ANTIKA.avonet.cz

14.11.2004 - Zdeněk Šafrata

Ve skalnatém podloží Palatinu vytesané podlahy dvou či tří chýší a hřbitov s chudými, v zemi vyhloubenými hroby na okraji Fora Romana jsou nejstarší, ještě dnes patrné "památníky" toho, z čeho pak vzniklo město. Jsou to první viditelné důkazy městského a současně monumentální-ho vývoje, jenž v pravěku trval po tisíciletí a zanechal do našich časů stopy, které co do vý-znamu a množství nemají obdoby. Se vznikem Říma mezi doznívající dobou bronzovou a počátkem doby železné jsou spojena malá sídliště na pustých výšinách, tyčících se nad rozsáhlými bažinami kolem břehů velké řeky. Nacházela se v místech, kde řeku rozdělující ostrov usnadňoval její přechod. Možná to bylo právě sídliště na Palatinu, ovládající ostrov s brodem a nacházející se také bezprostředně nad právě tam na levém břehu řeky založeném tržištěm, tvořícím jádro, kolem něhož se mezi 8. a 7. stoletím př. Kr. seskupila další obydlí a dalším jejich přibýváním pak vzniklo vlastní město. Rozkládalo se od Palatinu po Esquilin, od Caelia po Viminal a Quirinal. To se uskutečnilo ur-čitě už v 6. století př. Kr. Obklopeno zdmi a chráněno opevněným hradem na Kapitolu, mělo pak město na Tibeře říční přístav a na Fóru centrum hospodářského i politického života, jakož i veřejné budovy a svatyně, přede všemi ostatními chrám Jupitera Capitolina. V následujícím století byl do města zahrnut také Aventin. Po zpustošení, způsobeném náhlým vpádem Gallů, nové opevnění obklopilo v první polovině 4. století městský organismus, roz-kládající se teď už na více než 400 ha. Neustálé obohacování města památníky a pokračující vylepšování městského vybavení nadále vyvolávalo stále rozsáhlejší stavební činnost. Pro vzhled města rozhodující byla obě poslední staletí republiky. Mezi 2. a 1. stoletím př. Kr. byly totiž podle plánů a vzorů velkých měst řec-kého východu zcela obnovovány nebo vytvářeny nové "čtvrti", které časem, s ohledem na už existující, plnily zcela určité funkce. Architektonická řešení, jako otevřená portika, byla přejí-mána z Řecka, ale vedle toho se vyvíjely zcela nové formy, jako bazilika na Fóru. Jejich počát-kem se stalo účelné přejímání a systematické rozšiřování oblouku a klenby, což spolu s technikou opus caementicium umožnilo realizaci větších a lépe využitelných budov. Vedle užitkových staveb, skladišť, tržnic a přístavních zařízení, vznikaly i nákladné reprezen-tační stavby. Zejména od počátku 2. století, kdy bylo upraveno a zesíleno obezdění řečiště Ti-bery a monumentálně upraveno staré obchodní centrum na Foru Boariu, byla jižně od Aventina vybudována nová rozsáhlá přístavní čtvrť Emporium, potom mezi lety 179 a 142 př. Kr. první kamenný most přes Tiberu, Pons Aemilius. Rovněž ve 2. století bylo zřízením velkého portika a chrámu zpřístupněno Martovo pole, které se v následujícím století s portikem a Pompejovým divadlem stalo zónou expanze rozrůstajícího se města. V 1. století př. Kr. od Sully přes Pompeia až po Caesara je stavební činnost ve městě podřizo-vána přesně plánovanému politickému programu městských vládců. Caesar zamýšlel radikální obnovu města podle regulačního plánu, obsahujícího m.j. i odklonění Tibery tak, aby odstranil velkou smyčku kolem Martova pole a toto pak spojil s Campem Vaticanem, avšak zavraždě-ním diktátora z tohoto projektu sešlo. Přesto měl Caesar dost času na to, aby po zboření Co-mitia a přemístění Rostry a Curie Senátu, jakož i demolicí okrajových částí lidové čtvrti Subur-ra, pronikavě změnil střed města zřízením nového Fóra, čímž dal podnět ke vzniku monumen-tálního komplexu Císařských fór. Caesarův nástupce Augustus aspoň částečně pokračoval v městské stavební politice svého předchůdce, přičemž nechal dokončit jeho četné oblíbené stavby (jako Basilica Iulia) a postavit jiné Fórum. Především nechal na Martově poli, podporován v tom svými spolupracovníky, rozmístnit veřejné i soukromé budovy: od Balbova divadla přes amfiteátr Statilia Taura, Ag-rippovy lázně, první Pantheon, sluneční hodiny až po grandiózní mauzoleum císařské rodiny. Tentýž Augustus, který už bydlel na Palatinu, získal pro plán přestavby pahorku v jedinou vel-kolepou císařskou rezidenci nejspíš svého nástupce Tiberia, který si tam jako první nechal postavit svůj palác. Příslušníci iulio-claudiovské dynastie se při výstavbě omezili na pokračování v Augustových plánech do okamžiku, kdy strašný požár roku 64 zcela zničil nebo těžce poškodil deset ze čtr-nácti "regionů", do nichž Augustus město rozdělil. Po této katastrofě, zatímco Nero byl zaměstnán realizací Domu Aurea, který velkou část městského centra proměnil v jedinou nádhernou vilu, prosadil se organicky lépe promyšlený program obnovy, který však - po dvou dalších požárech v letech 69 a 80 - mohl být považován za dokončený teprve ke konci století díky intenzivní stavební činnosti Domitianově. Předtím totiž Vespasian a Titus od roku 75 do roku 80 budovali stavbu, která se měla stát znakem města: flávijský amfiteátr nebo-li Kolosseum. Rozsáhlejší a intenzivnější stavební činnost spadá do 2. století po Kr. Od Trajana, Hadriana Antonia Pia a Marca Aurelia pocházejí poslední a největší z císařských fór, nové lázně, další chrámy (z nich zejména Venušin) a především nový Pantheon jako mistrovské dílo architektury všech dob, jakož i druhé Mausoleum dále proti proudu Tibery a oba spirálovité, figurami po-kryté sloupy se schodištěm uvnitř. V soukromé architektuře se šíří vícepatrové domy (insulae), tvořící už skutečné, organicky koncipované "městské čtvrti", jako čtvrť mezi Via Lata (dnešní Via del Corso) a Quirinalem. Ve 3. století, začínajícím velkým stavebním projektem působivých Caracallových lázní, pokra-čuje stavební činnost za dynastie Severů. Když Aurelian pod hrozbou barbarů na hranicích říše nechal roku 275 obehnat Řím novými hradbami, znamenalo to konec dalších možností rozšiřo-vání města. Přesto byl Řím uvnitř 18 km dlouhých Aureliánových hradeb největším, nejbohat-ším a nejmonumentálnějším městem, jaké kdy země nesla. Stavební ruch však zcela neustal. Naopak: Diokleciánovy lázně a roku 312 Konstantinem za-svěcená Maxentiova basilika byly dalšími dvěma vzhlednými kapitolami nyní již tisícileté římské architektury. Jen o tři roky později, r. 315 vznikl Senátem na počest Konstantinovu pořízený vítězný oblouk s využitím částí starších památek, což je možno považovat za znamení počátku zániku celé jedné epochy. Když tentýž císař pak na březích Bosporu založil nové hlavní město, pojmenované 11. května 330 jako "Roma Nova", může být tato fáze plánování a výstavby města, které označujeme jako antické, považována za ukončenou. Ve 24 krátkých kapitolách je ne zcela úplně představen tisíciletý monumentální vývoj Říma jako kosmopolitní metropole. Ale uváženým výběrem provádět návštěvníky při objevování nejdůležitějších památek a sugestivních koutů města znamená otvírat jim výhled k dosud nepo-znaným horizontům. Východiskem k těmto procházkám antikou může být bezpochyby jen Kolosseum, považované za symbol města. Odtud sledujeme cestu, vedoucí nás k Císařským fórům jako k monumentálnímu městskému centru a poté k Foru Romanu, místu, kde tlouklo srdce republikánského města. Když pak vystoupíme na Palatin, na posvátné místo vzniku Ří-ma a nádherné sídlo císařů, ocitneme se naproti největší stavbě toho druhu v římském světě: Circu Maximu. Dalšími etapami prohlídky jsou Forum Boarium (Dobytčí trh) se dvěma dosud ještě dobře zachovanými chrámy, Marcellovo divadlo a ostrov Tiberína, které spolupůsobily jako určují-cí faktor při vzniku města, pak přeskočíme k Hadriánovu mauzoleu. Na Martově poli pro-hlídku uzavírá Pantheon, tento architektonický zázrak všech dob. Na Via Appia se s Římem rozloučíme v nezapomenutelně romantické atmosféře osaměle se tyčícím hrobem Cecilie Metelly.

KOLOSSEUM
Uprostřed údolí mezi Palatinem, Caeliem a Esquilinem, kde se rozkládalo umělé jezero Nerova Domu Aurea, jako nejvýznamnější z antických římských památek zvedá se gigantické stavební těleso Kolossea, nazývané tak až od středověku podle gigantické sochy Neronovy, správně amfiteátr Flávio. O jeho rozměrech hovoří čísla: po vnějším obvodu má výšku téměř 50 m, osy elipsy jsou 188 a 156 metrů dlouhé; zpracováno bylo více než 100 000 m3 travertinu a 300 tun železa na svorky, které drží bloky pohromadě. Vedle amfiteátru se tyčil Neronův kolos, gigantická, přes 35 m vysoká socha ze zlaceného bronzu, dílo Řeka Kainodora, představující císaře jako boha Slunce. Stavba, konstruovaná flávijskými císaři, byla započata Vespasianem krátce po 70. roce po Kr., otevřena pak byla za Tita roku 80 řadou ceremonií a představení, trvajících sto dní, při nichž bylo usmrceno na 5000 dravých zvířat. Ze čtyř stran současně stavěná budova má tři patra, nesená 80 oblouky na pilířích. Pilíře jsou zdobeny předsazenými polosloupy, dórskými v prvním patře, iónskými ve druhém a korintskými ve třetím. Nad nimi ve funkci čtvrtého podlaží se tyčí atika, ozdobená určitým typem korintských sloupů, mezi nimiž se střídají obdél-níková okna s volným prostorem, vyplněným kdysi zlacenými bronzovými štíty. Oblouky v přízemí byly číslovány a tak dovolovaly vchod do určitých řad na dvojitý ochoz, z něhož se přímo nebo vnitřní chodbou vstupovalo na schodiště, která 160 průchody - vomitorii - ústila do řad sedadel, nesených arkádami nebo opěrnými oblouky. Do tří pořadí rozdělené řady seda-del končily řadou lóží, vytvářejících čtvrté pořadí míst k stání s dřevěnými stupni. Každý ze sektorů sedadel byl vyhrazen zvláštní skupině obyvatelstva s volným vstupem, přičemž bylo přísně dbáno, aby ve vyhrazeném sektoru zaujali svá místa jen k tomu oprávnění diváci. Čím výše byla sedadla, tím menší byla důležitost občana. Na koncích dvou os tohoto komplexu se nacházely čtyři čestné vchody, které nebyly číslovány, protože byly určeny pro nejdůležitější osobnosti rady, magistráty, členy náboženských úřadů a Vestálky. Nejdůležitější byl vchod severní, kterému předcházelo malé podloubí, navazující na chodbu zdobenou štuky, kterou se vcházelo na císařskou tribunu. S místy k stání měl amfiteátr kapacitu přibližně 70 000 osob, přihlížejících zápasům gladiátorů - munera - nebo štvanicím na zvěř - venationes, jakož i krátkým představením, předváděným mezi velkými bitvami nebo o přestávkách, která ale většinou byla rovněž krvavá. Před nemilo-srdným sluncem byli diváci chráněni plachtou - velariem, ukotvenou na 240 sloupech, připev-něných po vnějším obvodu stavby a vyčnívajících nad římsu. Sluneční plachtou manipuloval k tomu odvelený oddíl námořníků, příslušných k válečné flotile v Miseniu v Nea-polském záli-vu. Při představeních byla kolem arény napjata robustní kovová síť, nesená sloupy, zakonče-nými sloními kly, které nahoře byly opatřeny ještě otočnými válečky, bránícími dravcům v zachycení, když by se pokusili síť přeskočit. K dodatečné ochraně diváků sloužily četné ob-louky ve výklencích pódia u paty řad sedadel. Poslední známé představení se konalo r. 523 za gótského krále Theodericha. Bylo omezeno jen na štvanice zvěře, neboť souboje gladiátorů byly zrušeny již krátce po roce 438, čtyři desetiletí před zánikem Říše římské. Toto představení bylo téměř s jistotou naprosto posledním v nepřetržité řadě, zahrnující období téměř čtyř a půl století. Uvnitř Kolossea nalézala se 76 x 46 m velká aréna s dřevěnou podlahou, pokrytou pískem. Pod arénou se rozkládá komplex prostorů, vybudovaných patrně za Domitiana, když už se v amfiteátru nepořádaly námořní bitvy - naumachia. V těchto podzemních kobkách se připra-vovalo vše, co bylo ke hrám zapotřebí. Především při štvanicích bylo obvyklé zhotovování pů-sobivých kulis, dokonce i umělých kopců, lesíků a jezírek. Zcela zvláštní pozornost byla věnována konstruování scénických aparátů a mechanizmů, které díky vynalézavým řešením byly schopny dopravit do arény v daném okamžiku a často současně scénické obrazy, součásti výbavy, lidi a zvířata. K pohybu kulis a rekvizit se používaly naklo-něné roviny a stroje, otáčející se v závěsech a poháněné protizávažím. Pro dopravu lidí a zvířat byly sestrojeny skutečné "výtahy", pohybující se rovněž působením protizávaží. Dravci byli vyháněni z "čekáren" do chodeb, odkud vstupovali do klecí, nacházejících ve vlastních, k tomu určených kobkách. Kromě toho pracoval vždy jedním nebo více lidmi obsluhovaný mechaniz-mus, dopravující klec do vyšší úrovně. Zde se klec otevřela a zvířata vstupovala na lávku, spojenou s rampou, vedoucí k průlezu v podlaze arény. Když se víko tohoto průlezu zvedlo, dravci vstoupili do představení v aréně. Je známo, že tímto systémem bylo při jisté příležitosti dopraveno do arény současně sto lvů. Gladiátoři mohli do arény vstupovat podzemní chodbou přímo z jejich "hlavních kasáren", nacházejících se u Kolossea.

NÁMĚSTÍ PŘED KOLOSEEM
Podřízeno hmotě obrovského amfiteátru, získalo náměstí monumentální vzhled, který se v podstatě zachoval do našich časů, stavbou chrámu Venuše a Říma. Z vůle císaře Hadriána a snad i podle jeho plánů byl chrám božské pramáti města, vládkyně světa, zasvěcen roku 135. Po požáru nechal jej kolem roku 310 obnovit Maxentius. Chrám o dvou cellách s ustupujícími postranními apsidami tyčil se na velké terase pahorku Velia, ověnčeném po obou stranách por-tikem. Tato vyvýšenina se tehdy rozkládala od Palatina po druhé straně dnešní Via dei Fori Imperali k Esquilinu a pro stavbu chrámu musela být stržena. K přemístění zde se nacházející-ho Neronova kolosu bylo zapotřebí 24 slonů. Na začátku Via Sacra, vedoucí od náměstí k fórům, byla v 1. století po Kr. postavena kašna, tvarem podobná metě - metae, která se v cirku objížděla při závodech vozatajů, a proto nazývaná Meta Sundae. Konstantinův vítězný oblouk je posledním památníkem, zdobícím toto náměstí. Byl postaven dekretem z roku 315, jak nápis hlásá, senátem a lidem římským k poctě císaři, který osvobodil Řím od tyrana Maxentia a roku 312 zvítězil v bitvě u Ponte Milvio nad Massenziem. Jedná se o největší oblouk postavený v Římě. Má 21 m výšky, 26 m šířky a více než 7 m hloubky a má tři průchody. K dekoraci bylo použito reliéfů a soch z jiných monumentů. Na průčelí i na zadní straně se nacházejí čtyři mramorové sloupy se sochami Dáků z fialově žilkovaného mramoru pavonazzetto z Trajánovy doby. Osm kruhových reliéfů z doby Hadriánovy, umístěné v párech nad postranními oblouky, znázorňuje Scény z lovu a Scény obětí. Ve všech můžeme nalézt Hadriána, jehož hlavy jsou nahrazeny hlavami Konstantinovými. Na atice se v párech nachází osm reliéfů z doby Marca Aurelia, pocházejících z jiného pamětního oblouku, obsahujících cyklus návratu císaře v roce 173 po válkách s Markomany a Kvády. Z dob Trajánových pochá-zí velká mramorová deska, původně 18 m dlouhá a 3 m vysoká, která po rozdělení na čtyři díly byla umístěna na kratších stranách atiky a na vnitřních stranách středního průchodu. Tento vlys představoval dvě Trajánovy bitvy s Dáky v letech 101 - 102 a 105 - 106. Na základnách slou-pů, klíčových bodech klenby a na krátkých stranách jsou dva kruhové reliéfy s bohem Slunce a s bohyní Měsíce na vozech. Nejdůležitější částí výzdoby je historický vlys nad oběma vedlejší-mi průchody a pokračující na kratších stranách oblouku. Představuje epizody z "činů" Kon-stantinových.

CÍSAŘSKÁ FÓRA
byla vystavěna ke konci republikánského období. Ke stavbě velkého urbanisticko-architekto-nického komplexu vedla nutnost zvětšit staré centrum politiky a správy města a státu, přizpů-sobit je stoupajícím požadavkům, propůjčit jim velkolepý, vznešený vzhled, lidu dát možnost zakládat trhy a místo, kam budou chodit naslouchat řečníkům a provádět náboženské obřady. Jednalo se o obrovská náměstí, vroubená podloubím - porticus, uprostřed se sochou císaře na koni a uzavřená velkým chrámem. První z nich (na přání Julia Caesara) bylo Foro Iulio (56-64 př.Kr.); následovalo Foro di Augusto (31-32), Foro di Vespasiano nebo della Pace (71-75), Foro di Nerva ((98) a poslední Foro di Trajano (113). Od 6. století byla fóra zanedbávána a počalo jejich pomalé pustnutí.

CAESAROVO FÓRUM
Jako první na rozšíření antického Fóra Romana pomýšlel Caesar v r. 54 př. Kr., když nechal stavět na úpatí Kapitolu nové fórum, které by se sousedilo starým. Musel přitom vyřešit mnohé problémy, neboť bylo nutno vykoupit a strhnout četné domy, zarovnat část Kapitolu a dokonce přemístit budovu kurie Senátu. Vysoké náklady (jen k výkupu pozemků bylo zapotřebí 100 milionů sesterciů) hradil diktátor z kořisti vítězné gallské války. Toto nové fórum dostalo poz-ději jméno po diktátorovi Forum Iulium. Po vzoru otevřených prostranství velkých helenských měst dostalo tvar protáhlého obdélníku 160 x 75 m, lemovaného podél tří stran podloubím a uprostřed zadní strany s velkým chrámem Venušiným - Venere di Genitrice. Chrám, skládající se z jedné kobky, stál na vysokém pódiu se dvěma vedlejšími schodišti. Podium neslo osm ko-rintských sloupů v průčelí a devět po stranách. Před pódiem byly dvě čtyřhranné fontány. Kob-ka měla vnitřní stěny po stranách se šesti sloupy, ukončené apsidou se sochou Venere Genitri-ce řeckého sochaře Arkesilaa, představující bohyni s Amorem na rameni a s dítětem v náručí. Byla tu i další umělecká díla, m. j. dva obrazy Timomacha z Byzance, za které Caesar zaplatil 80 talentů, dále sochy Caesara a Kleopatry. Dochovaná výzdoba tohoto chrámu pochází z doby Trajánovy.

AUGUSTOVO FÓRUM
Podle téhož schema vzniklo o padesát let později Foro di Augusto, zaujímající téměř stejnou plochu na východ od Caesarova fóra, severně od fóra Trajánova pod městskou čtvrtí Suburra. Od té bylo na ochranu proti požárům, které tam neustále propukaly, odděleno vysokou obvo-dovou zdí. O jeho stavbě Augustus rozhodl r. 42 př. Kr. v předvečer bitvy u Philippi s Caesarovými vrahy Brutem a Cassiem. Strana vchodu vedle Caesarova fóra, jakož i celá přední část náměstí a podloubí se nyní nacházejí pod Via dei Fori Imperali. Chrám di Marte Ultore, postavený z carrarského mramoru, se skládal z kobky na vysokém pódiu, obloženém mramorem, na které se vystupovalo po schodišti, které má ve středu oltář a na okrajích dvě fontány. Pódium mělo v průčelí osm korintských sloupů, vysokých přes 17 m a dalších osm po delších stranách, zatímco zadní strana byla bez sloupů. Uvnitř kobky bylo sedm sloupů ve dvou řadách podél stěn a vzadu apsida se sochami Marta, Venuše s Érotem a Fortuny. V chrámové celle byl chován Caesarův meč a od Parthů navrácené insignie Crassových legií. Oběma novými fóry dostalo se monumentálnímu vládnímu římskému centru náležitého rozšíření. Další násle-dovalo, když císař Vespasián v letech 71-75 po svém triumfu v židovské válce dal nedaleko Augustova fóra postavit chrám zasvěcený míru - della Pace di Vespasiano, v němž uložil po-svátné předměty z jeruzalémského chrámu. Když pak Domitian na zbývající volném místě (120 x 45 m) mezi Augustovým fórem a Chrámem míru založil nové fórum, zvané Foro di Nerva nebo též pro jeho spojovací funkci obou náměstí Foro Transitorio, vznikl tak sourodý kom-plex. Přesto Trajan v letech 106 - 113 připojil ještě jedno fórum, jehož stavbu svěřil proslulému architektu Apollodoru z Damašku. Protože nebyla k dispozici dostatečně velká plocha, byl dokonce snesen pahorek, spojující Kapitol s Quirinalem a zbořeny různé budovy a památníky. Trajánovo fórum bylo poslední, ale také nejvelkolepější a nejpůsobivější ze všech císařských fór. Při rozměrech 300 x 185 m tvořilo jako obvykle pravoúhlé náměstí, lemované po obou delších stranách podloubím, uprostřed s velkými půlkruhovými exedrami, zatímco hlavním vstupem na fórum byl triumfální oblouk se třemi průchody. Na protější straně v pozadí místo tradičního chrámu tyčila se působivá bazilika Ulpia o pěti lodích se dvěma apsidami. Byla to největší bazilika všech dob, 170 m dlouhá a 60 m široká, nazvaná podle jednoho z císařských rodů. Po stranách na ni navazovaly dvě symetricky uspořádané budovy s knihovnami, obsahu-jícími nejvýznamnější díla řecké a latinské literatury. Mezi knihovnami na malém dvoře tyčil se do výše 40 m (což byla výška původního, na tomto místě se nacházejícího pahorku) čestný nádherný Trajánův sloup, na vrcholku se sochou císaře (která byla za papeže Sixta V. v roce 1587 nahrazena sochou Sv. Petra). Sloup měl sloužit hlavně jako císařův hrob. Od vstupu do základny vlevo se skutečně z předsíně vchází do místnosti, v níž byla uložena masivní zlatá urna s popelem Trajánova těla. Od vchodu vpravo začíná mramorové schodiště se 185 schody, které vedlo na vrchol. Podél celého sloupu se vinul 200 m dlouhý vlys, představující dvě Trajá-nova vítězství v bitvách s Dáky v letech 101 - 102 a 105 - 106. Po Trajánově smrti nechal jeho nástupce Hadrián roku 121 vedle sloupu postavit kolosální, památce císaře a jeho manželky Plotiny věnované chrámy del Divo Trajáno a della Diva Plotina. Hadrián zde patrně uskutečnil původní projekt, ale v každém případě vytvořil kom-plex, jehož velkolepost dosvědčil historik Ammianus Marcellinus. Když císař Konstantin II. roku 356 poprvé navštívil Řím a byl ohromen krásou jezdecké sochy Trajánovy, tyčící se upro-střed náměstí, vyslovil přání nechat si udělat také takovou. K tomu bystře poznamenal jej do-provázející perský princ Ormizd: "Předem však, ó pane, přikaž, jestli můžeš, postavit konírnu jako je tato; potom ti klidně nechám udělat koně podobného tomu, kterého zde vidíme, a po-stavím ho na ni". Chrám Del Divo Trajáno, který se nacházel na místě dnešního kostela di Santa Maria di Lore-to, musel být obrovských rozměrů, s osmi korintskými sloupy vpředu i po obou stranách, vy-sokými přes 20 m, ale bližší údaje o něm nejsou k dispozici.

Trajánské trhy
- Mercanti Traianei Zářez v kopci Quirinále, který vznikl pro výstavbu Trajánova fóra, vyžadoval stavební zásah, který rovněž provedl Apollodoro z Damašku a využil ho s geniální účelností. Přední část trhů se skládala z jednoho velkého cihelného půlměsíce za východním podloubím Trajánova fóra, z něhož převzal vchod a od něhož je oddělen cestou, dlážděnou mnohoúhlými dlaždicemi. Z ní se otvíraly do dolního patra řady obchodů; na horním patře se nacházely další, přistavěné ke stěně v kopci. V přízemí na straně obchodů se rozkládají dva velké půlkruhové sály s okny a klenutou střechou, kde byly snad školy. Třetí poschodí tohoto komplexu tvoří příkrá ulice, ve středověku zvaná "via Biberatica" (biber = nápoj, nebo piper = pepř).

FORUM ROMANUM
Nachází se mezi kopci Palatino, Campidoglio a Esquilino. Toto původně bažinaté údolí bylo koncem 7. století př. Kr. za krále Tarquinia Prisca odvodněno složitým melioračním systémem (Cloaca Maxima). Poté se stalo obchodním a kultovním místem. Později, když pod Kapitolem vzniklo Comitium jako shromaždiště lidu a Curie jako místa zasedání senátu, stalo se i místem politického rozhodování, kde se vedle obchodů a tržišť nacházely i nejstarší chrámy města, Vestin, Saturnův, Ianův a Dioskurů. "Via Sacra", vedoucí přes náměstí k Jupiterovu chrámu na Kapitolu, dostala své jméno díky mnoha svatyním na její trase. Kromě toho získalo zvláštní význam ještě jiné místo. Byl to jedinečný komplex malých památníků poblíž hrobu mýtického zakladatele města Romula, krytého velkou deskou z černého kamene (Lapis niger). Během velkého rozvoje města po punských válkách stavby prvních bazilik, Porcia, Opimia, Sempronia a především Basilica Aemilia, zdůraznily charakter Fóra jako střediska politického života a správy města a vtiskly mu tak konečnou tvář. Tu náměstí získalo v posledním století republiky, když začátkem 1. století př. Kr. na svazích Kapitolu bylo jako sídlo státního archivu postaveno Tabularium. Julius Caesar a Augustus dali Fóru rozsáhle monumentální vzhled: Caesar tím, že sem přemístil Curii (kde zasedal Senát) a postavil Rostru (tribunu, z níž úředníci promlouvali k lidu) a na-proti Basilica Aemilia nechal postavit Basilicu Iulia, zatímco Augustus nechal na čtvrté straně náměstí postavit chrám, zasvěcený božskému Caesarovi. To ale byl také začátek konce vý-značných, často pohnutých a dramatických rolí, které Fórum jako tlukoucí srdce města hrálo. S nástupem císařství se centrum veřejného života postupně přesouvalo na blízká císařská fóra, která byla větší a pro tyto funkce vhodnější. Staré Fórum se proměňovalo v monumentální místo reprezentace a historických památek, když k jejichž množství přibyly ještě některé další děkovné a čestné stavby. Vedle chrámu Antonia Pia a Faustiny to byl i oblouk na počest Septimia Severa, jezdecké pomníky Domitianův a Konstantinův, jakož i čestné sloupy před Basilica Iulia. Čestný sloup byzantského císaře Pho-kase z roku 607 byl posledním pomníkem postaveným na Fóru v době, kdy tisícileté dějiny nejvýznamnějšího místa v Římě spěly ke svému konci. Plautus ve své komedii Curculio podává věrný obraz života, odehrávajícího se na Fóru za časů republiky. Známá je klasická scéna, kde básník vede diváky k nejdůležitějším místům na fóru a v jeho sousedství a přitom náležitě charakterizuje každou z potkávaných osob: "V Comitiu, kde zasedají soudci a z tribuny promlouvají řečníci, vidíš křivopřísežníky, lháře a vychloubače; u Marsyasovy sochy advokáty, sudiče a svědky; u starých i nových krámů děvky, bankéře, lichváře a dohazovače; na dolním fóru klidně se bavící vážné a poctivé lidi; uprostřed fóra u kanálu příživníky a opilce, čekající na spropitné od boháčů; na hořejším fóru drbny a nactiutr-hače. Za Dioskurovým chrámem se schází vše, co je odporné a co má špatnou pověst; ve ve-labriu jsou pekaři a řezníci, haruspikové a homosexuálové; u Juturnina pramene sedí nemocní, aby se napili zázračné vody, labužníci obcházejí blízký rybí trh. A všude se nacházejí zástupy povalečů a pobudů, forenses, kteří, neodávají-li se právě hazardním hrám, rozšiřují falešné zprávy a s velkou důležitostí předstírají svou účast na vládě. Vedle nich postávají lehkověrní prosťáčkové, kteří v dobách množících se předpovědí fantastických zázraků přicházející na fórum nebo do Comitia, aby na vlastní oči spatřili kde napršela krev nebo mléko a jaké stopy zanechal včelí roj, který se na ta místa snesl, a vyvozující radostná nebo smutná proroctví z takových nebo jiných úkazů, jako je objevení duhy a tří sluncí nad Saturnovým chrámem, usednutí hejna supů nebo sov." Ale kromě tohoto obyčejného všedního života odehrával se na Fóru ještě jiný, více či méně oficielní život, takže všechno důležité, co se v Římě událo, nacházelo na Fóru přinejmenším svůj ohlas. Ostatně měli tam svá sídla vysocí hodnostáři: konzulové a senátoři v kurii, zástupci lidu v Comitiu, prétoři v v tribunálech. Z tribuny Rostra mluvili k zástupům městští úředníci a uchazeči o veřejné úřady, v Comitiu lid volil městské úředníky a v Curii zasedal Senát. Po Via Sacra se ubíraly triumfální průvody i nábožná procesí, po ní se pohybovaly také velké pohřební průvody, zastavující občas před Rostrou, kde se pronášely smuteční proslovy. Proslulým se stal proslov Marca Antonia na paměť Caesarovu. Velkým obětem k uctění bohů, rozmařilým hosti-nám pro veřejnost, protahujícím se až do noci při světle pochodní a dokonce některým popra-vám sloužilo Fórum za kulisu, ještě častěji se však velké náměstí proměňovalo ve scénu sku-tečných představení. Z nich velké množství nadšených diváků přitahovaly gladiátorské hry, zejména ty, které byly uváděny zdarma. Proslulým se stal boj, pořádaný Caesarem roku 65 př. Kr., jehož se zúčastnilo 320 párů gladiátorů. Rovněž proslulou se musela stát i Caesarem uspo-řádaná hostina v roce 45 př. Kr. na počest jeho čtyřnásobného vítězství, během níž několik dní po sobě hodovalo 22 000 hostů. Stavbou Kolossea pak bylo Fórum o taková přestavení ochu-zeno.

Náměstí Fora Romana
Když antický svět spěl ke svému konci, jevilo se Forum Romanum jako hrdá a neopakovatelná scenerie důležitých, dějinami obtížených památníků. Před pozadím Kapitolu, z jehož obou vý-šin shlížely chrámy Jupitera Optima Maxima a Juno Monety, uzavíralo náměstí na severu půso-bivá obloukovitá stavba Tabularia, před nímž stály chrámy Vespasiánův a Concordia. Na této straně a přímo u náměstí stála Rostra s bronzovými klouny, ukořistěnými koncem 4. století z lodí Volsků. Vedle stál oblouk Septimia Severa. Jako kulisy tohoto scénického obrazu po-kračovaly vlevo chrám Saturnův, Basilica Iulia se sedmi před ní se tyčícími čestnými sloupy a chrám Dioskurů. Na pravé straně to byly čtverhranná budova Curie, Basilica Aemilia, před níž se nacházela malá okrouhlá kaple - Venus Cloacina a chrám Antonina a Faustiny. Na čtvrté straně bylo náměstí ohraničeno chrámem Divio Iulio se dvěma postranními oblouky: jedním k poctě Augustově, druhým jeho obou synovců Lucia a Caia. Téměř uprostřed náměstí byla roku 91 postavena jezdecká socha Domitianova na oslavu císa-řova vítězství nad Germány, která byla po jeho zavraždění rozzuřeným lidem zničena. Její místo téměř o dvě a půl století později zaujala jiná k poctě Konstantinově. Za ní byl roku 608 na vrcholu čtyřbokého schodiště postaven sloup na počest byzantského císaře Phokase, jehož jedinou zásluhou bylo, že papeži Bonifáci IV. věnoval Pantheon. Začátkem 6. století se život na Fóru omezoval jen na památníky, které křesťané přeměnili na kostely. O sto let později bylo Fórum téměř zcela opuštěné.

Saturnův chrám (Tempio di Saturno) a chrám Concordia
Saturnův chrám byl jedním z nejstarších římských chrámů, založen v prvních letech republiky r. 498/97 př. Kr. a celkově zrekonstruován v r. 42 př. Kr. Jeho dnešní zbytky však pocházejí až z obnovy koncem 3. století po Kr., která se po velkém požáru ukázala být nezbytná. Postavený z iónských sloupů, stál na vysokém pódiu o rozměrech 40 x 22,5 x 9 metrů, původně oblože-ném travertinem, na svazích Kapitolu jihozápadně od Rostri. Přední část pódia byla rozdělena vstupním schodištěm, uvnitř v jedné k tomu účelu vyhrazené místnosti mělo být přechováváno Aerarium - státní poklad. Podél jedné strany směrem k Fóru se dodnes dochoval dveřní práh. V kobce chrámu byla socha boha, nošená v procesích u příležitosti oslav vítězství. Založení chrámu se váže k obzvláště kritickému období bídy, epidemií a ekonomické krize, předcházejí-cí úpadku monarchie. Všeobecnou tíseň a úzkost dokazuje budování i dalších chrámů, Merku-rova, ochránce obchodu, v r. 496 př. Kr. a bohyně úrodnosti a země Ceres v r. 493 př. Kr. Chrám zasvěcený Saturnu byl postaven proto, že byl uctíván pro svou zvláštní schopnost zva-nou Lua Saturni, to znamená uchránit město od moru. U paty chrámu nechal Augustus v r. 20 př. Kr. vztyčit sloup Miliarium Aureum, kolem něhož bronzové nápisy udávaly vzdálenosti nejdůležitějších říšských měst z Říma. Od téhož bodu, považovaného za střed (umbilicius) Říma, vycházela Clivus Capitolinus, úvozová cesta, ve-doucí vzhůru k Jupiterovu chrámu na Kapitolu. Vedla kolem Vespasianova chrámu, který začal stavět Titus na počest svého božského otce, a který dokončil jeho bratr a následník Domitian. Dále se Clivus Capitolinus dotýkal také Portica Deorum Consetina, kde byly v šesti párech vystaveny sochy nejvyšších olympských bohů. Vedle Vespasianova chrámu proti Tabulariu stál chrám Concordia. Údajně jej založil Marcus Furius Camillus, dostavěn byl v roce 367 př. Kr., aby připomínal usmíření patriciů s plebejci. Ač několikrát obnovován a naposledy Tiberiem zcela přestavěn, jeho cella a pronaos se docho-valy v původním jedinečném řešení se šesti sloupy. Pamětníci uváděli, že v chrámu se shro-mažďovala četná díla proslulých umělců, která jej proměnila v pravé muzeum. Proti chrámu Concordia tyčil se vítězný oblouk Septimia Severa, který nechal zřídit Senát a lid římský, aby tím tomuto císaři vyjádřil dík za to, že hranice říše posunul až do Mezopotámie.

Basilica Aemilia
Jako tři jiné baziliky (Porcia, Opimia a Sempronia), které vznikly v průběhu 2. století př. Kr., měla i Basilica Aemilia účel poskytovat návštěvníkům Fóra přiměřené místo, chráněné před sluncem a v zimě před deštěm, k činnostem, provozovaným jinak pod širou oblohou, spojených především s výkonem práva a uzavíráním obchodů. Stavbu pořídili v roce 179 př. Kr. cenzoro-vé Marcus Aemilius Lepidus a Marcus Fulvius Nobilior za řadou taberneí, v nichž si vyřizovali své obchody bankéři. Byla několikrát přestavována, naposledy Augustem v roce 14 př. Kr. a potom roku 22 Tiberiem a nakonec byla tato tabernei zahrnuta do přízemí dvoupatrového por-tiku o šestnácti obloucích na pilířích s předsazenými polosloupy, z nichž se zachovaly poslední tři. Vnitřní prostor se skládal z velkého sálu (70 x 29 m), rozděleného řadami sloupů do jed-notlivých lodí: střední, široká 12 m, sousedila s jednou menší na jihu a se dvěma menšími na severu. Zachovaly se zbytky podlahy z barevného mramoru. Na nich jsou ještě stopy po ohni, jemuž bazilika padla za oběť při plundrování Říma Alarichovými Vizigóty. Byly nalezeny zlomky mramorových desek s historickými ornamenty z roku 78 př. Kr., zdobících celý archi-tráv, s výjevy o původu Říma. Zatímco Basilica Aemilia podélnou stranou zasahuje až k náměstí, kratší stranou sleduje prastarou Via Argiletum, vedoucí podél budovy Curie, za kterou u paty mohutné, Serverovým obloukem částečně zakryté kapitolské skály se nacházel Tullianský nebo od středověku též Mamertinský žalář, který se dnes nachází pod kostelem San Giuseppe dei Falegnani. Tavertí-nové průčelí pochází ze 40. let. Moderním vchodem se vchází do lichoběžníkového prostoru, vytesaného v tufu ve 2. století př. Kr. Nyní zazděnými dveřmi se procházelo do dalších míst-ností, zvaných latomia. V podlaze jedné z nich byl kruhový otvor, který tvořil jediný vstup do podzemí, kde byli mučeni a škrcením usmrcováni odsouzenci a nepřátelé státu. Podle legendy tu byl vězněn i sv. Petr. Před schodištěm žaláře stávala okrouhlá kaple Cloacina, zasvěcená božstvu pod ní vedoucího kanálu Cloaca Maxima. Zde mělo probíhat usmíření a očišťování římských a sabinských vojá-ků po bitvě na Fóru v souvislosti s proslulým únosem sabinských žen - Sabinek.

Curia
sídlo římského Senátu (Senato Romano), sousedí s jihozápadní částí Caesarova fóra. Podle legendy první stabilní Curie byla založena Tuliem Ostiliem, po kterém byla nazvána Curia Osti-lia; později byla zrekonstruována a zvětšena Sillem v roce 80 př. Kr., byla ale zničena požárem a Caesar ji nechal přenést na místo, kde se nachází dodnes. Caesarovou smrtí v roce 44 př. Kr. byly práce přerušeny a dokončeny teprve Augustem, který dal postavit i podloubí Chalcidicum, v roce 29 př. Kr. Tato nová stavba byla dekretem Senátu pojmenována Curia Iulia. Po požáru Říma roku 64 byla rekonstruována Domitianem roku 94, ale po požáru roku 283 byla nezbytná další přestavba, provedená za Diokleciána roku 303. Dochovaná Curie pochází tedy až z tohoto období, i když Onoriem I. byla roku 630 přeměněna na kostel sv. Adriana. Mnohokrát byla zbořena a poté znovu vystavěna, naposledy při archeologických výzkumech v letech 1930 - 1936. Je to budova na obdélníkovém půdorysu s venkovními pilíři v rozích. V průčelí jsou vchodové dveře a nad nimi tři velká okna, osvětlující sál o rozměrech 27 x 18 x 21 m. Původní antická trámová střecha byla plochá, dnešní je už moderní. Uvnitř jsou dva reliéfy, zvané Plutei di Traiano, nalezené ve střední část Fóra roku 1872. Oba jsou oboustranné, neznámého půvo-du. Oba reliéfy na jedné straně představují prase, ovci a býka, kteří měli být obětováni. Na dru-hé straně panelu vlevo je Traiánus s osobní stráží, hovořící k lidu z místa před chrámem Divo di Giulio. Na druhém panelu je znázorněno odpuštění dluhů ze státní pokladny: archivní úřed-níci nesou dlužní knihy a před císařem je pálí.

Vítězný oblouk Septimia Severa - Arco di Settimo Severo
se nachází mezi Rostri a Curií a tvoří závěr Fora Romana na severovýchodě. Senátem a lidem římským byl postaven roku 203 na oslavu vítězství Septimia Severa nad národem Partů v roce 195 a 197. Oblouk z travertinu a cihel, obložených mramorem, je asi 20 m vysoký, 25 m široký a má tři průchody. Všechny jsou spojeny atikou s věnováním oslavenci a jeho synu Caracallovi. Nad atikou bylo kdysi bronzové čtyřspřeží. Před obloukem stojí čtyři volné sloupy na vysokých podstavcích s reliéfy římských vojáků a partských zajatců. Nad postranními oblouky je série čtyř panelů 3,92 x 7,72 m, zobrazujících nejdůležitější momenty z těchto dvou válek v pořadí zdola nahoru, začátek je na na levém panelu na staně k Fóru. Ten představuje Výjezd vojska, Bitvu mezi Římany a Party, Osvobození města Nisbis s útěkem partského krále Vologase a Projev císaře k vojsku. Na druhém panelu Útok Římanů na Edessu, Vzdávající se město, které otvírá své brány, Válečná rada a Odjezd na nepřátelské území. Na třetím je Útok na Selucii na Tigridu, Útěk Partů na koních, Kapitulace nepřátel a Vjezd do podrobeného města. Na čtvrtém panelu najdeme Obléhání hlavního města Ctesifonte válečnými zbraněmi, Útěk krále Vologase a Projev císaře před podrobeným městem.
Basilica Iiulia vytváří dlouhou jižní část Fóra. Stavba byla zahájena v roce 54 př. Kr. Juliem Caesarem, jemuž byla věnována v roce 46. Byla postavena na místě, kde dříve existovaly tržní obchody - taber-nae veteres - a Basilica Sempronia z roku 169 př. Kr., postavená Tiberiem Semproniem Grac-co na místě domu Scipia Africana. Basilika Giulia byla dokončena Augustem, ale v roce 14 př. Kr. ji zničil požár a když ji Augustus v roce 12 př. Kr. nechal zrekonstruovat, věnoval ji svým adoptivním synům Gaiovi a Luciovi. Po požáru roku 283 byla restaurována Diokleciánem; když roku 410 vydrancoval Řím Alarich, byla zničena ještě jednou a roku 416 byla obnovena prefektem Gabiniem Vettiem Probianem. Budova byla sídlem soudu Centumvirum a měla ná-vštěvníkům Fóra poskytovat krytý prostor k procházkám. Měla rozměry 96 x 48 m, skládala se z jedné chrámové lodě uprostřed (83 x 18 m) a čtyř chrámových lodí kolem. Byla kryta klen-bou s oblouky na polosloupech. Prostorný centrální sál byl rozdělen závěsy a dřevěnými stě-nami na čtyři části, které dovolovaly současnou činnost čtyř soudů, v případech zvláště důle-žitých sporů se používal celý. Z této budovy se zachovalo jen pódium nad schody, cihlové pilí-ře jsou v moderním stylu. Jsou zde i podstavce nějakých soch s nápisy s citáty z děl Polikleita, Timarca a Praxitela. Na schodech a na podlaze v podloubí jsou od návštěvníků Fóra vyryty různé hry (tabulae lusoriae).

Caesarův chrám - Divo Iiulio
se nachází na východním okraji náměstí Fóra mezi Bazilikou Aemilia na severu, Kastorovým chrámem na jihu a Regií na východě. Vzápětí po Caesarově smrti, 14. března v roce 44 př. Kr., nechal Senát na místě, kde bylo diktátorovo tělo zpopelněno, postavit čestný sloup a oltář. Oktavián, císařův adoptivní syn a dědic, započal zde teprve v roce 31 př. Kr. se stavbou chrámu, který byl dokončen Augustem v roce 29 př. Kr. se záměrem nově uspořádat celé náměstí, které tato budova měla na východní straně uzavírat. Tím vlastně byly z náměstí vyloučeny Regia a Vestin chrám. Do podstavce chrámu byl zahrnut i původní oltář. Před pódiem se tyčila řečnická tribuna Rostri, v jejímž čele se nacházely útočné klouny z lodí Antonia a Kleopatry, ukořistěné po bitvě u Actia v roce 31 př. Kr. Z chrámu, zasvěcenému božskému Caesarovi (byl to první případ zbožnění v Římě, v roce 42 př. Kr.), se zachovalo pódium, na němž se nacházela kobka a přední sál, skládající se ze šesti korintských sloupů v průčelí a dvou po obou stranách, k němuž vedla dvě postranní schodiště. Ze tří stran byl obklopen sloupovým podloubím, zvaným Porticus Iulia. Podloubím byl chrám spojen s Basilicou Aemilia a s chrámem Dioskurů.

Chrám Dioskurů - Tempio di Castore e Polluce (synů Diových)
stával na místě vedle Caesarova chrámu už od začátku 5. století př. Kr. a váže se k němu jedna z legend: Během jedné bitvy, kdy proti Římanům stanula spojená vojska Etrusků a Laténů, předjeli před římskou jízdu dva neobyčejně krásní mladící s napřaženými kopími a dovedli ji k ví-tězství. Téměř současně byli právě takoví dva mladíci spatřeni na Fóru, napájející u Iuturnina pramene své koně. Každému, kdo se jich ptal na průběh bitvy, vyprávěli jakým způsobem Římané zvítě-zili. Potom zmizeli a všichni byli toho mínění, že to byli Dioskurové Kastor a Polux, synové Jupiterovi. Aulus Posthumius Albinus, který v den zázračného zjevení, 15. července v roce 499 př. Kr., římské jízdě velel, uctil božské syny stavbou chrámu, kterou ukončil až jeho syn o 15 let poz-ději. Chrám na 7 m vysokém pódiu 50 x 30 m byl obklopen šesti korintskými sloupy na krat-ších a jedenácti podél delších stran. Z vnitřní cementové kobky, původně obložené tufem, se zachovala mozaiková podlaha. V dobách republiky zde zasedal Senát, ve 2. století př. Kr. se stal tribunou, odkud Caesar předložil svůj návrh zemědělského zákona. Budova se stala sídlem úřadu Měr a vah a během císařství zde byla uložena část státního pokladu (Tesoro del Fisco). Mnohokrát obnovován a přestavěn, získal chrám za Tiberia roku 6 architektonické podobu, patrnou podle tří dochovaných sloupů, které dosud stojí na svých místech. Mezi vysokými zá-klady sloupů se nacházely četné tabernae - krámky zlatníků, směnárníků a dokonce holičů.

Vestin chrám - Tempio di Vesta
tyčící se na jih od Via Sacra, kde náměstí Fóra stoupá k Palatinu, je nejantičtějším z římských chrámů, i když jeho dnešní podoba pochází z poslední přestavby, kterou roku 191 nechala pro-vést Julia Domna, manželka Septimia Severa. Už původně měl po vzoru nejstarších obydlí okrouhlý půdorys, dole a nahoře s otvory k odvádění kouře. Tvoří jej mramorem obložená kobka na okrouhlém pódiu o průměru 15 m, obklopená dvaceti korintskými sloupy, do které se vstupovalo po schodech, směřujících k východu. Kónická střecha měla otvor k úniku kouře. Uvnitř nebyla žádná náboženská socha, uctívanou bohyní byl samotný posvátný oheň, uchová-vaný Vestálkami v tomto chrámu nejvyššího významu jako symbol věčnosti Říma. Oheň se každého roku v březnu slavnostně obnovoval. V nejtajnějším místě chrámu byly uchovávány posvátné předměty, které nesměl spatřit žádný muž, mezi nimi palladium, zpodobení Minervy, které měl z Tróje přivézt Aeneas, aby se stalo zárukou věčnosti Říma. Uctívání Vesty, bohyně domácího krbu, sahá do nejstarších období Říma. Podle pověsti byla vlastní matkou Romula a Rema možná jedna z Vestálek (hlídaček věčného ohně). Podle řím-ského historika Livia, vestálské kněžky s úkolem opatrovat chrám ustanovil král Numa Pompi-lius a kromě financování státem jim zaručil řadu dalších výhod.

Dům Vestálek - Casa delle Vestali

vedle Vestina chrámu byl sídlem kněžek, jejichž povoláním bylo opatrování věčně planoucího posvátného ohně a provádění všech příslušných obřadů. Pro kněžský úřad vestálek bylo povo-láváno vždy šest novicek ve věku šesti až deseti let, které z dvaceti dívek patricijského původu vylosoval nejvyšší kněz - Pontifex Maximus. Jejich služba trvala třicet let (deset let se učily, deset let konaly obřady a deset let zaučovaly novicky), během nichž si musely uchovat panen-ství. Později byly k tomuto vysokému úřadu připouštěny i dívky z plebejských rodin. Vestálky dostávaly od státu značné věno a požívaly velké úcty, kromě jiných výsad se směly vozit povozem (jinak to bylo ženám zakázáno), podobně jako vysocí úředníci byly doprováze-ny liktory a j. Jejich posvátné důstojenství bylo tak veliké, že odsouzenec k smrti, který v den své popravy potkal vestálku, byl omilostněn. Ale kněžka, která nechala vyhasnout posvátný oheň, byla zbičována a provinění proti příkazu čistoty bylo trestáno pohřbením zaživa s chlebem a lampičkou v malé podzemní kobce za hradbami u "pole zločinců" na Quirinalu. Dům, ne neprávem označovaný za prototyp moderních klášterů, měl vchod na západě, kterým se vstupovalo do obdélného středového nádvoří, obklopeného ve dvou řadách po osmnácti a šesti sloupech. Ve sloupořadích byly původně sochy, představující nejstarší kněžky - Vestali Massime; některé z nich se dochovaly i s podstavci, na nichž jsou uvedena jména a data z období Septimia Severa a pozdějších. Střed východní části tvoří t. zv. tablinum (pracovna), prostorná zaklenutá místnost, z které se vchází do šesti rovněž zaklenutých místností 4,15 x 3,5 m, patrně místností šesti kněžek, mezi kterými byla i kaple, zasvěcená Larům (božstvu pozemků). Tento prostorový celek byl patrně larskou poutní svatyní, kde se nacházela i dosud dochovaná socha zakladatele řádu Numy Pompilia. V jižní části byly prostory pro pobyt Vestálek a činnost provozního personálu. Tento po všech stránkách soběstačný dům měl k dispozici m.j. kuchyni, mlýn a pekárnu, jejichž zbyt-ky jsou ještě patrné. Na protější, severní straně nacházel se větší prostor, identifikovaný jako triclinium (jídelna se třemi trojitými lehátky). V patře byly ložnice s koupelnami s možností vytápění a pravděpodobně existovalo i další patro.

Augustův vítězný oblouk - Arco di Augusto
stával naproti Vestinu chrámu, před nímž se nacházel malý pramen s kruhovou mramorovou kašnou. Oblouk nechal postavit Senát jednak k oslavě navrácení insignií, které legiím triumvira Crassa odebrali Parthové a také náhradou za oblouk u Actia, postavený několik let předtím v upomínku Augustova vítězství nad Antoniem a Kleopatrou v r. 31 př. Kr. V průchodu ob-louku do zvláště k tomu účelu pořízených mramorových tabulí byla vytesána jména konzulů a vojevůdců, jimž se od vzniku republiky dostalo veřejné pocty (triumfu). V pozadí, kde nad obloukem vyčnívala působivá stavba chrámu Dioskurů, shlížely z Palatina dolů na Fórum císařské paláce, především palác Tiberiův, dokončený Caligulou a za Hadriana rozšířený o velkolepý obloukový prospekt.
Horní část Via Sacra, která z náměstí Fóra stoupá k Basilica Aemilia na východ k pahorku Velia, byla označována jako Sacra Via Summa. Částečně dochované dláždění, pocházející z doby Augustovy, bylo odkryto pod mladším, položeným po Neronově požáru Říma r. 64, avšak při vykopávkových pracích odstraněným, neboť bylo považováno za středověké. Tato okolnost také vysvětluje proč základy všech staveb z období po vládě Neronově se dnes nacházejí nad úrovní ulice. Via Sacra vede na jedné straně podle Regia, kde bydlel již král Numa a kde se po přestěhování nacházelo sídlo Pontifia Maxima. Regia byla naposled obnovena v r. 36 př. Kr. a zmizela pod dvěma menšími svatyněmi, věnovanými Martu a Ops Consiva - bohyni úrody.

Chrám Antonia a Faustiny - Tempio di Antonino e Faustina
stál naproti Regii a stále z něho ještě stojí na svém místě sloupy nesoucí pronaos, zatímco cella byla ve středověku přeměněna v kostel S.Lorenzo in Miranda. Chrám nechal postavit Antonius Pius na památku své ženy Faustiny, zesnulé roku 141. Po císařově smrti roku 161 a jeho zbožnění věnoval mu Senát tento chrám. Původní chrám velkolepých rozměrů se skládal z kobky, původně obložené mra-morem, postavené na podiu, na které se vystupuje po moderním schodišti, uprostřed s cihlovým oltářem. Část před chrámem se skládá ze šesti korintských sloupů vpředu a po dvou na každé straně. Jsou vysoké 17 m a na některých jsou zobrazena božstva. Ornamenty předsta-vují fantastická zvířata.

Chrám božského Romula - Tempio del Divo Romolo
ač obvykle označovaný za svatyni věnovanou mladému Romulovi, roku 307 zesnulému a zbožněnému synu Maxentiovu, je velmi pravděpodobně a téměř jistě stavbou z doby Konstan-tinovy, patrně chrámem Penátů, římských domácích ochranných božstev; tuto domněnku pod-poruje i jeho stavba v blízkosti chrámu Vestina. Je to konkávní cihlová rotunda se dvěma postranními apsidami, uzavřená kopulí. Uprostřed průčelí jsou zasazeny původní bronzové dveře, zarámované dvěma sloupy z červeného porfyru cipolino na vysokých travertínových soklech, s mramorovými hlavicemi, nesoucími mramorový architráv. Po obou stranách vchodu jsou čtyři výklenky. Vedle chrámu jsou dva vysoké mra-morové sloupy, které měly nést sochy Penátů. V 6. století po Kr. se chrám stal vchodem kos-tela světců Kosmy a Damiana, postaveném na Fóru míru.

Maxentiova bazilika - Bazilica di Massenzio
se nachází již mimo archeologické území Fora Romana a její stavba byla zahájena roku 308. Byla postavena na vyvýšené terase nad rozsáhlými sklady a zaujímá plochu 100 x 65 m. Její vchod vedl do úzkého prodlouženého nádvoří, odkud se třemi průchody přecházelo do velké středové chrámové lodě, orientované směrem východ - západ, o rozměrech 80 x 25 m a vyso-ké 35 m, zaklenuté třemi křížovými klenbami na osmi mramorových sloupech. Klenby zdobily osmiboké rozety. Střední loď osvětlovala série oken ve vrchní části, obě postranní lodě, dělené třemi klenutými arkádami, měly dvě řady obloukových oken. Těmito jednoduchými způsoby bylo dosaženo dojmu provzdušnění celé stavby a okouzlujícího souladu. Jejího dokončení se ale císař Maxentius už nedočkal. Smrt jej zastihla roku 312 v Tibeře u mulvijského mostu (nedaleko Říma) v průběhu proslulé bitvy s Konstantinem, kterou prohrál. Tento císař potom poslední a největší z římských bazilik i zasvětil, načež si umínil nechat na ní provést několik změn. Maxentiem zvolená podélná osa střední lodě zůstala zachována, archi-tektonický důraz byl ale zaměřen na kolosální Konstantinovu sochu v apsidě typu acrolito (od-kryté části těla z mramoru, zbytek z pozlaceného bronzu); jak dokázaly zbytky, nalezené roku 1487, hlava byla vysoká 2,6 m a chodidlo nohy měřilo 2 m. Nový vchod z jižní strany se čtyřmi vysokými sloupy z červeného mramoru a připojení hluboké apsidy ve střední arkádě pravé po-stranní lodě naznačují novou osu, vedoucí kolmo k původní. Bazilika byla později přestavěna na sklad orientálního exotického a luxusního zboží. Při země-třesení roku 1349, o němž se zmiňuje i Petrarca, se nádherná klenba zřítila a jen jeden z osmi 20 m sloupů, spočívajících na pilířích, zůstal na svém místě až do roku 1614, kdy jej papež Pavel V. nechal šedesáti koňmi převézt na náměstí Santa Maria Maggiore. Přece však bazilika neupadla v zapomnění, neboť Bramante, Sangallo a Michelangelo prozkoumali její ruiny a ve své genialitě odvážnou konstrukci a pozoruhodnou harmonii starořímského stavebního díla přenesli do vatikánské baziliky.

Titův vítězný oblouk - Arco di Tito
se nachází ve východní části Fóra, jižně od chrámu Venere e Roma. Nápis na straně Kolossea nás informuje, že oblouk věnoval císaři Titu, pravděpodobně po jeho smrti roku 81, jeho bratr a následník Domitian na památku vítězství v judejské válce roku 70. Oblouk z pentelského mramoru o rozměrech 4,75 x 13,5 x 5,4 m má jeden průchod. Vnější sochařská výzdoba zahrnuje dva symboly z Vítězství nad Globami s erbem pod obloukem, Dea Roma a Genio del Popolo Romano na líci klenby a vlys na vysokém reliéfu s Trionfi di Vespa-siano e Tito sui Guidei na architrávu. Uvnitř oblouku můžeme vidět reliéf Apoteosi di Tito; na severní straně jsou zosobněni portatori di fasci littori (nosiči otepí se sekerou), kterým před-chází Imperatore incoronato da una Vittoria (císař, korunovaný vítězstvím), na jižní straně vidíme Corteo (průvod), který procházel triumfální branou.

Chrám Venuše a Říma - Tempio di Venere e Roma
Se stavbou, navrženou samým Hadriánem, se začalo roku 121, dokončen byl roku 135. Budo-va byla umístěna v sloupovém podloubí se dvěma vchody uprostřed. Celý komplex má velko-lepé rozměry 145 x 100 m. Chrám samotný má deset sloupů vpředu a devatenáct na straně; nestojí na pódiu, jak bylo zvy-kem, ale na jedné z delších stran spočívá na zvýšené terase o čtyřech schodech. Skládá se ze dvou apsid, odkud se procházelo do dvou sálů se čtyřmi sloupy, krytých jen trámovou stře-chou. V apsidách byly dva výklenky s náboženskými sochami Venuše a Dea Roma, Dnešní podoba je pozůstatkem Maxentiovy obnovy po požáru z roku 307, kdy původní střecha byla nahrazena klenbou.

Palatin
je nejslavnější kopec tohoto města. Po staletí bylo v Římě centrem veřejného života Fórum, kde se rozhodovaly dějiny velké části antického světa a Palatin představoval pro Římany stále ono posvátné místo, kde město vzniklo. Na tento zvláště nápadný kopec, ovládající přechod přes Tiberu blízko tiberského ostrova a tržiště na Fóru Boariu, umístili staří Římané ve své fantazii legendární založení Říma pověstnou brázdou, kterou tam 20. dubna v roce 754/53 př. Kr. vyhloubil Romulus. Přesto se fantazie zakládá na skutečností, neboť archeologové odkryli na Palatinu zbytky chatrčí z mladší doby kamenné, potvrzujících existenci sídliště na místě, které tradice považovala za sídlo mýtických zakladatelů města. Tato malá skupina chýší nebyla zajisté Romulem ani založena, natož obývána a také se ještě nenazývala Řím, přesto musí být považována za jednu z nejdůležitějších vesnic, z nichž potom Řím jako skutečný městský orga-nizmus vznikl. Dějiny Palatinu v prvních stoletích jsou jen mlhavé. Nehledě na tři chrámy, Vítězství, Jupiterův a Velké Matky - Jupiter Stator a Magna Mater - nebyla tam žádná veřejná budova. Ale pozdě-ji, především během obou posledních století republiky, zde vznikala soukromá sídla a vily bo-hatých a proslulých osobností. V roce 44 př. Kr. se také Augustus rozhodl přenést své sídlo na Palatin a postavil zde chrám Apollonovi, který byl zasvěcen v roce 28 př. Kr. Od té doby téměř každý z císařů sídlil na Palatinu, jež se poznenáhlu měnil v okázalé knížecí sídliště a Palatin se stal Palatiem, jak byl tento komplex podle jména kopce nazýván. První skutečně císařský palác nechal postavit Tiberius, který rozšířil Caligula tak, že sahal až k samotnému Fóru Romanu. Claudius a Nero nechali v letech 41 a 64 zřídit t. zv. Domus Transitoria, který při velkém požáru roku 64 vyhořel, aniž by byl obnoven. Na jeho zbytcích a na všech ostatních dosud nezastavěných částech nechal v letech 81 - 92 zřídit svůj palác Domi-tian. Domitianova stavba, nazvaná Domus Augustana, t. j. Dům císařův, se skládala z reprezentač-ního paláce a soukromého sídla, velkého stadionu nebo hippodromu a lázní. Po svazích pahor-ku vzhůru k vrcholu se táhla atria a schodiště, peristyly a sály, portika, terasy a kašny, náležejí-cí k velkému Domu. "Byl to jeden z nejkrásnějších výtvorů na světě", jak psal básník Martial, "mohutná stavba, sestavená takříkajíc ze sedmi vrchů, jednoho přes druhý se tyčících až do nebe". Po Domitianovi nechal zde mezi koncem 2. a počátkem 3. století zahájit práce Septimi-us Severus. Ač pokračoval jen Domitianem nedokončenými projekty (jako v případě lázní), přispěl tím vynikajícím způsobem k monumentální výstavnosti císařových staveb. A to dokonce víc, než Domitian, neboť pro nedostatek nezastavěného místa nechal kopec uměle prodloužit k jihu, kde sérií dvoupatrových cihlových arkád o výšce 20 - 30 metrů dospěl až k řadám seda-del dole se nacházejícího Circu Maxima. Závěrem tentýž Septimius Severus všechny stavby na Palatinu korunoval a na úpatí kopce podtrhl pořízením proslulého Septizonia, jedinečného poschoďového architektonického pro-spektu, bohatě zdobeného sloupy, výklenky a sochami. Stavbu, kterou mohli obdivovat ti, kdo přicházeli do Říma od Via Appia bránou Porta Capena ve starých republikánských hradbách, pravděpodobně oživovaly vodní fontány. Potom, kromě velkého chrámu, který Elagabal nechal ve 3. století postavit na částečně umělé terase proti Kolosseu, se už na Palatinu neuskutečnily žádné významné práce. Naopak, začát-kem 4. století Dioklecián jako první císař se tam už neusídlil. Po přenesení hlavního města říše do Byzance byl Palatin už definitivně opuštěn. Následoval úpadek kultovních míst, po opuštění bohů následovalo boření a ruinování budov.

Domus Augustana
Současníky byl označován jako "vznešené sídlo božského vládce". Jistě se muselo jednat o komplex neporovnatelné velkoleposti a nádhery, neboť až do konce antického světa, i když později restaurován a rozšiřován, zůstával císařským (nebo Augustovým) palácem. Stavbu, jež se protáhla téměř na jedno století a ukončena byla roku 92, zahájil pro Domitiana architekt Rabirio. Patřil k těm několika málo osobnostem velké římské architektury, u nichž se nám spolu s přesným výčtem jejich děl dochovalo i jméno. Palác, rozložený na samém vrcholu kop-ce, byl rozčleněn na dva sektory: jeden byl určen pro veřejná úřední jednání a reprezentaci, zatímco druhý sloužil za sídlo císaři a jeho rodině. Tento soukromý sektor se rozkládal přede-vším na svahu kopce v zarovnaných zářezech. Monumentální průčelí ve tvaru velké exedry bylo situováno na Circus Maximus. Uprostřed se prostíral čtvercový, patrovým sloupovým portikem obklopený dvůr, téměř zcela vyplněný sochami zdobenou kašnou, oživenou motivem čtyř pelte (typických kožených záštit Amazonek) ve dvou protilehlých dvojicích. Kolem dvora byly seskupeny velké sály a další četné stavby, jako exedry a nymfea, zatímco ještě existující schodiště vedlo do poschodí, kde se nacházely malé místnosti, které lze s jistotou považovat za vlastní obydlí císaře.

STADION NA PALATINU
Jako doplněk nechal Domitian k celé východní straně císařského paláce připojit stavbu podob-nou cirku, označovanou obvykle jako "stadion", která však může být považována spíše za hip-podrom a současně i za monumentální zahradu. V podstatě se jedná o asi 88 metrů dlouhé volné prostranství, jehož jedna z kratších stran je zaoblená. Celé zařízení je obklopeno patrovým portikem s přízemními arkádami, spočívajícími na cihlových, mramorem obložených pilířích, členěných předsazenými půlsloupy. Vrchní patro má vysoké mramorové sloupy. Uprostřed jedné z delších stran se nad portikem zvedá maje-státní tribuna se středovou exedrou nad třemi místnostmi, uspořádáním sloupů otevřeným k aréně. Tato musela mít ve středu typickou podélnou zídku spina, dělící závodní dráhu, po-dobně jako v cirku, na dvě části. "Spina" byla na obou stranách zakončena dvěma půlkruho-vými kašnami. V pozdní antice, snad dokonce v době Theodorichově, nalézala se v jižní části arény oválná ohrada, jejíž účel není jasný, kterou ale je možno spojovat s původním účelem celého zařízení a proto snad mohla být jezdeckou školou. Na druhé straně "stadionu" v novém křídle císařského paláce byly za Septimia Severa zřízeny lázně. K jejich stavbě císař nechal přírodní podklad rozšířit rozměrnou umělou terasou, spočí-vající na gigantické obloukové konstrukci. Její odhalená cihlová struktura dnes patří k nej-charakterističtějším a nejnápadnějším ruinám na jižním výběžku Palatina směrem k Circu Ma-ximu.

CIRCUS MAXIMUS
Podle pověsti dal Circus Maximus postavit král Tarquinius Priscus na místě, kde se měl ode-hrát legendární "únos Sabinek". Byl vyhrazen pro závody vozatajů a mohl být považován za největší stavbu všech dob pro zábavy tohoto druhu. Ve své největší podobě v dobách císařství měl na délku asi 600 metrů a 200 metrů šířky a mohl nabídnout místa pro 300 tisíc diváků. Poslední úplnou přestavbu prodělal za Trajána počátkem 2. století. Caracallou zvětšený a Kon-stantinem obnovený, ozdobil Konstantina II. roku 357 circus egyptským obeliskem faraona Tutmose III. a připojil jej tak k jinému obelisku Ramsese II., který již Augustus nechal umístit doprostřed "spiny". Tato spina rozdělovala arénu na dva úseky, které vozy objížděly většinou v sedmi okruzích. Řady sedadel byly horizontálně rozděleny do tří sektorů a na straně paláce byly přerušeny velkou "královskou lóží", spojenou s palácem na svazích kopce. Pro část hoře-ních míst musely být postaveny dřevěné tribuny, jejichž časté zřícení způsobovalo usmrcení tisíců diváků (1 112 za Antonia Pia a za Diokleciána dokonce 13 000). Circus Maximus byl využíván dlouho. Přes zákazy a napomínání církve (pod tribunami nachá-zely přístřeší prostitutky a městská chátra) závody se tu udržely do 5. století a za gótského krále Totily roku 549 se konal poslední. Potom zůstal nevyužitý a byl vystaven systematickým krádežím mramoru, které předznamenaly jeho zkázu. Oba poražené obelisky nachal papež Sixtus V. postavit na Piaza del Popolo a před kostelem San Giovanni di Lateráno, kde se stále ještě nacházejí.

CHRÁM NA FÓRU BOARIU
Na levém břehu Tibery blízko ostrova, usnadňujícího přechod přes řeku, bylo Fórum Boarium již před vznikem města místem setkávání, tržištěm a náměstím, které svým postupně se roz-růstajícím zázemím sahalo až k Portu Tiberinu, nejstaršímu římskému přístavišti na březích řeky. Právě v souvislosti s přístavním provozem byl na Fóru Boariu, podle pověsti již v 6. sto-letí př. Kr., postaven chrám, zasvěcený božstvu přístavu Portunovi. Podoba této pravoúhlá stavby, která se zachovala do našich dob, neboť sloužila jako kostel, pochází z jejího obnovení ve druhé polovině 2. století př. Kr. a z následujících dalších přestaveb. Chrám je obvykle, ale chybně, připisován Fortuně Virilis. Tyčí se na vysokém pódiu a má pronáos s jónskými sloupy z travertínu. Stěny celly lemují tufové půlsloupy s travertínovými patkami a hlavicemi. Vedle tohoto chrámu stojí na Fóru Boariu ještě kruhový chrám, jehož cellu obklopuje dvacet kanelovaných sloupů s koritskými hlavicemi, původně nesoucích kónickou střechu. Rovněž připisování tohoto chrámu Vestě je mylné. Ve skutečnosti je třeba považovat jej pravděpodob-ně za chrám Herkula Victora, pocházející ze 2. století př. Kr. Celý je postaven z pentel-ského mramoru, dováženého z Řecka. Byl druhým chrámem v Římě, který byl pořízen z tohoto ušlechtilého materiálu a zůstává nejstarším z dosud zachovalých. Jižní straně Fóra Boaria vévodí příkře spadající svahy Aventina, posledního z klasických řím-ských kopců, zahrnutých do města, již od druhé poloviny 5. století př. Kr. zvláštním zákonem vyčleněného a rozparcelovaného plebejským rodinám.

MARCELLOVO DIVADLO
V Římě za dob republiky byly trvalé divadelní budovy postaveny až v pozdějších dobách, ne-boť přísnost mravů, panující v této epoše, spatřovala v divadelních představeních ohrožení veřejné morálky. Teprve v rozvinuté republice se teprve Pompejus odvážil postavit místo pro-vizorních dřevěných tribun, které se po každém představení bouraly, první kamenné divadlo. O několik desítek let později následovalo Balbovo a Marcellovo divadlo, ale jen toto se mezi Kapitolem a Tiberou do našich časů zachovalo. Jeho stavbu zahájil Caesar a v r. 11 př. Kr. dokončil Augustus, který ji věnoval památce Marcellových synovců a dědiců. Divadlo měřilo v průměru 130 m a 30 m na výšku a mělo 15 tisíc míst. Jeho podstatné zbytky se zachovaly díky středověkým šlechtickým rodinám, které jej užívaly jako "hrad". V 16. sto-letí přestavěl divadlo Baldassare Peruzzi na palác Caetani. Pro volbu místa byl rozhodující blízký chrám Apollonův, neboť od nejstarších dob byly na po-čest tohoto boha pořádány zvláštní slavnosti, zahrnující též uvádění scénických obrazů.

Čtenost článku: 54934

zpět