s podporou osmi germánských legií.


Po smrti Nervy nechal Traianus popravit zbývajícího prefekta prétoriánů a jeho přívržence. Do města se nový císař vrátil pravděpodobně doprovázen nově vytvořenou speciální jízdní jednotkou nazývanou Equites Singulares Augusti.


Byla to skupina velice pečlivě vybraných jezdců pomocných sborů (auxilia) z různých provincií (především těch podél Rýna a Dunaje). Není zcela jisté, který z císařů tuto jednotku vytvořil, ale je velmi pravděpodobné, že to byl právě Traianus. Nástupcem Nervy byl totiž učiněn proto, aby zastrašil vzpurné prétoriány. Vrátit se do Říma plného nepřátelsky naladěných vojáků bez ochrany by bylo šílenství.


Jako císař se Traianus rozhodl dokončit, co Domitianus začal - dobýt Dakii. V následujících dvou Dáckých válkách (101-102, 105-106 n. l.) hráli prétoriáni velmi významnou a důležitou roli. Garda také doprovázela Traiana na jeho posledním tažení proti Parthům (113-117 n. l.).


Války konce prvního a začátku druhého století a také tendence císařů se jich osobně účastnit dostala prétoriánskou gardu do předních linií, kde se vypracovala na skutečnou ryzí bojovou elitu římské armády. Svou roli plnila i po zbytek druhého století. Prétoriáni doprovázeli Lucia Vera na jeho východní kampani v letech 162-166, stejně jako Marka Aurelia na severu v letech 169-175 a 178-180. V těchto bojích byli zabiti další dva prefekti prétoriánů. Nástupem Commoda (180 n. l.) a jeho upuštěním od aktivního válčení se garda zase dostala do víru politických intrik. Prefekt prétoriánů Perennis a propuštěnec Cleander získali velký vliv na slabého císaře. Perennis brzy vypadl ze hry, ovšem Cleander stále posiloval své pozice. Dosáhl dokonce toho, že ho v roce 188 Commodus jmenoval třetím prefektem prétoriánů. Byl to Cleander, který kvůli vlastním zájmům a bez vědomí císaře nařídil císařským jezdcům (Equites Singulares Augusti), masakr civilistů v Římě. Poté, co se na stranu civilistů přidaly městské kohorty (působily v Římě jako policejní složka), vyústil střet v menší krvavou bitvu. Commodus se o tom dozvěděl a nechal Cleandra popravit. O mnoho ho však nepřežil. Ještě tentýž rok se stal obětí spiknutí vedeného prétoriánským prefektem Laetem. To vše v roce 192. Nový císař Pertinax se pokusil koupit si věrnost prétoriánů bonusem ve výši 3000 denárů. Pokus se nezdařil. Vojáci ho byli ochotni tolerovat pouhé tři měsíce, než ho 28. března 193 zavraždili.


Následovala nechvalně známá epizoda římských dějin, kdy prétoriánská garda doslova vydražila císařský trůn. Nejvíce nabídl senátor Didius Julianus. Nebyl to ovšem jediný uchazeč o purpur. Svého císaře si totiž zvolily i legie ležící na Dunaji - byl jím správce Horní Pannonie Septimius Severus. Ten oblehl Řím a podařilo se mu lstí donutit prétoriány, aby vyšli ze svých opevnění neozbrojeni.


Julianus byl eliminován a garda rozpuštěna a nahrazena loajálními vojáky ze Severových legií. Zase jednou tu byly problémy s vlivným prefektem Plautianem (až do jeho pádu v roce 205). Severus zaměstnával prétoriány četnými válkami. Vyznamenali se v bitvě u Lyonu (197 n. l.), kde Severus bojoval se svým rivalem Clodiem Albinem, doprovázeli císaře v tažení na východ (197-202 n. l.) a do Británie (208-211 n. l.). Roku 211 Septimius Severus v Yorku umírá. Jak to tak často bývá, Caracalla a Geta, Severovi synové, nedosahovali kvalit svého otce. Krátce po nástupu na trůn zavraždil Caracalla svého bratra, čímž ztratil přízeň prétoriánů. Nakonec byl roku 217, při svém tažení na východ, zabit na rozkaz praefecta praetorio Macrina, který pak zaujal Caracallovo místo. Ovšem pouze na jeden rok. Pak podlehl vojsku Elagabala.


Elagabalus byl knězem jednoho z východních kultů, což se nesetkalo s pochopením v řadách prétoriánské gardy. Roku 222 ho proto nahradili jeho třináctiletým bratrancem Alexandrem Severem. Za jeho vlády se garda úplně vymkla z kontroly a dělala si v Římě, co se jí zlíbilo. Prefektem prétoriánů byl v té době známý římský právník Ulpian (než byl v přítomnosti císaře zavražděn vlastními podřízenými).


Po smrti Alexandra Severa (235 n. l.) vstoupila římská říše do fáze totální anarchie. Přestože tlak barbarů na severních hranicích vzrůstal, římští vojevůdci používali své jednotky raději k uchvácení trůnu než k boji s vnějším nepřítelem. V roce 238, když byla větší část gardy na vojenském tažení, oblehl rozzuřený, senátory vyprovokovaný, dav civilistů zbytek prétoriánů v jejich táboře, aby se pomstil za tyranii, kterou ve městě gardisté nastolili. Mezitím neuspěl císař Maximinus v pokusu ukončit občanskou válku proti Gordianovi a byl zabit svými vlastními jednotkami (mezi nimi i prétoriány). Kandidáti na trůn vybraní senátem, Pupienus a Balbinus, povolali gardu zpět do Říma, ale ke svému velkému překvapení byli prétoriány obleženi a následně zabiti.


Po roce 238 zmínky o prétoriánech v našich pramenech řídnou. Roku 249 zavraždili syna císaře Philippa. Za Aureliana (270-275 n. l.) se zúčastnili tažení proti Palmýře. V roce 297 doprovázeli Maximiána do Afriky.


V roce 305 dva vyšší císaři tetrarchie (tzv. augustové), Diocletianus a Maximianus, odstoupili ze svých funkcí, aby uvolnili místo dvěma nižším císařům (tzv. caesarům) Galeriovi a Constantiovi. Pozoruhodný a dosud to nevídaný počin. Následujícího roku zemřel Constantius v Yorku a římské legie v Británii provolaly císařem jeho syna Constantina. Nicméně prétoriánská garda si už v Římě dosadila vlastního císaře - Maximianova syna Maxentia. Constantinus sbíral vojsko a vyčkával, zda si s Maxentiem neporadí jeho rivalové v Itálii. Neporadili. Zřejmě v roce 309 Maxentiův praefectus praetorio Volusianus porazil v Africe vojska usurpátora Domitia Alexandra. Na to se Constantinus rozhodl, vpadl v roce 312 do Itálie a porazil vojsko zmíněného Pompeiana. Maxentius tedy začal připravovat obranu Říma. Rozhodl se, že se s Constantinem střetne severně od řeky Tiberu kousek od města. Aby usnadnil pohyb a zásobování svých jednotek, dal přes řeku vybudovat pontonový most, vedle již stojícího kamenného Milvijského mostu. 28. října byl Maxentius v bitvě poražen. Prétoriáni za stálého boje ustupovali se svým císařem přes výše uvedený pontonový most, ten však nevydržel váhu stovek ozbrojenců a zřítil se. Maxentius se i s mnoha svými prétoriány utopil.


Constantinus následně zrušil prétoriánskou gardu a dal zbourat západní zeď prétoriánského tábora. Povinnosti prétoriánů pak převzala Constantinem nově vytvořená jednotka tzv. Scholae Palatinae. Zajímavé je, že hodnost praefectus praetorio trvala i nadále, avšak nebyla již nijak spojena s vojenstvím, nýbrž se z ní stal nejvyšší civilní úřad v impériu.

Organizace:
Augustus stanovil počet prétoriánských kohort na devět. Tacitus nám dosvědčuje, že počet zůstal stejný i za Tiberia (konkrétně roku 23 př. n. l.), kdy došlo ke stažení prétoriánů z italských měst a jejich koncentraci v nově vybudovaném táboře (castra praetoria) v Římě. Někdy za vlády Caliguly nebo Claudia přibyly tři další kohorty. Vitellius na krátkou dobu zavedl 16 kohort prétoriánů poté, co rozpustil všech 12 starých kohort v roce 69. Nicméně již Vespasianus srazil počet zpátky na 9 kohort (nejpozději do roku 76). Ke konečnému navýšení došlo za vlády Vespasianova syna Domitiana, který stanovil počet kohort na deset. Tento stav pak vydržel až do konečného rozpuštění prétoriánské gardy za císaře Constantina.


Podobně složité je to i s velikostí jednotlivých kohort. Pro počáteční období existence prétoriánské gardy nemáme v tomto ohledu žádné jisté zprávy. Zdá se pravděpodobnější, že prétoriánské kohorty měly 1000 mužů organizovaných do 6 centurií. Někteří odborníci se ovšem domnívají, že za Augusta měla každá prétoriánská kohorta 500 vojáků. Záznamy máme pro období vlády císaře Vitellia. Tacitus uvádí, že Vitelliovy nové kohorty obsahovaly po 1000 prétoriánech každá. Výpočty provedené na základě propouštěcích seznamů naznačují další možné zvýšení někdy za Commoda nebo Septimia Severa - na 1500 vojáků.


Do roku 2 př. n. l. byla každá kohorta nezávislou jednotkou, pod velením tribuna (tribunus praetorio). Od roku 2 př. n. l. byla celá garda pod společným velením dvou nebo někdy jednoho prefekta (praefectus praetorio), ovšem v čele jednotlivých kohort zůstali tribuni. Přímými podřízenými tribuna byli starší centurion zvaný trecenarius a několik obyčejných centurionů, kteří veleli jednotlivým centuriím.


Valná většina prétoriánů sloužila jako pěchota, ale, stejně jako u legií, i garda měla svou jízdu. Nápisy naznačují, že voják se mohl dostat k jezdectvu teprve po pěti letech služby jako pěšák. Tito vojáci byli stále zapsáni v seznamech svých původních centurií, ale operovali společně v tzv. turmách (turmae). Každá turma měla 30 mužů a velel jí optio equitum. Jeden nápis naznačuje poměr 3 turm na každou kohortu prétoriánů za Augusta, 5 turm na kohortu v 1. a 2. století a 10 turm na kohortu ve 3. století.


Prétoriánská garda měla také elitní jednotku kavalerie, známou jako speculatores Augusti, která tvořila císařovu jezdeckou osobní stráž. Jednotce velel centurio speculatorum. Početní stav je (stejně jako u zbytku jízdy) značně nejistý.

Služba v prétoriánské gardě:
Služba v prétoriánské gardě byla v mnoha ohledech velice atraktivní záležitostí. Ve srovnání s legiemi nabízela kratší dobu služby, lepší plat a možnost kariérního postupu. Nesmíme zapomenout ani na nespornou výhodu života v Římě a mnohem méně časté vystavování nebezpečí a nepohodlí v poli.


Je známo z nápisů, že nováčci byli do prétoriánské gardy rekrutováni obvykle ve věku mezi 15 a 32 lety (do legií mezi 17 a 23). Za vlády císaře Vitellia a od Septimia Severa dále bývali také do gardy překládáni vojáci z vigilských kohort, městských kohort a z legií.


V 1. a 2. století našeho letopočtu se do prétoriánské gardy odvádělo většinou z Itálie, Španělska, Makedonie a Norika, tj. z prosperujících a nejvíce romanizovaných částí impéria, nicméně když se na trůn dostal Septimius Severus, byla stará prétoriánská garda rozpuštěna a nahrazena muži z jeho vlastních dunajských legií. Od té doby se z Itálie neodvádělo už vůbec a na rozdíl od předchozího období se vojáci do gardy odváděli hlavně z méně romanizovaného dunajského regionu.


Od roku 5 př. n. l. sloužili prétoriáni 16 let (pro srovnání - v legiích se vojáci upisovali až na 25 let). Roku 27 př. n. l. císař Augustus stanovil plat prétoriánů na dvojnásobek platu běžných legionářů. Ovšem již roku 14 n. l. brali prétoriáni 750 denárů ročně - tj. více než trojnásobek platu u legií (225 denárů). Tento poměr pak zřejmě vydržel až do zrušení gardy.


Také při odchodu z gardy (po ukončení 16 let služby) dostávali prétoriáni větší odstupné - 5000 denárů oproti 3000 denárů u legií. Navíc mohli vojáci prétoriánské gardy počítat s příležitostnými peněžními bonusy od císařů, kteří si tím v podstatě kupovali jejich loajalitu. Za všechny uvedu příklad císaře Claudia, který při svém nástupu na trůn věnoval každému prétoriánovi pětinásobek jeho běžného ročního platu. Jak napsal římský historik Suetonius: "tím si jakožto první z císařů zaručil věrnost vojska peněžitou odměnou."


Tento poslední příklad nám ostatně také názorně ukazuje příčinu obrovských rozdílů v zacházení s prétoriánskou gardou a obyčejnými legiemi. Je očividné, že výrazně lepší podmínky, které garda měla, byly zapříčiněny jejich stálou přítomností v Římě a jejich faktickou možností dosazovat a sesazovat císaře.

Výzbroj:
Na základě studia různých římských veřejných staveb a památníků se dlouho soudilo, že výzbroj prétoriánů, legionářů a vojáků pomocných sborů (auxilia) se od sebe lišila. Nicméně archeologické a epigrafické nálezy posledních desetiletí ukazují, že tyto závěry byly do jisté míry mylné. Ve skutečnosti nebyla předepsána žádná přesná pravidla pro výzbroj vojáků. Přísná uniformita, typická pro moderní armády, v římském vojsku neexistovala. Původně se například předpokládalo, že po zavedení segmentované zbroje (lorica segmentata) na ni všichni legionáři postupně přešli., zatímco kroužkovou zbroj (lorica hamata) nosili již jen pomocné sbory. Archeologické nálezy však ukazují, že jak legionáři, tak i vojáci auxilií mohli používat různé typy zbrojí. Záleželo na osobní preferenci, lokálních podmínkách nebo napojením určité jednotky na konkrétní zbrojířskou dílnu.


Některé části výzbroje byly vždy považovány za charakteristické pro prétoriánskou gardu. Je to především tzv. Attická přilba a oválný typ štítu.


Attická přilba se velmi často vyskytuje na veřejných památnících, což je ovšem v příkrém kontrastu s její téměř úplnou absencí v archeologických nálezech. Ve skutečnosti byly odkryty pouze dvě malé části náležející k Attické přilbě (vedle velkého množství nejrůznějších jiných druhů přileb). Zdá se, že používání Attické přilby na veřejných stavbách a památnících bylo spíše jakýmsi typickým způsobem zobrazování vojáků v římském výtvarném umění, než odraz skutečné situace v římské armádě. Prétoriáni tedy nejspíš nosili přilby podobné těm, které používali obyčejnými legionáři. Byla-li Attická přilba vůbec používána, pak pravděpodobně jen vyššími důstojníky jako například tribun nebo legát.


Podobné je to i se štíty. Na počátku měli jak legionáři, tak i prétoriáni oválný typ štítu. Během první poloviny 1. století n. l. přešla většina legií na pravoúhlý, obdélníkový typ štítu, zatímco prétoriáni zřejmě stále preferovali oválné štíty. Památky z konce 2. století nám pak naznačují návrat zpět k oválným štítům. Ani zde však není vše tak jasné, jak to na první pohled vypadá. Některá zobrazení vojáků prétoriánské gardy z 1. století nám totiž ukazují i prétoriány s pravoúhlými štíty.


Stejně jako legionáři i prétoriáni používali na začátku kroužkovou zbroj, pak postupně přešli na segmentovaný pancíř a později, na konci 2. a ve 3. století n. l., začali preferovat šupinovou zbroj. Ani ostatní výstroj se od té legionářské nelišila.


V poli tedy měli prétoriáni stejnou výzbroj jako obyčejní legionáři s tím rozdílem, že patrně používali o něco déle oválný typ štítu.


Jiná byla situace, konal-li prétorián službu v Římě v císařském paláci nebo při doprovázení císaře. V takovém případě byl voják oděn do normální římské tógy, v jejíchž záhybech ukrýval opasek se zbraněmi. Důvodem byla stará římská tradice, která zakazovala přítomnost ozbrojených vojenských jednotek uvnitř tzv. pomeria (pomerium - posvátná hranice města Říma). Dokonce i vojáci slavící triumf měli na sobě pouze tuniku s vojenským páskem (cingulum). Navíc, ani římští císaři nechtěli dráždit lid veřejným vystavováním ozbrojenců v Římě.


Přesto existovaly určité znaky, které byly typické pro prétoriánskou gardu a odlišovaly ji od legií. Kromě již zmíněného nošení civilní tógy při službě v Římě to byly především symboly měsíců a hvězd a štírů, které se vyskytovaly na štítech a vojenských odznacích prétoriánů.


Nejcharakterističtějším symbolem prétoriánské gardy byl právě štír, kterého prétoriáni přijali na počest svého "druhého zakladatele", císaře Tiberia (štír je znamení, ve kterém se Tiberius narodil).


Další odlišností byly vojenské odznaky (signa). Na prétoriánské odznaky byly, na rozdíl od legií, připevněny i obrazy císaře (imagines) a nejrůznější druhy korun, věnců a jiných dekorací, které získala jednotka za statečnost v boji. Nosiči vojenských odznaků (signiferi) prétoriánské gardy měli k přilbě připevněnu lví hlavu a kůži - u legií to byla kůže medvědí.

Čtenost článku: 20030

<<zpět