Přesun stránek

Stránky byly přesunuty na adresu s zde jsou také publikovány nové články: http://www.antickysvet.cz

 

 

> Římská republika

Druhý triumvirát a jeho rozpad

06.11.2004 - Jiří Chlubný

Když 15.března roku 44 před n.l. spiklenci zavraždili Caesara, zdálo se, že by Řím měl zůstat navždy republikou. To však je jen velmi povrchní zhodnocení situace - pádu republiky jedna politická vražda zabránit nemohla. Vláda jedné pevné ruky již byla pro Řím naprostou nutností.


Ihned po Caesarově zavraždění podporoval prostý lid především vrahy. Caesarův nejbližší spolupracovník a tehdejší konzul Marcus Antonius však situaci - za pomocí všelijakých prostředků včetně hraní na city a falšování písemností - zvládl a záhy mohl počítat s podporou obyvatel na své straně. Caesarovi vrahové zatím uprchli na východ, kam zatím Antonius nedosáhl, a tam verbovali vojsko. Antonius však nebyl zcela bez nepřátel - například Cicero jej napadal ve skvělých vášnivých řečech, které sám nazýval filipiky - a s podporou právě mistra římské rétoriky a senátu se jako sok pro konzula vynořil devatenáctiletý adoptovaný syn Caesara - Octavianus, který byl ve skutečnosti Caesarovým prasynovcem.


Senát i s Octavianem nakonec proti Antoniovi vytáhl ve zbrani a u Mutiny (Modena) jej v dubnu 43 před n.l. i porazil. Antonius ustoupil z Itálie do Narbonské provincie. Zde se k němu však přidali četní vojevůdci včetně Lepida, který byl pravou rukou Caesara a převzal po něm titul nejvyššího kněze. Tito dva muži spolu utvořili silnou koalici. K ní se v listopadu přidal i Octavianus, uražený senátem. S Antoniem i Lepidem se v Bononii (Bologni) smířil a všichni tři si na pět let zajistili (v podstatě vynutili) svrchovanou moc nad státem. Tak vznikl druhý triumvirát, utvořený na rozdíl od prvního s formálním souhlasem státu. Nadále existovaly všechny instituce republiky, ale skutečná moc spočívala v rukou triumvirů, což schválil i zvláštní zákon.


Triumvirové si zajistili domácí politickou scénu drastickou, ale účinnou metodou - proskribováno a dohnáno k smrti bylo 300 senátorů a 2000 jezdců. Poté vytáhli proti Cassiovi a Brutovi a ve dvou bitvách u Filipp v Makedonii je porazili. Oba dva Caesarovi vrahové pak roku 42 před n.l. spáchali sebevraždu. Největší vojenskou slávu shrábl Antonius, ale Octavianus zase profitoval z toho, že Caesara prohlásili bohem a on se tedy stal oficiálně synem boha. Lepidus byl odsunut na vedlejší kolej, zatímco Octavianus dostal do správy západ říše a Antonius východ. Na západě Octavianus narazil na silnou opozici v podobě Pompeiova syna Sexta, který pirátsky napadal Itálii ze Sicílie, a Antoniova bratra přímo v Itálii. Spory však prozatím byly zažehnány a nový stav si Antonius s Octavianem potvrdili roku 40 před n.l.


Vzájemné vztahy těchto dvou se však začaly horšit. V roce 40 před n.l. si sice Antonius vzal Octavianovu sestru Octavii, ale jeho zálet s egyptskou vládkyní Kleopatrou VII. dal svatbě poněkud hořký nádech. Antonius se nedovedl vzdát záletů s Kleopatrou ani po svatbě a Octavianova rodina se mohla cítit oprávněně uražena. Na vztah navíc koukali s opovržením i prostí obyvatelé říše, neboť existovaly znaky (které Octavianus hbitě rozšiřoval), že je pod pantoflem. Roku 37 před n.l. se sice oba muži částečně smířili a triumvirát byl prodloužen o dalších pět let - je zajímavé, že se na Lepida stále ještě myslelo. Jejich porozumění však netrvalo dlouho, neboť Antonius Octavii úplně opustil a otevřeně žil s Kleopatrou. Navíc jeho výprava do Arménie nedopadla úplně nejlépe. Naopak Octavianovo loďstvo pod velením Agrippy porazilo u Naulochu u Messany (Messina) loďstvo Sexta Pompeia (roku 36 před n.l.). Tak byla konečně po více než deseti letech zlomena námořní moc vynikajícího velitele Sexta Pompeia a hrozba italskému pobřeží zmizela. Tehdy skončila také aktivní politická kariéra Lepida, který se pokusil vojensky zlomit moc Octaviana, ale nenašel podporu ani u svých vlastních legií, byl odzbrojen a musel odejít do ústraní. Jistou útěchou mu snad mohlo být to, že si mohl nechat funkci nejvyššího kněze až do své smrti roku 12 před n.l.


Bylo stále zřejmější, že Octavianus a Antonius spolu záměrně soutěží o konečné ovládnutí římského světa a v roce 33 před n.l. na sebe oba protivníci začali tvrdě útočit propagandou. Tato palba vydržela s nevídanou prudkostí až do dalšího jara, kdy se Antonius rozvedl s Octavií, čímž dal jejímu bratrovi záminku k otevřenému nepřátelství. Octavianus bezprostředně zveřejnil Antoniův testament, který obsahoval zničující důkazy (pravděpodobně podvržené) o tom, jak ho plně ovládá cizí královna - Kleopatra. Každý z obou vládců si teď vyžádal od sobě podřízeného obyvatelstva přísahu věrnosti jejich cílům i osobě. Nedalo se skrýt, že toto vymáhaní přísahy (roku 32 před n.l.) vyvolalo značnou nevoli.


Octavianus shromáždil co nejvíce peněz a vyhlásil válku - ne přímo Antoniovi, ale Kleopatře. S ní jako společnicí připlul Antonius k pobřeží Řecka, kde chtěl svými loděmi i armádou střežit klíčové pevnosti na západním pobřeží Řecka. Počátkem roku 31 před n.l. - stále v zimě - se však Agrippa přeplavil přes Jónské moře a zmocnil se nejdůležitějších pevností. Poté se dostavil na místo i Octavianus, s jehož pomocí zahnal Agrippa Antonia do Ambrackého zálivu. V bitvě u Actia se sice Antonius pokusil prorazit obklíčení a skutečně se mu to i s Kleopatrou podařilo, ale tři čtvrtiny loďstva a sny na ovládnutí celé říše musel nechat na bojišti. Kleopatra i Antonius nakonec dospěli do Egypta, ale když se ho příštího roku zmocnil Octavianus, spáchali oba sebevraždu. Jejich pokořitel prohlásil dobytou zemi za vlastnictví Říma a tak zanikla poslední říše vzniklá z Alexandrovy veleříše. Octavianus z ní udělal provincii pod svým vlastním dohledem, a tak se stal díky pokladu Kleopatry bohatším než celý římský stát. Díky tomu mohl patřičně odměnit vojáky a založit pro ně 75 kolonií. Říše byla po porážce Antonia sjednocena pod nadvládou Octaviana.


Ten zahájil brzy opatrné kroky k vytvoření principátu, systému státu, který sice zanechával republikánské formy vlády, ale konečné slovo ve všem podstatném měl první občan, princeps, tedy Octavianus. Tento způsob vlády trval po tři staletí než byl vystřídán dominátem. Octavianus brzy po svém vítězství snížil radikálně počet legií z 60 na 28, neboť více by podle svého odhadu nemohl zverbovat a zaplatit. Uvědomil si také, že Caesar byl zavražděn pro své nezakryté prosazování vlastní moci. Bylo mu jasné, že aristokracie jeho autokracii nesnese, leda kdyby ji obalil přijatelnými republikánskými tradicemi. To také udělal - prvních osm let po Actiu byla základem jeho moci osmiletá řada konzulátů. Pak se v polovině roku 27 před n.l. dramaticky rozhodl o převedení státu do rukou senátu a lidu. Senát to odmítl - v podstatě mu nic jiného nezbývalo - a od té doby počítá větší (snad) část historiků dobu císařství. Uzavřeme tedy i my kapitolu dějin římské republiky, která nás provedla skrz pěti staletími. S Octavianem se samozřejmě opět setkáme, ale už jako s císařem...

Čtenost článku: 14724

<<zpět