Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> Římská republika

Spartakovo povstání a gladiátoři

06.11.2004 - Pavel Kadeřávek, Jiří Chlubný

Původně bylo gladiátorství vážné počínání, říkalo se mu boj u már, neboť se skutečně odehrávalo před ověnčeným úmrtním ložem. Bojovali vždy váleční zajatci. Účelem zápasu bylo usmířit krví zajatců ducha zemřelého a získat tak přízeň boha smrti. Takto, kdy bojovalo jen velmi málo dvojic, a boj se odehrával sice na veřejných prostranstvích, ale v kruhu několika příbuzných zemřelého, známe zápasy od Etrusků. Gladiátoři bojovali meči (gladius), podle kterých také dostali svůj název - gladiátoři.

Římané tuto tradici převzali - zpočátku ji dokonce téměř okopírovali. Nejstarší historicky doložený souboj se odehrával na dobytčím trhu roku 264 před n.l. Důvodem "oslavy" byla smrt předního senátora Decima Jubia Bruta Pery a utkalo se jen šest gladiátorů. Ve 3.a 2.stol. před n.l. se gladiátorské hry postupně měnily spíše v demonstrace moci rodové i finanční šlechty, ačkoli se stále odehrávaly jen v době smrti významné osoby. V roce 216 před n.l. - mimochodem v době nejhoršího ohrožení říše za druhé punské války - nastoupilo po smrti konzula Aemilia Lepida proti sobě 44 gladiátorů, o šestnáct let později se po smrti Marca Valeria Laevina setkalo se zbraní v ruce 50 gladiátorů a roku 183 před n.l. po smrti kněze Publia Crassa stanulo na bojišti ne méně než 200 gladiátorů. Hry se pochopitelně protahovaly pro velké množství bojujících na několik dní a účastnilo se jich stále více diváků.

Dalším pokračováním vývoje gladiátorských her se stalo jejich přímé politické zneužívání. To počalo rokem 105 před n.l., kdy se jejich pomocí konsulové Gaius Marius a Publius Rufus snažili utišit paniku po porážce dvou početných římských armád na severních hranicích. K tomu došlo v bojích proti germánským Teutonům a zvláště pak Kimbrům, kteří Římany drtivě porazili u dnešního Orange ve Francii a v bitvě ztratili Římané údajně na 80 000 mužů. V Římě se poté rozšířila fáma, že barbaři překročili Alpy a táhnou na město, což vyvolalo velikou paniku. Aby ji utěšili, uspořádali veliké gladiátorské hry. Jak se ukázalo tak zbytečně, neboť barbaři do Itálie nevtrhli. Ráz her však byl pozměněn a to navždy. Politici nyní získávali podporu mimo jiné pořádáním her.

Stejný trend se udržel po celou dobu pádu republiky a po většinu doby trvání císařství. Hry si totiž získali takovou oblibu, že další rozšiřování her bylo logické. Snad jen císaři Tiberius a Marcus Aurelius se postavili proti hrám, první z nich dokonce zakázal soukromým osobám konat gladiátorské hry s více než 60 dvojicemi. Jinak ovšem císaři hry podporovali a rostl počet dní, ve kterých se souboje konaly. Za Augusta to bylo 66 dní za rok, za Marca Aurelia (trochu paradoxně) už tento počet činil 135 dní a ve 4.století se bojovalo přes 175 dní v roce - tedy vlastně každý druhý den. Máme i zprávy o zvláště velikých oslavách - za císaře Vitellia se jeho narozeniny slavily ve všech 265 obvodech Říma, za Tita zabraly oslavy otevření Kolosea 100 dní a oslava Traianova vítězství nad Dáky trvalo 123 dní a utkalo se zde na 10 000 gladiátorů.

Konec gladiátorství s sebou přinesl až rozmach křesťanství. Záminkou ke zrušení her byl incident, kdy řecký mnich Telemachos roku 404 vnikl do arény ve snaze zabránit boji a byl davem zabit. Císař Honorius, kterého čin velmi pobouřil, pak nařídil zastavit gladiátorské hry na věčné časy.

Zvláštním druhem soubojů zavedeným za prvních císařů byly naumachie, kde se gladiátoři utkávali na válečných lodích. Příkladem takových her může být Tiberiova oslava Gaia Julia Caesara, kdy se utkalo na 6000 mužů nebo Claudiovy hry s 19 000 bojujícími.

Kdo to však byli gladiátoři? Původně váleční zajatci, otroci nebo těžcí zločinci jako žháři, vrazi, svatokrádežníci, dezertéři nebo velezrádci. V pozdějších dobách, kdy bylo zapotřebí více gladiátorů se posílali do arén i lehčí zločinci. Zvláštní skupinou gladiátorů byli auctorati - státní občané, kteří se dobrovolně zavázali k boji v aréně. Lákalo je k tomu státní odbytné, které dostávali poté, co přestáli výcvik v gladiátorské škole. Tito lidé sice mohli bydlet mimo školu, ale byli nuceni pravidelně docházet na cvičení, mohli být mučeni i zabiti mečem. Smlouva se sice dala kdykoli zrušit, ale občan pak musel vyplatit zpět dojednanou výkupní částku. Gladiátory nebyli jen muži, ale i ženy, nazývané amazonky. Jejich vystoupení fungovalo jako zvláštní atrakce, kterou však zrušil již Septimius Severus v roce 200 n.l., neboť se tento jev velmi rozšířil. Dalšími typy gladiátorů byli ti, kteří bojovali se zvířaty (bestiarii) a gladiátoři, kteří hry zahajovali - o nich později.

Mezi klasické gladiátory patřili:
Samnita - nosil bohatě zdobené brnění skládající se z otevřené helmy s klapkami na tvářích, chocholem a peřím; trup chránily náprsní destičky; dalšími součástmi zbroje byly kovové rukavice, jedna nebo dvě holenice a velký oválný nebo čtvercový štít. Zbraní byl samnitovi meč, zřídka pak kopí. Tento typ gladiátora byl za císařství zrušen a nahrazen hoplomachem.
Thrák - nosil jednoduchou otevřenou helmu s lícními klapkami, malý kulatý štít, dvě holenice, krátký zahnutý meč nebo méně často oštěp
Hoplomachos - měl skvělou helmu s hledím, holenice, velký čtyřhranný štít a meč
Murmillus - pravděpodobně byl vyzbrojen přilbou zdobenou rybou, velkým oválným štítem a dlouhým mečem. Je ve velké míře shodný s gladiátorem, zvaným Gal
Retiarius - nosil jen pancíř na paži s pevným štítem na rameni. Bojoval vrhací sítí, trojzubcem a dýkou
Secutor - Hoplomachos specializovaný na boj s Retiariem - disponoval hladkou helmou, aby neposkytoval snadný terč na zachycení sítě
Andabates - bojoval s helmou bez otvoru pro oči
Dimachaerus - vyzbrojený dvěma dýkami, měl holenice a vypolštářovanou kazajku; nenosil helmu
Eques - jezdec; bojoval kopím nebo mečem; chránil ho malý kulatý štít, náprsní pancíř a bandáže na ruce se zbraní
Essedarius - gladiátor bojující na voze, který řídil vozataj; míval zbraně na dálku - luk a vrhací kopí, zblízka používal meč
Laquerius - gladiátor podobný Retiariovi, strhával však nepřítele lasem a zbraní mu bylo kopí a dýka
Sagittarius - lučištník
Veles -gladiátor, jehož hlavní zbraní byl oštěp

Soukromým provozovatelem gladiátorské školy byl lanista. Obchod s gladiátory patřil mezi výnosnější zaměstnání, ale neměl žádnou společenskou prestiž - nemohl třeba vykonávat veřejný úřad.

Přestože se o gladiátory dobře pečovalo a měli dostatek jídla (především ječmenných jídel, která měla mít vliv na růst svalů - proto se gladiátorům říkalo posměšně žrouti ječmene), docházelo kvůli tvrdému režimu i trestům k zoufalým činům, kdy se gladiátoři nechávali probodnout nebo se sami zabíjeli. Výcvik začínal útočením proti kůlu nebo slaměné panně, pokračovalo se s dřevěným mečem a končilo se na pravých nebo dokonce přetížených zbraních.

Byli-li gladiátoři dobře vycvičeni, mohli se podrobit boji v aréně. Tyto boje byly zahajovány pompou - slavnostním vstupem gladiátorů do arény. Doprovod bojovníkům tvořili pozounéři, otroci nesoucí zbraně, jezdci a kapela. V úvodu her docházelo k nekrvavým (a neoblíbeným) soubojům takzvaných paegnariů (s biči a háky) a luzoriů (s dřevěnými nebo tupými zbraněmi). Poté nastoupili samotní gladiátoři. Jejich souboj mohl (nepočítáme - li smrt v boji) končit buď tím, že poražený gladiátor zvedl prst na znamení kapitulace, nebo tím, že soudce zadržoval ruku vítěze tak dlouho, než dal dav najevo své mínění. Přežil -li toto rozhodování, byl odveden zvláštní bránou, měl - li zemřít, poklekl před vítězem, sklonil hlavu a ten ho poté zabil jedinou ranou. Poté k poraženému přistoupil sluha převlečený za Charona, aby zasadil případnou poslední ránu z milosti a tělo pak bylo odneseno zvláštní branou. Vítěz byl odměněn palmovou větví nebo (ve východních provinciích) věncem z dubového listí. Po určitém počtu vyhraných soubojů dostal gladiátor dřevěný meč, což znamenalo propuštění na svobodu. Propuštěnci tohoto druhu se nazývali rudiariové. Někteří však odmítli odejít z řad gladiátorů a bojovali dál. Známe příklad jistého syrského gladiátora Flamma, který získal čtyři dřevěné meče a padl ve třiceti letech po osmatřiceti zápasech.

Je nutno samozřejmě zmínit i útěky otroků. Většinou nebyly vůbec úspěšné a vojenské jednotky si s nimi lehce poradily, ale jeden takový útěk se dostal do dějin - jde samozřejmě o Spartakovo povstání, které datujeme lety 73 - 71 před n.l. Spartakus byl původem Thrák z jihu dnešního Rumunska. Sloužil v pomocných jednotkách římské armády (auxilia), kde se neúspěšně pokusil o útěk. Jakožto dezertér a vzbouřenec se dostal do otroctví a prodali ho do gladiátorské školy ve městě Capua. Zorganizoval zde všeobecné povstání, ale jeho úmysl byl prozrazen, takže utekl jen se 70 muži. Ti se uchýlili k blízkému Vesuvu. Římané proti nim vyslali vojenskou jednotku, která zatarasila jedinou cestu na horu. Gladiátoři se však lstí dostali z obklíčení a oddíl vojska porazili. Na původních 70 mužů se pak začalo nabalovat množství otroků i svobodných bezzemků. Vzbouřenci ovládli brzy celou Campanii, část Lucanie a Bruttia a jejich počet stoupl na 70 000. Gladiátoři porazili vojsko znovu nedaleko Vesuvu a Spartakus se poté rozhodl odvést otroky z Itálie domů, ale kvůli nesouhlasu části z nich se dosud jednotné vojsko rozpadlo. Od Spartaka se oddělil podvelitel Crixus, kterého pak Římané porazili v Apulii. Spartakus mezitím překročil Apeniny a porazil další vojsko pod vedením obou konsulů. Tím si otevřel cestu přes Alpy, ale jeho muži cestu kvůli vidině drancování ve střední Itálii vzdali a Spartakus se musel v dnešní Modeně otočit nazpět.

Spartakus došel nečekaně a nerušen na jih Itálie. Proti němu vyslali Římané armádu osmi legií pod velením Marca Licinia Crassa, který později ještě významně vstoupil do dějin. V prvních bitkách Crassus zvítězil a doslova Spartaka s jeho muži uzavřel v Bruttiu na jihu Itálie. Spartakus plánoval přemístění na Sicílii, kde chtěl ve spolupráci s piráty vyvolat vzpouru, ale ti jej opustili. Vzbouřenci bojovali dál, Spartakus našel způsob, jak odejít z Crassova obklíčení do Apulie - stalo se tak na přelomu let 72 a 71 před n.l. Část vzbouřenců germánského a keltského původu se opět oddělila a znovu byla poražena. To oslabilo síly Spartaka natolik, že v následné bitvě na řece Silaru s legiemi prohrál. Na jejím konci, kdy Římané lámali řady Spartaka, se rozhodl velitel gladiátorů zabít výpadem s několika věrnými Crassa, ale byl raněn do nohy a výpad se nepodařil. Konec povstání byl neodvratný, Spartaka Římané nakonec také zabili v boji a s ním asi 60 000 povstalců. Stalo se tomu roku 71 před n.l. po devíti vítězstvích uprchlíků. Šest tisícovek zajatých otroků nechal Crassus ukřižovat na Via Appia.

Tak skončilo největší povstání otroků v dějinách. Přestože římské impérium přežilo tento revoluční plamen, stále jasněji se ukazovala nutnost změny společenského systému. Ten přišel v podobě triumvirátu.

Čtenost článku: 67712

<<zpět