Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> Římská republika

Občanská válka

06.11.2004 - Jiří Chlubný

V Římě se v průběhu posledních čtyřech let galských válek změnilo mnohé. Triumvirát, hlavní politická síla minulého desetiletí se rozkládal. Roku 54 před n.l. zemřela Caesarova dcera Julia, kterou měl Pompeius za manželku. Takto se zpřetrhaly rodinné vazby mezi oběma rodinami. Krátce poté přestal triumvirát existovat docela. Třetí triumvir, Crassus, vedl vojsko proti Parthům, aby si získal také nějakou válečnou slávu. V bitvě u Karrh (Carrhae, dnešní Haran v jihozápadním Turecku) však byla jeho armáda naprosto rozdrcena deseti tisíci dokonale vycvičených parthských jízdních lučištníků. Když šel Crassus vyjednávat, byl zabit. Tak se stalo, že od roku 53 před n.l. stáli Caesar a Pompeius, sokové co se týče ambicí, proti sobě.


Začátkem příštího roku nastoupil Pompeius svůj třetí konsulát, který vykonával několik měsíců sám (pak se druhým konsulem stal Metellus Scipio). Scipionovu dceru Cornelii si také Pompeius vzal za ženu, když předtím odmítl Caesarovu nabídku na sňatek mezi oběma rodinami. Roztržka byla dokonána.


Pro Caesara byla životně důležité, aby zastával nějaký úřad - pokud by žádný neměl, mohl by být trestně stíhán. Pompeius ze začátku Caesarovi ustoupil, ale poté ho přátelé přemluvili, aby mu tuto službu odmítl a dokonce se v senátě hlasovalo o novém veliteli, který měl nastoupit po Caesarovi. Rozhodnutí senátu však vetoval Caesarův stoupenec tribun lidu Curio a sám navrhl jiné řešení - Caesar odstoupí, jestliže se svých úřadů vzdá také Pompeius. To senát sice většinově přijal, ale jistá skupina konzervativních senátorů to odmítla a situace se ocitla na mrtvém bodě. Nezměnil ji ani Curionův nástupce ve funkci tribuna Marcus Antonius. Caesar se rozhodl přerušit vyjednávání a přejít k akci.


V noci 10.ledna 49 před n.l. Caesar s jedinou legií překročil jak hraniční říčku Rubikon tak i zákon o velezradě. Ten zakazoval místodržitelům provincií opustit s vojskem svěřené území. Překročením Rubikonu vstoupil Caesar do občanské války a v podstatě definitivně pohřbil republiku. Tehdy také Caesar prohlásil ono slavné "Alea iacta est" - Kostky jsou vrženy. Je zajímavé, že tato věta nemělo tradovaný význam povzdechu, ale byla to replika z divadelní hry, která znamenala něco ve smyslu "ať se stane, co se stane, vítězem budu já."


Caesar postupoval rychlým tempem do středu Itálie. Své nepočetné vojsko rozdělil na dva proudy - jeden z nich vedl sám do Rimini (tehdy Ariminia), druhý vedený Curionem a Antoniem táhly jinudy. Vojsko vesměs nenaráželo na vůbec žádný odpor. Jen v Corfiniu se Caesarovi postavil na odpor patricij Ahenobarbus, ale záhy kapituloval spolu s 50 jinými senátory a jezdci. Pompeius mezitím ustupoval a brzy se rozhodl vyklidit celou Itálii. Učinil to s takovým spěchem, že si nevzal ani peníze z římské pokladny, za což mohl Caesar jedině poděkovat. Italské tažení Caesara trvalo jen 65 dní a bylo naprosto úspěšné. Pompeius své pozice vyklidil dobrovolně a asi udělal správně, protože východní provincie, od kterých měl podporu byly velmi bohaté a dalo se čekat, že Pompeius Caesara po sebrání sil porazí.


Pompeius se rozhodl sebrat své síly v dnešní Soluni (Thessaloniki). Tam jej následoval mimo jiných i Cicero, který se sice rozhodoval dlouho, ale nakonec zvolil pro něj menší zlo. Caesar připravil svoje legie pro boj s Pompeiem a jako správný vojevůdce si zajistil týl. Curio obsadil Sicílii (obilnice), ale poté prohrál bitvu v Africe a byl zabit. Sám Caesar se vypravil porazit nepřátele v západní Evropě. Vytáhl do Hispánie a po delším manévrování překvapil své nepřátele (ti disponovali nejkvalitnějšími legiemi, které Pompeius vlastnil) a na hlavu je u Ilerdy (sever Hispánie) porazil. Poté se vypořádal s hrozící vzpourou čtyř svých legií v Předalpské Galii, které si stěžovaly na jeho mírnou politiku. Promluvil vojákům do duše a vzpoura byla zažehnána. Boj, na který se vojáci těšili, mohl začít.


Caesar se tedy vydal na Balkán. Jelikož měl poměrně slabé loďstvo, musel opatrně proplout přes Jadran, což se mu s jistou částí vojska podařila. Zbytek vojáků pod Antoniem se k Caesarovi připojil až po třech měsících napjatého čekání. Caesar se pokusil převzít iniciativu, ale jeho pokus o blokádu přístavu Dyrrhacium (albánská Drač) dopadl velmi špatně a málem katastroficky. Caesar se tedy přesunul do vnitrozemí na thesalskou pláň. Zde pak v roce 48 před n.l. Pompeia porazil v největší bitvě, která kdy proběhla mezi Římany, u Pharsalu, díky kvalitám sebe jako vojevůdce a svých veteránů Ti převyšovali Pompeiovy vojáky, kteří již dvanáct let nebojovali.


Pompeius z bitvy unikl a klikatými cestami se dostal do Egypta. Kdyby mu místní panovník Ptolemaios XIII. poskytl pomoc, mohl snad ještě Pompeius i vyhrát celou válku (byť je to dost nepravděpodobné), ale faraón nechal Římana zabít a jeho hlavu poručil donést Caesarovi. Jednoduše chtěl být na vítězné straně, neboť dříve Pompeia podporoval. Rovněž také chtěl pro sebe rozhodnout spor mezi ním a nevlastní sestrou Kleopatrou VII. o nástupnictví. Caesar se milostivě dostavil, aby tento spor rozhodl. Do Kleopatry, tehdy jednadvacetileté, se zamiloval a odvedl ji do paláce v Alexandrii. To vyvolalo problém většího kalibru, neboť faraónovo věrné vojsko oblehlo Římany v Alexandrii a Caesar měl s sebou jen malou část vojska. Ukázal se však být i dobrým obráncem a město uhájil až do příchodu posil v březnu příštího roku. Poté spojil své síly a svedl s Ptolemaiem bitvu, která skončila smrtí mladého faraóna a zkázou jeho vojska.


Po tomto pracném vítězství Caesar vytáhl se svými muži proti synovi Mithridata VI.Farnakovi II.a po pětidenním bleskovém tažení jej v bitvě u Zely porazil (roku 47 před n.l.). Tehdy své vítězství oznámil senátu lakonickým "Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem" (Veni, vidi, vici), což je snad nejznámější výrok všech dob. Poté se vrátil konečně do Říma, kde hrozila opět vzpoura vojáků, kterou Caesar briskně uklidnil, ale také politické třenice, se kterými to tak jednoduché nebylo a vzpoura vedená jistým kruhem patriciátu byla nějakou dobu velmi akutní. Avšak neuskutečnila.


V rukou Pompeiových nástupců nyní zůstávala Afrika a Hispánie, kterou Caesar minule nedobyl. V půli zimy tedy vytáhl do Afriky, kde po obrovských problémech vybojoval vítěznou bitvu proti koalici pompeiovců a numidského krále Iuby u Thaspu (roku 46 před n.l.). Padl zde mimo stovek a tisíců jiných také král Iuba a velitel celého vojska, Pompeiův tchán Metellus Scipio (oba spáchali sebevraždu v průběhu bitvy). Krátce poté skončil úplně stejně i další významný republikán a Caesarův odpůrce Cato mladší.


Po slavném triumfu v Římě Caesar město opustil a se začátkem roku 45 před n.l. vtrhl do jižní Hispánie, kde bojovali Pompeiovi synové Gnaeus a Sextus. Caesar se oběma syny slavného vojevůdce střetl na jaře u města Munda (jeho polohu neznáme). Průběh bitvy byl pro Caesara hrozivý, prý dokonce pomýšlel na sebevraždu, ale jeho vítězství na jednom křídle způsobilo kolaps celého vojska pompeiovců. V krvavé a kruté bitvě padl mezi jinými i bývalý Caesarův zástupce v Galii Labienus. Brzy byl dopaden a zabit také Gnaeus Pompeius mladší, zatímco Sextus unikl a působil mnoho škody ještě o deset let později. Takto skončila občanská válka, která zpustošila celou říši a trvala čtyři roky. Caesar po dalším triumfu přijal ke svému jménu přídomek Imperator, který tehdy znamenal nejlepší vojevůdce, za císařství se stal součástí císařského jména. Zbýval mu však už jediný rok života...


Jako první úkol musel Caesar po vítězství odměnit své vojáky. Učinil to s nebývalou velkorysostí a založil mnoho kolonií, především v Itálii. Do těchto měst se kromě vysloužilců stěhovala také městská chudina, čímž se Caesar částečně zbavil problému celých generací vůdců republiky. Mimo Itálii vznikla také celá řada kolonií, z nichž nejvýznamnější jsou vzkříšená města Korint a Kartágo (obě zničená do základů roku 146 před n.l.) - z Korintu se stalo hlavní město římského Řecka, z Kartága druhé největší město v západních provinciích.


Caesar se rozhodl řešit další ožehavý problém - otázku dluhů. Mnozí Římané se za posledních let děsivě zadlužili a nebyla pro ně cesta zpět. Navíc se kvůli nízké návratnosti peněz rozhodli mnozí, že peníze nebudou půjčovat, čímž vznikl problém nedostatku peněz v normálním oběhu. Caesar tedy od roku 49 před n.l. trpělivě činil reformy na zmírnění stávajícího stavu. Zakázal hromadění majetku, což se sice dalo špatně vymáhat, ale dostalo se tak do oběhu alespoň trochu více peněz. Dále byli věřitelé donuceni přijímat náhradou za peníze půdu nebo jiný majetek, který se hodnotil podle předválečných cen komisí odhadců. Tato nařízení z let války byla nedostatečná. Caesar tedy rozhodl, že všechny půjčky splatné od začátku války mají být zrušeny, čímž se prý vymazala polovina dluhů. Toto spolu s dalšími opatřeními a uklidněním politické situace obnovilo finanční důvěru a peníze se opět začaly půjčovat. Nejzapeklitější problém republiky se zdál být vyřešen.


Mnoho peněz dal Caesar na stavby - na Foru Romanu postavil velkou halu pro veřejné účely, brzy se začalo rýsovat nové forum pojmenované po vítězi občanské války, vznikla svatyně Venuše Matky, od níž odvozoval Caesar svůj původ, měla vzniknout nová obrovská knihovna stejně jako se měla prokopat Korintská šíje.


V roce 46 před n.l. přijela do Říma Kleopatra i se svým a snad Caesarovým synem Caesarionem a nevlastním bratrem, s kterým se oficiálně dělila o vládu nad Egyptem. Kleopatra pak zůstala ve městě až do Caesarovy smrti. Její vliv byl značný, právě kvůli ní třeba vznikl juliánský kalendář, který například v Rusku platí dodnes. Kleopatra Caesara také ovlivnila v tom, že podporovala jeho tendence k autokratickému chování. Samozřejmě nad říší nevládl sám, ale senát, který byl druhou nejvyšší instancí, byl složen čistě z Caesarových příznivců (počet senátorů se zvýšil ze 600 na 900).


Caesar měl královské rysy, ale po královském titulu asi netoužil. Místo něj měl titul diktátora, kterým se stal od roku 49 před n.l. několikrát. Roku 46 před n.l. se dal po jisté změně zákona jmenovat diktátorem na deset let. V únoru 44 před n.l. ho senát jmenoval doživotním diktátorem. Byl to vrchol Caesarovy kariéry. Caesar chystal již delší dobu návrat k vojsku a připravoval tažení na východ, kterým se chtěl vyrovnat Alexandru Velikému a dobýt Parthii. Do boje se mělo vydat 16 legií a 10 000 lučištníků a jezdců. Vojsko mělo vyrazit 19.března 44 před n.l. a Caesarovi byla tehdy 56 let.


Tehdy však promluvila nenávist některých patricijů vůči Caesarovi. Ten totiž jmenoval úředníky na dva roky dopředu, takže bylo jasné, že nejméně po tuto dobu bude pryč. Spiklenci se připravili k vraždě "vraha republiky." Jejich hlavou byl Cassius, muž, který se domníval, že za své služby za občanské války nedostal náležité odměny. Dalším důležitým spiklencem se stal filosoficky zaměřený Marcus Brutus, Caesarův adoptovaný syn. Jeho předkové byli považováni za osvoboditele republiky, neboť vyhnali posledního krále Tarquinia Superba. Posledním důležitým spiklencem byl Decimus Brutus Albinus, který měl být brzy konzulem. Kromě těchto tří se spiknutí účastnila asi šedesátka lidí.


Ti se rozhodli Caesara zabít na zasedání senátu dne 15.března 44 před n.l. Caesar , přestože věděl, že ho někteří patricijové nenávidí a dostal dokonce varování, zrušil svoji tělesnou stráž a chodil sám. Spiklenci se tedy na Caesara vrhli a ubodali ho pod sochou Pompeia v senátu. Ještě nedávno mu přísahali věrnost, nyní mu nikdo nepomohl.


Gaius Iulius Caesar se stal živoucí legendou a nesporně nejznámější osobností římských dějin. Přes své nesporné vojevůdcovské, řečnické a státnické schopnosti však nedokázal Caesar vyřešit problém, který spočíval v tom, že se republika přežila. Vláda silné ruky se stávala nutností, ale Caesar nepřežil přechod mezi vládou se senátem a autokracií. Přesto však v tomto směru připravil cestu svým nástupcům Marcu Antoniovi a tehdy teprve devatenáctiletému Octavianovi , který zdědil většinu Caesarova bohatství.

Čtenost článku: 16658

<<zpět